David

David

Baldacci

CAMEL CLUB

OBSAH

Říkají si Camel Club. Jsou čtyři a kdysi bývali hrdinové.

Jenže jejich země, pro kterou nasazovali život, na ně zapomněla. Teď žijí na okraji společnosti a považují se za strážce. A domnívají se, že jednoho dne se bude vláda Spojených států zpovídat ze svých činů. Tuto skupinku podivínů vede muž bez minulosti, který si říká Oliver Stone.

Dnem i nocí rozvíjí divoké spekulace o spiknutí na nejvyšších místech. Jenže jednoho dne se členové Camel Clubu stanou svědky skutečné vraždy, která nečekaně zasáhne do centra moci. Podaří se jim zachránit Ameriku před arabskými teroristy a nukleární hrozbou?

PROLOG

CHEVY SUBURBAN se hnal po silnici zahalené neproniknutelnou

temnotou

virginského

venkova.

Jednačtyřicetiletý Adnan al-Rimi se v plném soustředění hrbil za volantem a pozorně sledoval cestu před sebou.

Všude kolem tu žila spousta vysoké zvěře a Adnan rozhodně netoužil mít přední sklo proražené a zkrvavené po srážce s jelenem. Ten chlap už měl všech útoků na svou osobu tak akorát dost. Zvedl z volantu ruku v rukavici a pomalu přejel po zbrani uložené v pouzdře pod sakem. Pistole mu nedávala jen pocit bezpečí, ale byla pro něj nutností. Když nad sebou zaslechl jakýsi zvuk, vyhlédl z okénka.

Vzadu seděli dva muži, jeden z nich právě živě hovořil do mobilu jazykem farsí. Byl to Íránec Mohamed al-Zavahírí, který přišel do Států krátce před útokem 11. září.

Muž vedle něj, Afghánec Khul Chán, zde byl jen pár měsíců. Měl rozložitou postavu, knír, vyholenou lebku a na sobě lovecké maskáče. Právě teď hbitými prsty kontroloval svůj samopal. Zasunul zásobník a nastavil dávku na dva výstřely. Na okno dopadlo pár kapek deště. Chán pozorně sledoval, jak stékají dolů.

„Pěkná krajina,“ řekl Chán v jazyce pašti. Mohamed tenhle dialekt znal, ale Adnan z něj rozuměl jen pár slovům.

„U nás se všude válej jen kovový mrtvoly ruskejch tanků.

Rolníci musej orat kolem nich.“ Odmlčel se. „No a pár americkejch tam máme taky,“ dodal s uspokojením.

Adnan se dál díval do zpětného zrcátka. Muže se samopalem sedícího za ním neměl nijak v lásce, bez ohledu na to, že i on byl muslim. Stejně tak nedůvěřoval ani tomu Íráncovi. Adnan se narodil v Saudské Arábii, ale už jako kluk se přestěhoval do Iráku. Bojoval za něj v šílené válce mezi dvěma zeměmi a jeho animozita vůči Íránu byla stále hluboko v jeho duši. Etnicky byl Mohamed al-Zavahírí navíc Peršan, a ne Arab jako al-Rimi. Další důvod, proč tomu chlapovi nedokázal důvěřovat.

Mohamed domluvil, setřel si prach z amerických kovbojských bot, zkontroloval čas na drahých hodinkách a opřel se o sedadlo.

Když si zapálil cigaretu, usmíval se. Řekl něco ve farsí a Chán se rozchechtal. Z úst mu páchla cibule. Adnan sevřel volant ještě pevněji. Nikdy nebyl bezstarostný a z duše nenáviděl íránskou neuctivost k vážným věcem. Po pár vteřinách se znovu podíval z okénka. Mohamed musel ten zvuk slyšet také, protože i on teď stáhl okénko, vystrčil hlavu ven a zadíval se na oblohu. Když nad sebou spatřil bliknutí červených světel, křikl na Adnana, ten přikývl a sešlápl plyn. Oba muže strhly pásy zpět při velké rychlosti.

Chevy letěl po vlnící se vesnické silnici a projížděl zatáčkami tak rychle, že se oba muži museli držet madel dveří. Leč ani to nejlepší auto nedokáže být v serpentinách rychlejší než vrtulník.

Mohamed, opět hovořící ve farsí, přikázal Adnanovi, aby zajel pod nedaleké stromy a zastavil. Měli počkat, co pilot vrtulníku udělá. Ve farsí pak pokračoval.

„Nejspíš autonehoda, viď, Adnane? Že by letecká záchranka?“

Adnan pokrčil rameny. Farsí nijak zvlášť neovládal, a tak mu různé jazykové nuance často unikaly. Člověk ale nemusel být zrovna lingvista, aby si všiml naléhavosti v hlase svého spolujezdce. Zajel tedy pod skupinku stromů.

Všichni tři muži vystoupili ven a přikrčili se vedle auta.

Chán mířil samopalem k obloze a také Adnan vytáhl pistoli.

Mohamed jen nervózně svíral mobil a hleděl nahoru. Na okamžik se zdálo, že vrtulník zmizel, ale už záhy začal kužel reflektorů znovu pročesávat koruny stromů. Mohamedova další slova zazněla v angličtině.

„Do prdele!“

Pokývl směrem k Adnanovi a vyzval ho, aby se šel podívat, co se děje. Iráčan se přikrčil, rozběhl se ke kraji lesa a pak velmi pozorně sledoval obzor. Vrtulník kroužil tak dvě stě metrů nad nimi.

„Asi hledají místo na přistání,“ řekl, když se vrátil zpět ke svým společníkům.

„Máme v kufru granátomet?“ zeptal se Mohamed tiše.

V podobných situacích zůstával většinou v pozadí, protože nikdy nebyl vojákem přední linie, kde se zabíjelo, a nikdy nenasazoval svůj život. Adnan zavrtěl hlavou.

„Nemohli jsme tušit, že budeme něco takového potřebovat.“

„Kurva,“ ulevil si Mohamed. „Poslouchej,“ zasyčel, „myslím, že přistávají.“

Koruny stromů se rozechvěly od víru rotoru a Adnan kývl na své společníky.

„Je to dvoumístný vrtulník. A my jsme tři!“ řekl rovnou.

Pak se zadíval na svého velitele. „Mohamede, vytáhni zbraň a buď připraven. Neodejdeme odsud bez boje. Pár Amíků si vezmeme s sebou.“

„Blázne!“ vyštěkl Mohamed. „Copak nevíš, že by hned povolali posily? Prostě nás budou držet v šachu, než dorazí ostatní.“

„Papíry máme přece v pořádku,“ namítl Adnan. „Nic lepšího už se koupit nedalo.“

Íránec se na něj podíval jako na blázna.

„Jsme ozbrojení Arabové, ztracení mezi prasečáky kdesi ve Virginii. Sejmou mi otisky a za pár vteřin budou vědět, kdo jsem. Jsme v pasti. Jak se tohle mohlo stát? Jak?“

Adnan ukázal na mužovu ruku.

„Co ten mobil? Nikdy ho nevypínáš, takže můžou snadno vysledovat místo, odkud voláš. Už jsem tě přece varoval.“

„Alláh vede naše kroky,“ řekl Khul Chán a na samopalu nastavil režim pro automatickou palbu, „Alláh si to tak přál.“

Mohamed se na něj překvapeně podíval.

„Když nás teď zastaví, naše plány nedojdou naplnění.

Opravdu si myslíš, že tohle Alláh chce? Opravdu si to myslíš?“

Odmlčel se, aby se zhluboka nadechl. Pak zadržel dech.

„Uděláte tohle. Oba dva. Prostě to musíte udělat!“

Chvějícím se prstem ukázal na koruny stromů. „Vy dva je zdržíte, zatímco já se pokusím uniknout. Půl míle odtud je další silnice vedoucí na západ. Zavolám Marvána, aby mě tam s dodávkou vyzvedl. Vy je ale musíte zadržet. Prostě musíte!“ vykřikl jednoznačně.

Adnan se na něj rozmrzele podíval. Na jeho tváři se zračily pohrdání a nadávky. Velký hovno.

„Jděte, odveďte je stranou a obětujte se pro naši věc!“

křičel Mohamed pokoušející se zmizet.

„Pokud tu máme zemřít, zatímco ty se zdekuješ, tak mi tady nech tu tvou zbraň,“ řekl Adnan hořce. „Nebudeš ji potřebovat.“

Íránec vytáhl pistoli a vztekle ji hodil Adnanovi.

Podsaditý Chán se otočil směrem k vrtulníku a usmál se.

„Adnane, a co takhle?“ řekl přes rameno. „Rozstřílíme jim zadní směrovku, ještě než přistanou. U nás doma to proti amíkům fungovalo docela dobře. Vazy jsme jim lámali jako pírka, když vrtulníky dopadly na zem.“

Jakmile domluvil, kulka ho zasáhla zezadu do šíje a zlomila mu vaz přesně jako to pírko, o kterém hovořil.

Velký Afghánec se sesunul k zemi a Adnan otočil svou pistoli od první oběti. Teď mířil na Mohameda, který už zaznamenal zrádcův útok a začal utíkat. Nebyl to žádný atlet a ani kovbojské boty, které měl tak rád, se pro úprk moc nehodily. Adnan ho dohonil, když Mohamed zakopl o kořen stromu, teď se díval na muže, který na něj mířil jeho vlastní zbraní. Proud nadávek ve farsí vystřídalo po chvilce žadonění v arabštině, až se nakonec ozvalo anglicky.

„Adnane! Proč? Proč?“

Adnan mu odpověděl arabsky.

„Prodáváš drogy, jak říkáš, abys měl peníze pro naši věc.

Jenže pak místo toho, aby ses věnoval věci islámu, ztrácíš spoustu času nakupováním těch svejch botiček a moderních cetek. Sešel jsi z cesty, Mohamede. Jsi vlastně Američan.

Proto ale tohle všechno nedělám.“

„Pak mi tedy řekni proč!“ vykřikl teď už zoufalý Íránec.

„Obětuješ se pro lepší konec.“

Adnan se neusmál, ale v jeho očích se zračil jednoznačný triumf. Kulku vypálil přesně do mužova levého spánku. Žádné další nářky, ať už v jakémkoli jazyce, už od Íránce nepřišly.

Adnan vložil zbraň do Mohamedovy dlaně a pak ruku položil na stranu. Velmi rychle se přesunul na mýtinu, kde už mezitím přistál vrtulník. Na straně druhého pilota zůstala otevřená dvířka. Adnan lhal, ve skutečnosti se do vrtulníku vešly čtyři osoby. Dva muži vyskočili ven, byli to Američani s pochmurnými rysy a něco mezi sebou nesli.

Adnan je dovedl k Mohamedovu tělu, ale pro jistotu si vzal nejdřív z vozu brokovnici.

Předmět, s nímž se muži vláčeli, byl vak na mrtvoly.

Otevřeli zipy. Uvnitř leželo bezvědomé tělo muže pozoruhodně Adnanovi podobné. Opřeli ho o strom nedaleko místa, kde ležel mrtvý Íránec. Adnan podal jednomu z mužů svou peněženku a ten ji strčil do kapsy saka bezvládného muže. Pak vypálil kulku do jeho hlavy.

Střela mu okamžitě odtrhla část obličeje a během vteřiny se z žijícího člověka stala mrtvola. Adnan byl na podobné akce učiněný expert, i když to v žádném případě nebyla jeho svobodná volba. Copak si může takové povolání najít někdo, kdo není šílenec?

Za okamžik už Adnan běžel společně s oběma muži k vrtulníku; naskočili dovnitř a stroj okamžitě odstartoval.

Vrtulník neměl na bocích ani na směrovce žádné označení, a ani jeden z mužů na sobě neměl uniformu. Když si Adnan zapínal bezpečnostní pásy, nikdo se na něj nepodíval. Jako by se snažili zapomenout, že tu vůbec je.

Adnan už o svých mrtvých společnících dál nepřemýšlel.

Jeho myšlenky se teď obíraly vzdálenější budoucností a slávou, která na něho čeká. Pokud se mu vše podaří, bude o něm lidstvo po celé generace hovořit s úctou a obdivem.

Adnan al-Rimi byl teď oficiálně na onom světě. Leč právě proto se stal nepostradatelným článkem celé hry.

Vrtulník letěl na sever západní Pensylvánie. Do městečka Brennan. Za pár okamžiků už zase vládl nad odlehlou krajinou Virginie naprostý klid. Déšť ze země smýval veškerou krev.

KAPITOLA 1

Utíkal ze všech sil, kulky dopadaly všude kolem. Neviděl, kdo po něm střílí, a neměl žádnou zbraň, aby palbu opětoval. Snažil se dostat do bezpečí svou ženu i dceru.

Jedna z kulek pronikla do ženina zápěstí a on uslyšel její výkřik. Vzápětí si svůj cíl našla i druhá kulka a oči jeho ženy ve zlomku vteřiny, kterou lidská mysl jen stěží zaznamená, vyhasly docela. Když se sesouvala k zemi, pokusil se chránit bokem alespoň svou dceru. Prsty se natáhly k těm jejím, ale marně. Zase pozdě, zase pozdě

++++

Vzbudil se a rychle se posadil, pot mu stékal po tvářích, až se kapky začaly perlit na jeho dlouhé neupravené bradce.

Z láhve si na tvář nalil trochu vody a zchladil jí žhavou bolest z právě prožité noční můry.

Když vstal z postele, zakopl o starou krabici, kterou si nechával stále u sebe. Na chvilku zaváhal, ale nakonec ji otevřel. Uvnitř se nacházelo potrhané album. Pomalu si prohlížel jednotlivé snímky své zesnulé manželky. Pak se zadíval na fotografie své dcery. Bývala hezké batole. Fotky z pozdější doby po té události neměl. Dal by celý svůj život za to, kdyby ji mohl vidět jako mladou ženu. Neuběhl ostatně ani den, aby si ji jako dospělou nepředstavoval.

Rozhlížel se po střídmě zařízeném interiéru. Na zaprášených poličkách ležely nejrůznější knihy a vedle velkého okna s výhledem na ztemnělý pozemek stál starý psací stůl přecpaný notesy s úhledně psanými poznámkami.

Místnost vytápěl většinou jen začouzeným krbem. V

kuchyňce si připravoval prostá jídla a malý záchod jen doplňoval celkovou ubohost příbytku.

Podíval se na hodinky, z rozvrzaného dřevěného stolku vedle postele vzal triedr a ze země popadl rozdrbanou krosnu. Nacpal do ní dalekohled i pár bloků dovnitř a zamířil ven. Měsíc se odrážel od zvětralých, mechem porostlých kamenů, které byly typickou součástí stařičkého hřbitova přímo před ním. Když sešel z přední terasy na trávník, svěží vítr mu pomohl zahnat palčivou bolest hlavy způsobenou děsivým nočním snem. Neodstranil však tu, kterou nosil uvnitř ve svém srdci. Ještě štěstí, že měl večer kam chodit. Kdykoli měl trochu času, stejně jako teď, zamířil vždycky jen na to jedno místo.

Prošel velkou železnou bránou, jejíž ozdobný nápis hlásal, že se jedná o hřbitov na hoře Sion, který se nachází v severozápadním Washingtonu D. C. a patří Sjednocené metodistické církvi. Církev byla jednou z nejstarších černošských kongregací ve městě. V roce 1816 ji založila skupinka odrodilců, kterým se nelíbilo vyznávat svého boha v kostelech, kde se kvůli segregaci zapomnělo na biblickou rovnost. Na pozemku o ploše tří akrů se nacházela i významná zastávka železnice, po níž se v době občanské války přepravovaly davy otroků z Jihu za svobodou na Sever.

Hned vedle hřbitova se nacházel rozlehlý dům Dumbarton, který si za své sídlo zvolila NSCDA, národní společnost žen hájících vlastenecké tradice, a na druhé straně stál nízký cihlový činžák. Celá desetiletí trpěl historický hřbitov nedostatkem péče. Hrobky přišly o náhrobní kameny a všude rostl plevel až do výše pasu. Pak církev obehnala hřbitov plotem a postavila zde malý domek pro hrobníka.

Nedaleko odsud ležel ještě jeden, mnohem větší a známější hřbitov Oak Hill, na němž byla pochována řada významných osob. On ale dával přednost hřbitovu na hoře Sion s minulostí brány ke svobodě.

Před pár lety začal pracovat jako hrobník a svou práci bral velmi vážně. Staral se o jednotlivé hroby i o celý hřbitov. Domek, který k práci patřil, se stal po dlouhé době jeho opravdovým domovem. Církev mu navíc platila hotově a bez otravných lejster; i tak měl jen stěží na zaplacení daní.

I když šlo jen o holé živobytí, přesto to byla první pořádná práce.

Pomalu kráčel jižním směrem po 27. ulici. Pak nastoupil do metropolitního autobusu a vystoupil z něj o kus dál, nedaleko svého „druhého domova“. Když procházel kolem malého stanu, který mu – technicky řečeno – patřil, vytáhl z batohu dalekohled a ze stínu stromů pozoroval dům na protější straně ulice. Ten dalekohled měl ještě z doby, kdy sloužil své zemi a těšil se důvěře svých velitelů. Své skutečné jméno už nepoužíval celá desetiletí. Nechával si říkat Oliver Stone, jménem, které přijal z čirého a zoufalého vzdoru. Cítil totiž, že svým způsobem patří do slavného a nepříliš uctivého filmu, ve kterém Stone představil své vlastní vnímání historie. Historie, která se později ukázala být více fikcí než realitou. Přijetí režisérova jména se mu zdálo velmi patřičné, protože i opravdový Oliver Stone se hluboce zajímal o skutečnou pravdu.

Zadíval se na budovu, která ho nikdy nepřestávala fascinovat, a pozorně sledoval všechny osoby v jejím okolí.

Pak vlezl do malého stanu a ve světle staré baterky si do jednoho z notesů pečlivě zapsal svá pozorování. Pár takových bloků měl v domku na hřbitově, další pak všemožně poschovával. Ve stanu nikdy nic nenechával, protože dobře věděl, že ho pravidelně prohledávají. Oficiální souhlas s tím, že tady může stanovat a že má právo protestovat přímo před tímhle barákem, nosil stále u sebe v peněžence. Bral toto své ústavní právo velmi vážně.

Pak vylezl ven a chvilku sledoval strážné se samopaly a poloautomatickými pistolemi v pouzdrech, jak občas hovoří do vysílaček. Všichni ho tady znali a byli k němu ostražitě zdvořilí, tak jako musíte být zdvořilý k těm, kteří vás mohou nařknout z upírání ústavních práv. Stoneovi však dávalo zabrat, aby si on sám udržel úctu k nim. Jenže k lidem se samopaly je třeba respekt mít. I když Oliver Stone zrovna nepatřil mezi typické americké občany, rozhodně nebyl blázen. Navázal očima kontakt s jedním strážným, který na něj vzápětí křikl.

„Ahoj, Stone! Slyšel jsem, že do Humptyho Dumptyho šťouchli, chytej!“

Po té uštěpačné poznámce se rozchechtali i další strážní, a dokonce i na Oliverových rtech se objevil náznak úsměvu.

„Hezky řečeno,“ odpověděl. Stále ale sledoval jednoho strážného, který stál o pár metrů dál a mířil na něj.

Oliver si v pase utáhl své roztřepené kalhoty, uhladil si dlouhé šedivé vlasy a uvázal si tkaničku na pravé botě. Byl to vysoký a štíhlý chlap, na sobě měl moc velikou košili, krátké kalhoty a i boty, se kterými měl vždy problém.

Vypadaly, že už zažily lepší časy.

„Ty potřebovat nový oblečení,“ ozval se ze tmy ženský hlas.

Podíval se směrem k postavě opírající se o sochu hrdiny války za nezávislost, generálmajora hraběte Rochambeaua.

Generálův prst stále někam ukazoval, leč Stone nikdy nezjistil kam. Na severozápadě parku stál pro změnu Prušák major Steuben a na severovýchodě, kde se teď nacházel i Stone, hájil baštu v sedmiakrovém parku generál Kosciuszko. Tyhle sochy u něj vždycky dokázaly vyvolat úsměv na tváři. Oliver Stone se prostě mezi revolucionáři cítil jako doma. „Olivere, myslet to vážně, ty potřebovat nový oblečení,“ řekla ta žena znovu, když se poškrábala na opáleném obličeji. „A taky ostříhat, ano? Olivere, ty potřebovat nový úplně všechno!“

„Jasně že jo,“ přitakal tiše. „Pro někoho jsou to priority, jenže mně marnotratnost nikdy nebyla vlastní.“

Nechávala si říkat Adelphia. Hovořila s přízvukem, který se nedal nikam zařadit, ale naprosto jistě pocházela z Evropy, nejspíš z ně-které ze slovanských zemí. Její řeč nebyla příjemná, protože neuměla správně používat slovesa.

Byla vysoká a vyzáblá a v jejích dlouhých vlasech prosvítalo mezi šedinami pár černých kadeří. Adelphia působila drsným dojmem, měla uhrančivý pohled a svá ústa dokázala zkroutit do takového šklebu, že si Stone nejednou uvědomil, že je na něj přes svou tvrdost vlastně velice laskavá. Její věk se odhadnout nedal, ale určitě byla mladší než on.

Vedle jejího stanu byl umístěn velký, téměř dvoumetrový transparent s nápisem: PLOD JE ŽIVÝ. POKUD TOMU NEVĚŘÍŠ, PŮJDEŠ

ROVNOU DO PEKLA.

Adelphia ve svém životě vždycky viděla jen černou a bílou. Žádné odstíny šedi pro ni neexistovaly, i když tohle město všemi barvami jen hrálo.

Před stanem Olivera Stonea stál malý nápis: CHCI PRAVDU

I po tolika letech musel tu svou najít. Existuje vůbec nějaká metropole, v níž je najít pravdu stejně tak složité jako ve městě, kde teď žije?

„Já jít na kafe, Olivere. Ty jít se mnou? Prachy mám.“

„Ne, děkuju, Adelphio. Už musím.“

Zavrčela: „Další rande, tam ty jít, že jo? Co ti to přinést?

Mládí, to už u tebe dávno pryč, a chodit ve tmě ti já moc neradit. Tohle místo být dost nebezpečné.“

Podíval se na ozbrojené muže.

„Spíš bych řekl, že tady je to bezpečné až moc.“

„Chlapi a zbraně, to ty považovat za bezpečí? Já říkat, jsi blázen,“ odpověděla podrážděně.

„Možná máš pravdu, ale dík za tvou péči,“ řekl zdvořile.

Adelphia se uměla velmi dobře hádat a využila každou příležitost, aby mohla začít spor. Trvalo mu dlouho, než se naučil jí k tomu nedávat žádnou příležitost. Chvilku na něj hleděla se zlobou v očích a pak odvrávorala pryč. Stone se zadíval na další nápis u svého stanu: UŽIJ SI SVÉHO SOUDNÉHO DNE

Muže, který vztyčil tenhle nápis, už hodně dlouho neviděl.

„Ten den si určitě užijeme,“ zabručel a jeho pohled náhle spočinul na protější straně ulice. Začínali se tam řadit policisté a označené vozy. Stone si všiml i ochranky zaujímající výhodné pozice na křižovatkách. Přes ulici se náhle rozevřela obrovská černá ocelová brána, která by přežila i útok tanku M-1, a ven se vyřítil černý Suburban s rozsvícenými červenými a modrými světly.

Stone okamžitě věděl, co se děje, a tak se rozběhl směrem k nejbližší křižovatce. V dalekohledu viděl, jak možná nejbezpečnější kolona světa zatáčí na 17. ulici.

Uprostřed ohromující eskorty jela největší limuzína, která kdy byla vyrobena. Byl to Cadillac DTS s nejmodernějšími navigačními a komunikačními technologiemi, do jehož tmavě modrých kožených sedadel s opěrátky z kvalitního dřeva se v klidu vešlo šest cestujících. Limuzínu vybavili automatickým polohováním, sedadly, vedle nichž se nacházely přihrádky na spisy. Byla dokonale vzduchotěsná, s vlastní filtrací vzduchu pro případ, že by ten venkovní nebyl zrovna dýchatelný. Prezidentská pečeť se nacházela ve středu na zadních sedadlech a také na obou stranách zadních dveří. Na pravém předním blatníku plápolala americká vlajka. Prezidentská Standarda na krátké žerdi vlála pro změnu vlevo a naznačovala, že americký nejvyšší úředník je skutečně uvnitř.

Interiér vozidla byl konstruován z neprůstřelných ocelových plátů, v oknech se nacházela polykarbonová skla o síle telefonního seznamu, kterými nepronikne žádná kulka.

Vůz jezdil na samodohušťovacích pneumatikách. Na státní poznávací značce byly dvě nuly. Snad by člověka ke koupi tohoto vozu s neuvěřitelnou spotřebou zlákal CD přehrávač s měničem na 10 disků v surround kvalitě, avšak slevy se u něj nedočkáte. Lidé vůz nazvali Bestie, a když uvidíte cenovku na 10 milionů dolarů, pochopíte proč.

Limuzína měla jen dvě velké slabiny; neuměla plavat a létat.

Uvnitř Bestie se rozsvítilo a Stone spatřil muže listujícího nějakými dokumenty. Když uviděl druhého muže, ušklíbl se. Agenti se kvůli tomu světlu nejspíš brzy zblázní.

I když jsi za neprůstřelným sklem, není dobré ze sebe dělat snadný terč.

Při průjezdu křižovatkou limuzína zpomalila a Stonea zamrazilo, když se muž uvnitř vozu podíval jeho směrem.

Na krátký okamžik si prezident Spojených států James H.

Brennan a občan-spiklenec Oliver Stone pohlédli vzájemně do očí. Prezident udělal grimasu a něco řekl. Muž vedle něj okamžitě zhasl světlo. Stone se znovu pousmál.

Ano, budu tam pořád s vámi. Mnohem déle než kdokoli z vás.

Stone znal i onoho druhého muže sedícího vedle prezidenta. Carteru Grayovi říkali zpravodajský car. V

současné době získal neotřesitelnou pozici na úrovni vlády, ze které svou železnou pěstí řídil 120 000 vysoce kvalifikovaných zaměstnanců z patnácti zpravodajských agentur Spojených států, jejichž rozpočet dosahoval 50

miliard dolarů ročně. V jeho říši byste našli špionážní satelity,

kryptologické

analýzy

NSA,

obrannou zpravodajskou službu Pentagonu DIA, a dokonce i ctihodnou CIA. Právě tu kdysi řídil Gray. A protože byl i bývalým ministrem obrany, předpokládalo se, že bude vůči Pentagonu, který spotřebuje celých osmdesát centů z každého zpravodajského dolaru, loajální. Tento předpoklad se ale ukázal jako naprosto mylný. Gray dobře věděl o škraloupech obou a tak si je snadno podmanil.

Stone byl přesvědčen, že není správné, aby byla taková moc soustředěna do rukou jediné osoby, a zvláště ne do rukou Cartera Graye. Toho chlapa znal už desetiletí, ačkoli Gray by teď svého bývalého kamaráda nejspíš vůbec nepoznal. Před lety to bývalo jiné, viďte, pane Grayi!

Najednou mu někdo vytrhl dalekohled. Oliver hleděl na uniformovaného strážného se samopalem.

„Stone, ty už zase sleduješ prezidenta? Oni už jsou ale pryč. Chápeš to vůbec? Kdybych nevěděl, že jsi neškodný blázen, pak bys o ten dalekohled přišel.“

Muž hodil značkový triedr zpět do Stoneových rukou.

„Prostě jen zkouším, jak se dodržují má ústavní práva, důstojníku,“ odvětil Stone tiše, aby si byl jist, že to polda neuslyší. Pak dalekohled rychle skryl a raději se ztratil ve stínu. Dobře věděl, že nemá smysl diskutovat s ozbrojeným mužem, který nemá ani špetku smyslu pro humor. Nakonec si uvolněně vydechl. Každý den balancoval na samé hraně.

Vlezl zpátky do stanu, otevřel batoh a rozsvítil baterku.

Začal se probírat sérií článků, které si si z časopisů a novin vlepil do notesů. Dokumentoval jimi aktivity Cartera Graye a prezidenta Brennana. „Zpravodajský car opět udeřil!“

hlásal jeden titulek. „Brennan a Gray tvoří dynamické duo,“

tvrdil zase jiný.

Všechno se to seběhlo snad až příliš rychle. Kongres po několika vydařených

operacích

dramaticky

restrukturalizoval americké výzvědné služby a vložil naprostou důvěru do rukou Cartera Graye. Jako ministr zpravodajských služeb řídil Gray Národní zpravodajské centrum neboli NIC. Jeho statutární zástupce měl ochránit zemi před útoky, a to jak zevnitř, tak i zvenčí. Bezpečnost především – bez ohledu na prostředky, tak znělo hlavní motto jeho povinností.

Grayovy začátky v úřadě však jeho vynikající renomé nijak nepotvrdily. V metropolitní oblasti došlo k sérii sebevražedných bombových útoků s obrovskými ztrátami na životech a krátce nato se vyvedly dva úspěšné atentáty na zahraniční hodnostáře. Přišel i přímý, i když naštěstí neúspěšný útok na Bílý dům. Navzdory tlaku z Kongresu na Grayovu rezignaci si stále udržoval prezidentovu podporu.

Kdyby se mocenské síly ve Washingtonu daly přirovnat k přírodním katastrofám, pak by byl prezident hurikánem i zemětřesením současně.

Situace se však obrátila. Podařilo se překazit celou řadu plánovaných teroristických útoků na Ameriku, byla zabita i zadržena spousta teroristů a jejich počet úspěšně narůstal. Po dlouhé době neúspěchů v pronikání do vnitřních struktur teroristických buněk se americkým zpravodajským službám nakonec podařilo útočit na nepřítele zevnitř a likvidovat jeho schopnost napadat Spojené státy a jejich spojence. Gray za tyhle výsledky pochopitelně slízl smetanu.

Stone se podíval na hodinky. Už brzo začne jednání. Měl před sebou dlouhou cestu, jenže dnes ho přesto, že byl zvyklý chodit, bolely nohy a cítil se unavený. Vylezl ze stanu a zkontroloval peněženku. Ani cent. Pak spatřil náhodného kolemjdoucího a okamžitě k němu zamířil. Muž právě zvedal ruku a mával na taxi. Stone přidal do kroku a došel k němu přesně ve chvíli, kdy se muž chystal nastoupit do vozu. Stone sklopil oči a natáhl ruku.

„Pane, jen pár drobných. Jen pár dolarů,“ řekl předem připraveným oddaným tónem, který umožňoval muži zaujmout velkodušný postoj. No tak dělej, pomyslel si Stone. Mám to dost daleko. Muž na okamžik zaváhal, ale pak se chytil na udičku. Usmál se a vytáhl peněženku.

Stoneovy oči se rozšířily, když mu do dlaně vložil dvacet dolarů.

„Bůh vám žehnej,“ řekl Stone, jakmile žmoulal bankovku pevně v ruce. Pak odešel, jak jen nejrychleji mohl, k nejbližšímu stanovišti taxíků. Za normálních okolností by jel autobusem, ale z dvacetidolarovky mu zbudou ještě drobné. Uhladil si neučesané vlasy i vzdorovitou bradku a došel k prvnímu vozu v řadě. „Táhni odsud!“ vykřikl taxikář, jakmile Olivera spatřil. Stone zvedl bankovku a přes pootevřené okénko houkl zpátky. „V licenčních podmínkách máte napsáno, že nesmíte nikoho z jakýchkoli důvodů diskriminovat.“

Bylo jasné, že ten taxikář si bude diskriminovat koho chce a jak chce, ale teď hladově zíral na prachy v Oliverově ruce.

„Na houmlesáka mluvíš docela dobře,“ řekl. „Já myslel, že jste všichni magoři,“ dodal pak podezřívavě.

„Nejsem ani magor, ani bezdomovec,“ odvětil Stone.

„Jenom mě trošku opustilo štěstí.“

„To nás všechny, ne?“

Muž otevřel dvířka, Stone rychle naskočil dovnitř a řekl řidiči, kam má jet.

„Dneska večer jsem viděl prezidenta na cestách,“

promluvil taxikář. „Paráda.“

„Hm, paráda,“ souhlasil Stone bez zjevného nadšení. Pak se zadním okénkem podíval směrem k Bílému domu, opřel se a zavřel oči.

Panečku, jak zajímavé místo je teď mým domovem!

KAPITOLA 2

Černý sedan se plazil jednosměrkou lemovanou hustým stromořadím, až se nakonec dostal na štěrkovou odbočku ze silnice. Po třiceti metrech vůz zastavil. Nejprve vystoupil řidič Tyler Reinke, vysoký blonďák s atletickou postavou, tak kolem třicítky, a z místa spolujezdce se vyhrabal o něco starší Warren Peters, měřící sotva sto pětasedmdesát centimetrů, s holou hrudí a prořídlými tmavými vlasy.

Podsaditý Reinke odemkl kufr. Uvnitř na plachtě z umělé hmoty ležel v pozici novorozence třicátník s rukama i nohama svázanýma gumovými popruhy. Měl na sobě modré džíny a mikinu Washington Redskins. V ústech měl nacpaný tlustý hadr. Na rozdíl od těch, které převážejí v kufrech vozů, tenhle i přes silnou dávku drog ještě dýchal. Muži ho s pomocí plachty vytáhli z kufru a složili na zem.

„Už jsem to tu prohlídl předtím, Tylere,“ řekl Peters. Je to ten nejlepší flek, jenom se budeme muset trošku projít.

Poneseme ho v tý plachtě. Aby na něm nezůstaly žádný stopy.“

„Správně,“ odvětil Reinke, když opatrně hleděl na příkrý a nerovný terén. „Hlavně hezky pomalu.“

Kráčeli dolů a jen s obtížemi překračovali padlé stromy.

Naštěstí v posledních dnech nepršelo, a tak se tam dalo jít.

Nicméně nést muže v plachtě nebyl žádný med. Udělali si několik přestávek, protože podsaditý Peters sotva dýchal.

Terén se nakonec přece jen trochu vyrovnal.

„Prima, už tam skoro jsme. Složíme ho a trochu se tady porozhlídnem,“ navrhl Reinke.

Z vaku, který si Reinke připnul k zádům, vytáhli noktovizory a začali se rozhlížet po okolí. Spokojeně pak pokračovali dál. Asi po patnácti minutách došli na konec skal. Voda tu nebyla hluboká, nad hladinu pomalu tekoucí řeky vykukovaly ploché balvany.

„A jsme tady,“ oddechl si Peters.

Reinke znovu otevřel vak, vytáhl z něj dva předměty a položil je na zem. Poklekl k většímu z nich a prsty přejel jeho obrysy. Po pár sekundách našel, co hledal, a o chvilku později měli před sebou nafouknutý člun. Druhým předmětem byl malý motor, který upevnili na jeho záď.

„Budeme se držet na virginské straně. Motor je sice tichý, ale po vodě se ten zvuk stejně rozléhá,“ poznamenal Peters a podal kolegovi malý předmět. „Nebudeme to sice potřebovat, ale tady máš navigátor.“

„Musíme ho namočit.“

„Jasně. Uděláme to někde u břehu.“

Sundali si boty a ponožky, kalhoty si vyhrnuli ke kolenům. Pak vstoupili na rozměklou půdu mezi kameny, které lemovaly vodní břeh. Tělo bezvládného muže ponořili pod hladinu, ale obličej mu nenamočili, protože by ho, jak se domnívali, mohli vzbudit. A to by jen zkomplikovalo další transport. Pak ho zase rychle vytáhli ven. Celý proces opakovali ještě dvakrát.

„To by mohlo stačit,“ poznamenal Peters, když se podíval na promáčeného lehce sténajícího muže. Dovlekli ho zpátky ke břehu a umístili do nafukovacího člunu. Znovu pečlivě obhlédli celé okolí, pak člun odstrčili od břehu a naskočili do něj. Peters nahodil motor. Vysoký Reinke se krčil u vězně a odečítal GPS souřadnice. Blížili se k zalesněné části břehu.

„Radši bych to udělal na nějakém jiném místě, ale já si to nevymyslel. Aspoň že padá mlha. Koukal jsem na předpověď a pro jednou zas byla správná. Po pár set yardech by měla být malá zátoka, počkáme tam, a až se vyjasní, vyrazíme,“ poznamenal Peters navádějící člun.

„Dobrej plán,“ souhlasil Reinke.

Když se jejich člun ztratil v klesající mlze, oba muži už mlčeli.

KAPITOLA 3

Alex Ford zívl a pak si protřel oči. „Zůstaň ostražitý, Alexi,“ nabádal ho v uchu jasný hlas.

Na znamení souhlasu kývl hlavou a pak se znovu pokoušel soustředit. Tentokrát neměl na sobě kevlarovou vestu, horko v místnosti proto bylo o něco snesitelnější.

Když ji na sebe navlékneš, je to totéž, jako kdyby sis k tělu připnul mikrovlnku. Dráty vedoucí z přijímače k ušnímu lalůčku a k mikrofonu na zápěstí mu jako obvykle dráždily kůži. Ucho ho beztak bolelo, každý další dotek jen vyvolával další a další palčivé pocity.

Nahmatal pistoli v podpažním pouzdře. Jeho oblek, ostatně jako u všech chlapů z tajné služby, mu byl přes hrudník poněkud velký, aby skryl zbraň. Tajná služba začala místo devítky používat .357 SIG. U této dobré pistole s dostatečnou palebnou silou si někteří kolegové stěžovali na ovládání, ale spíše jen proto, že dávali přednost původní výzbroji. Alex nepatřil k žádným velkým obdivovatelům zbraní, a tak mu to bylo jedno. Za celá ta léta ve službě pistoli mockrát nevytáhl, a ještě méněkrát vystřelil.

Tahle myšlenka ho teď přiměla, aby se zamyslel nad svou dosavadní kariérou. U kolika dveří ji vlastně prostál?

Odpověď byla jasně vepsána ve vráskách na jeho tváři i v ustaraném výrazu jeho očí. Po odchodu z ochranky ho přeložili na místní oddělení Washington neboli WFO, aby na konci kariéry spíše vyšetřoval, ale většinu času stejně prostál u dveří, pozoroval lidi a hledal jehlu v kupce sena, která měla kohosi, koho hlídal, zákeřně bodnout.

Dnes večer chránili hodnostáře s nízkým ohrožením.

Alex měl tu smůlu, že podepsal souhlas s přesčasy při hlídání hlav státu a o téhle akci se dozvěděl jen hodinu před koncem služby.

A tak místo toho, aby popíjel drink ve své oblíbené hospůdce, hlídal premiéra Lotyšska před potenciálním střelcem. Nebo že by to byl Estonec?

Nacházeli se na recepci v nóbl hotelu Four Seasons, ale hosté stejně patřili mezi ty méně významné. Spousta jich tu byla jen proto, že to dostali nařízeno. Pár relativně důležitých hostů zastávalo nižší funkce v Bílém domě. Byla tu i smečka místních politiků z D. C., kteří doufali, že některý z fotografů je zvěční v novinách. Rovněž tu byl tělnatý kongresman, člen mezinárodního výboru tvářící se neuvěřitelně znuděně.

Alex, veterán tajné služby, měl za sebou v tomhle týdnu už tři podobné večírky. Měsíce před prezidentskými volbami představovaly vždy šílenou směsici nejrůznějších párty, dobročinných

večerů

a

seznamovacích

setkání.

Kongresmani a členové jejich štábů leckdy stíhali i půltucet takových akcí za večer; jednak se mohli zadarmo dobře najíst a napít a jednak mohli sbírat šeky a potřásat si rukama se svými voliči. Občas se stalo, že hovořili o věcných tématech. Jakmile se kdokoli z nich vydal na podobný podnik, měl s sebou chlápka jako Alex, který se staral o jeho bezpečí.

Podíval se na svého dnešního parťáka, vysokého a svalnatého kluka z místního oddělení, kterého také poslali hlídat na poslední chvíli. Ještě pár let služby a Alex dostane federální penzi, ale toho kluka čekaly víc než dvě desítky let jízdy na horské dráze kariérou v tajné službě.

„Simpsonová už zase vypadla,“ zasyčel. „Už podruhý.

To mi teda pověz, koho to tam nahoře ocucává?“

Alex jen vyhýbavě pokrčil rameny. Problémem takové služby je, že ti dává spoustu času na přemýšlení. Až příliš času. Agenti tím tak trochu připomínají právníky v base; spoustu hodin tráví dlouhým rozmýšlením dalších kroků a přemítáním nad řadou postaviček, jejichž bezpečenost může být ohrožena. Alexe tahle část jeho profese vůbec nebavila.

Podíval se na knoflík na svém zápěstním mikrofonu a lehce se pousmál. S tím tlačítkem byly vždycky problémy. Stačilo, aby agent třeba jen zkřížil ruce, a mikrofon se okamžitě zapnul nebo se naopak zasekl. A pak už se vzduchem nesl reálný popis nějaké té šťabajzny kráčející kolem. Kdyby Alex dostal pokaždé, když zaslechl ve sluchátku poznámku typu: viděls, jaký má kozy, sto babek, tak by už mohl jít klidně do důchodu. Bylo docela legrační sledovat všechny ty agenty, jak se krčí, jen aby to nebyli zrovna oni, kdo vyšlou do éteru své chtíče.

Alex si posunul sluchátko a podrbal se na krku či spíš poškozené chrupavčité části. Kdysi hlídal prezidenta v jedné koloně a vůz, ve kterém jel, se převrátil. Řidič se nestihl vyhnout jelenovi. Jen malé trhnutí stačilo, aby si zlomil vaz.

Po celé řadě operací a po výztuži z nerezové oceli poklesla jeho skoro metr devadesát vysoká postava o tři centimetry, ale zase se mu dost vylepšilo držení těla. Ocel se neohýbá.

To, že přišel o pár centimetrů, ho nijak zvlášť netrápilo, narozdíl od stálé bolesti krční páteře. Tehdy mohl klidně odejít do invalidního důchodu, ale odmítl. Byl svobodný, bezdětný a neměl vlastně kam jít. Raději se zapřel, začal na sobě pracovat a dostal se znovu do formy. Byl vděčný felčarům tajné služby, že se po měsících práce v kanceláři mohl vrátit zpátky do terénu.

Jenže právě teď, ve věku třiačtyřiceti let, po životě stráveném v neustálém stresu a napětí zvažoval, jestli se nezachoval jako idiot. Vždyť si mohl najít nějakého koníčka. Anebo také manželku.

Alex se kousl do rtu, aby nevnímal tlak na šíji, a s klidem sledoval ženu premiéra, jak se cpe husí paštikou.

Fakt kariéra k pohledání!

KAPITOLA 4

Oliver Stone vystoupil z taxíku.

„Mluvíš jako kniha, ale stejně jsi pro mě hastroš,“

zavrčel řidič, než odjel. Stone sledoval mizející auto, už dávno se naučil na podobné komentáře nereagovat. Lidi si můžou myslet, co chtějí. A on koneckonců jako hastroš vypadal.

Kráčel k parčíku nedaleko komplexu na nábřeží Georgetownu a díval se dolů na hnědé vody Potomaku plazící se po stěnách hráze. Několik rádoby umělců, kteří si v nich zcela očividně nechtěli namočit zadek, zkrášlilo betonovou zeď svými dokonalými graffiti. Přímo za Stonem, na vyvýšené dálnici Whitehurst, vládl ještě před chvílí čilý provoz. Noční život kolem křížení ulice M a Wisconsin Avenue se už nezadržitelně řítil vpřed jako tryskáč. Byl určený pro každého, kdo měl hotovost a tučné konto, o které by ho mohl Georgetown rychle připravit.

Stone naštěstí mezi takové oběti patřit nemohl.

Tuto pozdní hodinu už i ti největší prostopášníci nazývali nocí. Washington přece patří k městům, kde se chodí pozdě spát a brzo vstává.

Potomac byl této noci klidný. Policejní člun normálně patrolující na hladině zamířil na jih k mostu Woodrowa Wilsona. Stone si pomyslel, že je to dobře. Díkybohu, že nenarazil na žádného poldu. Žil sice ve svobodné zemi, ale už v poněkud méně svobodné pro chlapa, co bydlí na hřbitově, chodí v oblečení, které se jen málo liší od hadrů, a ještě k tomu se v noci potuluje ve čtvrti, kde se prachy jen sypou.

Stone se vydal po nábřeží, obešel park Francise Scotta Keye, prošel pod mostem, který rovněž pojmenovali po slavném skladateli, a nakonec minul i jeho pomník. Poněkud přehnaná sláva, pomyslel si Stone, na jakéhosi chlapíka, co psal texty k písničkám, které si nikdo nepamatuje.

Inkoustová modř s několika obláčky a hvězdami mezi nimi nenarušovaly ani mraky výfukových plynů letadel. Nedaleké letiště Ronalda Reagana zastavilo provoz. Stone si ale všiml husté mlhy valící se na město. Zanedlouho nejspíš neuvidí ani na krok. Motal se zrovna kolem domu s nevkusnou fasádou, který patřil místnímu veslařskému klubu, když na něj ze tmy křikl známý hlas.

„Olivere, to jsi ty?“

„Jo, Calebe. Jsou tu už ostatní?“

Do Stoneova zorného pole vstoupil chlapík střední postavy s lehce vystouplým břichem. Caleb Shaw byl oblečen podle módy devatenáctého století, včetně buřinky na krátkých šedivějících vlasech. Jeho vlněnou vestu krášlily staromódní hodinky na řetízku. Nosil dlouhé kotlety a malý, dobře střižený knírek.

„Je tu Reuben, ale hmm, dneska se mi zdá nějak zakřiknutý. Miltona jsem ještě neviděl,“ dodal Caleb.

Stone si jen povzdechl.

„To mě nepřekvapuje. Miltonovi to sice myslí, ale jinak je dost nespolehlivý.“

Reuben Rhodes, který se k nim záhy přidal, nevypadal vůbec dobře. Šedesátník s hřmotnou postavou měřil metr devadesát, nosil dlouhé kudrnaté vlasy prorostlé šedinami a krátkou hustou bradku. Na sobě měl špinavé džíny a flanelovou košili, na nohách ošoupané mokasíny. Tiskl si ruku k boku. Měl ledvinové kameny.

„Reubene, měl bys jít k doktorovi,“ nabádal ho Stone.

Velký chlap jen zaskučel.

„Nesnáším lidi, co se mi chtějí hrabat v těle, toho jsem si bohatě užil v armádě. Takže budu radši v tichosti a v soukromí trpět, jasný?!“

V průběhu hovoru se k nim přidal Milton Farb. Zastavil se, pravou nohou třikrát kopl do země, zapískal a zabručel.

Nakonec odrecitoval jakousi sérii čísel, která pro něj měla očividně velký význam.

Trojice zatím pokojně čekala, až vše skončí. Dobře věděli, že pokud svého kamaráda přeruší uprostřed jeho nutkavého rituálu, bude muset začít znovu a oni ztratí spoustu času.

„Ahoj, Miltone,“ ozval se Stone poté, co počítání ustalo.

Farb měl přes rameno kožený batoh, na sobě barevný svetr a nažehlené khaki kalhoty. Hubeňour měřící zhruba sto sedmdesát centimetrů a nosil drátěné obroučky. Jeho šedivějící blond vlasy mu už značně odrůstaly; tak trochu připomínal přerostlého hippíka. V očích se mu uličnicky jiskřilo a vypadal mladší, než ve skutečnosti byl. Milton poklepal na batoh.

„Olivere, mám príma materiál.“

„Tak už pojďte,“ vyzval je Reuben, stále se držící za bok „Ráno mám směnu v doku.“ Když všichni čtyři odcházeli, šel Reuben vedle Stonea a strčil mu do kapsy košile nějaké peníze.

„Reubene, tohle nemusíš,“ protestoval Stone. „Platí mě přece církev.“

„To jo! Za to plení hrobů a leštění náhrobků ti ale moc nedávají, zvlášť když už ti dali střechu nad hlavou.“

„To je sice pravda, ale ty taky nemáš zrovna dvakrát na rozdávání.“

„Celou tu dobu, co jsem nemohl sehnat práci, jsi pro mě dělal totéž.“ Pak ještě pochmurně poznamenal. „Jen se na nás pořádně podívej. Kčertu, jak jsme mohli takhle zestárnout a jen sloužit vlasti?“

Caleb se rozesmál, ale Milton vypadal zaraženě, než pochopil, že Reuben žertuje.

„Stáří čeká na všechny, ale když opravdu přijde, jsou jeho dopady vždycky tvrdé,“ poznamenal suše Stone a za chůze si prohlížel své společníky; znal je celé roky, vždyť s ním byli v jeho dobrých i špatných časech.

Reuben graduoval na West Pointu a se zásluhami odsloužil tři služební období ve Vietnamu. Získal snad všechny medaile a ocenění, které armáda nabízela. Pak byl přeložen k Obranné zpravodajské agentuře DIA, jakési paralely CIA v armádě. Nakonec ale z DIA odešel a stal se hlasitým odpůrcem války, té vietnamské zvlášť. Když se stát přestal o tohohle „skrčka“ z jihovýchodní Asie starat, z Reubena se stal najednou úplně zbytečný člověk. Žil nějakou dobu v Anglii, ale nakonec se vrátil zpátky do Států.

Velké dávky drog a spálené mosty mu však ponechaly jen pár reálných možností. Měl štěstí, že narazil na Olivera Stonea, který mu pomohl se sebrat. V současnosti Reuben figuroval na výplatní listině jakéhosi skladiště, kde vykládal náklaďáky a místo mysli si cvičil svaly.

Caleb Shaw měl dva doktoráty. Jeden z politických věd a druhý z literatury osmnáctého století, ačkoli jeho bohémská povaha se zhlížela spíš v módě toho devatenáctého. Stejně jako Reuben i on aktivně protestoval proti vietnamské válce, v níž ztratil svého bratra. Caleba bylo slyšet i při kritice státní administrativy v průběhu aféry Watergate, kdy národ ztratil poslední iluze o nevinnosti politiků. Navzdory vynikajícímu vzdělání ho jeho excentrická povaha vyloučila z běžného akademického života. Momentálně pracoval v oddělení vzácných tisků kongresové knihovny. Když se o tohle místo ucházel, rozhodně do svého životopisu neuvedl spolek, který navštěvoval po nocích. Federální úřady totiž dvakrát nemilují spiklence, kteří se potajmu scházejí na odlehlých místech.

Milton Farb měl v sobě pravděpodobně více lesku než celá povedená trojice dohromady. Často však zapomínal jíst, o pařížském Hiltonu přemýšlel jako o místě, kde by chtěl bydlet, a také byl přesvědčen, že mít kreditní kartu je totéž, jako mít ji krytou. Milton byl zázračný už jako dítě – měl schopnost pamatovat si neuvěřitelné řady čísel a navíc měl i úžasnou fotografickou paměť. Když něco slyšel jednou, nikdy to nezapomněl. Jeho rodiče pracovali v potulném cirkuse a Milton se stal záhy velmi populární se svou malou show. Čísla počítal rychleji než kalkulačka a texty, které mu ukazovali, opakoval bez jediného zaváhání.

Po promoci pracoval v Národním zdravotním ústavu NIH. Jediný problém, který mu zabránil v úspěšném životě, byla jeho zhoršující se obsese a silná paranoia. Obě choroby nejspíš vznikly už v průběhu jeho poněkud neobvyklého života v cirkuse. Bohužel oba démoni vybuchovali vždy v těch nejnevhodnějších situacích. Poté, co poslal výhružný dopis americkému prezidentovi a byl vyslýchán tajnou službou, jeho kariéra skončila.

Stone se s Miltonem poprvé setkal na psychiatrické klinice, kde pracoval jako sanitář a Milton tam byl hospitalizován. V té době zemřeli Miltonovi oba rodiče a nechali svého syna v naprosté bídě. Stone, který brzy rozpoznal Miltonovy zázračné schopnosti, se snažil svého nebohého přítele přesvědčit, aby se postavil na vlastní nohy.

Riskuj! Milton se i se svými poruchami, dostatečně kompenzovanými medikamenty, přihlásil do show, porazil všechny soupeře a konečně získal nějaké jmění. Teď provozoval malý podnik, ve kterém navrhoval firemní webové stránky.

Zamířili dolů k vodě, kde se nacházela stará opuštěná skládka a nedaleko ní velké křovisko táhnoucí se až ke břehu. Ze skrýše vytáhli dlouhou zrezavělou loďku, kterou by si sotva někdo dovolil spustit na vodu. Nezdrceni stavem plavidla si zuli boty a sundali ponožky, nastrkali je do svých batohů, stáhli loď na vodu a vlezli dovnitř. Velký Reuben si vybral to největší veslo a opřel se do něj.

Nad hladinou, v níž se odrážela světla Georgetownu, vál chladný větřík. Dál na jihu je očekával Washington, zahalený do mlhy. Na tomhle místě je toho tolik co obdivovat, pomyslel si Stone sedící na přídi. Mnohá milujeme, ale mnohem víc jich nenávidíme.

„Policejní člun je nahoře u mostu na Čtrnácté,“ sděloval Caleb. „Přesně podle rozpisu. A nad monumenty Mailu krouží každé dvě hodiny vrtulník ministerstva vnitra. Dnes jsem dostal varovný mail do práce.“

„Riziko stoupá,“ navázal Reuben. „Moje kontakty tvrdí, že je to jen trapné gesto síly; prezident Brennan vlastenecky mává vlajkou.“

Stone se otočil a zadíval se na Miltona, apaticky sedícího na zádi.

„Miltone, dneska jsi nějak podivně klidný. Je všechno v pořádku?“

„Měl jsem přítele,“ řekl stydlivě.

Všichni se na něj užasle podívali.

„Teda přítelkyni,“ dodal.

Reuben ho poplácal po rameni.

„Starej kanec, co?“

„Skvělé, kdes ji potkal?“ zeptal se Stone.

„V poradně pro neurotiky. Taky pacient.“

„Aha,“ kývl Stone a odvrátil se.

„Prima, fakt,“ dodal Caleb diplomaticky.

Pomalu se blížili ke Keyovu mostu a stále se drželi ve středu řeky. Stone si byl vědom toho, že v mlze jsou z břehu prakticky neviditelní. Federální úřady totiž nesnášejí vetřelce, a tak Stone bedlivě sledoval blížící se souš.

„Reubene, trochu doprava.“

„Příště se sejdeme rovnou u toho památníku. Nemusel bych se tak potit,“ zavrčel obr, když vydechl a opřel se znovu do vesla.

Člun míjel ostrov po jeho západní straně a vplul do slepého ramene, kterému se říkalo Malý kanál. Místo vypadalo tak opuštěně, že se zdálo skoro nemožné, že jen před pár minutami zahlédli i dóm Kapitolu.

Dojeli ke břehu, vylezli ven a loďku ukryli v hustém křoví. Když se pomalu vlekli porostem k hlavní cestě, Oliver přidal do kroku. Dnes v noci měl před sebou jeden hodně velký úkol.

KAPITOLA 5

Lotyšský delegát se konečně unavil, a tak se Alex nechal okamžitě odvézt do oblíbené putyky místních poldů, jen nedaleko od kanceláří místního oddělení tajné služby. Bar se jmenoval „PRACKA“, což laikovi neříkalo vůbec nic, zato profíkům bezesporu ano. PRACKA znamená „Prachy do kapsy“. Za desetihodinovou směnu s odznakem, zbraní a troškou

odvahy

dostávali

příslušníci

federál-ních

ozbrojených složek od svých zaměstnavatelů pětadvaceti-procentní příplatek. Pojmenovat bar PRACKA byl od majitelů podniku skvělý marketingový tah, protože bar byl každý den nacpán muži a ženami zákona.

Alex vklouzl dovnitř předními dveřmi. Na stěně proti němu se skvěly znaky s insigniemi jednotlivých bezpečnostních složek, ale nacházely se tu i oslavné články opěvující hrdiny z FBI, DEA, ATF, FAM a dalších.

++++

Hned, jak ji Alex spatřil, usmál se, ačkoli chtěl zůstat spíše chladný.

„Martini s Beefeaterem, ledem, a ne se dvěmi či čtyřmi, ale přesně se třemi olivami,“ řekla a obdařila ho úsměvem.

„Máte dobrou paměť.“

„Pořád stejná objednávka, takovou nelze zapomenout.“

Kate Adamsová přes den pracovala na právním oddělení ministerstva a po večer si přivydělávala jako barmanka.

Podala mu drink.

„Jak se s tím vaším tajným spolkem snášíte?

„Výplata mi chodí a dýchám. Víc ani nechci.“

„Pak byste měl trošku upravit svůj zevnějšek.“

Kate utírala pult, zatímco Alex si ji pozorně prohlížel.

Měřila metr sedmdesát, měla štíhlou postavu a blonďaté vlasy k ramenům, vlnky na dlouhém krku. Výrazné lícní kosti s úzkým rovným nosíkem se svažovaly k hezky tvarované bradě. Vlastně všechno na ní ladilo, až na její oči.

Byly velké a zelené a pro Alexe byly důkazem její ohnivé, vášnivé duše skrývající se uvnitř. Svobodná, něco málo přes třicet, stážovala na ministerstvu, jak si Alex našel ve vládní databázi. Vypadala minimálně o pět let mladší. Alex litoval, že už je mu tolik, i když jeho vlasy zatím neprořídly ani nezešedly. Proč, to nevěděl.

„Jste nějak vyzáblý,“ poznamenala a přerušila jeho myšlenky. „Máte pravdu. Nejsem už v ochrance, takže se neláduju bohatou hotelovou stravou a navíc místo toho, abych seděl pořád na zadku v letadle, musím chodit opravdu do práce.“

Už měsíc si sem chodil s touhle ženou jen tak poklábosit.

Chtěl však mnohem víc a právě teď přemýšlel, čím by ji upoutal. Najednou se jí zadíval na ruce.

„Kdy jste naposledy hrála na klavír?“

„Cože?“ vyhrkla Kate překvapeně.

„Máte na prstech mozoly,“ shrnul. „Pro mne jasné znamení, že hrajete.“

Podívala se na své ruce. „A co když je mám z počítačové klávesnice?“

„Kdepak, mozoly od klávesnice jsou jenom na bříšcích.

A na klavír se hraje oběma články prstů. To ale není všechno. Taky si okusujete nehty. Na nehtu levého palce máte důlek, na pravém ukazováčku malou jizvu a malíček máte pokřivený, nejspíš od nějaké zlomeniny z dětství.“

Kate stále hleděla na své prsty. „Co jste zač? Expert na lidské nehty?“

„To jsou všichni agenti tajné služby. Víte, dost velký kus života jsem strávil tím, že jsem lidem koukal právě na ruce.

V padesáti státech Unie a taky v několika v zámoří.“

„Proč?“

„Protože lidé rukama zabíjejí, Kate.“

„No jo.“

Hodlal ještě něco říct, ale v tom okamžiku se v baru objevila horda agentů FBI, kterým právě skončila služba.

Začali si hlasitě objednávat pití. Alexe ten dav odstrčil stranou, a tak si vzal drink a sám se posadil k malému stolku v rohu. Přesto očima pořád visel na Kate. Chlápci z agentury jí zavalovali svými oplzlými poznámkami, které ho značně iritovaly. Nakonec se začal dívat na televizi zavěšenou na stěně. Na CNN hovořil jakýsi nuž, jehož mnozí baroví hosté pozorně poslouchali. Alex se zvedl a s ginem v ruce se přesunul blíž, aby lépe slyšel. Šlo o opakování tiskové konference šéfa ministerstva vnitra Cartera Graye.

Gray už na první pohled působil sebejistě. I když nebyl vysoké postavy, z jeho rozložitých ramen, silného krku a široké tváře čišela rozhodnost a tvrdost žuly. Nosil brýle, které mu dodávaly vzhled profesionála, což nebyla jen fasáda. Vždyť vystudoval ty nejlepší školy v zemi. A co ho nenaučila škola, zvládl během těch dlouhých desetiletí strávených v oboru. Zdálo se, že toho chlapa nikdo nevytočí a že ho snad nikdy nikdo nenachytá na švestkách.

„V odlehlé části jihozápadní Virginie našel farmář hledající ztracenou krávu tři mrtvé muže, údajné teroristy,“

sděloval muž řídící zpravodajské služby, aniž by hnul brvou.

Obrázek, který kolem sebe ten chlap šířil, Alexe málem rozesmál, ale pohřební chování Cartera Graye okamžitě potlačilo i ten sebemenší náznak úsměvu.

„Podle soudních znalců jsou mrtví týden, možná i víc.

Využili jsme databázi Národního zpravodajského centra a můžeme potvrdit, že jedním z nich je Mohamed al-Zavahírí.

Jsme přesvědčeni, že měl co do činění se sebevražedným útokem na nádraží Grand Central a také je podezřelý z pašování drog. Mezi zabitými je i Adnan al-Rimi, kterého považujeme za jednoho ze Zavahírího pěšáků. Identita třetího muže je stále neznámá. Na základě zpravodajských informací NIC zatkla FBI pět dalších mužů s kontakty na Zavahírího a zabavila velké množství drog, hotovosti a zbraní.“

Gray moc dobře věděl, jaké hry se ve Washingtonu hrají, a uměl v tom skvěle chodit, pomyslel si Alex. Musel dát veřejnosti jasně najevo, že NIC odvedlo tu nejlepší práci, ale nezapomněl ocenit ani FBI. Úspěch v D. C. se měří rozpočtem a vydobytou pozicí. Každý úředník, který na to zapomněl, byl okamžitě ohrožen. Všechny agentury potřebovaly čas od času pomoc těch druhých. A Gray se jim tedy nabídl. Pak pokračoval: „Jednou z nejzajímavějších souvislostí vyplývajících z vyšetřování je fakt, že al-Zavahírí pravděpodobně zabil své dva společníky a pak sám spáchal sebevraždu, i když se může ukázat, že jeho smrt je spojena s pašováním drog. Bez ohledu na to jsme přesvědčeni, že tato událost v době, kdy Spojené státy dosahují výborných výsledků v boji s terorismem, způsobí mezi teroristy pořádný zmatek.“ Na chvilku se odmlčel. „Dovolte mi, abych předal slovo prezidentovi Spojenýc h států,“ dodal pak sebevědomým hlasem.

Ve své podstatě šlo o standardní protokol tiskových konferencí. Gray nejprve přednese popis událostí s jednotlivými detaily, a to co nejjednodušším jazykem. Pak se objeví charismatický James Brennan a vypálí vyšperkovaný politický projev, který nenechá nikoho na pochybách, kdo této zemi slouží nejlépe.

Když Brennan začal mluvit, Alex se znovu zaměřil na bar a hlavně na dámu za ním. Bylo mu jasné, že na ženskou, jako je Kate Adamsová, číhá dobrá dvacítka chlapů s mnohem lepšími vyhlídkami, než měl on. Nejspíš už asi ví, co k ní cítí. Sakra, ona to vlastně věděla dřív než on sám.

Protáhl se v ramenou. No, proč bych vlastně nemohl být jedním z té dvacítky?

Vydal se k baru, v půlce cesty se ale zastavil. K baru totiž přistoupil někdo jiný. Čarovný Katein úsměv stačil Alexovi k tomu, aby pochopil, že tenhle muž má výsadní postavení. Znovu si tedy sedl a dál oba sledoval, jak se odsunuli na konec baru, kde si mohli v soukromí popovídat.

Ten člověk byl o něco menší než Alex, ale mladší, svalnatý a fešák. Alexův zkušený zrak hned rozpoznal velmi drahý oblek. Nejspíš to byl jeden z těch skvěle placených firemních právníků nebo lobbistů, kteří stáli za obchody na ulici K. Kdykoli se Kate rozesmála, Alex měl pocit, že se mu do mozku zatíná sekáček na maso. Dopil tedy drink a chtěl odejít, když zaslechl své jméno. Otočil se a spatřil Kate, jak na něj gestikuluje, aby se vrátil. Neochotně zamířil směrem k nim.

„Alexi, tohle je Tom Hemingway. Tome, Alex Ford,“

představila je.

Podali si ruce. Hemingwayův stisk byl i pro mohutného Alexe natolik silný, že mu bolest projela celou paží. Stisk Forda natolik ohromil, že si strnule prohlížel Hemingwayovy ruce, jedny z nejsilnějších, jaké kdy viděl.

„Tajná služba,“ řekl Hemingway při pohledu na odznak na Alexově klopě.

„A vy?“ zeptal se Alex.

„Kdybych vám to řekl, tak bych vás musel zabít,“ řekl Hemingway s úsměvem plným porozumění.

Alex jen stěží chápal jeho poznámku.

„Znám chlápky z CIA, DIA, NRO i NSA. Kam patříte vy?“

„Alexi, já nehovořím o obvyklých agenturách,“

odpověděl Hemingway s krátkým pousmáním.

Alex hodil pohledem po Kate.

„Odkdy se státní moc paktuje s takhle zábavnými chlápky?“

„My vlastně děláme na stejném případu, myslím tím státní moc a moji agenturu. Kate je náš právní poradce, já spojka,“ řekl Hemingway.

„Jsem si jist, že lepšího parťáka jste dostat nemohl.“

Alex odložil prázdnou sklenici na stůl. „No, už musím.“

„Jsem si jistá, že se zase brzy uvidíme,“ odvětila Kate rychle.

Alex jí ale neodpověděl a otočil se k Hemingwayovi.

„Tome, nechme to tak. Nesklouzněte na šikmou plochu, když sloužíte strýčku Samovi. Rozhodně bych nechtěl, abyste měl opletačky kvůli tomu, že jste zabil jednoho moulu, co se moc ptal.“

Odešel.

Svým

zpětným

zrakem,

který

mají

pravděpodobně všichni agenti tajných služeb, vnímal, jak ho ten chlap spaluje pohledem. Nevnímal ale pohled Kate plný opravdových obav. Když Alexe zasáhl ostrý vzduch venku, pomyslel si, jak mizerný konec má tenhle naprosto průměrný den. Rozhodl se, že se projde. Chtěl, aby si jeho duše pořádně užila vypitý Beefeater se třemi velkými olivami. V duchu litoval, že si nedal ještě jeden.

KAPITOLA 6

Prezidentská kolona se po dárcovském večírku vracela zpět. Po prázdných ulicích a uzavřených křižovatkách se pohybovala velmi rychle. Díky usilovné práci předsunutého týmu tajné služby američtí prezidenti nikdy neztráceli čas v zácpách. Už tahle výhoda by byla pro většinu těch, kdo do Washingtonu dojíždějí za prací, rozumným důvodem, aby se o funkci prezidenta ucházeli.

Cestou zpátky předával Gray svému šéfovi informace o všech důležitých zpravodajských záležitostech. Brennan, rozvalený na zadním sedadle Bestie, teď pozorně studoval výsledky průzkumu, zatímco Gray hleděl před sebe a jeho mysl hodnotila jako vždy tucet událostí najednou. Nakonec se Gray podíval na svého šéfa.

„Pane, se vší úctou se domnívám, že pročítat statistiky každých pět minut nevede k jejich změně. Senátor Dyson rozhodně nepatří do vaší kategorie. Volby vyhrajete jedním vrzem.“ Pak diplomaticky dodal. „Věnujte se jen problémům zásadního významu.“

Brennan se pousmál a odložil výsledky volebního průzkumu.

„Cartere, jste skvělý chlap, ale nejste vůbec politik. Ten závod bude vyhraný až v okamžiku, kdy bude do volební urny vhozen poslední hlas. Jsem si ale dobře vědom, že svůj úctyhodný náskok v těchto volbách držím i díky vám.“

„Vysoce oceňuji váš postoj při mém nepříliš povedeném začátku.“

Brennan ve skutečnosti v onom nepříliš povedeném začátku mockrát zvažoval, že Graye vyhodí, a Gray to věděl taky. Gray ale nikdy nikomu nelezl do zadku, prezidenty nevyjímaje.

„Máte něco nového v tom al-Zavahíriho případu?“

„Pane prezidente, ta událost je zcela výjimečná,“ řekl Gray stále si nejistý tím, zda al-Zavahírí opravdu spáchal sebevraždu. Šéf NIC chtěl mít jistotu, že jeho taktika infiltrace teroristických organizací a jejich následné rozeštvávání zevnitř začíná skutečně přinášet výsledky. Byl však dost podezřívavý, a tak si připouštěl i jiné možnosti.

„Každopádně se to dobře vyjímá v médiích.“

Dříve by Gray na podobnou poznámku okamžitě zareagoval, v poslední době se ale naučil tuhle touhu potlačit. Jako zpravodajský důstojník sloužil několika prezidentům a ve své podstatě byli všichni stejní jako Brennan. Nebyli to špatní lidé. Vzhledem k jejich životu na hraně Gray dobře věděl, že selžou mnohem častěji než normální spoluobčané. Gray své šéfy považoval za domýšlivé a egoistické bytosti, které se dotvořily a zesílily v průběhu politických bitev. Všichni prezidenti by klidně přísahali, že jim jde pouze o to, konat dobro, řešit ty správné záležitosti, vést svou politickou stranu, ale ve skutečnosti jim šlo o jediné – o trůn v Oválné pracovně. Moc je ve světě tím nejvyšším stimulem a úřad prezidenta Spojených států představuje snad tu největší moc, jaká kdy existovala.

Heroin je ve srovnání s ní pouhým placebem.

Kdyby Brennan dnes v noci odpadl, okamžitě by byl připraven viceprezident plně jdoucí v jeho šlépějích a země by bez problémů běžela dál. Gray navíc zastával názor, že pokud by Brennan z nějakého důvodu volby prohrál a do Bílého domu by se nastěhoval jeho oponent, Amerika by to ani nepostřehla. Prezidenti nejsou nenahraditelní, ale šéf NIC dobře věděl, že oni si myslí přesně pravý opak.

„Jinak se nic neděje, pane prezidente, o všech teroristech byste věděl v témže okamžiku jako já.“

Brennan byl natolik politikem, aby pochopil opravdovou hodnotu tohoto prohlášení. Ve Washingtonu se udržovala tradice, že šéf zpravodajských služeb drží prezidenta stranou. Brennan navíc plně souhlasil s tím, že nechá populárnímu Grayovi naprosto volné ruce. Carter Gray byl kromě toho agent a ti si většinou nechávají věci pro sebe.

Mají to nejspíš v genech. Pokud by všechno vyzvonili, vzápětí by už nebyli agenty.

„Cartere, dobře se vyspěte. Uvidíme se zítra,“ řekl prezident, když vystoupili z Bestie.

Z ostatních vozů se mezitím vynořil zbytek Brennanova štábu. Prezidentovým hlavním poradcům ani lidem z jeho zázemí se příliš nelíbilo, že Brennan jezdí s Grayem a ne s těmi, co shánějí peníze pro stranu. Zavahíriho spiknutí byla Grayova vysoká karta, která přišla vhod také prezidentovi.

Gray si uvědomoval, že boháče s tučnými šekovými knížkami, řeči o terorismu jen nudí, ale zároveň chápal, že z nich padají miliony dolarů pro Brennanovu politickou stranu.

Carter Gray se vzdálil a rázem se octl stranou všeho dění. Na rozdíl od prezidentské rady nehodlal jít do postele a po pětačtyřiceti minutách si už vykračoval po chodbách Národního zpravodajského centra ve virginském okrsku Loudoun. Celý objekt byl zabezpečen stejně jako sídlo NSA v Marylandu. Vnější perimetr hlídaly dvě roty, dohromady čítající čtyři sta mužů. Ale nikdo z vojáků neměl odpovídající pověření pro vstup do objektů, vyjma případu nenadálé události. Hlavní budova vypadala jako ze skla a musela svému personálu nabízet nádherný výhled na virginskou krajinu. Ve skutečnosti tam však žádná okna nebyla. Pod skleněnými panely se nacházely betonové stěny bunkru obloženého speciálním materiálem, který bránil všem druhům odposlechu.

Více než tři tisíce mužů a žen vybavených nejmodernějšími technologiemi se po sedm dní v týdnu a čtyřiadvacet hodin denně snažilo udržet Ameriku v bezpečí.

Zatímco ostatní zpravodajské agentury zásobovaly NIC daty v každičké vteřině své činnosti. Po selhání zpravodajských služeb kolem 11. září a po výbuchu CIA při hledání zbraní hromadného ničení se mnozí američtí vůdci začali ptát, zda americká zpravodajská služba není jen zbytečným požíračem peněz. Následné vládní pokusy o reformu se setkaly jen s malým úspěchem a způsobily ještě více zmatku v době, kdy se jasná orientace a efektivita těchto služeb staly národním cílem. Národní protiteroristické centrum s vlastním ředitelem odpovědným pouze prezidentovi a nové oddělení zpravodajství

FBI

vytvořily

přebytek

protiteroristických organizací, které si navzájem odmítaly předávat důležité informace.

Pak to, podle Graye, rozumné hlavy konečně pochopily a zrušily všechny zbytečné instituce, přičemž ustanovili jediného ředitele národního centra s vlastním personálem, s vlastními operačními centry, s vlastním rozpočtem, ale také s kontrolou nad všemi ostatními agenturami. Stará průpovídka praví, že ve zpravodajské činnosti tě analytikové dostanou do politicky žhavých vod, zatímco tajní tě dostanou tak akorát do basy. Gray chtěl být prostě odpovědný sám za sebe, až jednou půjde ke dnu.

Když vstoupil do hlavní budovy, prošel nejprve biometrickou identifikací a pak nastoupil do výtahu, který ho vyvezl nahoru. Malá místnost byla velmi dobře osvětlená. Vešel dovnitř, posadil se a nasadil si sluchátka. V

místnosti byly čtyři další osoby. Na jedné stěně visela obrazovka a na stole před Grayem ležela složka nadepsaná Salam al-Omar. Její obsah znal téměř zpaměti.

„Je už dost pozdě, pojďme tedy rovnou k věci,“ řekl Gray. Místnost potemněla, obrazovka se probudila k životu a oni spatřili jakéhosi muže sedícího na židli. Měl na sobě modrý hábit bez rukávů a nohavic. Vypadal jako člověk ze Středního východu, v jeho očích bylo plno nepokoje, ale i vzdoru. Gray věděl, že vzdorovití jsou všichni. Vždycky když sledoval někoho takového, jako byl Salam al-Omar, vybavila se mu jedna Dostojevského postava; stísněný vyděděnec kující pikle a metodicky připravující anarchii. Ta tvář patřila fanatikovi posedlému nepříčetnosti. Byl to přesně ten typ člověka, který připravil o život dvě osoby, které Gray miloval nade všechno na světě.

I když byl al-Omar tisíce kilometrů daleko, na místě, o kterém vědělo jen pár lidí, obraz i zvuk byly díky satelitnímu přenosu křišťálově čisté. Gray mu přes sluchátka položil otázku. Muž okamžitě odpověděl arabsky a pak se vítězoslavně rozesmál. Gray zareagoval zcela bezchybnou arabštinou.

„Pane al-Omare, arabsky mluvím plynně, vlastně ten jazyk ovládám daleko lépe než vy. Vím, že jste žil několik let v Anglii, a taky vím, že angličtina je pro vás jednodušší.

Proto navrhuji, abychom náš rozhovor vedli v angličtině, čímž zcela vyloučíme jakákoli vzájemná nepochopení.“

Al-Omarovi ztuhly rysy a narovnal se na židli. Gray mu vysvětlil svůj návrh. Al-Omar se měl stát špionem Spojených

států,

který

pronikne

do

jedné

z

nejnebezpečnějších teroristických organizací operujících na Středním východě. Muž okamžitě odmítl. Gray naléhal, ale al-Omar se dál tvářil neoblomně.

„Nemám zdání, o čem mluvíte,“ dodal.

„V současné době působí různě po světě třiadevadesát teroristických organizací, o kterých ví americké ministerstvo zahraničí, většina z nich pak na Středním východě,“

pokračoval Gray. „O vás víme, že patříte ke třem z nich.

Navíc jsme vás chytili s plány mostu Woodrowa Wilsona, s padělanými doklady a se surovinami na výrobu bomb.

Takže pro nás budete pracovat, a pokud ne, následky pro vás budou opravdu velmi nepříjemné.“ Al-Omar se pousmál a naklonil se blíž ke kameře. „Před lety jsem byl vyslýchán v Jordán-sku, nejdřív vaší CIA, pak armádou a nakonec i týmem FBI, co si říkají Tygři. Pak na mě poslali ženské jen ve spodním prádle. Potřeli mě menstruační krví, alespoň tomu tak říkali, aby mě znečistili a já se nemohl modlit.

Tiskli mě na ty ženy, nabízeli mi sex, když promluvím. Řekl jsem důrazné ne, a tak mě zbili.“ Opřel se o židli. „Taky mi hrozili znásilněním, pak prý že mě nakazí AIDS a že zemřu.

Opravdoví vyznavači koránu se však nebojí smrti jako křesťané. A právě to je vaše největší slabost, která povede k vašemu úplnému zničení. Islám zvítězí. Tak to stojí v koránu. Islám ovládne svět.“

„Ne, nic takového v koránu nestojí,“ přidal se Gray.

„Není to ani v jedné ze 114 súr. Dokonce ani v proroctví Mohamedově není o vládě nad světem ani zmínka.“

„Vy jste četl Hadíth?“ vyhrkl al-Omar překvapeně a připomněl knihu myšlenek a příběhů ze života proroka Mohameda a jeho prvních následovníků.

„Četl jsem korán i v arabštině. Západní učenci odvedli špatnou práci a překlady jsou bohužel velmi nedokonalé.

Proto, pane al-Omare, byste měl vědět, že islám je mírumilovné a tolerantní náboženství, tedy jako všechna ostatní náboženství, které rázně chrání samo sebe. Je docela pochopitelné, že naše civilizace se po svém vzniku pokoušela obracet muslimy na naši víru. Děje se tak od křížových výprav, nejdříve mečem a později děly. V

Hadíthu ale stojí, že dokonce i džihád má ušetřit nevinné ženy a děti.“

„Pokud jsou nevinní,“ vyštěkl al-Omar zpátky. „Všichni věřící musí vracet údery těm, kteří je utlačují.“

„Islám je vyznáván v jedné pětině světa, ale zdrcující většina lidstva věří ve svobodu slova a tisku a v právo na ochranu prostřednictvím zákona. Ve více než polovině světa žijí muslimové v zemích s demokraticky zvolenou vládou.

Vím, že jste prošel výcvikem v madrase v Afghánistánu, takže vaše znalost koránu vychází spíše z jeho bezmyšlenkovitého předříkávání. Já vám ale vaši očividnou neznalost v těchto otázkách odpouštím.“ Gray mu už nepřipomněl, že se v téže škole učil jak vést svatou válku. A pracovat i s automatickými zbraněmi. Byla to škola, která si získala pochybnou pověst islámského West Pointu. Gray pak pokračoval.

„Aspiroval jste na šahída, ale na sebevražedného atentátníka jste neměl nervy, dostatek zbožnosti anebo vám selhaly nervy.“

„Uvidíte sám, zda mám odvahu zemřít ve jménu islámu.“

„Když zemřete, nebude to mít žádný význam. Chci, abyste pro mě pracoval.“

„Jdi do pekla!“

„Buď to půjde po dobrém, anebo po zlém,“ řekl Gray a podíval se na hodinky. Už byl vzhůru přes třicet hodin.

„Existuje mnoho cest, jak odejít do džanny.“

Al-Omar se naklonil dopředu. „Já se do nebes dostanu po svém,“ zavrčel.

„Máte ženu a děti, žijí v Anglii,“ poznamenal Gray. Al-Omar si zkřížil ruce na prsou a zaujal kamenný postoj.

„Bastardi jako ty nám budou sloužit v dalším životě!“

„Syna a dceru,“ pokračoval Gray, aniž by dal najevo, že Omarovu poznámku slyšel. „Chápu, že ženský osud vás příliš nezajímá. Ale váš syn“

„Můj syn zemře s radostí“ Gray ho přerušil jednoznačným tónem. „ Nehodlám zabít vašeho syna. Mám s ním jiné plány. Je mu právě osmnáct měsíců, že?“

Na Omarově tváři naskočil přece jen stín obav. „Jak to víte?“

„A vy ho hodláte vychovávat ve víře v islám, viďte?“

Al-Omar mlčel a jen zíral do kamery. Gray pokračoval.

„Dobrá, pokud s námi nebudete spolupracovat, tak vaší ženě chlapce odejmeme a dáme ho k adopci milujícímu páru, který ho vychová podle svých měřítek.“ Gray se odmlčel, aby síla jeho slov dopadla na úrodnou půdu. „Vychovají ho Američané v křesťanské víře anebo taky ne Je to jen na vás.“

Al-Omar byl tak ohromen, že vstal a klopýtal směrem ke kameře, než se objevily čísi ruce a vrazily ho zpátky do židle. Z jeho úst se dralo cosi v arabštině, ale nebylo zřetelné, co říká. O chvilku později vybuchl v nekontrolovatelném hněvu. Museli použít zklidňující prostředky, nicméně Omarovy hrozby pokračovaly.

Nakonec mu přelepili ústa páskou. Gray odsunul mužovu složku stranou.

„V posledních letech zemřelo 7 816 amerických občanů rukou takových, jako jste vy. A to pouze na americké půdě.

Pokud bychom do statistik zahrnuli i útoky za mořem, pak o život přišlo deset tisíc osob. Některé oběti byly ještě děti, kterým bylo odepřeno právo vyrůst a žít ve své víře. Dávám vám čtyřiadvacet hodin, abyste se rozhodl. Jen připomínám, zvažte to pečlivě. Pokud budete pracovat pro nás, zajistíme vám i vaší rodině komfort a bezpečí. Pokud však odmítnete, pak“

Gray kývl na muže vedle sebe a obrazovka zhasla.

Podíval se na šest zbývajících složek, které ležely přímo před ním. Čtyři patřily dalším Arabům ze Středního východu, pátá neonacistovi z Arkansasu a šestá Kimu Fongovi, což byl člen jihovýchodní skupiny s vazbami na teroristické organizace na Středním východě. Všichni tito muži byli hantýrkou označováni jako „duchové žaláře“.

Nikdo kromě Graye a několika dalších z NIC nevěděl, že jsou zadrženi. Stejně jako CIA, i NIC udržovalo na žhavých místech světa polovojenské jednotky. Jedním z jejich úkolů bylo zadržet domnělé nepřátele a za každou cenu jim zabránit v jejich činnosti.

Grayovi teď nezbývalo nic jiného než dát stejný návrh, jaký dostal al-Omar, i všem ostatním duchům. Stimuly se však budou samozřejmě lišit, vždy podle toho, co se Gray o jednotlivých mužích dozvěděl. Zdá se to až neuvěřitelné, ale mnohdy stačí pouhý balík peněz. Bohatí lidé totiž nepatří mezi ty, kdo se z náboženských či podobných důvodů vyhazují do vzduchu; najímají si druhé, aby to pro ně udělali. Gray bude mít štěstí, když nabídku přijme polovina z nich. I tak to bude velký úspěch.

Za hodinu nato Gray opustil NIC. S pomocí souhlasil jenom skinhead, a to ze strachu, že ho odvezou do Jižní Ameriky a předají radikální antinacistické skupině. Jediný úlovek; pro Graye byl večer velkým zklamáním.

Když kráčel ke svému vozu, hodnotil situaci, do níž se dostal. Násilí bylo všude kolem něj. Čím silněji na jedné straně udeřil, tím tvrdší byl protiúder. Kdyby Státy použily pouze malou část svého nukleárního arzenálu, vymazaly by celý Střední východ z mapy. V okamžiku by se všichni vypařili společně se všemi svatými místy obou světových náboženství. S výjimkou tohoto konečného řešení Gray žádné jiné nenacházel. Nebyla to válka profesionálních jednotek proti hordám šílenců v turbanech, bojujících v ulicích s ručnicemi a granátomety. A navíc nešlo jen o rozdíly v náboženství. Byla to vlastně válka o myšlení, o tom, jak si lidé mají zařídit svůj život; bitva, v níž se politické, sociální i kulturní stránky slévaly dohromady v neobyčejně komplexní mozaiku. Gray si občas říkal, že tuhle válku by měli vést spíš psychiatři a psychologové, ne vojáci a špioni. Jediné, c o mohl dělat on, bylo každé ráno vstát, jít do kanceláře a konat svou práci.

Gray se posadil na potrhanou koženou sedačku svého suburbanu, zatímco ozbrojené stráže zaujímaly pozice v okolních vozech. na čtvrt hodiny zavřel oči, dokud nepocítil, že auto zpomaluje. Pak přišlo jemu už známé drkotání, když vjeli na štěrkový příjezd k jeho neokázalému domu. Byl však střežen stejně jako domy celebrit či Námořní observatoř. Prezident Brennan rozhodně nehodlal dovolit, aby se šéfovi bezpečnosti něco stalo.

Gray žil sám, i když ne svou vlastní vinou. Vešel dovnitř, otevřel plechovku piva a pak se šel na pár hodin vyspat. Podle svého zvyku však ještě před tím sundal z římsy nad krbem dvě fotografie. Na první byla jeho žena Barbara, žena, s níž prožil většinu svého života. Z druhého snímku se usmívalo jeho jediné dítě, dcerka Margaret či Maggie, jak jí všichni říkali. Říkali? Dodnes se ještě nedokázal smířit s tím, aby o své rodině mluvil v minulém čase. Jenže jak jinak se dá mluvit o těch, co jsou již dávno pohřbeni? Políbil oba snímky a vrátil je zpátky nad krb.

Když vklouzl do postele, pocítil svou obvyklou zoufalou depresi. Držela se ho dobrou půlhodinu, tedy kupodivu méně než jindy. Pak se Carter Gray vyčerpaně propadl do spánku. Za pět hodin vstane a znovu se pustí do nekonečné bitvy, do té jediné, jež pro něj měla v současnosti ještě smysl.

KAPITOLA 7

Noční procházka zavedla Alexe Forda na východ na dobře známá místa, do 1600 Pennsylvania Avenue. Celá tahle oblast mezi parkem Lafayette a Bílým domem působila nádherným dojmem. Úžasná stromořadí jilmů a zatažitelné patníky, to vše protkané maskovanými strážními budkami, protože tu zkrátka nemohla jen tak stát vojenská stanoviště.

Hlavním cílem tohoto místa však bylo – bez ohledu na to, kolik krásných stromů zde pěstovali – zajistit bezpečnost.

„Ahoj, Alexi,“ pozdravil ho muž v obleku, když kráčel kolem předního kontrolního bodu.

„Jdeš do služby, nebo už máš po ní, Bobby?“

Bobby se usmíval.

„Vidíš snad někde čouhat sluchátko? Jdu domů ke své ženušce a dětem, dřív než mi řeknou, že mám mít službu, a to je docela možné. Proč ses vrátil?“

Alex pokrčil rameny.

„Vždyť to víš sám, jakmile ti služba u prezidenta vejde do krve, už se toho nezbavíš.“

„Jasně. Počítám dny a těším se na ten jediný, kdy budu moct být s rodinou častěji než jednou za rok.“

„Patříš do volebního týmu?“

Bobby přikývl.

„Odjíždíme pozítří, abychom si od Iowy až po Mississippi potřásali rukama a pronášeli projevy. Zase je nás málo, a tak jsme museli vzít do týmu, co hlídá prezidenta a VIP rodinky, i pár ženských z té jejich rovnostářské asociace.“

„Aha. Zdálo se mi, že chodby úřadu jsou nějak podezřele prázdné.“

„Brennan dneska večer pořádal sponzorský večírek.

Pusinku za pár babek. Díky bohu, že jsem mohl zůstat tady.“

„Tak to jsi měl kliku.“

Bobby se rozesmál.

„Nevím, jestli jsi to už slyšel, ale jeho rodné město změnilo jméno, teď se jmenuje po něm, Brennan. Jede tam v průběhu štace, aby se zúčastnil odhalení desky. Musí přece posílit své ego nějakým pěkným projevem.“

Bobby přistoupil k Alexovi a šeptem dodal.

„Není to špatný chlap. Vždyť jsem ho, sakra, volil. Jenže je to slizoun. Ty věci, co dělá bokem“

„Není první ani poslední.“

„Kdyby tak daňoví poplatníci věděli“

Když odešel, Alex se podíval k parku Lafayette, kde se stále zdržovala skupinka protestujících před Bílým domem, jak jim Alex a další agenti zdvořile říkávali. Ti starci, stařeny, nápisy a stany ho vždycky fascinovali. Kdysi jich tu bývalo mnohem víc a jejich vydařené nápisy byly vidět skoro všude. Ještě před 11. zářím však došlo k tvrdému zákroku proti nim a celá oblast před Bílým domem byla renovována. Dobrý důvod poslat ty lidi pryč. Jenže i bezmocní mají v Americe svá práva, pár se jich dokonce spojilo s Unií na ochranu lidských práv ACLU a podali žalobu. Nejvyšší soud jim toto právo nakonec opětovně přiznal. Kupodivu se sem ale vrátili pouze dva.

V době stáže v Bílém domě se Alex s některými z protestujících seznámil. Většinu z nich tvořili naprostí blázni, a proto je tajná služba pozorně hlídala. Byl tam například jakýsi chlápek, co se oblékal jen do kravat, které si strategicky rozmisťoval po celém těle. Jenže ne všichni protestující patřili na kliniku. A rozhodně ne muž, kterého Alex právě přišel navštívit. Zastavil se u jednoho stanu a křikl.

„Olivere? Tady je Alex Ford. Jsi tu?“

„On tady nebýt,“ ozval se pohrdavý ženský hlas.

Alex se podíval na ženu, která se před ním objevila s kelímkem kávy v ruce.

„Jak se vede, Adelphio?“

„Doktoři nemorálně zabíjet děti po celé zemi, takže špatně.“

Ta ženská byla určitě pěkně vášnivá, když už nic jiného, pomyslel si Alex. Pro svou vášeň byla ochotná jít až do extrému, ale Alex ji respektoval alespoň proto, že jí ještě neztratila.

„Jo, slyšel jsem.“ Zdvořile se odmlčel. „Hm, a kde je Oliver?“

„To ti teda nepovědět. Někam jít a něco zařídit.“

„Kam?“ Alex dobře věděl, kde Stone i Adelphia bydlí, ale nechtěl před ní připustit, že tyhle informace má.

Adelphia, jak si ověřil, byla až příliš paranoidní.

„Nebýt jeho máma,“ řekla a odvrátila se od něj. Alex se pousmál. Když ještě sloužil v prezidentské ochrance, měl vždycky podezření, že tahle dáma má pro Olivera slabost.

Většina agentů, co Stonea znali, ho vylíčila jako neškodného blázna, který z nějakých prapodivných důvodů přijal jméno filmového režiséra. Alex si ale dal čas a ověřil si, že Stone má erudici, myslí mu to a v komplexu politických a ekonomických otázek se orientuje mnohem rychleji a lépe než ti šprti z protější strany ulice. Obzvlášť se pak vyznal ve všech možných spiknutích, o kterých se kdy psalo. Někteří agenti mu proto říkali King Con. A mimo to hrál neskutečně dobře šachy. Alex houkl na Adelphii.

„Až uvidíte Olivera, řekněte mu, že se na něj ptal agent Ford. Pamatujete si na mě, že?“ Adelphia na sobě nedala znát, že ho slyšela, ale to byla prostě celá ona.

Vydal se zpátky ke svému vozu. Cestou si ale všiml neobvyklé situace, která ho přiměla se zastavit. Na vzdálenějším rohu ulice prováděli dva muži, běloch a černoch, cosi s bankomatem volně umístěným na prostranství mezi budovami. Měli na sobě kombinézy s nápisem SERVISNÍ SLUŽBA. Dodávka parkovala u chodníku, na jejím boku se nacházelo firemní jméno a kontaktní telefon. Alex se ukryl do stínu, vytáhl mobil a vytočil číslo napsané na voze. Záznamník s oficiální nahrávkou mu sdělil údaje o úředních hodinách firmy a další podobné informace. Alex zkontroloval dodávku, pak vytáhl odznak tajné služby a došel k oběma mužům.

„Ahoj, chlapi, opravujete tu mašinku?“ Menší z mužů se podíval na odznak a přikývl. „Jo, jsme z tý noční celí odvázaní.“

Alex se zadíval na bankomat a jeho zkušené oko ihned rozpoznalo to, co vlastně vidět chtěl. „Doufám, že jste v odborech.“

„Jasně, patříme k místní pobočce 453 a jsme na to hrdí,“

odvětil opět ten menší a rozesmál se. „Přinejmenším dostáváme dvakrát tolik za opravu tohohle krámu.“ Tak dobře, je to tady zas.

Alex vytáhl pistoli a zamířil na ně.

„Okamžitě otevřete ten bankomat!“

„Odkdy se tajná služba stará o bankomaty?“ zeptal se otráveně černoch.

„Nemusím vám sice nic vysvětlovat, ale tajnou službu kdysi založili proto, aby chránila oficiální měnu Spojených států.“ Alex namířil zbraň přímo na hlavu černého muže.

„Otevři to!“

Uvnitř bankomatu bylo nacpáno nejméně sto karet. Alex poučil dvojici mužů o jejich právech, nasadil jim plastová pouta a pak zavolal policii. Jak tam čekali, černoch ho překvapeně sledoval.

„Tak dlouho už to děláme, a nikdy jsme neměli žádnej malér. Jak vás to k čertu vůbec napadlo?“

„Ke štěrbině pro kartu je připevněna čtečka, ta odečte PIN, vy si karty zkopírujete a vedení banky nemá o ničem ani páru. Ale hlavně – nikdo by nikomu nezaplatil dvojité přesčasy za opravu téhle mašinky. Ani chlápkům z odborů.“

Když si policie oba muže odvedla, Alex pokračoval dál ke svému vozu. Po úspěšné akci, i když trochu neočekávané, myslel pořád jen na Kate Adamsovou, která ve dne bojovala za spravedlnost a v noci nalévala panáky. Navíc byla ještě nějak spřízněná s Tomem Hemingwayem, tím chlápkem ze supertajné agentury s dlouhými prsty.

Alex si jen přál, aby zítřejší den začal mnohem lépe, než skončil ten dnešní.

KAPITOLA 8

Stone, Milton, Reuben a Caleb kráčeli po hlavní cestě na ostrově Theodora Roosevelta. Tenhle ostrov leží uprostřed řeky Potomac a nachází se na něm devadesátiakrový památník na počest bývalého prezidenta a zakladatele Tvrdých chlapů. Čtveřice mužů se brzy dostala na volný prostor, na němž se tyčila impozantní prezidentova socha s pravicí zvednutou do nebes, jako kdyby právě teď, devadesát let po své smrti, hodlal Roosevelt složit přísahu věrnosti. Celé prostranství bylo pečlivě vydlážděno kostkami. Nacházely se tu i dva klenuté mosty přes uměle vytvořená ramena řeky a po obou stranách stály sochy i dvě velké fontány.

Oliver Stone se posadil na zem přímo před sochu, dal si nohy křížem a Milton, Reuben i Caleb ho následovali. Stone byl nadšeným příznivcem T. R., a proto tady teď koneckonců byli. Byť jako vetřelci, protože ostrov se na noc oficiálně zavírá.

„Pravidelná schůze našeho klubu je zahájena. Jelikož nemáme oficiální program, přecházíme k volné diskuzi nad výsledky sledování za období od minulého jednání. Pak otevřeme prostor pro nové návrhy. Můžu si vzít slovo?“

„Já budu druhý,“ řekl Reuben automaticky. „Jste všichni pro?“ zeptal se Stone.

Postupně si brali slovo a Stone otevřel notes, který vytáhl z batohu. Reuben vyhrabal v kapse zmuchlaný papír, Milton zase vyndal laptop a následně i lahvičku s dezinfekčním roztokem, načež si velmi důkladně umyl ruce.

Stone rozsvítil baterku, aby viděl na poznámky, zatímco Reuben předčítal ve světle zapalovače.

„Brennan trávil dnešní noc venku,“ sděloval Stone. „Měl s sebou Cartera Graye.“

„Ti dva bez sebe neudělají ani krok,“ přitakal Reuben.

„Stejně jako J. Edgar Hoover a Clyde Tolson,“ přidal vtipně Caleb, když si z hlavy sundal buřinku.

„Já si spíš představoval Lenina a Trockého,“ zavrčel Reuben.

„Takže ty Grayovi nedůvěřuješ?“ zeptal se Stone.

„Jak můžu důvěřovat volovi, kterej si nechává říkat car?“

odsekl Reuben. „A co se týče Brennana, tak ten může poděkovat boji s terorismem, protože jinak by ho už dávno nakopali do zadku kvůli nezaměstnanosti.“

„Aha. To jsme zase četli noviny, že?“ poznamenal ironicky Stone.

„Čtu noviny, abych se pobavil, asi tak jako všichni.“

Stone vypadal zamyšleně.

„James Brennan je šikovný politik a taky mu to myslí.

Navíc umí vyvolat v lidech důvěru, jenže uvnitř se skrývá opravdová bestie. Dělá celou řadu kroků, které rozhodně nejsou určeny pro veřejnost.“

Reuben se na něj pozorně podíval.

„Mně se zdá, že mluvíš spíš o Carteru Grayovi.“

„Sepsal jsem data o několika spiknutích, o kterých nebyla v novinách ani zmínka,“ vložil se do hovoru Milton.

„A já,“ přidal se Reuben, „tu mám osobní poznámky o třech případech, kdy byl předseda sněmovny nevěrný své ženě.“

„Osobní poznámky?“ zeptal se Caleb skepticky, když si svého přítele pozorně prohlížel.

Reuben zabručel odpověď.

„Dva mí známí mi pořád dávají informace. Je to jednoduché, náš ctihodný senátor navzdory špatným zkušenostem, které měli jeho zamilovaní předchůdci, pořád strká svého drobečka, kam by neměl.“ Zaujatě mával svými poznámkami. „Mám tady všechno!“

„Co je to za známé?“ dotíral Caleb.

„Z vysokých míst, ale chtějí zůstat v anonymitě, když už to musíš vědět,“ vyštěkl opět Reuben, když cpal svá domnělá erotická odhalení zpátky do kapsy.

Milton je nervózně přerušil.

„Dovolte mi, abych vám vysvětlil svou teorii,“ začal a násle-dujících dvacet minut pak nadšeně vykládal o teoretických vazbách mezi Severní Koreou a Velkou Británií při podpoře světového terorismu a o možném útoku na euro, organizovaném tajemným jemenským spolkem, který údajně financují členové královské rodiny Saudů.

„Podle mého názoru máme na obzoru celosvětovou apokalypsu,“ shrnoval Milton.

Ostatní členy klubu Miltonova teorie poněkud zaskočila; byla to normální reakce na jeho značně komplikované vývody.

„Ano, ale tahle severokorejsko-velkobritská záležitost je trochu přitažená za vlasy, nemyslíš? Krvaví Korejci postrádají špetku humoru, ale ať už si o Britech myslíš cokoli, jsou aspoň docela duchaplní,“ řekl nakonec Reuben.

Stone se podíval na Caleba. „Co zajímavého na závěr?“

Caleb se na okamžik zamyslel.

„U nás se lidem hodně sevřel žaludek, protože jsme nemohli najít Holandskou bibli.“

Všichni ho sledovali s velkým očekáváním. Caleb začal vysvětlovat.

„Holandská bible! Ta kniha je ručně malovaná Romeynem de Hoogheem, který je všeobecně považován za nejvýznamnějšího holandského ilustrátora z konce sedmnáctého a počátku osmnáctého století. Nakonec to ale dobře dopadlo. Byla na svém místě, prostě jen administrativní chyba.“

„Díkybohu,“ ulevil si Reuben jedovatě. „To bychom se už nemohli na Huga ani podívat.“

Stone se zklamaně obrátil na Reubena. „Vyjma toho lascivního senátora nemáš nic?“ Reuben pokrčil rameny.

„Už jsem dlouho mimo hru, Olivere. Lidi na tebe zapomenou.“

„Pak bychom se tedy měli zaměřit na něco aspoň trochu konkrétního, ne?“

Všichni se na něj zvědavě podívali.

Stone se zhluboka nadechl. Neslavil už hezkou řádku narozenin, a tak se teď musel zamyslet, kolik že mu vlastně je. Jednašedesát, řekl si sám pro sebe. Tenhle spolek, Camel Club, založil kdysi dávno, aby sledoval ty u moci a vyvolal veřejný povyk, kdykoli byl přesvědčen, že se dějí křivé věci.

Držel svou hlídku před 1600 Pennsylvania Avenue, zapisoval svá pozorování a bojoval za věci, ve které už lidi přestali věřit. Za pravdu a odpovědnost. Pořád se mu ale honilo hlavou, jestli to má vlastně nějaký smysl. Pak řekl nahlas.

„Všimli jste si vůbec, co se s touhle zemí děje?“ Hleděl na své přátele, ti však mlčeli. „Snaží se nás přesvědčit, že jsme lépe chráněni. Jenže být bezpečnější ještě zdaleka neznamená být svobodnější.“

„Olivere, občas je nutné obětovat svobodu za bezpečnost,“ řekl Caleb, když si pohrával se svými těžkými hodinkami. „Nijak se mi to nelíbí, ale copak existuje nějaká jiná alternativa?“

„Alternativou je život beze strachu,“ odvětil Stone.

„Zvlášť když je strach uměle zveličován. Carter Gray a jemu podobní jsou v tom mistři.“

„No, po prvním roce jeho úřadování bych spíš řekl, že ho vyobcují, jenže on to kupodivu nějak zvládl,“ připustil pochmurně Reuben.

„Což jen dokazuje to, co říkám,“ odvětil Stone. „Prostě si nemyslím, že je tak dobrý.“ Odmlčel se, aby našel ta správná slova. „Podle mého názoru je Carter Gray pro budoucnost téhle země hrozbou. Otevírám debatu, abychom tyhle okolností prodiskutovali.“

Jeho tři společníci na něj jen tupě zírali. Nakonec si vzal slovo Caleb.

„No, Olivere, co jsi tím chtěl vlastně říct?“

„V podstatě to, že by náš klub měl udělat něco, aby Carter Gray opustil místo šéfa zpravodajských služeb.“

„Ty chceš, abychom sesadili Cartera Graye?“ vyhrkl Caleb.

„Ano.“

„Bože,“ dodal v posměšném tónu Reuben. „Já věděl, že po nás budeš chtít něco složitého.“

„Existuje přece jeden historický precedens, kdy bezmocní převezli mocné,“ poznamenal Stone.

„Hm, jenže v reálném životě je to spíš naopak. Goliáš nakope Davidovi zadek tak v devíti případech z deseti,“

odvětil hořce Reuben.

Stone se však nedal.

„Proč jsme tedy tenhle klub ještě nezrušili? Scházíme se jednou týdně, porovnáváme si poznámky, rozebíráme pozorování a teorie. Proč ale?“

Caleb odpověděl.

„Pro dobro přece. Jenom nás za to ještě nikdy nikdo neocenil. Naše práce pomohla odhalit pozadí skandálu v Pentagonu. Jeden z asistentů šéfa Bílého domu zachytil kus hovoru a řekl ti o něm. Nezapomeň na krtka v NSA, co sehnal ty přepisy. Reuben zase kápl na ten podvod v drogové agentuře.“

„Jo, ale to všechno se stalo už hodně dávno,“ odvětil Stone. „Ptám se znovu. Jaký je účel našeho klubu teď?“

„Nejspíš stejný jako u všech ostatních. Akorát že nemáme žádnej barák, jídlo zadarmo a ani si neužíváme dámské společnosti,“ odvětil Reuben. „Co ale čekáš, když nevybíráme žádné příspěvky?“ dodal s veselým úšklebkem.

Dřív než mohl Stone cokoli odpovědět, všichni čtyři se otočili. Skrze stromy k nim pronikl jakýsi ostrý zvuk. Stone si položil prst na ústa a tiše naslouchal. Pak se to ozvalo znovu. Motor člunu. Podle síly se dalo usuzovat, že se nachází někde u břehu ostrova. Popadli své věci a tiše se ztratili v okolních křovinách.

KAPITOLA 9

Oliver Stone odhrnul větev, která mu bránila ve výhledu, a zadíval se k vydlážděné ploše před Rooseveltovým pomníkem. Také jeho společníci napjatě sledovali, co se děje.

Na oblázkové cestě se objevili dva muži. Jeden byl vysoký, vyzáblý blonďák, druhý naopak tmavovlasý, malý a tlustý. V plachtě mezi sebou nesli nějaký předmět. Když se zastavili a položili plachtu na zem, Stone si všiml, že k ní je pomocí popruhů někdo přivázán. Oba muži rozsvítili baterky a pečlivě obhlíželi okolí. Stone ještě stačil na poslední chvíli špitnout, aby se jeho společníci skrčili v křoví.

Blonďák i malý brunet byli zjevně uspokojeni tím, že jsou sami, a tak se obrátili ke svému zajatci. Jeden z nich mu strhl pásku z úst a strčil si ji do kapsy. Zajatec, který vypadal jako opilý, vyhrkl pár nesrozumitelných slov.

Menší muž si natáhl gumové rukavice a z kabátu vytáhl revolver, zatímco ten druhý sundal zajatci pouta. Prcek vyndal ze svého vaku téměř prázdnou láhev, vtiskl ji muži do ruky a zbytek tekutiny mu vychrstl na oblek a obličej.

Reuben se už chystal vyrazit vpřed, ale Stone ho rukou zadržel, protože druhý muž byl ozbrojen; pistole byla vidět v pouzdře u jeho pasu. Camel Club neměl ani tu nejmenší šanci. Objevit se v tenhle okamžik by pro ně znamenalo jediné – podepsat si rozsudek smrti.

Mezitím muž držící pistoli poklekl k zajatci. Vzal jeho pravici a vložil do ní pistoli. Chladný kov nejspíš způsobil, že muž otevřel oči. Vzápětí vykřikl.

„Prosím ne! Je mi to líto. Prosím ne!“

Prcek strčil pistoli do mužových úst a zarazil ji o horní patro. Ještě než se zajatec začal dusit, vrah stiskl spoušť.

Zazněl výstřel a všichni čtyři členové klubu zavřeli oči.

Když je znovu otevřeli, sledovali jako omámení, jak oba muži pokládají láhev i pistoli vedle těla. Pak vytáhli z batohu igelitovou tašku, kterou pohodili vedle pistole.

Nakonec strčili do mužovy bundy jakési přeložené lejstro.

Jakmile skončili, znovu obhlédli terén, zatímco členové klubu se v nízkém porostu ještě víc přikrčili. Pak se zabijáci stáhli. Když dozněly ozvy jejich kroků, vylezl Stone s prstem na rtech ze své skrýše a vyšel ven na volný prostor.

Reuben se sklonil k mrtvému. Zavrtěl hlavou.

„Aspoň že zemřel hned. Teda pokud tohle platí i pro vraždu,“ řekl tiše a podíval se na téměř prázdnou láhev.

„Dewarska. Zdá se, že toho chudáka opili, aby se nemohl vůbec bránit!“

„Můžeme zjistit, kdo to je?“ zeptal se Stone. „Tohle je ale místo činu,“ roztřásl se Caleb. „Neměli bychom se ničeho dotýkat.“

„Má pravdu,“ odvětil Reuben a podíval se na Miltona, který – díky svému emočnímu vyšinutí – prováděl opět zběsilé pohyby rukama.

„Měli bychom odtud rychle vypadnout, Olivere.“ Stone poklekl vedle mrtvoly.

„Tohle byla poprava,“ pronesl tiše, ale velmi naléhavě, „která má vypadat jako sebevražda, Reubene. Byli to profesionální zabijáci a já chci vědět, kdo byl jejich cílem a co je k tomu vedlo.“ Než domluvil, vyndal z kapsy kapesník, prohledal mužovy kapsy a vytáhl z ní peněženku.

Opatrně ji otevřel. Uvnitř byl řidičský průkaz v plastovém obalu. Reuben škrtl zapalovačem, aby Stone na průkaz lépe viděl.

„Patrick Johnson,“ četl Oliver. „Žil v Bethesdě.“ Zastrčil peněženku zpět a hledal dál, našel lejstro, které tam předtím dali zločinci. V mihotajícím se světle zapalovače četl velmi tichým hlasem slova dopisu.

„Je mi to líto. Je toho na mne příliš mnoho. Už nemohu žít dál. Nemám jiné východisko. Je mi to líto. Opravdu líto.

Podepsáno Patrick Johnson.“

Caleb sňal pomalu buřinku a vzdal mrtvému hold modlitbou. Stone však pokračoval dál.

„Písmo je dobře čitelné. Policie dojde k závěru, že ten dopis napsal ještě před tím, než se zpil do sebevražedné apatie.“

„Před smrtí ale říkal, že všeho lituje,“ připomněl Reuben. Stone zavrtěl hlavou.

„Kdepak, on určitě hovořil o něčem jiném. Ta napsaná slova jsou jen léčka, typické věty sebevrahů.“

Když Stone vkládal dopis zpátky do kapsy, jeho dlaň narazila na drobný předmět. Vytáhl malý červený odznak a ve tmě na něj mžoural.

„Co to je?“ zeptal se Reuben a přitáhl zapalovač blíž.

„Co kdybychom raději vypadli?“ dožadoval se zastřeným hlasem Caleb.

Stone vložil odznak zpět a ucítil zapáchající Johnsonovy šaty.

„Jsou promáčené.“

Reuben ukázal na igelitovou tašku.

„Proč tohle?“

Stone se na okamžik zamyslel.

„Myslím, že to vím. A tomu mokrému oblečení rozumím taky. Máš ale pravdu, měli bychom odsud vypadnout.“

Když odcházeli, došlo jim, že Milton s nimi není. Otočili se a našli ho shrbeného nad mrtvým, s rukama nataženýma před sebe.

„No tak, Miltone, opravdu už musíme jít,“ řekl Caleb naléhavě.

Milton byl však očividně zcela traumatizován a nedokázal přestat počítat.

„Bože můj,“ hulákal Reuben. „Co kdybychom si počkali, až se ti dva chlápci vrátí a dají nám nažrat olova?“

Stone položil uklidňující dlaň na Reubenovu paži a udělal krok směrem k Miltonovi. Pak se podíval na Patricka Johnsona. Na mladíka, v jehož tváři se už usadila smrt.

Stone poklekl a jemně se dotkl Miltonova ramene.

„Miltone, teď už pro něj nemůžeme udělat vůbec nic. A tvůj klid a bezpečí budou vážně narušeny, jestli se ti dva vrátí.“ Pak tiše dodal. „Oni mají zbraně, my ne.“

Milton přerušil rituál, potlačil vzlyk a řekl chvějícím se hlasem.

„Nesnáším násilí, Olivere.“ Přitáhl si svůj batoh k hrudi a prstem ukázal na mrtvého. „Tohle nesnáším!“

„Já vím, Miltone. My všichni tohle nenávidíme.“

Oba vstali. Úlevný Reubenův výdech doprovázel jejich cestu k veslici.

++++

Střelec Warren Peters, který zabil Patricka Johnsona, šel zpět k nafukovacímu člunu. Najednou se zastavil. „Sakra!“

zašeptal.

„Co je?“ zeptal se Tyler Reinke a začal se nervózně rozhlížet kolem. „Policejní člun?“

„Jako vždycky, velká chyba.“ Peters nabral do dlaně zeminu a pár oblázku. „Když jsme ho namočili, tak mu to omylo boty. Jenže kdyby šel lesem, tak by musel mít špinavý podrážky. Tohle FBI neujde!“

Oba muži se rozběhli zpátky, Peters poklekl k mrtvému a do podrážek mu vmáčkl hrst hlíny.

„Prima tah,“ pochvaloval si Reinke.

„Nechci ani domyslet, co by se stalo, kdybych tohle dneska podělal.“ Už se chtěl zvednout, když si náhle něčeho všiml.

„Do hajzlu!“ vykřikl skrze sevřené zuby a ukázal na dopis, který vložil do kapsy oběti. Jeho roh koukal ven. „Já ho schoval celý, protože jsem nechtěl, aby to vypadalo tak nápadně. Proč teď čouhá ven?“ Zasunul papír zpátky a podíval se zkoumavě na svého parťáka.

„Mohlo to udělat nějaký zvíře?“

„Za takovou chvilku? Proč by si zvíře dávalo místo masa papír?“ Vstal, vytáhl baterku a začal prohlížet dlážděnou plochu.

„Musel jsi s tím lejstrem udělat chybu, nejspíš jsi ho nezasunul dost hluboko.“

Peters dál prohledával okolí a najednou ztuhl. „Co zas?“

zeptal se nervózně jeho parťák. „Poslouchej, slyšíš to?“

Reinke zůstal v klidu a pak se mu otevřela ústa. „Někdo bere roha. Támhle!“ vykřikl a ukázal doprava na jednu z cest vedoucích opačným směrem, než odkud přišli oni.

Oba muži vytáhli pistole a hnali se směrem, odkud se ozýval šramot.

KAPITOLA 10

Stone s ostatními naskočili do člunu a odrazili od břehu.

V husté mlze bylo obtížné loď navádět. Byli necelé tři metry od ostrova, když dvojice mužů vyběhla ven z lesa a spatřila je.

„Opřít se do vesel a sklonit hlavu, aby vám nebylo vidět do tváře!“ křikl Stone směrem k Reubenovi, kterého ale nikdo pobízet nemusel. Jeho široká ramena a silné paže odváděly herkulovskou práci a malá loďka se úporně hnala podél pobřeží.

Stone se otočil k ostatním v lodi.

„Nedovolte, aby vám viděli do obličeje. Calebe, dolů s tou buřinkou!“ všichni se okamžitě sklonili, Caleb strhl klobouk z hlavy a sevřel jej mezi svými rozklepanými koleny. Milton začal počítat hned, jak vlezl do člunu. Oba muži na břehu začali mířit na cíl, jenže v mlze to bylo dost obtížné. Oba vypálili, ale jejich kulky dopadly jen na hladinu, kousek od loďky.

„Makej, Reubene, makej!“ vydechl vystrašený Caleb, když se ještě více skrčil.

„Co si sakra myslíš, že dělám?“ odsekl Reuben, po jehož tváři stékaly krůpěje potu.

Pronásledovatelé začali mířit mnohem pečlivěji a vypálili ještě dvakrát. Jedna kulka zasáhla loďku, odštípla kus dřeva a poranila Stoneovu pravou paži. Po ruce mu začala stékat krev. Rychle překryl ránu kapesníkem, kterým předtím prohledával tělo Patricka Johnsona.

„Olivere!“ vyhrkl zděšený Milton.

„Nic to není,“ odvětil Stone. „Zůstaň dole!“

Oba střelci si mezitím uvědomili, že nemají šanci, a tak raději zmizeli.

„Jdou si pro svou loď,“ varoval Stone.

„Pak jsme ovšem v průšvihu, protože ta jejich má motor,“ sykl Reuben. „Vesluju, co se dá, ale moc sil už mi fakt nezbývá.“

Stone zatahal za Calebův rukáv.

„Calebe, vezmi jedno veslo, já vezmu druhé.“

Reuben se odsunul a oba muži se opřeli plnou silou do vesel. Za normálních okolností by po opuštění zátoky zamířili nahoru na sever a vrátili se na místo, odkud přijeli.

Teď se ale potřebovali dostat co nejrychleji na souš, což znamenalo jet rovnou na východ. Minuli tedy západní cíp ostrova a zamířili přímo k Georgetownu.

„Do hajzlu!“ vykřikl Reuben, když zaslechl zvuk lodního motoru. „Veslujte jako o život!“ nabádal Stonea a Caleba. „Protože jinak nás o něj připravěj!“

Reuben si všiml, jak rychle Caleb se Stonem ztrácejí dech, a tak je od vesel odstrčil a z posledního zbytku sil začal znovu veslovat sám.

„Už nás skoro mají,“ ozval se Caleb.

Kulka dopadla jen kousek od něj, a tak se raději vrhl na dno člunu vedle Miltona. Stone se přikrčil, protože kolem proletěla další střela. Pak zaslechl Reubenův sten.

„Reubene?“ otočil se ke svému příteli.

„Nic se neděje, je to jen škrábanec. Už jsem zapomněl, jak to bolí,“ poznamenal Reuben hořce. „Olivere, oni nás mají. Ti šmejdi nás dneska v noci pošlou na onen svět!“

Stone hleděl vpřed na mdlá světla Georgetownu. Řeka teď nebyla příliš široká, ale hustá mlha bránila, aby kdokoli z břehu viděl, co se děje na hladině. Oliver se otočil a podíval se dozadu na blížící se loď. Teď už rozpoznával siluety obou mužů. Jeho myšlenky se vrátily zpět k možným scénářům, pro které musel nešťastný Patrick Johnson zemřít.

Představoval si pistoli u svých vlastních úst i pohyb právě zmáčknuté spoušti. Zvuk motoru náhle zeslábl.

„Co to?“ zeptal se Reuben.

„Musí to být ten policejní člun. Poslouchej,“ zašeptal Stone a ukazoval směrem na jih. Druhou ruku si přiložil k uchu.

„Cože? Policie? Musíme je rychle přivolat!“ ozval se s úlevou v hlase Caleb.

„Ne!“ řekl Stone rozhodně. „Všichni zůstanou potichu.

Reubene, ty přestaň veslovat.“

Reuben vypadal překvapeně, ale nakonec svého přítele poslechl. Pustil se vesla a zůstal zmateně sedět.

„Budeme mít pořádné štěstí, když do nás rovnou nenajedou,“ dodal tiše.

Všichni už slyšeli zřetelné hučení velkého motoru. I v mlze zahlédli zelený pravobok lodi s rozsvícenými reflektory, která je minula o necelých deset metrů. Policisté na palubě nemohli přes hluk vlastního motoru slyšet ten druhý a veslicí, která neměla žádná světla, ani nezahlédli.

Členové klubu si zhluboka vydechli a v tichosti sledovali, jak je velká loď pomalu míjí. Když zmizela z dohledu, Stone jen suše poznamenal.

„Reubene, dovez nás ke břehu.“

Caleb se posadil.

„Proč jsi nechtěl, abychom upozornili policii?“

Stone vyčkal s odpovědí až do okamžiku, než se objevila silueta břehu.

„Jsme na lodi tam, kde být nemáme, a byli jsme na místě, na kterém jsme neměli co pohledávat. Na Rooseveltově ostrově zabili chlapa. Jakmile policii přiznáme, že jsme byli svědky té vraždy, přiznáme i to, že jsme tam byli. Můžeme jim sice říct, že jsme viděli oba vrahy, ale nemáme pro to žádný důkaz.“

Teď se posadil i Milton.

„Ty i Reuben jste přece zranění.“

„Je to jen škrábnutí na ruce a Reubenovo taky, navíc se nedá nijak dokázat, že to způsobila kulka. Policie bude muset vyřešit nález mrtvého těla, které na ostrov přivezli člunem. My loď máme a mohli jsme ten úkol zvládnout docela hravě. Protože nikde v okolí další loď není a ta motorová včas zmizela, budeme jim to muset nějak vysvětlit. A rozhodně si nemůžeme zakládat na své pověsti.

Jaký by tedy byl pravděpodobný závěr, kdybychom jim vylíčili náš příběh?“ Stone na ně hleděl s určitým očekáváním.

„Zavřou nás a zahodí klíč,“ zabručel Reuben, když utrhl z košile kus látky, kterým si ovázal zranění na paži. „Mě by ale spíš zajímalo, jak ti hajzlové zjistili, že jsme byli na ostrově.“

„Museli nás slyšet,“ řekl Stone. „Možná se ale vrátili z jiného důvodu a něco zahlédli. Třeba jsem ten dopis a odznak nezastrčil dost hluboko.“

„Co to vlastně bylo za odznak?“ zeptal se Caleb.

„Nosí ho agenti tajné služby.“

„Ty myslíš, že to byl agent?“ ozval se Reuben, když dorazili ke břehu.

„Každopádně byl s tajnou službou nějak spojen.“

Jakmile se dostali na břeh, vytáhli člun a skryli ho u staré stoky nedaleko vodolamu.

„Co teď?“ zeptal se Reuben, když se ploužili ztichlými ulicemi Georgetownu.

Stone si hladil konečky prstů.

„Zjistili jsme, kdo je ten mrtvý. Teď zjistíme, proč ho chtěl někdo zlikvidovat. A zjistíme i to, kdo ho zabil.“

Reuben se tvářil nechápavě.

„Já si myslel, že tě spíš drží ten nápad sesadit Cartera Graye. Chlape, sakra, uvědomuješ si, co vlastně říkáš?“

„Jasně,“ odpověděl Stone s naprostým klidem.

„Proč ale vůbec musíme něco dělat?“ vložil se do debaty Caleb.

Stone na něj dál klidně hleděl.

„Těm chlapům jsme jen tak tak unikli z oprátky, takže je jasné, že udělají všechno, aby nás našli a zabili. A na policii jít nemůžeme z důvodů, které jsem vám právě vysvětlil.

Proto tedy rozhodně navrhuji“

Reuben ho přerušil.

„Takže my je dostaneme za to, že chtěli dostat oni nás?“

Stone vykročil a ostatní členové klubu ho poslušně následovali.

KAPITOLA 11

Když dodávka projela prudkou zatáčkou, objevil se před ní nápis vyvedený z třiceticentimetrových písmen: VÍTEJTE V BRENNANU, PENSYLVÁNIE

ZDE SE NARODIL PREZIDENT JAMES H.

BRENNAN

Muž na místě spolujezdce se zadíval na své dva společníky a hlasitě se rozesmál. Pak zvedl domnělou zbraň, namířil na Brennanovu hlavu a imaginárně vypálil. Tři výstřely přímo do mozku nejmocnějšího muže světa.

Dodávka vjela do centra padesátitisícové, rychle se rozvíjející obce, která patřila k obytným satelitům Pittsburghu. Brennan vždycky věřil ve velkou budoucnost.

Nové pracovní příležitosti, nové podniky a stavby všude ve městě znamenaly přechod od snů k realitě. Většina těchto nadějí se odvíjela od skutečnosti, že se zde narodil úřadující prezident.

Dokonce ani dávno zapomenutá vodárenská věž, tyčící se uprostřed města, neunikla celé té slávě. Nejdříve se městští radní rozhodli umístit na věž prezidentovu fotografii a poté i jeho pečeť. Když jim bylo řečeno, že takový čin rozhodně nesvědčí o jejich dostatečném právním vědomí a ani o dobrém vkusu, dali tam namalovat alespoň americkou vlajku.

Také trojice mužů v dodávce se zajímala o nejvyššího výkonného úředníka v zemi, leč ze zcela jiných důvodů.

Všichni tři byli dlouháni s vyzáblou postavou, nepříliš běžnou na Západě, který je zvyklý na stravu s vysokým obsahem tuků a cukrů. Dva byli Arabové a třetí Peršan, i když se snažili svůj středovýchodní původ skrývat bradkou a oblečením typickým pro vysokoškolské studenty – širokými džínami, svetrem, teniskami a vzdorovitým postojem. Dali se zapsat jako studenti na místní univerzitě a věnovali se takovým oborům, jako je barometrický tlak, poryvy větru nebo esoterické jevy včetně Coriolisova efektu či gyroskopické precese.

Dva z nich pocházeli z Afghánistánu a bylo jim téměř čtyřicet, ačkoli vypadali mnohem mladší. Třetí muž, třicetiletý Peršan, byl vychovaný v Iránu. Jejich profesoři a spolužáci jim uvěřili, že pocházejí z Indie a Pákistánu.

Všichni tři přišli brzy na to, že většina lidí ze Západu používá termín ze Středního východu pro více než 3

miliardy lidí, od Indů až po muslimy, aniž by rozlišovali takové nuance jako národnost či etnickou příslušnost. V

Brennanu se jim podařilo jednoduše splynout s davem.

Spojené státy zažily v posledních deseti letech velký příliv přistěhovalců, a to hlavně do metropolí a jejich předměstí.

Řadu nových podniků v Brennanu vlastnili právě Saudové, Pákistánci či Indové.

Když se trojice mužů dostala do svého bytu, jen blok od Main Street, byli již očekáváni. Šedesátník s protáhlou šlachovitou postavou se na ně ani nepodíval a dál hleděl z okna. Byl to bílý Američan a už na první pohled bylo zřejmé, že je vůdcem téhle malé buňky. Muslimové ho se zřejmou úctou oslovovali Kapitán Jack, což byla přezdívka, která vznikla podle značky jeho oblíbeného likéru. Mužovo pravé jméno neznali a nikdy znát nebudou. Kapitán Jack žil mimo Brennan, v pronajatém domě poblíž dálnice vedoucí do Pittsburghu. Zdánlivě sem přijel kvůli tomu, aby si obhlédl možná místa pro své budoucí podnikání. Měl tak velmi přijatelný důvod, proč obcházet celou řadu prázdných nemovitostí v regionu.

Kapitán Jack sledoval dalekohledem nemocnici Milosrdných, která se nacházela na protější straně ulice.

Nízká bílá budova postavená těsně po druhé světové válce rozhodně nepřitahovala svou architekturou, ale pouze tím, že to byl jediný špitál v celém okolí. Zadní příjezd k nemocnici byl velmi úzký a vedla od něj dlouhá chodba k registračnímu pultu. Proto i sanitky většinou vysazovaly své pacienty vpředu a používaly rampu pro vozíky umístěnou vedle schodů. Pro Kapitána Jacka měla tato skutečnost zásadní význam. Takový, že si po dobu čtyřiadvaceti hodin nahrával všechny příchody i odchody. Vlastnil také plány všech pater nemocnice a znal veškeré vchody a východy; od těch běžných až po ty nouzové.

Jack dál poklidně sledoval, jak vykládají pacienta ze sanitky, dávají ho na vozík a projíždějí s ním předními dveřmi. Ta trajektorie je přímo excelentní, napadlo ho.

Zvýšená podlaha byla i pro něj skvělým stanovištěm pro předpokládaný útok.

Posadil se a pozoroval trojici příchozích mužů. Jeden z nich pracoval na laptopu, zatímco druzí dva listovali jakýmisi manuály. „Současný status?“ zeptal se.

„Přešli jsme na jiný chat,“ odpověděl od laptopu Íránec a zadíval se na kus papíru přilepený na monitoru. „Dnes večer jsme na Sever proti Jihu.“

„Ten nemám moc rád,“ odsekl suše.

„Co je vůbec na té historii tak zajímavého?“ vložil se do diskuse jeden z Afghánců.

Vybrali si chat, který uváděl 50 nejslavnějších amerických filmů. Dalo se spolehlivě pochybovat, že americké bezpečnostní složky monitorují filmové cyber-fanoušky, proto zvolili velmi jednoduchou metodu šifrování.

V dalším dnu přejdou na nový film. „Všichni podle časového harmonogramu?“ zeptal se Kapitán Jack, když se drbal na pečlivě sestřižené bradce.

V Brennanu působilo hned několik operačních týmů.

Úřady by je označily jako teroristické buňky, pro Kapitána Jacka to ale byly všechno jen jednotlivé články. Vždyť i americké operační týmy byly na cizím území ve své podstatě teroristickými buňkami. A Jack to dobře věděl, protože v minulosti patřil k několika z nich. Když mu došlo, že věty jsou jen prázdné vlastenecké žvanění, spatřil opravdovou realitu. Každý by nejspíš udělal totéž co on – jednoduše začal pracovat pro ty, kdo lépe platí. Tahle malá změna životní filozofie mu dost ulehčila život.

Íránec rychle procházel jednotlivými řádky chatu. Byl v tom natolik zkušený, že šifru odčítal zpaměti.

„Všechno podle plánu,“ řekl a vzápětí nechápavě dodal.

„I ta ženská si vede dobře. Dokonce velmi dobře.“ Američan se nad tou poznámkou jen pousmál. „Achmede, ženy jsou mnohem schopnější, než si myslíš. Čím dřív to pochopíš, tím líp pro tebe.“

„Nebude dlouho trvat a ještě mi řeknete, že muži jsou slabší pohlaví,“ odsekl Achmed vzdorovitě.

„Že bys už pochopil životní pravdu?“

Kapitán Jack se podíval na oba Afghánce. Oba byli Tádžikové, a než byli vybráni pro tento úkol, působili jako členové Severního spojenectví. Mluvil s nimi v jejich rodném jazyce, v dárí.

„Ještě pořád u vás rodiče rozhodují o manželství svých dcer?“

„Samozřejmě,“ odvětil jeden z nich. „Jak jinak by to mělo být?“

„Časy se mění, příteli,“ poznamenal Kapitán Jack.

„Nežijeme už ve čtrnáctém století.“

„Nemáme nic proti moderním ženám. Pokud poslouchají své manžely, pak v tom není žádný problém. Jsou svobodné,“ podotkl druhý z mužů.

Pojem svobody je ovšem relativní a Kapitán Jack to dobře věděl. Jestliže afghánská žena požádá o rozvod, ztrácí úplně všechno, i děti. Pokud zhřeší, i když si její muž přivede další manželku, je popravena, často dokonce vlastní rodinou. Muži důsledně kontrolují život žen a rozhodují o tom, zda budou chodit do školy, pracovat mimo domov, koho si vezmou. Taková pravidla nenastavil ani Taliban, ani islám, ale zákonům obou neodporují. Jsou odvozena od starověkých afghánských tradic.

„Nejde jen o ženy,“ řekl první Afghánec. „Já také musím poslouchat svého otce, i když nemá pravdu. Jeho slovo je konečné. Je to záležitost úcty.“

Jako vždycky. Hodně úsilí, abyste změnili tenhle způsob myšlení, který tu platil po tisíce let, pomyslel si Kapitán Jack a vstal. „Do příjezdu útočného týmu nezbývá mnoho času.“

„I kdybychom měli pracovat čtyřiadvacet hodin denně, vše bude připraveno,“ prohlásil Achmed.

„Nezapomeň, že tu studuješ,“ řekl Kapitán Jack.

„Jistě, ale jen něco.“

„Brennan, Pensylvánie. Já myslel, že pouze tyrani pojmenovávají místa sami po sobě,“ dodal jeden z Afghánců.

Kapitán Jack se usmál.

„Brennan to neudělal, udělali to lidé pro něho. Tomu se mimochodem říká demokracie.“

„Má to snad znamenat, že Brennan není diktátor?“

poznamenal druhý Afghánec.

Kapitán Jack se už neusmíval.

„Je mi to fuk. Jediné, co si musíte pamatovat, je, že máme jen jeden pokus.“

++++

Na protější straně ulice v nemocnici Milosrdných kráčel po chod-bě, v doprovodu úředníků z nemocniční správy, lékař z ambulance. Přijali ho teprve nedávno a byli tomu rádi, protože nemocnice měla doktorů nedostatek. Muž se nervózně díval po ozbrojené ochrance stojící u dveří.

„Ozbrojení strážní? Je to opravdu nutné?“ zeptal se.

Správce nemocnice jen pokrčil rameny.

„Nejspíš ano. Jenom do lékárny se během posledního roku vloupali už dvakrát. Nemůžeme si dovolit další případ.“

„Proč jste mi to neřekli, když jsem žádal o místo?“

„Protože to není nic, co by měla vědět veřejnost.“

„Já si ale myslel, že Brennan je poklidné město,“ řekl doktor.

„Hm, to sice je, jenže jak určitě víte, drogy jsou všude.

Když tu máme ochranku, nikdo si nic nedovolí.“

Lékař se znovu zadíval na chlápka v uniformě. Stál u dveří, ležérně opřený o zeď. Doktora hned napadlo, že ten chlap toho musí mít hodně za sebou.

Když úředníci s lékařem prošli kolem, strážný Adnan al-Rimi, jehož vzhled se od smrti ve vzdálené Virginii zásadně změnil, přešel hlídkovat do jiné části nemocnice.

Leč po ulicích Brennanu právě teď chodilo mnohem více dušiček.

KAPITOLA 12

Na brennanském předměstí se nacházelo upadající obchodní centrum, v němž sídlila zastavárna, několik rodinných podniků, obchod s akciemi a restaurace s pečenými kuřaty. Ostatní místa zela prázdnotou, vyjma jedné kanceláře. Okna na budově zůstávala stále zatlučena, jako by tu stavbu někdo dosud nedokončil. Ve skutečnosti tady práce nikdy nezačaly a ani nezačnou.

V zadní místnosti se za provizorní překližkovou stěnou nacházeli dva Arabové a ještě jeden muž. První z Arabů byl inženýr se specializací na lékařské přístroje, ten druhý pak chemik. Oba se však mohli pochlubit i mnoha jinými dovednostmi. Třetí muž kdysi sloužil v americké Národní gardě. Teď seděl na židli a nervózně si prohlížel různé nářadí, vzorně srovnané na dlouhém stole u zdi. Ležely tu nejrůznější klíče, elektrické šroubováky, kabely, ale i řada dalších, mnohem dokonalejších nástrojů. Bývalý gardista se zoufale díval na místo, kde měl kdysi svou pravou dlaň. Teď se od pahýlu ruky táhl lesklý nástavec s kovovými prsty.

„Jen klid,“ ozval se chemik a jemně se dotkl gardistova ramene. Inženýr vzal mezitím z ponku jakýsi předmět a zvedl ho do výše. Byla to napodobenina lidské ruky.

„Je vyrobena ze silikonu. Napodobili jsme i uspořádání žil na vaší ruce, simulovali jsme přirozenou barvu kůže a dokonce jsme vše přizpůsobili i barvě vlasů. Dlaň připojená k zápěstí je pomocí kabelů propojena s energetickým zdrojem, takže budete moci bez problémů hýbat všemi pěti prsty. Starší modely umožňovaly pohyb pouze palcem, prsteníčkem a ukazováčkem. Také se nám podařilo snížit kabeláž, což znamená, že nová generace protéz má i odpovídající velikost.“

Pomalu položil silikonovou ruku vedle své. „Jak vidíte, je jen o kousek delší než ta normální.“ Muž přikývl a na jeho tváři se objevil náznak úsměvu. Pořád si ale myslel totéž, normální ruka to nebyla. Chemik pokračoval: „Máte zdravé zápěstí i svaly kolem, takže to bude snadnější. Elektrody vsazené do vnitřní ruky budou mít dobré vývody do svalů.“

„Hm, tak to mám teda štěstí,“ neodpustil si muž trpkou poznámku.

Silikonovou ruku vsadili na odlitek a pak ji k němu připevnili. Následovala krátká instruktáž.

„Když posunete zápěstí dopředu a nahoru, ruka se otevře. Když uvolníte svaly na zápěstí, ruka se zase zavře.

Zkuste si to,“ vybídl ho inženýr.

Muž to udělal snad tucetkrát, chemik s inženýrem ho pozorně sledovali. Při každém dalším pokusu se mu to dařilo víc a víc. Chemik spokojeně přikyvoval.

„Výborně, zvládáte to. Musíte ale cvičit. Už brzy to dokážete zcela automaticky, jako přirozený pohyb.“

Muž na židli přejel po protéze hákem, který tvořil druhou ruku.

Copak je tohle normální ruka? ptal se sám sebe. Dost o tom pochybuju.

„Pokud vám někdo stiskne ruku, pozná sice podle textury a chladnější kůže, že není pravá, ale všechno ostatní vypadá úplně normálně,“ vysvětloval dál inženýr.

Bývalého gardistu však nijak nepřesvědčil. Vypadal pořád nespokojeně a nakonec se přestal na novou ruku dívat.

„Máte pravdu, nikdy už to nebude jako tenkrát,“ dodal chemik nepokrytě. „Ale pořád to bude lepší, než co máte teď. Jestli chcete, uděláme vám i tu druhou.“

Muž jednoznačně zavrtěl hlavou a zvedl hák.

„Ne, tohle si nechám. Nechci zapomenout na to, co se mi stalo.“

„Máte uniformu?“

Muž přikývl, a když vstával ze židle, stále otvíral a zavíral svou novou ruku.

„Tohle jsou také vzpomínky, ale jiné. Ty nepotřebuju.“

„Jakou jste měl hodnost?“

„Seržant Národní gardy,“ odpověděl a znovu sklouzl pohledem k protéze. „Pak to celé skončí, že?“

„Ano, postaráme se o vás, jak jsme se domluvili,“

odvětil inženýr.

„To je prima, že se nakonec někdo stará.“

„Budeme v kontaktu, jako obvykle.“

Potřásli si rukama.

„Hned je mi lépe, když vím, že tohle můžu,“ přiznal vysloužilý gardista.

Po jeho odchodu se oba muži vrátili ke své práci a otevřeli arabsky popsanou krabičku, která ležela na stole.

Byla v ní v plastu uložená nerezová schránka a v ní pak láhev s kapalinou. Jeden z mužů láhev vytáhl a zvedl ji proti světlu.

FBI používala následující stupnici jedovatosti v sestupném pořadí – plutonium, botulotoxin a ricin. Tekutina v lahvičce sice nebyla tak výkonná jako výše zmíněné jedy, ale přesto byla svým způsobem stále velmi efektivní.

Uvnitř ruky, kterou nasadili gardistovi, byl tajný váček s kapalinou. Když se zmáčkne spínač vsazený pod kůži a zápěstní kůstky se natáhnou, váček se otevře a kapalina uvnitř se dostane umělými póry na povrch.

„Ten gardista byl dost zahořklý,“ poznamenal chemik v průběhu práce.

„A ty bys nebyl?“ odvětil ten druhý.

KAPITOLA 13

Tom Hemingway si hověl ve svém luxusně zařízeném bytě nedaleko Capitol Hill. Sundal si oblek a místo něj si natáhl šortky a tričko. Chodil naboso. I když už bylo velmi pozdě, unavený se necítil. Spíš naopak, v jeho žilách kolovala vysoká dávka adrenalinu. Právě se totiž dozvěděl, že Patrick Johnson je mrtvý. Hemingway neměl žádné výčitky svědomí, vždyť ten chlap si za to mohl sám. Jenže u toho byli očití svědci a někam zmizeli. Což samozřejmě všechno mění.

Vešel do ložnice, odemkl sejf skrytý v podlaze, vytáhl z něj jednu ze složek a posadil se ke kuchyňskému stolu.

Uvnitř desek se nacházely fotografie dvou tuctů mužů a jedné ženy. Všichni to byli muslimové, které úřady klasifikovaly jako nepřátele Ameriky. Sbírka představovala dva roky Hemingwayovy práce. Tom pro ně vlastně učinil zázrak – nechal je zmizet ze života. Zdánlivě.

Hemingwayův otec, ctihodný Franklin T. Hemingway, býval státníkem v době, kdy toto slovo ještě mělo nějakou váhu a význam. Prošel různými funkcemi, až se stal velvyslancem v několika diplomaticky opravdu zajímavých zemích. Před svou nešťastnou smrtí byl považován za jednoho z největších politiků své generace, za člověka bránícího mír, za oddaného a ctihodného úředníka věrně sloužícího své vlasti.

O okolnostech otcovy násilné smrti se Tom dozvěděl až později a bylo jasné, že se s tím nikdy nevyrovná. Svého otce miloval, vážil si ho, naučil se od něj v pravém slova smyslu zdvořilosti a soucitu. Na rozdíl od jiných velvyslanců, kteří si tento titul koupili velkými volebními dary a kteří se vlastně nikdy nestarali o to, aby se naučili jazyk a poznali kulturu země, do níž byli posláni, Franklin Hemingway i jeho rodina se vždy pustili do studia jazyka i historie daného státu. Také proto měl Tom pro islám a asijský svět daleko větší porozumění než kterýkoli jiný Američan.

Na diplomatickou dráhu se však nikdy nevydal, protože nevěřil, že na to má povahu. Místo toho vstoupil do světa špionáže. Začínal v Národní bezpečnostní agentuře a poté přešel k CIA. Zdálo se, že jeho důležitá a úctyhodná kariéra jen vzkvétá a že všeho dosahuje s etikou, kterou mu vštěpoval jeho otec. Byl vynikajícím agentem pro práci v terénu, a tak ho pověřovali úkoly v nejžhavějších oblastech světa. Přežil, byť jen o pověstný vlásek, i pokus o atentát.

Ve jménu své vlády dokonce zabíjel. Pomáhal zosnovat spiknutí, která svrhávala lidově zvolené vlády, dohlížel na operace, které vyvolávaly nepokoje v zemích třetího světa, protože to bylo považováno za nejlepší pro Spojené státy.

Vždycky dělal jen to, co po něm někdo chtěl, a mnohdy i víc. Nakonec se však ukázalo, že jeho snaha byla úplně zbytečná. Precizní práce, kterou odváděl, byla pouhým klamem, většinou jen z ekonomických důvodů, a nijak neprospívala národu. Často vedla jen k tomu, že špatná situace se ještě více zhoršila. Svět stál před svým zničením a Tom Hemingway to ve světle svých zkušeností dobře věděl.

Taky toho prožil opravdu dost.

Důvodů ke zničení byla celá řada, počínaje kritickým nedostatkem vody, ropy, benzínu, oceli či uhlí až po devastaci přírodních zdrojů. Bohaté státy jako USA, Japonsko nebo Čína si přivlastnily hlavní podíly těchto důležitých komodit a chudým zemím z nich ponechaly pouhé drobky. Tom musel řešit fundamentální otázku přezírání a intolerance. Často tuhle otázku přirovnával k závorkám; ty jsou v textech vždycky dvě a nikdy nenajdete závorku osamocenou, stejně jako nenajdete přezíravost bez jejího zlého dvojčete – intolerance.

Ve svých čtyřiceti letech pomáhal Hemingwayův otec vytvářet mír, ale Tom znal jen válku. V tomtéž věku naopak ničil jakýkoli pokus o urovnání konfliktů ve světě a ponechával země v troskách. Tohle prozření pro něj bylo zničující.

Proto se jednoho dne zastavil a pokoušel se najít východisko. Postupně se začal rodit jeho plán. Mnozí by ten nápad považovali za zoufale naivní. Svět funguje jinak, řekli by a nezapomněli by dodat, že takový nápad je už předem odsouzen k fatální prohře. Oni sami totiž v různých částech světa prováděli zvěrstva a prohlašovali je za pomoc. Páchali zločiny kvůli ropě, penězům či moci a přitom počítali se svým vlastním teplým místečkem, které nikdo z těch, které oklamali, neohrozí. Kdo je tedy vlastně naivní? pomyslel si Hemingway.

Jeho oficiální zaměstnání mu v posledních pár letech dovolovalo cestovat křížem krážem po Středním východě.

Celou tu dobu dával dohromady kousky své skládačky a setkával se s lidmi, od kterých potřeboval pomoc. Narazil však na spoustu skepse. Teprve později jeden muž, dlouholetý přítel jeho otce, kterého respektoval, souhlasil, že mu pomůže. Tento člověk dal Hemingwayovi příležitost, aby se seznámil s těmi správnými lidmi, a navíc mu poskytl i zdroje nutné k financování připravované operace.

Hemingway zpočátku nevěřil, že ten chlap nemá žádné postranní úmysly. Jenže on sám, ač rozený Američan a také tak vychovávaný, se znalostí jazyků a kultur, dobře věděl, že bez pomoci druhých svého velkolepého cíle nikdy nedosáhne. Přestože trpěl jakousi formou naivismu, co se idejí týče, uvědomoval si naprosto přesně, jak se musí podobný plán realizovat.

Často si přál, aby byl jeho otec naživu, aby se ho mohl zeptat na radu. Současně však věděl, co by mu Frank řekl.

Ne, tohle je špatné. Nedělej to. Syn se rozhodl to udělat jinak.

Jakou měl vlastně motivaci? Když se plán začal realizovat, často se ptal na smysl toho všeho. Odpovědi se lišily vždy podle doby, kdy si tu otázku kladl. Nakonec došel k závěru, že to nedělá pro Spojené státy, ale pro Střední východ. Dělal to pro lidstvo, protože to už nebude mít druhou šanci. A také tím chtěl vzdát hold svému otci, který přinášel mír, ale zemřel násilně jen proto, že si lidé odmítli navzájem porozumět.

Bylo to tak prosté a složité zároveň.

KAPITOLA 14

Tělo Patricka Johnsona našla skupina marylandských páťáků, kteří byli se svými učiteli na poznávacím výletě na ostrově Theodora Roosevelta. Naneštěstí se toho o Rooseveltovi dozvěděli mnohem méně, než bylo původním úmyslem.

O něco později jel Alex Ford v rozpadajícím se služebním voze značky Crown Vic do práce a přemýšlel, co bude celý den dělat. Když už nic jiného, služba v terénu washingtonské úřadovny tajné služby mu alespoň dávala spoustu možností. Náčelník úřadovny, velící agent čili ZAV

byl přesvědčen, že agenti mají mít široké zkušenosti, protože pak mohou lépe vykonávat svoji práci. Alex považoval takový přístup v podstatě za správný. V tomhle týdnu měl už za sebou několik případů, pár hodin strávil doprovodem zatčeného do věznice, hlídal zahraniční hodnostáře a jednou ho na čtyřiadvacet hodin dokonce převeleli do týmu „ťukalů“.

Ťukalové jsou členové zvláštního týmu tajné služby, přidělení k ochraně prezidenta. Jejich úkolem je postarat se o všechny, kdo vstoupí do Bílého domu a zaťukají, protože se chtějí osobně pozdravit s prezidentem, ačkoli s ním nemají domluvenou schůzku. Nestává se to tak zřídka, jak by se dalo předpokládat. Jeden chlápek přicházel pravidelně každých šest měsíců a opakovaně sděloval strážným, že ten barák je jeho a oni že jsou vetřelci na jeho pozemku. Jak zjistila služba, podobných návštěv přibývá za úplňku.

Důsledkem takto bizarního chování bývá rozhovor s agentem, návštěvníkova klepoucí se kolena a občas i jeho výlet do vazby nebo na psychiatrii u Sv. Alžběty; to podle toho, jak nebezpečně je daný „ťukal“ vyhodnocen.

Alex zaparkoval před kanceláří, vešel dovnitř a kývl na dámu s neobvykle velkým pozadím, která hlídala v hale. Pak projel kartou čtečku ve výtahu a vyjel do třetího patra, kde se nacházelo oddělení metropolitní služby. Byl sem přeložen jako většina ostatních agentů-veteránů. Oddíl pracoval v úzké součinnosti s virginskou a marylandskou policií, ale i s dalšími policejními složkami na stovkách nejrůznějších případů porušení zákona. Skvělé.

Horší však bylo, že se místní zločinci činili natolik, že oddělení jen stěží zvládalo svoji práci.

Tajná služba měla své pracovny ve třech podlažích.

Alexovi patřila malá kukaň v otevřeném prostoru třetího patra a v počítači už na něj čekal e-mail od Jerryho Sykese, tedy od tajemníka velícího agenta. Stálo v něm, že se má k Jerrymu okamžitě dostavit. Docela neobvyklé, pomyslel si Alex. Že by snad porušil nějaká lidská práva, když včera zabásl ty dva kartaře?

Vyjel tedy o dvě poschodí výš do pátého patra, kde měl Sykes kancelář. Když vystoupil z výtahu, dal se dlouhou chodbou a za chůze zdravil lehkým pokývnutím hlavy všechny, které potkal. Prošel i kolem magnetické nástěnky, na níž byl umístěn rozpis služeb včetně fotografií všech agentů jednotlivých oddělení, a to ve skupinkách podle jejich současného nasazení. Šlo o skvělou, přímo hi-tech metodu, jak si udržet dostatečné povědomí o tom, co má kdo na starosti. Samozřejmě že existovala i elektronická databáze, protože čas od času nějaký vtipálek přeházel fotografie úplně jinak. Takže agent přidělený k vyšetřování se mohl najednou ocitnout, alespoň podle nástěnky, třeba v oddělení šílených personalistů, kterému se říkalo Nábor.

Několik fotek viselo hlavou dolů, což znamenalo, že agent byl převelen někam jinam. Na mnoha fotografiích byly také červené a modré tečky. Nebylo to označení, zda je někdo republikán či demokrat, jak se někteří snažili vysvětlit návštěvám či rodinám, ale tečky určovaly místo, kde agent bydlí: Virginie, nebo Maryland.

Sykes vstal od stolu hned, jakmile se Alex objevil ve dveřích.

„Alexi, posaď se,“ řekl a ukázal na židli.

Alex si sedl a rozepnul si služební sako.

„Mám průšvih, nebo jsem tu na rande?“ usmál se a Sykes jeho úsměv díkybohu opětoval.

„Slyšel jsem o tvém včerejším hrdinství. Zbožňuju agenty, co nechtějí ani výplatu a pracují přesčas. Můžeš to klidně dělat častěji.“

„No, já bych to rozhodně ocenil nějakou menší sumičkou“

„Leda tak ve snu. Zato mám pro tebe novou hračku, fakt něco úplně novýho,“ řekl a významně poklepal na desky na stole. „Přišlo to spěšně z ústředí pro šéfa a ten mi to hned předal.“

Alex se zatvářil pochybovačně.

„Jerry, mám toho momentálně docela dost. Od doby, co lidi používají prachy, tak se je pořád snaží někdo ukrást nebo padělat.“

„Na to teď zapomeň. Co takhle pustit se do vraždy?“

„Neřekl bych, že nám tohle patří,“ řekl Alex pomalu.

„Podívej se na odznak a pak na pásku. Stojí tam ministerstvo vnitra, ne financí. Máme jasné priority a musíme se s nimi nějak poprat.“ Sykes se zadíval na spis.

„Na Rooseveltově ostrově byl dnes nalezen muž jménem Patrick Johnson. S prostřelenou hlavou, pistolí, lahví skotské a s dopisem na rozloučenou.“

„A to byl kdo?“ zeptal se Alex.

„Pracoval pro taktické oddělení NTC,“ odvětil Sykes a zmínil se o Národním teroristickém centru. „Jinak řečeno, patřil k nám. Proto tě tam posílám.“

„Jenže NTC už po té zpravodajské mele do služby nepatří, teď spadá pod NIC. Vlastně jako všechno.“

„To máš sice pravdu, ale jak dobře víš, ještě pořád strkáme do všeho prsty. A Johnson byl zaměstnancem tajné služby i NIC.

„Prostřelené horní patro, opilec, pistole, dopis. Co se na tom dá vyšetřovat?“

„Vypadá to jako sebevražda a nejspíš to tak i bude.

Protože k činu došlo na federálním pozemku a on byl federál, tak to budou vyšetřovat nejen místní poldové, ale i FBI. A my tam chceme mít někoho, kdo ohlídá naše zájmy.

Pokud se ukáže, že to byla opravdu sebevražda, uděláme čelem vzad. Ale jestli je to něco jiného, budeme u toho.

Prostě tě tam posílám!“

„Proč zrovna na Rooseveltově ostrově? Copak ten Johnson tolik miloval T. R.?“

„Právě to bys měl zjistit, ale nedovol, aby federálové byli rychlejší než ty.“

„Proč mám zrovna já takové štěstí, Jerry?“ zeptal se Alex. „Neměla by to dělat vnitřní inspekce?“

„Jasně, ale když já tě mám rád,“ odvětil Sykes jedovatě.

„Po celé té době u ochranky bys měl už konečně začít dělat něco pořádného.“

„Legrační je, že přesně tohle říkali, když mě do té ochranky posílali.“

„A kdo tvrdí, že na tomhle světě existuje nějaká spravedlnost?“

„Rozhodně ne nikdo, kdo nosí odznak,“ odsekl Alex.

Sykes už ale mluvil vážně.

„Viděl jsi přece ty kluky, co tu mám. Jsou dobří, chytří a můžou si nohy uběhat, ale v průměru neodsloužili ani šest let. Ty už máš za sebou třikrát tolik. A když už mluvíme o těch dětech, vezmi s sebou Simpsonovou. I zelenáči by si měli trochu povyrazit.“

„Tak to už se nemůžu dočkat,“ zareagoval Alex. „Má ta Simpsonová nahoře nějakou tlačenku?“

„Proč?“

Alex měl na okamžik dojem, že tajemníkovi mírně zacukal koutek. „Protože se mi zdá, že téhle dámě normální práce zrovna moc nevoní.“

„Jediné, co k tomu můžu říct, je, že Simpsonová má požehnání od nějakého hlavouna a taky že ji ostatní v nasazení prostě šetří. Na to ale klidně zapomeň. Tady je spis, místo činu tě očekává. A teď už jdi.“

Alex pomalu vstal.

„A ne abys začal uplatňovat režim tří měsíců, chceme od tebe každodenní e-mailové svodky. Taky doufám, že je ti jasné, že ty zprávy jdou rovnou k šéfovi a taky nahoru.“

„No jo.“

„Jak už jsem řekl, Alexi, je to horká brambora, tak se podle toho chovej.“

„To už jsem pochopil.“

Alex se vrátil do své kukaně, hodil sako přes židli a otevřel složku, kterou mu Sykes předal. Nejdřív narazil na fotografii ještě živého Patricka Johnsona. Pak našel rukou psanou poznámku, že měl před svatbou, a dole pod vzkazem i telefon a adresu jeho snoubenky. Alex předpokládal, že už ji o Patrickově smrti vyrozuměli. Nakonec si letmo pročetl i Johnsonův kariérní postup, který se nezdál nikterak výjimečný.

Johnson sloužil v taktickém oddělení NTC, jak ho nazývali washingtonští úředníci. NTC dávalo dohromady informace a strategie, které poldové poté realizovali, aby předešli všem atentátům na prezidenta či útokům na další celebrity. Žádný agent tajné služby pochopitelně neočekával, že bude teroristy vsazovat do cely. Prakticky by to totiž znamenalo, že jeho chráněnec to má už za sebou.

Alex si vzpomněl na velkou vřavu, která vypukla, když NIC chtěla pohltit NTC do své špionážní sítě. Tajná služba připravila silný protitah, ale prezident se nakonec postavil na stranu Graye a NIC. Ale protože dobré vztahy s prezidentem má i tajná služba, tak mohla udržovat s NTC určité vazby, což bylo vlastně důvodem, proč byl Johnson zaměstnancem služby, i když jen na papíře.

Alex listoval i ostatními materiály a v duchu si dělal poznámky. Nakonec vstal, oblékl si sako a zamířil k Simpsonové.

Jackie Simpsonová byla drobná tmavovláska s olivovou pletí a výraznou tváří, jíž dominovaly jiskřící modré oči.

Ačkoli byla ve službě nová, s policejní prací už měla přece jen nějaké zkušenosti. Sloužila totiž osm let jako policistka.

Když promluvila, nedal se přehlédnout její jižanský původ, přesněji Alabama. Měla na sobě černý kostým a svou zbraň nosila v pouzdře za pasem blízko levačky. Alex zavadil pohledem o její sedmicentimetrové hranaté podpatky. Ještě pořád byl ale zhruba o patnáct centimetrů vyšší. Pak jeho oči spočinuly na červeném kapesníčku vloženém do kapsy dámské vesty. Módní, a snad i efektní doplněk. Alex také věděl, že její pistole je stejná jako ty, které používali ostatní.

Tajná služba dávala přednost jednotnosti ve výběru zbraní agentů pro případ, že se budou muset dělit o munici.

Jako mnoho lidí v novém zaměstnání byla i Jackie naplněna neutuchajícím nadšením a naprosto postrádala jakýkoli takt. Když jí Alex vysvětlil, kam ji přidělili, nijak ji to nerozhodilo. „Skvěle,“ poznamenala jen.

„Pro Patricka Johnsona to nijak skvělé nebylo,“ podotkl Alex. „Tak jsem to nemyslela.“

„To jsem rád. Pojďme.“ Alex vyšel ven velmi rychle a schválně ji nechal pelášit za sebou.

KAPITOLA 15

Chůva Džamila vyměnila plenky nejmladšímu z chlapců a pak se začala s odpovídající péčí a trpělivostí věnovat krmení obou bratrů. Byli jen rok od sebe, mladšímu byly dva, staršímu tři roky. Když dokončila svou práci, chvíli si s nimi ještě hrála a nakonec je uložila ke spánku. Pak vytáhla modlitební kobereček, který nosila s sebou v tašce, a začala se připravovat k modlitbě. Nejprve provedla tzv. wudu, rituální očistu tváře, hlavy, paží a nohou. Byla bosá, po celou dobu se dívala na kibla, směrem k Mekce, a tiše se modlila. Tento rituál opakovala pětkrát denně, od první modlitby vykonávané dvě hodiny před východem slunce až po tu poslední, když soumrak přechází v noc. Dnes se modlila již podruhé. Bylo poledne, kdy slunce začíná svůj sestup k západu.

O něco později sešla dolů matka obou chlapců, Lori Franklinová, a obdivně hleděla na skvěle udržovaný dům.

Podívala se i na své syny, pokojně spící v postýlkách ve velké herně. Franklinové ještě nebylo ani třicet a její štíhlá, sportovně vyhlížející postava působila velmi atraktivním dojmem. Měla u sebe malou tašku.

„Jdete do klubu, paní?“ zeptala se Džamila.

„Ano, nejdřív na tenis a pak se uvidí ,“ nonšalantně se pousmála. Pak kývla hlavou směrem ke svým synům.

„Koukám, že už jste ty mazlíky zvládla.“

„Ano, jsou to bezva kluci. Zlobí, když si hrají, ale pak spí jako andílci.“

„Bezva kluci to jsou, ale jen s tebou, Džamilo. Díky tobě teď budu moct konečně trochu žít, však víš, můj manžel je v práci dvacet hodin denně. Chlapi by bez práce nejspíš umřeli, stejně jako by umřeli bez těch svých daňových přiznání.“

„V mé vlasti jsou muži vůdci domova,“ poznamenala Džamila, když ukládala hračky do velké krabice. „Žena má povinnost pomáhat svému muži, udržovat domácnost a starat se o děti. Musíte si vzít takového muže, kterého si vážíte, a jeho přání pak musíte plnit s opravdovou pokorou.

Manžel není vaším pánem, tím je Bůh.“ Američanka zakroutila očima.

„No jo, u nás jsou chlapi taky králové, Džamilo, teda aspoň si to myslí.“ Znovu se rozesmála. „A George má takovou rodinu, jakou si přál. Taky mu udělám, co chce, když to potřebuje. Nejsem zas tak úplně špatná manželka.“

„Takže dnes odpoledne se už nevrátíte?“ změnila Džamila téma. Už věděla, že její zaměstnavatelka není tak upřímná, jak by se na první pohled mohlo zdát.

„Přijdu udělat večeři, George je zase pryč. Džamilo, ty teď můžeš jíst i ve dne, půst už přece skončil, ne?“

„Ano, ramadán je pryč.“

„Nikdy si ty dny nepamatuju.“

„To proto, že se mění. Ramadán se oslavuje devátý měsíc islámského kalendáře. Na počest dne, kdy se Mohamedovi poprvé zjevil archanděl Gabriel. Muslimové ale používají lunární kalendář, takže ramadán přichází každým rokem dříve. Moji rodiče ho oslavovali jak v zimě, tak i v létě.“

„Já bych ho rozhodně nechtěla slavit na Vánoce. Stejně si neumím představit, že bych se tak postila jako ty. Vždyť to přece není vůbec zdravé.“

„Naopak. Ve skutečnosti je to dokonce velmi zdravé. A navíc ženy, které mají dítě nebo kojí, se postit nemusí. Saum neboli půst, jak říkáte vy, odplavuje z těla špatné myšlenky.

Očišťuje ducha a umožňuje soustředit se na život. Dělá mi to dobře a opravdu nemám hlad. Před úsvitem jím sahúr a po západu slunce se smím normálně najíst. Není to zas až tak velká oběť.“

Džamila už nepoznamenala, že by typické americké jídlo lehce vyvážila třemi svými.

„A na konci ramadánu vždycky oslavujeme. Íd-al-Fitr je dnem, kdy si na sebe vezmeme sváteční šaty a dopřejeme si výborná jídla. Navzájem se navštěvujeme, je to pro nás skutečně velký svátek.“

„No, stejně si myslím, že to není zdravé,“ ukončila debatu Franklinová a vyhlédla z okna. „Je krásně, co takhle vzít kluky do parku, ať tam spálí trochu energie? Aspoň bude doma trochu klid, až se vrátím.“

„Udělám to, paní. Hrozně ráda totiž řídím.“

„Ve vaší zemi ale ženy řídit nesmějí, že?“ Džamila na okamžik zaváhala.

„Je fakt, že žena jezdit nesmí, ale jen v Rijádu, kde na to mají nějaký místní zákon. A ten nemá s islámem nic společného.“ Franklinová se na ni útrpně zadívala.

„Nemusíš se omlouvat. U vás bys nesměla dělat spoustu věcí, já vím. Koukám na zprávy. Nucená manželství, manželé mají i několik žen, navíc musíš nosit všechny ty závoje a hadry zakrývající tělo. Žádné vzdělání. Nulová práva.“

Džamila raději sklopila oči, aby v nich Franklinová nezahlédla jiskry vzdoru. Když se na ni znovu podívala, přinutila se k úsměvu.

„To, co říkáte, není islám tak, jak jej znám já a jak jej vyznává většina muslimů. Muslimské ženy se nemusejí násilně vdávat. Je to dohoda mezi mužem a ženou a také dohoda mezi rodinami. Když dojde k rozvodu, i když to Bůh zakazuje, připadne ženě část majetku. Je to její zákonné právo, chápete? Muž sice může mít více manželek, ale jen pokud se ke všem chová stejným a rovným dílem. A když není vyloženě bohatý, má ženu jen jednu. V islámu stojí, že všichni se mají učit, muži i ženy, třeba já osobně mám velice dobré vzdělání. A co se týče oblečení, korán neříká, co se má nosit a co ne. Přikazuje pouze, že oblečení muže i ženy má být střídmé. Bůh je milostivý. On ví, že když v něj někdo věří, pak vždy volí správně. Některé ženy se rozhodly pro závoj, jiné pro abaju, která zakrývá celé tělo. A některé chodí oblečené i jinak.“

„Tady to ale vůbec neplatí, Džamilo. V Americe si můžeš dělat, co chceš. Cokoliv! Proto je tahle země tak skvělá.“

„Já vím, už jsem slyšela. Ale je to opravdu vždycky skvělé, když si člověk může dělat, co chce?“

Lori se usmála.

„Samozřejmě že ano, Džamilo. Zvlášť, když tě při tom nechytnou.“

„Když to říkáte,“ odvětila Džamila, ale nevěřila Franklinové ani slovo.

„Poslouchej, tuhle zemi řídí vlastně ženy. Jen necháváme muže, aby si mysleli, že vládnou oni.“

„Ale ženy v Americe také nesměly až do dvacátého století volit, že?“

Franklinovou tahle poznámka trochu zaskočila, ale nakonec jen mávla rukou.

„To už je dávno. Prostě jsme jen ztratily trochu času. A čím dřív si to muslimské ženy uvědomí, tím lépe pro né.“

Džamila se rozhodla, že na poslední poznámku nebude nijak reagovat. Instruovali ji, aby se se svými zaměstnavateli o podobných věcech nebavila.

„Chtěla bych, abys všechno zvážila a zůstala u nás.

Máme velký dům,“ ozvala se zase Franklinová.

„Děkuji vám. Prozatím bych ale chtěla dodržet naši původní dohodu.“

„Dobrá, jak chceš. Nemůžu si dovolit o tebe přijít.“

Poslala polibky své spící rodince a odešla. Když vyjížděla po příjezdové cestě, zahlédla bílou zaparkovanou dodávku.

Vůbec jí nedošlo, že je docela divné, že ta žena před příchodem do Ameriky nikdy neřídila auto, a přesto přijela do nového zaměstnání se svou dodávkou a platným řidičským průkazem. Franklinová ale myslela na tolik jiných věcí, že ji taková triviální nesrovnalost ani nenapadla.

Ve skutečnosti na žádný tenis nejela. V malé tašce si nesla luxusní spodní prádlo, které bralo dech. Měla s sebou i lehké negližé, ačkoli pro plánovanou odpolední činnost nepotřebovala ani podprsenku. Jejím jediným problémem bylo, jak přesvědčí svého mladého milence, aby z ní všechno hned nestrhal.

Džamila došla k oknu a mlčky pozorovala, jak její šéfová odjíždí v malém sportovním mercedesu. Jedno odpoledne, když se o děti staral George Franklin, ji sledovala až do vesnického klubu, kde Lori nastoupila do vozu jakéhosi cizího muže. Tehdy za nimi jela do motelu a i teď předpokládala, že Franklinová míří právě tam. Hrát tenis bez rakety, která stále visela na háčku v garáži, totiž dost dobře nejde.

V Americe muži rozhodně nejsou králové a Džamila to pochopila už po pár týdnech pobytu. Jsou to hlupáci. A jejich manželky jsou prachobyčejné děvky.

Když se chlapci vzbudili, vzala je do parku. Kluci si hráli až do naprostého vyčerpání. Musela se smát, když pozorovala nejstaršího z nich, jak pobíhá v kruzích kolem toho mladšího. Džamila vždycky chtěla syny, hodně synů.

Pak ale její úsměv povadl. Pochybovala, že se někdy dožije okamžiku, kdy by mohla mít vlastní děti.

Dala chlapcům svačinu, kterou jim doma připravila, a pak chvíli honila nejstaršího Timmyho, protože jí sebral mobil a klíče od vozu. Dělal to vždycky, když nechala kabelku bez dozoru na místě, kam dosáhl. Nezlobila se na něj, všechny děti jsou přece zvědavé. Nakonec kluky nacpala do dodávky, kde všichni tři okamžitě usnuli, vytáhla modlitební kobereček a dokončila svoji odpolední modlitbu.

Vzala si s sebou dokonce i malou lahvičku vody, aby se nejdřív mohla očistit.

Se spícími chlapci pak projížděla Brennanem. Tohle město existovalo vlastně jen proto, že se tu železniční magnáti kdysi rozhodli zřídit nádraží. Vlaky, které tudy jezdily, občas přivezly i nějaké cestující, ale hlavně vozily uhlí a koks do oceláren a přístavů na východním pobřeží.

Teď se ovšem z Brennanu stávalo nóbl předměstí Pittsburghu. Byly tu luxusní obchody a restaurace, zrenovované domy a báječný vesnický klub.

Džamila se velmi často zastavovala a miniaturním digitálním fotoaparátem si pořizovala nejrůznější záběry, které vždy doplnila krátkým komentářem do diktafonu.

Projížděla celou oblast a zvláště se zajímala o křižovatky.

Nakonec zastavila před honosným statkem, nacházejícím se stranou za náspem místního kamenolomu. Tak nádherný dům, pomyslela si, snad jen trochu velký. V Americe je ostatně všechno velké. Jídla, domy, auta a vlastně i lidi.

Jediné, co tu velké není, je oblečení. Džamila zde za pár měsíců viděla mnohem více polonahých zadků, ňader a břich, než za celý svůj dosavadní život. Zvedal se jí z toho žaludek. Než takovouhle „svobodu“, to by raději dala přednost džilbábu a chimáru, aby si mohla zahalit tělo, a dokonce by se raději dělila o muže se třemi dalšími manželkami.

Když se podívala na spící děti, zamračila se. Uvědomila si, že se jí manželství jejích zaměstnavatelů – manželství bez lásky, ale zato s přemírou peněz – doslova hnusí. Přistihla se, že dokonce nesnáší i ty kluky spící na zadním sedadle, protože až jednou vyrostou, budou si myslet, že jsou pány tohoto světa jen a jen proto, že jsou Američané. Zařadila rychlost a sešlápla plyn.

Večer se připojí ke svému počítači a bude se hlásit na filmovém chatu. Podle schématu, které se naučila nazpaměť, budou dnes večer v místnosti Jako zabít ptáčka. Podivné jméno pro film, ale Američané, a Džamila to dobře věděla, jsou podivní sami o sobě. Ano. Divní, násilní, a z čeho jde největší strach, i absolutně nepředvídatelní.

KAPITOLA 16

Oliver Stone se vrátil do svého domku na hřbitově a pokoušel se usnout, ale události minulé noci mu v tom zabránily. Rozdělal tedy oheň v krbu, aby zahnal pocit chladu, posadil se ke stolu a pak si až do rána četl. Jeho myšlenky se však neustále vracely ke smrti Patricka Johnsona. Či spíše k jeho vraždě.

Za rozbřesku si uvařil kávu, dal si malou snídani a poté strávil několik hodin povinnostmi kolem hrobů. Když plel, sekal trávu, odnášel smetí a čistil zašlé náhrobní kameny, pořád se mu honilo hlavou, jak snadno mohl včera večer přijít o život. Byl to pocit, který už zažil mnohokrát a s nímž se vždycky dokázal nějak vyrovnat. Teď se mu to ale nedařilo.

Po práci se vrátil zpátky do domku, aby se osprchoval.

Když se svlékal a podíval se na sebe do zrcadla, přijal zásadní rozhodnutí. Bohužel u sebe neměl nic, čím by změnu vykonal. Caleb s Reubenem jsou už určitě v práci a Miltonovi nevěřil, že by to zvládl. Zbývala mu jediná možnost, a tak zamířil do Čínské čtvrti.

++++

„Adelphio?“ vykřikl za necelých pětačtyřicet minut, kdy už postával před jejím bytem přímo nad čistírnou.

„Adelphio!“ zvolal znovu. Po chvilce ticha uslyšel blížící se kroky a Adelphia, oblečená v černých kalhotách, dlouhém svetru a s vlasy staženými do ohonu, se objevila ve dveřích.

Naštvaně si ho prohlížela.

„Jak ty víš, kde já bydlet?“ ozvala se.

„Řekla jsi mi to.“

„Hm,“ zavrčela a pak se podrážděně zeptala. „Jak být ta tvoje včerejší schůzka?“

„Byla hodně překvapivá.“

„A to ty přece chtít, ne?“

Stone si odkašlal a pustil se do své lži.

„Adelphio, nějak jsem si vzal k srdci ty tvé poznámky o mém vzhledu. Tak mě napadlo, že bys mě mohla ostříhat.

Asi bych to dokázal i sám, ale výsledek by byl nejspíš ještě horší, než je teď.“

„Ty zas tak špatně nevypadat.“ Ta poznámka jí uklouzla, aniž by chtěla. Vědomě se proto rozkašlala a pak na něj hleděla s mírným překvapením. „Takže ty vzít mou radu?“

Přikývl.

„Pořídím si i nějaké nové oblečení. No, tedy nové v tom smyslu, jak to chápu já. A boty taky.“

Teď se na něj zadívala podezřívavě.

„Co bradka? Ta věc, co tě dělá, jak ty říkat, Rumpelstemovým člověkem?“

„Bradka půjde dolů taky, ale tu si oholím sám.“

Mávla pohrdavě rukou.

„Ne, já to udělat. Já už si mnohokrát přát, aby ta bradka jít pryč.“ Ukázala směrem do bytu. „Pojď, pojď dál, já to udělat teď hned. Dřív, než si to tvoje hlava zase rozmyslet.“

Stone šel za ní a pozorně se rozhlížel kolem sebe.

Interiér jejího bytu byl vkusně zařízený, místnosti uklizené.

Velmi ho to překvapilo, ženina osobnost mu totiž na takový pořádek připadala až příliš výbušná a rozpolcená.

Adelphia ho odvedla do koupelny a ukázala na záchodovou mísu.

„Sednout.“

Poslechl ji, zatímco ona si začala připravovat nezbytné nástroje. Stone z místa, kde seděl, viděl na poličku v chodbě, na které se vršily knihy různých žánrů v jazycích, které Stone neznal, i když spoustu let cestoval po celém světě.

„Adelphio, ty znáš všechny tyhle jazyky?“ zeptal se, když ukazoval na knížky.

Přestala hledat a podezřívavě se na něj podívala.

„Proč já asi mít takové knihy, kdybych je neuměla přečíst? Copak můj byt tak velký, abych já mohla skladovat zbytečné věci?“

„Aha.“

Hodila mu přes ramena ručník.

„Jak moc chceš stříhat?“

„Přes uši a vzadu do ztracena. A bude to prima.“

„Ty tím jistý?“

„Naprosto.“

Pustila se do práce. Když byla se stříháním hotová, ještě Olivera učesala a gelem mu upravila několik vzdorovitých kadeří. Na řadu přišla bradka, ale s břitvou to šlo rychle.

Teprve pak znovu promluvila.

„Tohle já používat na nohy,“ řekla a zvedla dámský holicí strojek. „Ty se nebát, bude to fungovat i na tvém obličeji.“

Když mu nakonec podala zrcadlo, aby se na sebe podíval, málem se nepoznal. Nevěřícně si přejel rukou po hladké tváři. Bez neupravených vlasů a bradky měl teď vysoké vrásčité čelo a hladkou štíhlou šíji.

„To je fakt pěkná tvář, co ty mít,“ řekla upřímně. „Krk jako miminko. Já takový krk nemít. Já stará ženská. Já jak krocan.“

„Myslím, že působíš velmi příjemně, Adelphio,“ řekl a se zaujetím stále hleděl do zrcadla. Nevšiml si tedy, jak se Adelphia začervenala a sklopila oči.

„Včera večer ty mít návštěvu.“ Stone se na ni překvapeně podíval. „Návštěvu? Kdo to byl?“

„Muž v obleku. Říkal, že se jmenovat Fort nebo tak nějak. Nepamatuji si přesně. Říkal, abych ti říct, že on tam být.“

„Fort?“

„Já ho vidět, jak si povídá s těmi přes ulici. Ty ho znát, Olivere. On patřit mezi ty tajné.“

„Tajná služba. Pak myslíš Forda? Agenta Alexe Forda?“

Adelphia ukázala kamsi do výšky. „Tak je to. On velký chlap. Vyšší než ty.“

„Říkal, co chce?“

„Jen tě pozdravit.“

„Kolik bylo hodin?“

„Já nehlídat čas. Říkám jen, že on tě přijít pozdravit.“

Zaváhala. „Myslím, že on přijít o půlnoci. Nic víc nevím.“

Oliverova mysl už pracovala na plné obrátky. Rychle vstal a stáhl si ručník.

„Rád bych ti zaplatil,“ začal, ale Adelphia jen mávla rukou. „Pak tedy musí existovat něco, jak ti můžu opětovat tvou laskavost.“ Ostře se na něj podívala.

„Jo. Je tu jedna věc, co ty moct udělat.“ Odmlčela se a zvídavě hleděla do jeho očí. „My dva si dát někdy někde kafe. Pokud ale ty zrovna nemít nějakou super schůzku o půlnoci,“ dodala s mírným zavrčením.

Olivera ta věta nejdřív zarazila, ale pak se rozhodl, že trocha řečí o kávě není nijak nebezpečná.

„Dobře, Adelphio. Mám dojem, že jednou budeme mít na takové věci určitě spoustu času.“

„To být prima,“ řekla a na rozloučenou mu podala ruku.

Byl překvapen, jak silný byl její stisk.

Když se ocitl venku na ulici, okamžitě začal přemýšlet o svém nočním hostovi. Alex Ford mu byl ze všech agentů tajné služby asi nejblíže, což znamená, že jeho návštěva určitě nebyla jen pouhou shodou náhod.

Oliver zamířil do obchodu Goodwill, ležícího jen kousek od Adelphiina bytu, a za Reubenovy peníze si koupil džínové kalhoty s laclem, masivní vycházkové boty, košili, svetr a vybledlý modrý blejzr. Prodavač, který ho znal, mu přidal ještě dvoje spodky.

„Olivere, vypadáš nějak líp a o hodně mladší,“

poznamenal muž.

„Cítím se tak, opravdu ano,“ odvětil Stone a pak se s taškou nového oblečení vrátil do parku Lafayette, aby se ve svém stanu rychle převlékl. Když se však chystal vlézt dovnitř, zarazil ho lidský hlas.

„Ksakru, kde si myslíš, že jsi, chlape?“

Stone se podíval nahoru a spatřil uniformovaného agenta tajné služby, jak si ho pozorně prohlíží. „Tenhle stan už jednoho obyvatele má, takže vypadni.“

„Důstojníku, tohle je přece můj stan,“ odvětil Stone.

Strážný došel až k němu.

„Stone? Jsi to fakt ty?“

Stone se rozesmál.

„Mám sice trochu méně vlasů a vousů, ale ano, jsem to já.“

Strážný jen zavrtěl hlavou.

„Kam ses tak vyparádil? To jdeš na rande s Elizabeth Ardenovou?“

„Co to být za ženskou, ta Elizabeth?“ vykřikl náhle ženský hlas.

Oba se otočili a spatřili Adelphii, jak si to se zvídavým pohledem upřeným na Stonea pomalu šine k nim. Měla na sobě pořád stejné oblečení, ale rozpustila si vlasy, které jí teď volně spadaly na ramena.

„Nenech ty své konspirační teorie přijít nazmar,“ řekl strážný žertovně. „Měl bys jet do lázní, tam všichni zkrásní.

Moje žena tam jednou byla, a to ti teda povím, stálo mě to majlant. Proto beru ženské radši takové, jaké jsou.“ Usmál se a v okamžiku, kdy Adelphia přistoupila ke Stoneovi, si dal odchod.

„My dva jít konečně na to kafe? Popovídat si?“ zeptala se.

„Hrozně rád, Adelphio, ale mám teď jednu důležitou schůzku. Vyrazíme hned, jak se vrátím.“

„Hm,“ odvětila zklamaně. „Já mít taky spoustu věcí, co je třeba udělat. Já mít taky práci, abys věděl, nemůžu tady na tebe pořád čekat.“

„Samozřejmě že ne,“ zareagoval Stone, ale Adelphia se už otočila a kráčela pryč.

Stone vklouzl do stanu a zbytek nového oblečení nacpal do batohu. Pak se vydal na cestu parkem, aby v některém z košů na odpadky našel ranní noviny. Netrvalo mu to dlouho.

Okamžitě jimi začal listovat, ale o nálezu těla na Rooseveltově ostrově v nich nic nebylo; nejspíš se to všechno stalo příliš pozdě, aby se zpráva dostala do ranního vydání. Našel tedy telefonní budku a zavolal Calebovi do kanceláře v kongresové knihovně.

„Calebe, už jsi něco zaslechl? V novinách zatím nic.“

„Já už něco ano. Všichni říkají, že je Rooseveltův ostrov uzavřen, zatím z nejasných důvodů. Můžeš přijít tak kolem jedné, abychom to probrali?“

Stone návrh odsouhlasil a vzápětí se zeptal.

„Přijal jsi už veškerá opatření?“

„Samozřejmě, a neboj, ostatní taky. Reuben je v práci, ale o přestávce mi volal. Mluvil jsem i s Miltonem. Zůstává v baráku, asi má doopravdy strach.“

„Strach je za podobných okolností naprosto normální,“

řekl Stone. „Jo, Calebe, možná mě hned nepoznáš, trochu jsem se změnil. Považoval jsem to za nutné, protože ti zabijáci mě nejspíš viděli.“

„Chápu, Olivere.“

Stone na chvilku zaváhal.

„Jo, ještě něco. Mám na sobě docela obstojné oblečení, myslíš, že bychom se mohli sejít v čítárně a ne před barákem? Vždycky jsem tam chtěl zajít, ale nechtěl jsem tě znemožnit v práci.“

„Olivere, to jsem netušil. Samozřejmě, že ano, přijď dovnitř.“

Když Stone vcházel do knihovny, přemýšlel o vrazích Patricka Johnsona. Už brzo oba dva zjistí, že očití svědkové na policii nešli. Budou mít tedy tu nejlepší příležitost Camel Club jednou provždy zlikvidovat.

KAPITOLA 17

Alex Ford projel svým vozem alejí George Washingtona, sjel ostře k řece Potomac a zastavil na parkovišti Rooseveltova ostrova. Jediná přístupová cesta na ostrov vedla po dlouhé lávce.

Parkoviště bylo přecpané policejními vozy a neoznačenými automobily federální policie. Byl tu i tým koronera D. C., stejně tak jako vyšetřovatelé FBI. Ford si byl vědom, že bude mít co do činění se spoustou uniforem.

„Je tu dost rušno,“ ozvala se Simpsonová.

„Hm, myslím, že bude docela legrační sledovat, jak se místní parkoví poldové dohadují s federály, komu z nich tenhle případ vlastně patří. Státní policie bude až třetí v řadě.“

Vstoupili na lávku a ukázali své průkazy strážnému, který tam hlídal.

„Tajná služba?“ řekl muž a vypadal mírně zmateně.

„Posílá nás prezident. Přísně tajná záležitost,“ odvětil Alex a šel dál.

Po vyznačených cestách se záhy dostali k místu činu.

Alex postupně zachytával střípky hovorů a vyzvánění mobilních telefonů přehrávajících kakofonii nejrůznějších melodií a zvuků. Cenil si toho, že jeho telefon zvoní jen postaru a úplně obyčejně.

Pak oba vstoupili na vydlážděnou plochu před sochou T.

R., Alex se začal rozhlížet a nasávat atmosféru týmů vyšetřovatelů. Uniformy parkové a státní policie se daly snadno rozlišit tím, že se navzájem držely uctivě stranou.

Stejně tak snadno bylo možné poznat i agenty FBI. Postavy v oblecích se totiž chovaly, jako by jim tohle místo odjakživa patřilo. Alex však zahlédl i další uniformy, které mu nic neříkaly.

Udělal krok vpřed a vybral si za svůj cíl seržanta parkové policie2. Mít poldu na své straně je pravidlo, které stojí za to dodržovat.

„Alex Ford, tajná služba. Agentka Simpsonová.“

Policista si s nimi potřásl rukou.

„Co jste zatím zjistili?“ zeptal se Alex.

Muž jen pokrčil rameny.

„Nejspíš sebevražda, ten chlápek se střelil do úst.

Nebudeme to ale vědět jistě, dokud koroner nevydá rozhodnutí o příčině smrti. Ta mrtvola je už ztuhlá.

Nemůžeme mu ani otevřít pusu, abychom ji neponičili před pitvou.“

„Co ti od FBI?“ ozval se Alex a kývl hlavou směrem k mužům v oblecích.

„Co byste řekl?“ poznamenal policista pobaveně.

„Z kapsy jim čouhají pláštěnky supermanů,“ odvětil Alex a na policistově tváři se objevil lehký úsměv. „A támhle ti?“ zeptal se a ukázal na další muže, kterých si všiml už předtím. Tiše spolu o něčem hovořili.

„Ti patří ke Carteru Grayovi, jsou z NIC.“ Polda se opět pousmál. „Nejspíš zjišťují, co má al-Káida proti Teddymu Rooseveltovi.“

Alex se zašklebil.

„Nebude vám vadit, když nás budete informovat o všem, co zjistíte? To víte, mám šéfa, který patří mezi ty, jejichž řiť se nikdy nevyprázdní.“

„Jasná věc, ale zatím nás tenhle případ nijak zvlášť nezajímá. Ten chlap měl u sebe peněženku, dopis na rozloučenou a pistoli, z níž vyšel jediný výstřel. Zdá se, že nejdřív vychlastal skoro celou flašku skotské. Taky to tu pěkně smrdí. Otisky jsou na láhvi i na pistoli, a navíc ta zbraň je na něj registrovaná. Srovnáme otisky, zda jsou skutečně jeho.“

„Rezidua střelného prachu na rukou?“ zeptala se Simpsonová.

„Žádná očividná. Zbraň vypadá nově a udržovaně. Občas revolver rezidua nezanechá.“

„Známky rvačky?“ zeptal se pro změnu Alex. Polda zavrtěl hlavou.

„Ještě jedna věc,“ ozvala se znovu Simpsonová. „On sem na místo činu přijel?“

„Ne, na parkovišti žádné auto nebylo,“ odvětil polda.

„Takže ho mohl někdo zastřelit a pak ho sem přivézt,“

řekla Simpsonová. „Kdyby to ale byla sebevražda, jak by se sem dostal?“

„Na sever od parkoviště je ta vyvýšená lávka. Vede nad alejí GW a spojuje Heritage Trail s Řetězovým mostem,“

vysvětloval policista. „Cyklostezka vede přes most a končí na parkovišti. Nemyslíme si ale, že přijel tudy. Někdo by ho tam musel vidět.“ Zaváhal. „My máme úplně jinou teorii.

Ten chlap měl totiž promáčené šaty, a nebyla to jen rosa.“

Alex okamžitě pochopil.

„Cože? Chcete říct, že sem doplaval?“

„Vypadá to tak.“

„Ale proboha proč? Kdyby už byl v řece, mohl se přece jednoduše napít Potomaku.“

„Jestli plaval přes Malý kanál ze strany Virginie, není to tak daleko,“ poznamenal policista.

„Hm,“ zavrčel Alex. „Pokud ale chtěl přijít tímhle směrem, proč nepoužil lávku nad Malým kanálem a místo toho se plahočil ve vodě? A jestli byl namol, tak by se přece utopil.“

„Pokud chlastal až tady, tak ne,“ řekl polda a vydal pár pokynů technikům, kteří pročesávali okolní terén. Jeden z nich mu mezitím přinesl jakýsi předmět.

„Tohle jsme našli,“ řekl muž a podal policistovi igelitovou tašku s další uvnitř.

Alex se Simpsonovou si je začali prohlížet. Alex našel odpověď jako první.

„Dal zbraň do igelitky, aby se ve vodě nenamočila, když sem plaval.“

„Jednička s hvězdičkou. Revolver ráže dvaadvacet, střela s pláštěm.“

„Prý tu byl i dopis na rozloučenou?“ zeptal se Alex a policista vytáhl malý blok.

„Ano, opsal jsem si ho slovo od slova.“

Přečetl vzkaz oběma agentům a Simpsonová si text přepsala do svého notesu.

„Máte originál toho dopisu?“ zeptal se Alex.

„A vy jste kdo?“ ozval se zničehonic ostrý hlas.

Alex se otočil a stál tváří v tvář malému podsaditému muži ve značkovém obleku od Brooks Brothers, se střízlivou kravatou a v lakýrkách s okovanou špičkou. Alex mávl průkazem a představil sebe i svou partnerku. Muž se však na průkaz ani nepodíval.

„Jsem zvláštní agent Lloyd. Zájmy tajných služeb tu už reprezentují pánové z NIC.“

Alex přistoupil na jeho nadřazený tón.

„Já jen poslouchám rozkazy, agente Lloyde. Upřímně řečeno, tajná služba si své zájmy hájí sama. Jsem si jistý, že FBI chápe, že ztratit člověka z taktického je hodně ožehavá záležitost, zvlášť když byl z vnitra a ne z financí.“ Alex dobře věděl, že úsek vnitro mělo vždycky mnohem větší díl odpovědnosti než financové. Lloyd vypadal na to, že vystřelí zpět nějakou jedovatou poznámku, ale pak si to rozmyslel.

Nakonec jen pokrčil rameny.

„Prima. Tak si tady hrajte na Sherlocka Holmese. Tělo je támhle.“

„Agente Lloyde, opravdu oceňuji váš přístup. Ptal jsem se ale na ten nalezený dopis.“

Lloyd kývl na jednoho kravaťáka z FBI a dopis byl záhy na světě.

„Teď se pokusí s použitím páry najít nějaké otisky na jeho oblečení. Nejsem ale přesvědčen, že něco objeví. Je to obyčejná sebevražda,“ řekl Lloyd.

Simpsonové to nedalo a konečně promluvila.

„Oblečení není zrovna dvakrát dobré místo pro sběr otisků, ale jeho sako má docela slušný povrch, zvlášť když bylo mokré. Včerejší počasí by nám mohlo pomoci. Vaši technici mají určitě ve voze chemické tyčinky, že? Nic lepšího než kyanoakrylátové sloučeniny pro skryté otisky nenajdete.“

„Nevím, zda to tu mají, nebo ne,“ zapochyboval Lloyd.

„Nejlepší bude, když jeho oblečení vezmete do laborky.

Můžete pak použít podtlakovou komoru s regulací tepla nebo chemický výparník. Vím, že FBI takové zařízení má.“

Pak ukázala na sebevrahův dopis. „Vložte do komory i ten dopis, přidejte ninhydrin nebo DFSO spray a uvidíte všechno, co tam je.“

„Dík za rady,“ řekl Lloyd odměřeně, i když bylo zřejmé, že je ohromen jejími znalostmi.

Alex se podíval nejdřív na Simpsonovou a pak na Lloyda. V agentových očích nebyl zrovna přátelský výraz.

„Budete muset ověřit, zda je to jeho rukopis,“ dodal Alex. „To vím taky,“ odsekl Lloyd.

„Může to udělat laboratoř tajné služby. Stejně tak sejmou otisky, pokud tam nějaké budou.“

„Laboratoři FBI se žádná nevyrovná,“ zaútočil opět Lloyd.

„Jenže naše laboratoř nemá tolik nevyřízených úkolů, agente Lloyde. A navíc je to náš společný zájem. “

Tato poznámka zahrála na správnou notu tvrdohlavého agenta FBI a jeho chování se během několika okamžiků zcela změnilo. „Oceňuji vaši nabídku, agente Forde.“

„Jsem Alex. A tohle je Jackie,“ řekl Alex a kývl hlavou směrem k Simpsonové.

„Dobře, jsem Don. Vlastně tu vaši nabídku využijeme docela rádi. Laboratoř FBI je teď přecpaná všemi těmi teroristickými záležitostmi. Budete ale muset podepsat protokoly. Koroner si na to potrpí.“

Alex to udělal a pak si začal pozorně prohlížet dopis v plastovém obalu. Nakonec ho podal Simpsonové.

„Máme pro tu sebevraždu nějaký motiv? Prý se chtěl oženit.“

„Což občas chlapy dovede k tomu, že se picnou,“

poznamenal polda.

Všichni se rozesmáli, vyjma Simpsonové. Ta naopak vypadala, že okamžitě vytáhne zbraň a sama nadělá o pár mužských mrtvol více.

„Je příliš brzy cokoli tvrdit,“ pokračoval Lloyd.

„Vyšetřujeme, ale zatím to vypadá tak, že se Patrick Johnson skutečně zastřelil sám.“

„Žádné stopy po dalších osobách?“ zeptala se Simpsonová, teď už opět klidná.

„Pokud tady nějaké stopy byly, tak je rozšlapalo těch padesát školáků. Ráno tu ležela hustá mlha, děti o to tělo málem zakoply. Většina z nich dostala hrozný strach. Na dlažbě by se ale stejně žádné stopy či otisky bot nezachovaly.“

„Kterou cestou se sem dostal?“ zeptal se Alex. „Nejspíš tamhletudy,“ řekl policista a ukázal směrem doleva. „Pokud přeplaval Malý kanál, musel projít lesem a pak tím smetím.“

Lloyd jeho poznámku doplnil.

„Prohledáváme břehy a hledáme jeho vůz. Víme, že žil v marylandské Bethesdě. Musel dojet docela blízko a pak přeplavat na ostrov. Když najdeme to auto, můžeme snadno označit místo, kde vstoupil do řeky.“

Alex se podíval k virginskému břehu.

„Hele, pokud plaval přes Malý kanál, musel to auto přece nechat na parkovišti.“

Policista pokrčil rameny.

„Tam ho právě nenechal. Pokud ho sem ovšem neodvezl někdo jiný.“

„Tudy ale projíždí i policejní člun, ne?“ vložila se do debaty Simpsonová. Lloyd přikývl.

„V noci to tady kontrolovali, jenže padla hustá mlha a oni nic neviděli. Rozhodně ne nějakého plavce ve vodě.“

„Jak dlouho je mrtvý?“ zeptal se Alex. „Podle koronera plus minus dvanáct hodin.“

„Nějaký důvod, proč si vybral právě Rooseveltův ostrov?“

„Je to tu uzavřené, tiché, a přesto dostupné. Třeba patřil k Rooseveltovým obdivovatelům,“ dodal Lloyd. Agent FBI se podíval směrem k mužům z NIC, zamračil se a pak se obrátil zpět k Alexovi. „Zajdeme za těmi z NIC a položíme jim několik otázek. Možná zjistíme, proč se chtěl Johnson zabít. To, co už víme,“ řekl a kývl směrem k týmu NIC, „pravděpodobně donutí ty chlápky být ještě víc paranoidní, než jsou teď.“

„Chcete říct, že Johnson pracující pro NIC dělal něco, co dělat neměl?“ podivil se Alex.

„Těžko říct, protože vlastně ani nevím, co pro NIC

dělal,“ poznamenal Lloyd, dříve než odešel.

„Vítám tě v týmu,“ zabručel Alex a vyzval Simpsonovou, aby ho následovala k mrtvému tělu.

„Zvládneš to?“ zeptal se jí.

„Vyšetřovala jsem vraždy v Alabamě. Viděla jsem už spoustu střelných zranění a ještě víc mrtvol.“

„Netušil jsem, že v Alabamě mají taky zabijáky.“

„Děláš si legraci? V Alabamě je víc zbraní než v celé americké armádě dohromady.“

Alex poklekl, podíval se na Johnsonovo tělo a dotkl se ztuhlých paží. Rukáv byl promočený, kolem uší, nosu a úst se táhla zaschlá krevní skvrna.

„Fraktura lební baze,“ odvodila Simpsonová. „Krev stékala dolů prasklinou v lebce. Koroner nejspíš najde kulku v týlu. Protože jde jen o dvaadvacítku, bude muset lebku celou otevřít, aby určil trajektorii střely.“

„Krevní skvrna je na rukávu, ale pravá ruka je potřísněna jen minimálně,“ doplnil Alex. „Poněkud překvapující.“

„Jo, ale když kulka uvízne v lebce, tak se občas stává, že rána méně krvácí.“

„Nejspíš ano.“

Alex křikl přes rameno.

„Kde byla nalezena pistole a kde ten dopis?“

„Pistole ležela vpravo od těla, asi tak patnáct centimetrů.

Dopis jsme našli v pravé postranní kapse větrovky,“

odpověděl policista.

Když Alex vstal, pocítil palčivou bolest v šíji. Málem ho to porazilo. Simpsonová se na něj překvapeně podívala. „Jsi v pořádku?“

„Jo, je to jen staré poranění z jógy. Co říkají instinkty staré vyšetřovatelky vražd z Alabamy?“ Simpsonová pokrčila rameny.

„Naučila jsem se, že první ohledání mrtvého většinou určí příčinu smrti.“

„Na to jsem se neptal. Ptal jsem se na tvé instinkty.“

Zareagovala velice rychle.

„Potřebujeme zjistit daleko víc věcí, než otočíme stránku. Nebyl by to první případ, kdy prvotní ohledání místa činu svedlo vyšetřovatele ze stopy.“ Mávla rukou směrem k chlápkům z NIC. „Pochybuju, že budou spolupracovat.“

Alex se na ty chlapy dlouze zadíval. Pokud existovala nějaká agentura, která byla držena v naprostém utajení, dokonce ještě větším než CIA či NSA, pak to bylo právě NIC. Klidně si dokázal představit pouliční zátarasy na ochranu národních zájmů, které by zastínily vše ostatní.

Přestože i tajná služba občas používala stejnou taktiku, Alex jí věřil daleko více. Také proto se mu nijak zvlášť nelíbilo, že NIC bude mít v téhle záležitosti zase poslední slovo.

„Takže, co myslíš?“ zeptala se ho Simpsonová. Alex si dlouze a pečlivě prohlížel místo činu a pak se na ni podíval.

„Nechci být příliš ješitný, ale mám dojem, že tohle bude pěkný průšvih. Zrovna teď se mi ale něco podobného vůbec nehodí.“

Když Alex se Simpsonovou opouštěli Rooseveltův ostrov, přihnali se k nim dva muži, kteří se identifikovali jako agenti NIC.

„Vy jste z tajné služby, že?“ zeptal se vysoký blonďák.

„Správně,“ přikývl Alex. „Agenti Ford a Simpsonová, washingtonská úřadovna.“

„Já jsem Tyler Reinke a tohle je Warren Peters. Jsme z NIC. Protože Johnson pracoval jak pro nás, tak i pro vás, bude asi nejlepší, když se dohodneme na spolupráci.“

„No, zatím je příliš brzo, ale rozhodně proti tomu nic nemám. Pokud ovšem dostanu něco na oplátku,“ odvětil Alex. Reinke se usmál.

„Hrát se dá jedině s otevřenými kartami.“

„Můžete nám domluvit schůzku s lidmi, kteří pracovali s Johnsonem?“

„Myslím, že ano,“ řekl Peters. „Mimochodem, znáte někoho z NIC?“

„Ne. Jste vlastně první, s kým jsem se setkal a kdo připustil, že pro něco takového pracuje.“

Oba dva, Reinke i Peters, najednou vypadali podrážděně.

„Tady je moje vizitka,“ pokračoval v klidu Alex. „Dejte mi vědět, až tu schůzku domluvíte.“ Pak ukázal na dopis v plastovém sáčku. „My zatím provedeme srovnání rukopisu, abychom se ujistili, že patří skutečně Johnsonovi.“

„Právě o tom dopise jsem s vámi chtěl mluvit,“ ozval se Peters. „Máme dost expertů na grafologii, tu analýzu provedou velmi rychle.“

„Tajná služba to zvládne taky. A taky velmi rychle,“

nedal se Alex.

„O tom nepochybuji. Jenže NIC má stovky Johnsonových ručně psaných textů. Nabízím jen urychlené řešení. Spolupráce je přece v těchto dnech rozhodující, ne?“

„Dopis je v možném případě vraždy důkazním materiálem. Koroner by měl možná problém, kdybyste ten dopis měli vy. My jsme totiž – stejně jako FBI – pod přísahou,“ vložila se do hovoru Simpsonová.

„My vlastně taky,“ oponoval vytrvale Reinke. „A s koronerem jsem už mluvil. Vysvětlil jsem mu, že zde můžou hrát roli i národní bezpečnostní zájmy. Nijak by mu nevadilo, kdybychom ten protokol podepsali my, jde jen o to, aby důkazy byly správně evidovány.“

„No, jsem si jist, že jste ho museli pěkně vyděsit,“ řekl Alex. Chvilku váhal a nakonec dodal. „No tak dobře, ale dejte nám fofrem vědět. A nezapomeňte na otisky.“

Když Peters vyřídil s koronerem příslušné formality, opatrně převzal dopis.

„Carter Gray vyhlásí leckomu válku a válečnou sekeru už nejspíš vykopal.“

„Umím si to živě představit,“ poznamenal Alex.

Když je muži z NIC opustili, Simpsonová se zeptala.

„Co si o tom opravdu myslíš?“

„Myslím, že jsou to troubové, kteří mou vizitku hodí do nejbližší popelnice.“

„Proč jsi jim ten dopis teda dal?“

„Protože teď mají plnou kontrolu nad důkazními materiály v případě možné vraždy, a to nám dává skvělou záminku, abychom se mohli vydat do NIC a mrknout se, jak to uvnitř funguje.“

KAPITOLA 18

Carter Gray vstal v půl sedmé a o čtyřicet minut později už vcházel do budovy NIC. V hale úřadovny visela na zdi série drsných černobílých fotografií, kolem kterých museli všichni zaměstnanci každý den projít. První ukazovala věže Světového obchodního centra v plamenech. Na druhé zůstaly už jen sutiny a prázdné místo, kde věže stály. Třetí snímek zobrazoval poničený Pentagon – průraz ve fasádě způsobený americkým dopravním letounem. Kráter v pensylvánském poli na čtvrtém snímku byl místem posledního odpočinku letu United Airlines. Další v řadě fotografií ukazovala černou, lesknoucí se fasádu Bílého domu v místě, kam dopadly dva granáty, které pronikly do východního křídla prezidentova domu. Hned vedle visel obrázek devastace po bombovém útoku v Oklahoma City.

Tyhle hrozivé snímky se táhly po celé straně haly a pokračovaly i na protější stěně. Pro mnohé zaměstnance byl však nejhrozivější ten poslední. Všem obětem bylo méně než šestnáct! Skupinu studentů, kteří prokázali vynikající studijní výsledky a jimž se dostalo společenského ocenění, zlikvidovala teroristická buňka ve Francii. Místo vyznamenání se do USA vrátili v rakvích.

„Nikdy nesmíte zapomenout,“ učil Gray své lidi. „A konejte tak, abyste si byli jisti, že se něco podobného už nikdy nebude opakovat.“ NIC spravovalo neoficiální databázi zachráněných životů a možných škod, kterým bylo zabráněno překažením teroristických útoků ve Spojených státech i v zámoří. Odhadovalo se, že zachránili 93 000

Američanů, 31 000 cizinců a majetek v hodnotě téměř 100

miliard dolarů. Nikdo, vyjma nejvyšších kruhů, neměl o téhle statistice ani nejmenší ponětí. Americká veřejnost se o ní nikdy nedozví, a to zejména z jednoho prostého důvodu – kdyby totiž lidé zjistili, kolikrát byli zachránění jen o chlup, nikdy by už nevyšli ven ze svých domovů.

Gray vyjel výtahem do stejného patra, kde byl večer před tím, ale vešel do jiné místnosti. Kolem obdélníkového konferenčního stolu sedělo pět mužů a dvě ženy. Gray se posadil a otevřel laptop.

„Výsledky ze včerejšího večera?“ zeptal se.

„Al-Omar odmítl spolupracovat,“ sdělil jeden z agentů.

„To mě nijak zvlášť nepřekvapuje.“

„Pane ministře, co s jeho synem? Máme ho odebrat?“

„Ne, ten kluk zůstane s matkou. Dítě potřebuje alespoň jednoho rodiče.“

„Chápu, pane,“ odvětil muž s vědomím, že pro al-Omara byl právě vysloven trest smrti.

„Dáme mu týden. Dostaňte z něho všechny důležité zpravodajské informace.“

„Samozřejmě,“ přitakala jedna z žen.

„Ronald Tyrus, náš občan neonacista?“ pokračoval Gray.

„Už jsme ho začali vytěžovat.“

„A ostatní?“

„Kim Fong nás informoval o již potvrzené dodávce nových výbušnin, které jsou pro rentgeny na letištích zcela neidentifikovatelné. Podle jeho slov mají být příští týden propašovány do L. A.“

„Sledovat až ke kupci. Chci ty vědce, vybavení, investory. Všechny. Co ostatní?“

„Nikdo spolupracovat nebude.“ Muž se odmlčel.

„Obvyklé krizové řešení?“

Všichni v místnosti už s Grayem dříve spolupracovali a vzhlíželi k němu s opravdovým obdivem. Přijímali kolektivní rozhodnutí a prováděli ilegální akce, velmi často bez jakékoli morálky. V průběhu let tito vysoce vzdělaní a vycvičení lidé dostávali rozkazy, aby našli a zlikvidovali osoby, které se staly nepřáteli Spojených států. A oni šli a beze zbytku plnili veškeré příkazy, protože to byla jejich práce. Snad jen smrt člověka, ačkoli to pro nikoho z nich nebyla nová věc, si v tomto shromáždění vždy vyžádala pozornost.

„Ne,“ zavrtěl Gray hlavou. „Nechte je jít, ale se štěnicemi. A přes informátory rozhlaste, že před úřady mluvili.“

„Výsledkem pak bude, že je zlikvidují jejich vlastní lidi,“ shrnovala další žena.

Gray přikývl.

„Jistě. Ty vraždy nahrajte, využijeme je později. Když je to nepřesvědčí, aby s námi spolupracovali, pak je terorista likvidující teroristu alespoň skvělé sdělení do hlavních zpráv. Co máte dalšího?“

Muž, který dostal slovo, byl v místnosti sice nejmladší, ale v terénní práci patřil naopak k těm nejzkušenějším. Tom Hemingway byl oblečen stejně skvěle jako včera večer v baru PRACKA. Byl vycházející hvězdou Národního zpravodajského centra a největším expertem na události na Středním východě. Navíc měl skvělé zázemí na Dálném východě, protože strávil bezmála dvacet let v zemích, kde byl jeho otec velvyslancem. Tedy v Číně, v Jordánsku, na krátkou dobu v Saudské Arábii a pak zase v Číně. Díky cestám svého otce hovořil – jako jeden z mála agentů americké zpravodajské služby – mandarinskou čínštinou, ale také hebrejsky, arabsky a jazykem farsí. Četl korán v originále a asijský svět znal stejně dobře, jako znají Američané svou historii. S těmito schopnostmi, doplněnými fyzickou a duševní odolností a také nadáním pro špionážní řemeslo, se hnal nahoru jako meteor, až se dost al do vnitřního týmu poradců Cartera Graye.

Hemingway klikl na klávesu a obrazovka na stěně se probudila k životu. Objevil se detailní satelitní snímek Středního východu. Hemingway si vzal slovo.

„Jak už bylo řečeno, agenti CIA a NIC udělali značné pokroky v Íránu, Libyi, Sýrii, Bahrainu, Iráku, Spojených emirátech, v Jemenu i v nové Kurdské republice. Infiltrovali jsme přes dva tucty teroristických organizací, a dokonce i těch nejutajenějších buněk. Už brzy budeme mít skvělé výsledky.“

„K tomu napomáhá, když agent není modrooký blonďák, co neumí ani slovo arabsky,“ poznamenal suše jeden z přítomných mužů.

„Celá desetiletí tomu tak bohužel bylo,“ vybuchl Gray.

Jenže ani dneska nemáme dost agentů, kteří mluví jejich jazykem!“

„Jezdit na služební cesty do Kábulu či Tikrítu není rozhodně žádné terno,“ ozval se další.

„Jak vypadají naše ztráty?“ zeptal se Gray.

„Tento měsíc zabiti dva agenti,“ odvětil Hemingway. Je to pořád nebezpečné, ale každý větší úspěch s sebou pochopitelně nese i vyšší riziko.“

„Nemusím snad zdůrazňovat, jak je důležité dostat naše lidi odtamtud do bezpečí,“ zareagoval Gray.

Jeho větu doprovázelo nepříliš nadšené mručení kolem stolu. Teroristé na Středním východě se k podezřelým ze špionáže chovali naprosto jednoznačně. Natočili, jak jim sekají hlavu, a pak ten film vysílali jako výstrahu pro ostatní, kteří by snad chtěli zemřelé nahradit. Byla to velmi efektivní taktika.

„Ztrácíme tucet vojáků denně, sedm dní v týdnu,“

podotkl Hemingway. „S novou frontou na syrských hranicích se situace ještě zhorší. Muslimská nezávislost v Čečensku, Kašmíru, Thajsku či na Mindanau vede k dalšímu šíření radikálního islámu. Rovněž Afrika je problematickou oblastí, celá severní Nigérie přijala zákon šaríja. To znamená, že za cizoložství ženu ukamenují a za malé krádeže sekají lidem končetiny. Nábor teroristů a jejich výcvik probíhá po internetu, a aby skryli své tahy, využívají ukradených identit a dalších podfuků. Financování se uskutečňuje systémem havala, tedy neformálními převody.

Neexistuje žádné centralizované velení, na které by naše armáda mohla zaútočit. Tajné operace se tak ukázaly jako životaschopná strategie.“

„V Iráku je ustanovena demokratická vláda zvolená lidem,“ připomněl další. „Přestože se tam pořád střílí a pobíhají tam sebevražední atentátníci, lidé vyšli ven a volili.

Podívejme se na úspěchy v Libanonu, Kuvajtu, Afghánistánu či Maroku. Demokracie se v těchto zemích pomalu, ale jistě prosazuje. Je to opravdový zázrak a na ten můžeme být my i muslimové právem hrdí.“

Hemingway se podíval na Graye.

„Tuhle zemi už to stálo tři triliony dolarů a peníze do Iráku potečou až do voleb. Pokud to takhle půjde dál, za pět let zbankrotujeme. I když Kurdové vyhlásili nezávislost, stejně se v Bagdádu nic nezměnilo. Sunnité nemají daleko k tomu, aby se vzepřeli šíitské nadvládě. Přívrženci strany Baas a cizí vzbouřenci pokračují v eskalaci napětí. Navíc k tomu všemu irácká vláda co nejdříve požádá o odchod našich sil z Iráku, protože uzavřou dohodu s přívrženci strany Baas o nekrvavém příměří. Vzápětí se baasisté vrhnou do bitvy s příznivci těch, co vyznávají vládu ve stylu Talibanu. Irák bude destabilizován mnohem víc než kdykoli předtím a pak se zničehonic objeví miliony zrovna narozených teroristů, kteří budou připraveni na nás zaútočit.

Co nám tedy všechny ty peníze a krev našich vojáků přinášejí doopravdy?“

Gray si vzal slovo.

„Jsem si toho samozřejmě vědom. Věděli jsme přece, že se to jednoho dne stane. Teď ale bohužel odejít nemůžeme.

Situace je příliš nestabilní.“

Hemingway mávl rukou, jakoby v bezmocném gestu.

„Pokud je země uměle vytvořena koloniální mocností, která se snaží natlačit tři naprosto vzdálené a zcela nesourodé skupiny do jedněch hranic, nelze nic jiného čekat. Jeden model demokracie pro všechny se nikdy nestane efektivní zahraniční politikou, pokud máme před sebou tak rozdílné kultury. Západní demokracie je založena na odloučení církve od státu a tohle muslimové nikdy nepochopí. Proto jsou svobodní snad jen v Mali či Senegalu.“ Gray zareagoval zcela klidným tónem.

„Tome, my ale netvoříme zahraniční politiku této vlády.

My jen uklízíme ten bordel a snažíme se omezit škody. Co Indie a Pákistán?“

Hemingway se zhluboka nadechl.

„Situace se neustále zhoršuje. Současné odhady ztrát v průběhu nukleárního konfliktu předpokládají pětadvacet milionů mrtvých v prvním dnu a dvacet milionů těžce zraněných. Byla by to katastrofa, na kterou by svět neuměl reagovat. Čína se sbližuje s Indií, a to jak ekonomicky, tak i vojensky. Myslím, že se máme čeho obávat.“

„Egypt?“ zeptal se Gray.

„Připraven vybuchnout, stejně jako Indonésie a Saudská Arábie,“ pokračoval Hemingway. „Od masakru u chrámu Hatšepsut se egyptský turistický ruch řítí ke dnu. A špatná ekonomická situace je skvělou příležitostí pro převrat.“ Gray si na židli trochu poposedl.

„Je celkem pochopitelné, že lidi, kteří jedou na dovolenou, netouží zrovna po tom, aby je někdo zastřelil nebo rozsekal na kusy.“

„Pak je tu ještě Severní Korea,“ nedal se zastavit Hemingway.

Gray přikývl.

„Šílenec u moci, třetí největší armáda na světě, navíc s atomovkou, která může zasáhnout Seattle a jejíž hlavní export je placen americkými dolary.“

„Během čtyřiadvaceti hodin chci nejnovější svodku.

OK? Co narkoterorismus?“

Hemingway stiskl další klávesu a na obrazovce na zdi naskočil jiný obraz.

„Ve vyznačených lokalitách Středního východu teroristé úzce spolupracují s drogovými kartely. Středoasijské země jsou ve varu. Růst výroby drog je nejrychleji se rozvíjející oblastí ekonomiky. Protože mnohé z těchto zemí bývalého Sovětského svazu se současně staly skladištěm odpadu, nebude dlouho trvat a teroristé ze Středního východu budou prodávat radioaktivní heroin a krek ve Státech.“

„Je docela ironie, že se muslimové nedotknou alkoholu, ale o to více u nich letí krek,“ poznamenal další muž.

Hemingway zavrtěl hlavou.

„Už jsem několikrát letěl se Saudy, když skončil jejich bidžáb, a na chlast se vrhli hned, jak letadlo zatáhlo podvozek.“

„Tome, děkuji za svodku. Je tento seznam aktuálních kroků skutečně přesný?“ zeptal se Gray dalšího muže.

„Ano, pane. Byl získán z velmi důvěryhodného zdroje.“

„Podle mých zkušeností to často znamená neuvěřitelné důkazy,“ poznamenal Gray. „Naši lidé v terénu dostávají jako obvykle veškerou podporu, aby zvolili různorodé taktické přístupy k nepříteli. Preventivní akce však mají přednost. O všechny detaily se postaráme do důsledku.“

Tuhle větu všichni v místnosti okamžitě pochopili.

Grayova slova znamenala zlikvidovat a nestarat se o legální či politické kličky. Gray se poté zeptal na svodku o domácích teroristech, k nimž se řadí miliony vyznavačů paravojenských a náboženských sekt. „Prosím současná žhavá témata,“ přikázal Gray. Následující dvě hodiny pak do nejmenších detailů probírali veškerá možná ohrožení. Nutno dodat, že všechny tyhle analýzy by se stejně musely vyhodit z okna, jen co by se zhroutila nějaká další budova, svrhli by nějakého světového vůdce nebo pokud by ve vzduchu explodovalo nějaké letadlo.

Gray už se chystal odejít, když se jedna z žen, kterou odvolali v naléhavé záležitosti, vrátila a podala mu jakési desky. Gray rychle projížděl text. Když vzhlédl, bylo jasné, že se mu to vůbec nelíbí.

„Včera v noci? Policie i FBI ten případ vyšetřují už od 08.45! Jak je možné, že se o tom dozvídám až teď?“

„Nedošlo mi, že ta záležitost je tak důležitá.“

„Patrick Johnson?“ zeptal se Gray.

„Analytik, který“

„To vím,“ odsekl Gray netrpělivě. „Je to ve svodce, co jste mi podala. Bez ohledu na to, jak zemřel, má jeho smrt něco společného s jeho prací?“

„FBI vede vyšetřování.“

„Což může znamenat cokoli,“ zavrčel stroze Gray.

„Máme tam svoje lidi? Ve zprávě o tom z nepochopitelných důvodů není ani řádek!“

„Ano.“

„Během hodiny chci všechny záznamy o Patricku Johnsonovi. Zařiďte to!“

Žena vyběhla z místnosti. Jakmile za ní zapadly dveře, Gray vstal a chodbou přešel do další konferenční místnosti, kde už na něj čekali zástupci z FBI, CIA, NSA a ministerstva vnitra. Následující hodinu jim kladl dotazy, které přiváděly polovinu přítomných osob do rozpaků a druhou těžce štvaly.

Pak vešel do své kanceláře, neokázalé místnosti mezi dvěma mnohem většími, které sloužily jako velící místnosti.

Právě v nich bujel život. Kancelář postrádala jakékoli fotografie či obrázky na stěnách a ani v nejmenším detailu nenaznačovala nic o Grayově soukromí. Gray neměl čas, aby se holedbal svými starými trumfy. Posadil se za stůl a tupě hleděl do zdi, kde měla být původně okna. Vzhledem k celkovému návrhu budovy NIC je však nakonec zakázal.

Okna byla totiž slabými místy – přístupovými body pro špiony a vhodným místem destrukce. Pro Graye to bylo nesmírně těžké rozhodnutí. Byl vášnivý turista, a teď trávil svá nejlepší léta v místnostech bez oken a slunečního svitu, v úporné snaze zabránit zničení světa. Usmál se nad představou, že členové nejmocnější zpravodajské služby v dějinách lidstva se vlastně ani nemůžou podívat z okna.

Počítač slabě zapípal. Ťukl do klávesy a s velkým zájmem se pustil do pročítání spisu o Patricku Johnsonovi.

KAPITOLA 19

Oddělení vzácných tisků v Kongresové knihovně Thomase Jeffersona schraňuje více než 800 tisíc cenných svazků. Opravdovým klenotem a cílem zájmu mnoha bibliofilů je kolekce dávných knih pojmenovaná po Lessíngu J. Rosenwaldovi. Mnohé z nich nesou označení incunabula, což znamená, že vznikly před rokem 1501.

Rosenwaldova sbírka je společně se stovkami dalších uložena v početných depozitářích hned vedle čítárny, v níž je znalcům dovoleno si v těchto vzácných spisech číst a občas se jich i dotýkat. Vždyť obsahují více umění, než kolik je ho v běžných knihách zvykem.

I když je čítárna otevřena pro veřejnost, bezpečnostní opatření jsou zde velice přísná. Celá oblast je nepřetržitě, tedy po čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu, monitorována kamerovým systémem. Knihovníci sledují všechny zdejší svazky a žádná kniha nesmí čítárnu opustit, s výjimkou výpůjčky jiné instituci nebo na základě žádosti kongresového knihovníka. Ty nejcennější tisky se kromě zcela mimořádných příležitostí z depozitářů ani nevyjímají.

Nejsou tu dovoleny tašky ani notesy, do kterých by bylo možné svazky skrýt, a z důvodu možného poškození stránek se tu nesmí používat ani propisovačky. Na tomto téměř posvátném místě můžete mít u sebe jen obyčejnou tužku a volné listy papíru. A dokonce i v takovém případě jsou knihovníci celí nesví, když vidí, jak se tužka přibližuje k cenným a jimi tak důsledně chráněným dílům.

Oliver Stone kráčel do čítárny v prvním patře, kde prošel mohutnými kůží čalouněnými dveřmi s kulatými okénky. Za nimi byly ještě jedny, bronzové, které na třech zdobených vlisech podtrhovaly důležitost historie tisku. Jakmile skončila otvírací doba, oboje dveře se zavíraly a vytvořily zcela neprůchodnou bariéru pro případ, že by se někdo pokusil překonat strážné i elektronické poplašné systémy.

Sama místnost patřila k těm nejkrásnějším, které knihovna měla. Byla navržena podle georgiánské jednoduchosti Síně nezávislosti ve Philadelphii, se snahou vytvořit příjemné a důstojné prostředí pro studium a rozjímání. Skutečně se to podařilo, protože i Stone, jakmile sem vstoupil, pocítil onen posvátný klid.

Caleb Shaw pracoval v zadní části místnosti. Jako knihovní specialista byl expertem na několik historických období a pomáhal vědcům s jejich výzkumy. Když spatřil svého přítele, vyšel mu naproti a za chůze si zapínal tlustou pletenou vestu. V čítárně bylo velice chladno.

„Olivere, měl jsi pravdu, málem jsem tě nepoznal!“

„Což je jenom dobře.“ Stone se zadíval do jedné z bezpečnostních kamer. „Máte to tu dobře chráněné.“

„Musí to být. Zdejší sbírky mají nevyčíslitelnou hodnotu, jsou jedinečné na celém světě. Nevěřil bys, že strážní, kteří jdou dovnitř, se musí ujistit, zda nic nechybí.

Pokud není kniha na svém místě, nikdo nesmí odejít, dokud se nenajde. Osoba, která kupuje knihy do sbírky, nemá přístup do databáze a změnit záznam v katalogu může jen ten, kdo knihy nekupuje.“

„Protože jinak by je mohl ten, kdo knihy nakoupil, nechat z databáze zmizet, pak je vzít z knihovny a prodat?“

„Přesně tak. Bože, to je ale ráno!“ vyhrkl Caleb.

„Představ si, že se tu objevil takový stařeček, jako vědce ho tady nikdo neznal, prostě člověk z ulice. A hned chtěl vidět Williama Blakea. Williama Blakea! Dokonce řekl kteréhokoli Williama Blakea! Samozřejmě že okamžitě vyvolal paniku. Víš, Blake, to je totéž, jako kdybys chtěl vidět mormonskou bibli. Nikdo bez zvláštního povolení na vyšší úrovni ho vidět nemůže. A takový papír hned tak někdo nedostane, to ti teda povím.“

„To je Blake tak vzácný?“ zeptal se Stone.

„Vzácný není to správné slovo. To je dílo boží.“

„Co jste tedy dělali?“

„Chvilku jsme si s ním povídali a zjistili jsme, že je nejspíš jedním z Blakeových potomků. Tak jsme vytáhli naše iluminovaná díla a jeho rytiny. Nesměl se jich dotknout, protože s nimi umí pracovat jen pár lidí. Celá ta epizoda skončila vlastně velmi příjemně. Ten stařeček byl vším zcela pohlcen. V jedné chvíli se mi dokonce zdálo, že se rozpláče. Naše svazky jsou opravdu krásné knihy.

Myslím, že právě proto tady pracuju.“

Během proslovu z něho čišela taková oddanost jeho práci a nadšení pro ni, které se snadno přenáší na druhé.

Caleb se Stonem sjeli výtahem o patro níž, pak prošli chodbami, které spojují Jeffersonovu budovu s Adamsovou a Madisonovou v kongresovém knihovním komplexu, až se dostali do kavárny v přízemí Madisonova paláce. Tam si koupili malý oběd, který si vzali ven. Pojedli u rozkládacího stolku na terase nad průčelím paláce, odkud byl velkolepý výhled na třídu Nezávislosti. Na druhé straně ulice se nacházela Jeffersonova budova a o kousek dál U.S. Capitol.

„Není to špatný výhled,“ poznamenal Stone.

„Jen se bojím, že ho mají většinou jen ti vyvolení.“

Stone dojedl sendvič a naklonil se ke svému příteli.

„Tak co ten Patrick Johnson?“

„Hledal jsem ho ve vládní databázi, a nic. Nemám odpovídající pověření, abych se dostal hlouběji. Ty jsi našel ten odznak, a tak si myslíš, že dělal pro tajnou službu. Jenže pokud je to pravda, tak je celá tahle záležitost mimo moje možnosti. Obávám se, že knihovníci se jen těžko dostanou do databáze bezpečnostních složek.“

„Trochu jsme postoupili. Vzpomínáš si na Alexe Forda, toho tajného agenta, co se s ním přátelím? Včera v noci mě přišel navštívit do mého stanu.“

„Včera v noci? Ty si myslíš, že to má nějaké spojení?“

„Žádné nevidím, protože přišel ještě před tou vraždou.

Každopádně to ale znamená nějaký malér.“

Vtom se ozvalo bzučení mobilu a Caleb hovor přijal.

Jeho rysy výrazně ožily. Když zavěsil, mírně se pousmál.

„Milton. Podařilo se mu hacknout databázi tajné služby.“

Stoneovi se rozšířily oči.

„Cože? Tak rychle?“

„Milton zvládne s počítačem úplně všechno, Olivere.

Kdyby chtěl, tak může pomocí internetu v nelegálních operacích vydělat majlant. Před třemi roky se dostal do Pentagonu, protože si prý musel ověřit, jestli nechtějí nad našimi městy odpálit atomovku a pak z toho obvinit teroristy. Měli by tak dostatečný důvod pro válku proti islámu.“

„Jo, to odpovídá Miltonovu způsobu myšlení. Co zjistil?“

„Johnson pracoval jako supervizor nad zpracováním dat v NIC.“

„NIC? Carter Gray?“

„Přesně tak.“

Stone vstal.

„Chci, abys zavolal Reubena a Miltona, sejdeme se ještě dnes večer. Budeme potřebovat tvoje auto. Vyzvedneš mě na obvyklém místě. Reuben zatím počká v Miltonově domě.

Je to nejblíž místu, kam pojedeme.“

„A to je kde?“

„Bethesda. Navštívíme zesnulého Patricka Johnsona.“

„Olivere, tam ale bude policie, vyšetřují přece vraždu.“

„Ne,“ opravil ho Stone. „Vyšetřuje to sice oddělení vražd, ale nepochybně směřují k tomu, aby případ uzavřeli jako sebevraždu. Pokud tam ale poldové jsou, třeba se od nich dozvíme něco zajímavého. Jo, a vezmi s sebou Golfa.“

Když Stone odešel, překvapený Caleb za ním ještě dlouhou dobu hleděl. Golf bylo jméno Calebova psa. Už z dřívějška však Caleb dobře věděl, proč vyhovět podivným přáním svého přítele. Odhodil do koše papír od sendviče a vydal se zpět do svého světa vzácných rukopisů.

KAPITOLA 20

Jakmile Tyler Reinke s Warrenem Petersem opustili Rooseveltův ostrov, zamířili rovnou do NIC. Tam předali sebevrahův dopis ke srovnání s Johnsonovým rukopisem a k nalezení otisků prstů. Instruovali laboratoř o možnosti latentních otisků, které by vyloučily možnost sebevraždy.

Zrovna takový výsledek by ale nebyl tím, co muži z NIC

očekávali. Kdyby se někdo z očitých svědků minulého večera dopisu dotkl a pokud by jeho otisky byly v nějaké databázi, pak by Peters s Reinkem měli ideální příležitost smazat všechny stopy.

Oba dva pak odjeli do Georgetownu, zaparkovali auto a zamířili na břeh řeky.

„Nikam se nedostali,“ řekl Peters. „Pokud by něco našli, věděli bychom to.“

„Takže se aspoň můžeme volně nadechnout,“ odvětil Reinke.

„Co asi viděli, co myslíš?“

„Vyjděme z toho nejhoršího a připusťme, že dost na to, aby nás na policii popsali.“

Peters se na okamžik zamyslel.

„Dobrá, jenže můžeme vyjít i z teorie, že na policii nešli.

Pak ovšem byli na ostrově ilegálně, anebo se z nějakého důvodu bojí.“

„Tys byl na přídi člunu, jak moc jsi je viděl?“

„Byla tam šílená mlha, neviděl jsem je skoro vůbec.

Kdybych je viděl, měli bychom po problému.“

„Co ta jejich loď?“

„Stará, dřevěná a tak pro čtyři.“

„A kolik jich tam vlastně bylo?“

„Možná jenom dva, fakt nevím. Jednoho jsem nejspíš zasáhl, mám dojem, že tam někdo křičel. A jeden z nich byl nějakej děda, měl totiž bílou bradku a na sobě šílený hadry.“

„Bezdomovec?“

„Možná. Jo, klidně.“

„Takže teď se o to postará FBI, policie i tajná služba.“

„Víme, že oddělení vražd zahájilo vyšetřování,“ odvětil Peters.

„Jenže původně jsme s očitými svědky vůbec nepočítali.

Co si myslíš o tom Fordovi?“

„Není to žádný cucák, nejspíš bude patřit k těm lepším.

O něm i o tý jeho kámošce si bez problémů všechno zjistíme. Já mám obavy spíš z federálů.“

Pomalu došli na břeh řeky.

„Víme, že jeli někam sem. Prošel jsem to tady už ráno, ale nic jsem nenašel. Sakra, ta loď tady přece musí někde být! Hele, půjdu na sever, ty na jih. Zavolej, jestli něco najdeš,“ řekl Reinke.

Oba muži se rozešli každý svým směrem.

++++

Alex se Simpsonovou seděli v obývacím pokoji a bezradně hleděli do tváře zcela zhroucené ženy. Když snoubenka Patricka Johnsona konečně přestala plakat, mohla jim odpovědět na pár zcela běžných otázek. FBI ji už vyslechla, ale Alex pochyboval, že se agent Lloyd choval přiměřeně dané situaci. Sám se proto rozhodl, že využije lidštější přístup.

Anne Jeffriesová žila v garsonce ve virginském Springfieldu, kde se dá za nájem osmnáct set měsíčně dostat necelých devadesát čtverečních metrů, ložnice a toaleta.

Anne měla středně vysokou postavu se širšími boky. Její pláčem nateklá tvář byla poseta drobnými vráskami. Po ramenou jí splývaly dlouhé hnědé vlasy.

„Měli jsme se brát prvního května,“ promluvila tiše.

Seděla tu před nimi v lehké teplákové soupravě, neučesaná, nenalíčená a s hromadou papírových kapesníčků u nohou.

„O žádných jeho problémech jste nevěděla?“ zeptal se Alex.

„Ne, byli jsme spolu šťastní. I v práci to šlo.“ Její slova však zněla spíše jako otázka.

„Čím se živíte?“ přidala se Simpsonová.

„Jsem ředitelkou neziskové skupiny zdravotní péče se sídlem v Alexandrii. Pracuji tam druhým rokem, je to dobré místo. Pat moji práci miloval.“

„Mluvil s vámi někdy o té své?“ zeptal se Alex.

Jeffriesová odložila kapesník.

„Vlastně ne. Já jen věděla, že pracuje pro tajnou službu nebo něco takového. Taky vím, že nebyl agent jako vy dva.

Nikdy se ale nezmínil o tom, co přesně dělá nebo dělal.

Dokonce jsme o tom často žertovali, prý kdyby mi to řekl, tak by mě pak musel zabít. Bože, jak teď můžu mluvit takhle hloupě.“

Kapesníkem si otřela tvář a v jejích očích se znovu objevily slzy. „Ano, možná je to hloupé,“ připustil Alex a pokračoval. „Určitě už také víte, že vašeho snoubence našli na Rooseveltově ostrově.“

Jeffriesová se zhluboka nadechla.

„Ano, byli jsme tam na našem prvním rande. Dodnes si pamatuju, co jsem tenkrát vzala s sebou k jídlu a jaké víno jsme tam pili.“

„Možná tedy spáchal sebevraždu na místě vašeho prvního setkání?“ poznamenala Simpsonová. „Mohla v tom být třeba nějaká symbolika,“ doplnila a pak si vyměnila s Alexem významný pohled. „My ale žádné problémy neměli!“ vyjekla žena a z jejího hlasu byl znát pocit ohrožení.

„Třeba se to zdálo jen vám,“ řekla neurčitě Simpsonová.

„Lidé si občas myslí, že vědí všechno, ačkoli vlastně nevědí vůbec nic. Skutečností ale je, že se našla prázdná láhev skotské a pistole s jeho otisky.“

Jeffriesová vstala a začala chodit sem a tam po malém pokoji. „Poslyšte, Pat určitě nežil nějaký dvojí, utajený život.“

„Každý z nás má svá tajemství,“ trvala na svém Simpsonová. „Zabít se na místě prvního rande, to přece nemůže být náhoda.“

Jeffriesová kolem ní stále nervózně kroužila a teprve po chvíli se jí podívala zpříma do očí.

„Ne! Pat neměl žádná tajemství, kvůli kterým by si musel vzít život.“

„Kdybyste je znala, pak by to nebyla tajemství, viďte?“

„V dopise na rozloučenou píše, že něčeho lituje,“

přerušil je Alex s ostrým pohledem na Simpsonovou.

„Netušíte, čeho mohl litovat?“

Jeffriesová se svezla do křesla. „Ne. O tom mi FBI neřekla ani slovo.“

„Nebyla to jejich povinnost, ale podle mého byste to měla vědět. Nemáte nějakou představu, co mohl mít na mysli?“

„Ne.“

„Neměl třeba deprese? Nevšimla jste si, že by se v poslední době nějak změnil?“ zeptal se Alex.

„Nic takového.“

„Zastřelil se zbraní Smith&Wesson, ráže 22. Měl ji na sebe registrovanou. Viděla jste ji někdy?“

„Ne, ale věděla jsem, že si ten revolver koupil. Tady v okolí došlo k několika vloupáním, Pat tvrdil, že ho má na svou ochranu. Já osobně zbraně nesnáším. Po svatbě bych ho donutila, aby se jí zbavil.“

„Kdy jste s ním mluvila naposledy?“ změnil téma Alex.

„Včera odpoledne. Říkal, že se ještě ozve. Už to neudělal.“

Chvíli se zdálo, že znovu propukne v pláč. Alex proto rychle pokračoval.

„Nemáte představu o tom, co dělal poslední dobou?

Třeba se vám o něčem jen tak letmo zmínil?“

„Už jsem vám přece řekla, že se se mnou o práci nebavil.“

„Žádné finanční problémy, žádná bývalá přítelkyně nebo něco takového?“

Zavrtěla hlavou.

„Co jste dělala včera v noci mezi jedenáctou a druhou?“

zeptala se Simpsonová.

Jeffriesová se na ni strnule podívala.

„Touhle otázkou někam míříte?“

„Myslím, že jsem se zeptala dost přesně.“

„Říkali jste, že se Pat zastřelil, tak proč vás zajímá, kde jsem byla já?“

Alex, kterému připadal způsob výslechu jeho parťačky poněkud odpudivý, raději zasáhl. „Technicky tady došlo ke smrti člověka, to znamená, že mohlo jít jak o sebevraždu, tak i o vraždu. Snažíme se jen vyloučit všechny možnosti a osoby, které s tím mají nebo mohou mít něco společného.

Stejnou otázku klademe spoustě lidí. Nehledejte proto v té větě jiný smysl.“

Obranná póza slečny Jeffriesové se pomalu rozplynula.

„Odešla jsem z práce kolem půl sedmé. Dostala jsem se do zácpy, pochopitelně. Pár mil, ale jela jsem je hodinu deset. Párkrát jsem telefonovala, dala si něco k jídlu a pak jsem se vrátila zpátky do Starého Města, k modistce, která připravovala mé svatební šaty.“

Odmlčela se a znovu se dala do pláče. Alex jí podal čistý kapesník a přisunul k ní sklenici vody, kterou si předtím nalila. Žena se trochu napila.

„Skončila jsem kolem půl desáté. Pak mi volala kamarádka, co bydlí ve Starém Městě, a zašly jsme si spolu na skleničku do hospody na Union Street. Byly jsme tam asi hodinu, jen jsme si povídaly. Pak jsem jela domů. Do postele jsem se dostala o půlnoci.“

„Jak se jmenuje ta vaše přítelkyně?“ zeptala se Simpsonová a hned si jméno zapsala.

Když oba agenti vstali a chystali se k odchodu, Jeffriesová je zadržela.

„Jeho jeho tělo. Kde je? Neřekli mi to.“

„Podle mého nejspíš v městské márnici,“ odpověděl Alex tiše.

„Mohu ho vidět?“

„To nemusíte. Byl už zcela spolehlivě identifikován,“

dodala Simpsonová.

„Ne, tak jsem to nemyslela. Jen ho chci vidět.“ Na okamžik se odmlčela. „Je je hodně znetvořený?“

„Ne, není. Uvidíme, co bychom pro vás mohli udělat.

Mimochodem, kde žije jeho rodina?“ zeptal se Alex.

„V Kalifornii. Už jsem s nimi mluvila, jeho bratr sem přiletí.“ Podívala se nahoru na Alexe. „My jsme spolu byli opravdu šťastní.“

„Já vím,“ přitakal Alex, když se se Simpsonovou zastavili ve dveřích.

Venku se pak podíval své kolegyni zpříma do očí.

„Tomuhle říkáš efektivní vyšetřovací techniky?“

Simpsonová jen pokrčila rameny.

„Já hrála hodnýho poldu, ty zas zlýho. Šlo to docela dobře. Ta ženská nejspíš mluvila pravdu. Ví starou belu.“

Alex chtěl něco odpovědět, ale v kapse mu zazvonil telefon. Zvedl ho, chvilku pozorně poslouchal a pak se otočil k Simpsonová.

„Jdeme,“ řekl rázně a přidal do kroku.

„Kam?“ zeptala se, když se za ním hnala.

„Volal Lloyd z FBI. Myslí si, že už ví, čeho Patrick Johnson litoval.“

KAPITOLA 21

Když Alex se Simpsonovou dorazili k bytu Patricka Johnsona v Bethesdě, překvapily je dvě okolnosti. Jednak nikde neviděli žádné policisty, a dokonce ani žlutou policejní pásku. Jen pár terénních aut na příjezdové cestě dokazovalo, že se v domě něco děje. Druhým důvodem byl dům sám.

Alex se zastavil, dal si ruce v bok a pozorně si prohlížel jednoduchou stavbu nevelkého rodinného domu. Nejbližší sousedé se nacházeli jen nedaleko odsud, v prosperujícím centru Bethesdy.

„Podle platového zařazení bych předpokládal, že má tak maximálně na garsonku, stejně jako jeho snoubenka.

Panečku, a on tu má i zahrádku. A s trávou!“ hodnotil situaci Alex.

Simpsonová zavrtěla hlavou.

„Když mě přidělili na washingtonské oddělení a já neměla ani ponětí o cenových relacích, chodila jsem po nemovitostech, jako je tahle. Tohle bude stát tak kolem milionu.“

Agent Lloyd už na ně čekal uvnitř.

„Kde sebral balík na takové bydlení?“ zeptal se ho Alex hned ve dveřích.

Lloyd pokrčil rameny.

„Nejde jen o ten dům. V garáži stojí nové Infiniti QX56.

Aspoň padesát táců. A našli jsme i další auťák, nechal ho na virginské straně řeky, než si šel naposledy zaplavat. Lexus, sedan, čtyřicet táců.“

„Ten chlap musel prodávat tajné informace,“ vyhrkla Simpsonová.

„Kdepak. Myslím, že měl mnohem spolehlivější zdroj nelegálních příjmů.“

„Drogy?“ navrhl rychle Alex.

„Pojďte dál, uvidíte sami.“

Když šli nahoru, Alex se obrátil k Lloydovi.

„Koukám, že v současnosti pracujete na místě činu úplně jinak?“

„Ano, a zvlášť v tomhle případě. Byl vydán speciální příkaz.“

„Nechte mě hádat. Protože je v případu NIC, utajení je za každých okolností na prvním místě.“

Lloyd neodpověděl, jen se neznatelně pousmál. V šatně velké ložnice se nacházelo výsuvné schodiště. Vedlo na půdu, a když se tam dostali, spatřili průhledné plastové pytlíky svázané dohromady. Ležely srovnané na zemi.

„Kokain?“ zeptala se Simpsonová.

Lloyd zavrtěl hlavou.

„Ne, heroin, ten vynáší desetkrát víc.“

„A jeho snoubenka o tom nic nevěděla? Odkudpak si asi myslela, že má takovej balík?“

„Neptal jsem se jí, protože jsme to našli až po prvním výslechu. Ale určitě to udělám,“ dodal Lloyd.

„Jak se vám to podařilo tak rychle objevit?“ podivil se Alex.

„Když jsme viděli, jak bydlí, projeli jsme databázi SESINT a vytáhli z ní kupní smlouvu na tuhle nemovitost.

Koupil ji loni za milion čtyři sta tisíc a z toho půl milionu zaplatil v hotovosti. Nebyli jsme ale schopni určit zdroj, odkud ty peníze měl. Taky auta zaplatil z účtu, který jsme nenašli. Okamžitě jsem věděl, že to bylo buď z dědictví, nebo z drog, anebo z prodeje informací. Drogy byly tím nejjednodušším řešením. Proto jsem si z DEA vypůjčil psa.

Až do okamžiku, než jsme našli ten vchod na půdu, nebylo nikde nic. Tak jsme toho psa strčili nahoru a ejhle! Měl to zastrkané pod trámy a obalené izolací!“

„Tedy, abychom si to vyjasnili, ještě pořád je lepší, že prodával drogy, než kdyby posílal někam k čertům informace o své vlasti,“ poznamenala Simpsonová jedovatě.

„V podstatě ani nevíme, jestli měl k takovým informacím vůbec přístup,“ pokrčil rameny Lloyd. „Ale teď už nám to může být jedno. Z tohohle bude pěkný mazec. Už vidím ty titulky v Postu. Carter Gray – car zpravodajců, nebo dealerů drog?“

Alex měl najednou pocit, že jeho protějšek z FBI se už docela těší na možnost hodit nějakou tu špínu na další federální bezpečnostní složku, navíc jde-li o složku, se kterou zápasí o rozpočet a chutná sousta.

„Takže máme před sebou následující otázku,“ řekl.

„Zabil se proto, že kšeftoval s drogami a teď si měl vzít slušnou dívku a už to neunesl? Anebo ho zabili jeho parťáci a nastražili to jako sebevraždu?“

„Spíš si vzal život sám,“ odvětil Lloyd. „Zemřel na místě, kde měl se svou snoubenkou první rande. Drogoví dealeři by mu jednoduše propálili lebku někde v autě. Pokud to byla vražda, pak je ta sebevražda až příliš dobře naaranžovaná, aby to měli na svědomí takoví týpci.“

Alex se zamyslel.

„Našli jste ještě něco dalšího, co by ho s těmi drogami nějak spojovalo? Myslím záznamy o operacích, seznam míst, soubory v počítači a tak?“

„Pořád hledáme. Dost ale pochybuju, že by byl tak nepořádný, aby tu něco podobného zanechal. V každém případě vám dáme vědět, abyste i vy mohli tenhle případ uzavřít.“

Když se Alex se Simpsonovou vraceli zpět k autu, Simpsonová se na Alexe pobaveně podívala.

„Takový průšvih sis teda nezasloužil. Fakt gratuluju.“

„Dík,“ odsekl ostře.

„Drogový dealer z NIC, to bude hodně žhavé sousto.“

„To víš, pod svícnem občas bývá pořádná tma.“

„Co teď? Zpátky na oddělení?“

Přikývl.

„Půjdu nahoru napsat e-mail. A až se ozve Lloyd s tím, co zjistil, pošlu detailní zprávu. Pak se hezky vrátíme ke své práci a zas budeme postávat u dveří, čekat a chránit druhé před nějakou tou kulkou.“

„Koukám, že tě to vzrušuje.“

„Doufám, že tomu věříš, protože přesně tohle tě čeká po celá ta dlouhá léta služby, co máš před sebou.“

„Nestěžuju si. Uniformu jsem si vybrala dobrovolně, nikdo mě nenutil.“ Nijak přesvědčivě to ale neznělo.

„Jackie, podívej. Většinou se starám jen sám o sebe, ale tobě dám jednu opravdu upřímnou radu, abys svá léta u služby prožila ve zdraví. Už jsem toho viděl dost.“

„Poslouchám.“

„Sem tam je třeba vzít i podřadnou práci bez ohledu na to, kdo tě tlačí nahoru. Za prvé z tebe bude lepší agent a za druhé budeš mít ve službě aspoň jednoho opravdového parťáka.“

„A to jako koho?“ odsekla naštvaně.

„Mě.“

KAPITOLA 22

Carter Gray na heliportu NIC právě nastupoval do vrtulníku Sikorsky VH-60N. Byl to stejný model, jaký používal prezident Brennan a který nesl symbolické označení Mariňák Jedna. Jelikož se však často stávalo, že jím Gray létal na porady do Bílého domu společně s Brennanem, někteří vtipálkové vrtulník přejmenovali na Mariňák Jedna a půl. Přes to všechno byl mezi způsobem transportu obou mužů jeden zásadní rozdíl. Když ze základny Andrews, z Camp Davidu či odkudkoli jinud odlétal prezident, v eskadře byly vždy tři identické stroje.

Dva sloužily jako návnady, které dávaly možnému teroristovi se střelami země-vzduch šanci jedna ku třem k zasažení cíle. Carter Gray byl oproti Brennanovi vždycky ve vzduchu sám. Koneckonců ministrů se najde dost, ale prezident je jen jeden.

Za normálních okolností směl na pozemcích Bílého domu přistávat pouze Mariňák Jedna. Brennan ale autorizoval Graye, aby tu směl přistávat i on, ačkoli tajná služba proti takovému rozhodnutí důrazně protestovala.

Grayovi to však pomohlo od hrůzostrašného dojíždění z okrsku Loudoun. Čas cara špionů byl velmi drahocenný. V

tajné službě ale všichni nadávali, protože se jim nad Pennsylvania Avenue 1600 nechtělo starat ještě o letadlo, které nemá na palubě pana prezidenta.

V rychlosti 150 uzlů cesta rychle ubíhala, ale Gray si díky své zaměstnanosti vlastně ani ničeho nevšiml.

Když přistáli, kráčel přes pozemek Bílého domu s plným vědomím toho, že ostřelovači na protilehlých střechách kreslí na jeho lebce zaměřovací značku. Uvnitř západního křídla kývl na pozdrav několika známým. Do roku 1902

stály na tomto místě skleníky. Tehdy Teddy Roosevelt rozhodl, že potřebuje soukromou rezidenci, kde ho nebude otravovat početná skupinka jeho dětí a čtyřnohých miláčků, protože mu zkrátka překážely ve funkci vůdce národa. Jeho nástupce, baculatý William Taft, západní křídlo ještě rozšířil a Oválná pracovna se stala součástí života všech budoucích prezidentů.

Dnešní program Cartera Graye byl už schválen. Ačkoli do Oválné pracovny nesměl vstoupit nikdo nepovolaný, dokonce ani první dáma ne, Gray tam mohl. Brennan ho nikdy nepřijímal v přilehlém Rooseveltově salonu, který byl běžně vyhrazen návštěvám a personálu.

Brennan vzhlédl od svého sedmisetkilogramového stolu postaveného ze dřeva britské lodi HMS Resolute, kterou objevili američtí velrybáři poté, co uvízla v ledu a posádka ji ponechala napospas osudu. Loď byla opravena a odeslána jako gesto dobré vůle zpět do Anglie. Královna Viktorie gesto opětovala a darovala tento stůl prezidentu Rutherfordu B. Hayesovi. Poté byl pod označením „stůl z Resolute“

využíván všemi prezidenty vyjma období, kdy byl krátce ve Smithsonianově institutu.

Než Gray vešel do západního křídla, měl už nastudovanou celodenní svodku. Na webu si přečetl informace o smrti Patricka Johnsona. Dnes ho trápila celá řada věcí, poslední zprávu dostal na palubě vrtulníku. Věděl už také o vyšetřování FBI, o nálezu drog v Johnsonově domě i o tom, že v případu jsou zapojeni agenti tajné služby Ford a Simpsonová. Když zaslechl jméno té ženy, zlehka se pousmál, což se u něj nestávalo tak často. Dobře věděl, že Simpsonová bude v případě potřeby jeho esem v rukávu.

Jak se sluší a patří na dobrého špiona, v útrobách Bílého domu mu nikdy nic neuniklo. Taky proto ho ještě cestou k Brennanovi stihli varovat, že prezident ohledně Johnsona doslova zuří, protože má strach, aby celá záležitost neohrozila jeho předvolební kampaň. Okamžitě se rozhodl, že svému šéfovi nedovolí rozpoutat na toto téma žádnou diskusi.

Když se oba muži posadili proti sobě, Gray si vzal bez okolků slovo.

„Pane prezidente, než se dostaneme k přehledu událostí, rád bych s vámi probral onu nešťastnou smrt Patricka Johnsona na Rooseveltově ostrově.“

„Cartere, divím se, že jste mi hned nevolal.“ V

prezidentově hlase znělo napětí, kterému Gray rozuměl, ale rozhodně se mu nelíbilo.

„Chtěl jsem mít jasná fakta, pane prezidente, než vás s tím budu otravovat. Nechtěl jsem vás připravovat o váš drahocenný čas.“

„Dnes byste rozhodně nebyl první,“ odsekl Brennan.

Nezapomeň, že on je prezident a ty mu pouze sloužíš pro jeho potěšení, připomněl si Gray.

Gray tedy prezidentovi vylíčil pozadí celého případu a sdělil mu informace, které již Brennan bezpochyby věděl.

Jakmile se Gray dostal k nálezu drog, Brennan ho gestem ruky zastavil.

„Je v tom namočen ještě někdo další?“ zeptal se ostře.

„Výborná otázka, pane prezidente. Ale prozatím jsem na ni nedostal uspokojivou odpověď. Osobně povedu interní vyšetřování, a to s pomocí FBI, kterou jsem požádal o pomoc.“

Ze zapojení federálů do případu nebyl vůbec nadšen, ale pořád bylo lepší, aby to navrhl on sám, než kdyby s tím přišel někdo jiný.

„Cartere, pokud do toho vstoupí FBI, budete jim muset nechat volné ruce. Nebude nic, co by se dalo zamést pod kobereček.“

„Neudělal bych to tak jako tak. V tomhle okamžiku se ale zdá, že případ nikam dál nevede. Pokud Johnson opravdu prodával drogy, dělo se to zcela nezávisle na NIC.“

Prezident ostře zavrtěl hlavou.

„Takový závěr zatím nemůžu přijmout. Co pro vás konkrétně dělal?“

„Dohlížel na elektronické zpravodajské databáze, které obsahují základní informace o podezřelých z terorismu a o dalších cílových skupinách. Včetně zatčených a zavražděných. Svou práci dělal skvěle. Podílel se vlastně na tvorbě a správě celého systému.“

„Mohl ty informace prodat?“

„Těžko. Byly to jen základní údaje, mnohé z nich najdete na oficiálních webových stránkách. Samozřejmě tam byly i otisky prstů, DNA a podobné věci. Spisy, které měl Johnson na starosti, ale neobsahovaly žádná specifická zpravodajská data.“

Prezident přikývl, posadil se a podrbal se na šíji. Seděl u tohoto stolu už od sedmi, během osmi hodin zvládl práci jako za čtrnáct, a ještě pořád měl před sebou půlku odpoledne a státnickou večeři. Následující den zahajoval svou kampaň na Středozápadě.

„Řeknu to rovnou, Cartere. Vůbec se mi to nelíbí. To poslední, po čem bych teď toužil, je nějaký skandál.“

„Pane, udělám všechno, abych tomu zabránil.“

„No, možná byste měl lépe prověřovat své zaměstnance,“ pokáral ho prezident.

„Naprosto souhlasím,“ přitakal Gray a na chvíli se odmlčel. „Každopádně si nemůžeme dovolit, aby tahle událost nějak ovlivnila naši práci.“

Brennan vypadal překvapeně.

„Jak to myslíte?“

„Jak víte, média dokážou udělat z komára velblouda. Je to opravdu skvělý způsob, jak si zvýšit náklad nebo sledovanost, i když se to vnitru rozhodně nehodí.“

Prezident pokrčil rameny.

„Cartere, o tom se přece hovoří v prvním dodatku Ústavy. Toto pravidlo je neporušitelné.“

Gray se naklonil dopředu.

„Nic jiného také netvrdím. Je však v naší moci udělat něco s možnými úniky a také s obsahem a tokem informací.

Média zatím vědí tolik co my. Napíšou reportáže a NIC

vydá v celé záležitosti oficiální prohlášení. Prozatím je tedy vše v pořádku, i když to vůbec nesvědčí našim nejlepším zájmům.“

Znovu se odmlčel a pak přednesl návrh, který si připravoval během cesty vrtulníkem.

„Pane, máte jen několik zranitelných míst. Vaši protivníci jsou už zoufalí, a tak zaútočí prakticky na cokoli.

A právě v tomhle případu mohou vidět příležitost.

Historicky má taková strategie svůj úspěšný precedens.

Upřímně řečeno, nesmíme jim dovolit, abyste byl v listopadu poražen. Ať už je pravda jakákoli, rozhodně to není důležitější než vaše druhé volební vítězství.“

Brennan se nad těmito větami na okamžik zamyslel.

„Dobrá, budeme tedy společně držet média zkrátka. Jde tu přece o národní bezpečnost. Pokud se dozvíte o nějakém úniku od federálů, dejte mi okamžitě vědět.“ Nadechl se a pak svým nejlepším politickým barytonem dodal. „Máte pravdu, národní bezpečnost přece nemůže ohrozit nějaký chlápek, který bokem prodával drogy.“

Gray se usmál.

„Samozřejmě že ne.“ Díkybohu, že jsou ty volby už letos.

Brennan se vrátil ke stolu a zmáčkl tlačítko interkomu.

„Ať sem přijde ministr Decker.“

Gray vypadal překvapeně.

„Decker?“

Brennan přikývl.

„Musíme si promluvit o Iráku.“

Decker se objevil vzápětí. Bylo mu něco přes padesát, nosil nakrátko zastřižené vlasy a díky své vysoké, pravidelně trénované postavě byl stále fešák. Denně běhal osm kilometrů, ať už se ve světě dělo cokoli. Ačkoli nikdy nesloužil v armádě, svou profesionální kariéru odstartoval ve zbrojním průmyslu. Dostal se až nahoru, vydělal jmění, pak zbrojařství opustil a vydal se na politickou dráhu. I tady šel strmě nahoru, přes šéfa sekce námořnictva a náměstka ministra obrany až k samému postu ministra. Byl typickým produktem Washingtonu – chytrý, pohotový, bezcitný, ambiciózní a také ctěný – Gray ho nesnášel. Jako ministr obrany řídil Decker sektor, který spotřebovával obrovskou sumu z rozpočtu na zpravodajské služby, tedy z pokladnice, kterou Gray spravoval. Zatímco navenek spolu oba dva bez problémů vycházeli a na veřejnosti říkali vždy ty správné věci, Gray si byl dobře vědom toho,
že v zákulisí se Decker pokouší věci měnit a že mu při každé příležitostí zasazuje rány do zad. Navíc byl Decker také jedním z jeho hlavních soupeřů v roli prezidentova poradce.

Decker začal hovor svým obvyklým otevřeným způsobem.

„Irácké vedení vyjádřilo jednoznačné přání, že nás chtějí co nejdříve poslat pryč. Jsou tam však obrovské problémy, nejen s tím, že si Kurdové formují vlastní republiku. Irácká armáda a bezpečnostní složky nejsou ještě připraveny. Svým způsobem můžeme říct, že vlastně nebudou připraveny nikdy, jenže země se kvůli naší přítomnosti začíná bouřit.

Iráčané teď navíc začali zastávat totéž stanovisko jako jejich nový spojenec – Sýrie, totiž že Izrael musí být vyhlazen. Pro nás je to zcela nepřijatelné řešení, ale nemůžeme ho odmítnout, jelikož jde o postoj demokraticky zvolené vlády.“

„Jo, tohle všechno víme,“ vyhrkl Gray netrpělivě.

„Baasisté jednají s vládou o svém návratu k moci výměnou za zastavení násilí,“ dodal a pohledem doslova probodával prezidenta.

Brennan přikývl.

„Jak ale můžeme Irák v takové situaci opustit? Poslední věc, kterou bychom si přáli, je spojenectví Iráku a Sýrie a návrat Husajnových pohrobků zpátky k moci. Hizbaláh a Šaríja mají v Sýrii svá velitelství, což znamená, že bychom je pak měli nejen v Iráku, ale i leckde jinde,“ dodal Brennan.

Připomněl tím dvě hlavní protiizraelské organizace.

„Francie navíc rozdělila pobřeží Sýrie, když ve dvacátých letech vytvořila Libanon. Sýrie chce území zpět a existuje reálné nebezpečí, že se spojí s Irákem, aby toho dosáhla. Pak by se vrhli na Golanské výšiny a znovu zaútočili na Izrael.

Došlo by tak k další destabilizaci regionu, a to v mnohem větší míře než dosud.“

Gray si vzal slovo.

„No, kdyby například k nám pronikla nějaká jiná mocnost, přivlastnila si Novou Anglii a jednostranně vytvořila nový stát, tak bychom se asi také rozčilovali, viďte, pane prezidente?“

Decker se však nedal.

„Vedle baasistů tu máme i islámské frakce, které získávají v irácké správě stále větší moc. Pokud se k ní dostanou úplně, bude tahle země pro USA daleko nebezpečnější, než byl Saddám Husajn. Navíc jsme slíbili iráckému lidu, že zemi opustíme teprve ve chvíli, kdy budou mít odpovídající bezpečnostní složky a oficiálně nás požádají o stažení. A právě teď se musíme rozhodnout, co dál.“

„Joe, pověz tedy, jak to vidíš,“ vybuchl Gray.

Decker se podíval na Brennana.

„Ještě jsem s panem prezidentem vše neprobral.“

Odkašlal si. „Pokud odstavíme některé islámské frakce od moci, můžeme získat přízeň současné vlády, což je pro nás to nejlepší, protože nepustí baasisty zpět k moci. Musíme ovšem zvažovat i otázky související s ropou, pane. Benzín teď stojí tři dolary za galon. Musíme najít odpovídající ekvivalent iráckých zdrojů.“

„Odstavit od moci? Zabít?“ zavrčel Brennan. „To už dávno neděláme. To je přece protizákonné!“

„Ilegální je zabít hlavu státu či předsedu vlády, pane prezidente,“ opravil ho Gray.

„Přesně tak,“ přidal se Decker. „A tihle lidé mezi ně nepatří. Pro mě je to totéž jako vypsat odměnu na bin Ládinovu hlavu.“

„Ale cílem, o kterém hovoříte, jsou řádně zvolení představitelé irácké správy,“ protestoval Brennan.

„Vzbouřenci vraždí umírněné politiky s naprostou beztrestností. Taková jsou tam dnes pravidla, pane,“

pokračoval Decker. „Pokud něco neuděláme, žádné umírněné politiky tam za chvíli mít nebudeme.“

„Jenže,“ ozval se Gray, „pokud to naopak uděláme, vyvoláme občanskou válku.“

„Bude to muset vypadat, jako že se umírnění sami rozhodli pro pomstu, aby na nás nic neukazovalo. Slíbil jsem jim naprostou podporu.“

„Ale občanská válka“ protestoval Brennan.

„Jenom tak budeme mít legitimní důvod pro naši další účast v Iráku,“ odpověděl Decker rychle, očividně potěšený sám sebou. „Když však dovolíme přívržencům strany Baas, aby se vrátili, rozdrtí celou opozici a Irák se znovu ocitne pod tvrdou diktaturou jako za Husajna. A to nesmíme v žádném případě dopustit. Pokud by se to stalo v Iráku, je více než pravděpodobné, že se o totéž pokusí Taliban v Afghánistánu.“

Brennan se podíval na Graye.

„Co si o tom myslíte?“

Gray se zlobil sám na sebe, že mu to všechno nedošlo dřív. Decker ho tentokrát převezl. Ten hajzl!

„Nebyl byste první americký prezident, který vydal podobný rozkaz,“ připustil, ač nerad.

Brennan však stále nevypadal nijak přesvědčeně.

„Musím si to ještě rozmyslet.“

„Samozřejmě, pane prezidente,“ odvětil Decker.

„Nezapomeňte ale, že nám běží čas. Jak jistě víte, pokud by Irák a Afghánistán znovu ovládly nám nepřátelské síly, americká veřejnost rozpoutá hotové peklo.“ Následovala krátká pauza. „A takové dědictví určitě nechcete a navíc si ho ani nezasloužíte, pane.“

I když Gray toho chlapa z duše nenáviděl, podle soustředěného výrazu v Brennanově tváři musel připustit, že Decker tuhle roli sehrál skvěle.

Když ministr odešel, Brennan se znovu posadil a nasadil si brýle na čtení.

„Dřív než začneme poradu, rád bych, Cartere, abyste něco zařídil. Jedenáctého září pojedu do New Yorku, abych tam na památném místě pronesl slavnostní projev.“ Gray to dobře věděl, ale raději nic neříkal. „Rád bych se vás zeptal, zda pojedete se mnou. Koneckonců jste to právě vy, kdo udělal nejvíc pro to, aby se něco podobného nemohlo opakovat.“

Přání prezidenta Spojených států se sice neodmítají, ale Gray nikdy nedbal na oficiální protokol a tradice v této oblasti mu byly celkem ukradené.

„Pane, je to od vás velice laskavé, ale já tam raději navštívím soukromou mši.“

„Vím, že je to pro vás bolestivé, Cartere. Jen jsem se musel zeptat. Jste si jist?“

„Ano, pane prezidente. Přesto vám děkuji.“

„No, dobrá,“ odmlčel se Brennan. „Víte, že se v mém rodném městě rozhodli přejmenovat ho po mně?“

„Ano, pane. Gratuluji.“

Brennan se usmál.

„Je to jedna z těch věcí, které jdou společně, radost i zmar. Nejsem zase tak namyšlený, abych nevěděl, že město doufá ve změnu, přinejmenším tím, že vzdají poctu místnímu chlápkovi. Rozhodl jsem se, že na té slavnosti vystoupím s krátkým projevem a potřesu si s pár rukama.

Proč byste se nepřidal i vy?“

Pokud je důležitým pravidlem neodmítat prezidentovo pozvání, pak tím druhým, a snad ještě důležitějším, je neudělat to dvakrát.

„Děkuji vám, pojedu velice rád.“

Prezident ťukl brýlemi do jednací knihy.

„Nejspíš proto, že tu budu další čtyři roky.“

„Řekl bych, že je to víc než pravděpodobné, pane.“

„Cartere, mluvte prosím upřímně. Zůstane to jen mezi námi dvěma.“ Gray přikývl. „Vy si opravdu, navzdory všem úspěchům, kterých jsme dosáhli v ochraně země, myslíte, že svět je bezpečnější, než když jsem nastupoval do úřadu?“

Gray pečlivě zvažoval odpověď, kterou chce jeho šéf slyšet. Brennan byl občas nevyzpytatelný, proto se Gray nakonec rozhodl říct pravdu.

„Ne, není. Je naopak daleko násilnější.“

„Mí lidé říkají, že pokud bude využívání fosilních zdrojů této planety pokračovat v současném tempu, vyčerpají se do padesáti let. Žádné lety, jen pár elektromobilů, města zkolabují díky nedostatku energie. Vše se radikálně změní, komunikace, práce, cestování, výživa. A tahle země nebude mít dostatek prostředků, aby udržovala nukleární a další vojenské zdroje.“

„To se nepochybně může stát.“

„Cartere, jak ale bez naší armády zůstaneme bezpeční?“

Gray zaváhal.

„Obávám se, že vám neumím odpovědět, pane.“

Brennan zareagoval velmi tiše.

„Jsem přesvědčen, že rozdíl mezi obyčejným a vynikajícím prezidentem je ve využití příležitosti.“

„A vy jste odvedl skvělou práci, pane prezidente. Můžete být na sebe pyšný.“

Ve skutečnosti si ale Gray myslel, že ten chlap vlastně neudělal vůbec nic, jenže takové věci se šéfovi neříkají.

Když Gray o hodinu později opouštěl západní křídlo, najednou vůbec nemyslel na nepřátele Ameriky a dokonce ani na to, jak potěšit svého nadřízeného. Při nastupování do vrtulníku myslel na fialovou barvu. Jeho dcera, když jí bylo šest, tuhle barvu milovala. Pak ale přešla na oranžovou.

Když se jí zeptal proč, dala si ruce v bok a svou vzdorovitou bradou mu odpověděla, že oranžová je mnohem dospělejší. I dnes se při té vzpomínce usmíval.

++++

Warren Peters nakonec našel člun na místě, kde jej Camel Club zanechal. Okamžitě zavolal Tylera Reinkeho.

Sešli se velmi rychle.

„Víš určitě, že je to on?“ zeptal se Reinke a Peters přikývl.

„Na boku je krev. Měl jsem pravdu, jednoho jsem dostal.“

„Když se sem vraceli, třeba je někdo viděl.“

Peters opět kývl hlavou a pak chvíli pozoroval vodní hladinu.

„Možná je najdeme mnohem snáz, než jsme si původně mysleli. Johnson měl totiž v kapse průkaz.“

„No a?“

„Co když ti naši diváci byli zvědaví a šli se na něj vyptávat?“

„To by nám ušetřilo spoustu času,“ souhlasil Reinke.

„Pro jistotu tam zajdeme ještě dnes večer.“

KAPITOLA 23

Alex při psaní zprávy pečlivě volil slova a snažil se ji stylizovat tak, aby své nadřízené ničím nepopudil. Když text dokončil, odeslal ho e-mailem Jerrymu Sykesovi. Poté se zvedl k odchodu, raději dřív, než mu zase někdo přidělí další hlídání. Rozhodně teď netoužil po tom přidělat si další vrásky zíráním na nějaké krále a ministry.

Cestou minul jednoho z agentů, který právě odkládal do skříňky svoji pistoli.

„Ahoj, Alexi, tak kdepak máš další lumpy od bankomatů?“ zeptal se muž. Alexova akce obletěla oddělení rychlostí blesku, kterou by jí mohlo závidět i televizní vysílání.

„Žádní další už nebudou, nikdo přece není tak pitomý.“

„Slyšel jsem, že jste se Simpsonkou vytvořili skvělý tým,“ poznamenal agent a jen stěží potlačoval úšklebek.

„Občas to s ní jde.“

„Znáš J-Lo?“

„Kdo by ji neznal?“

„No, Simpsonka je naše J-Glo. To jsi nevěděl, že randíš s celebritou?“

„J-Glo? Co tím chceš říct?“

„No tak, Alexi, vždyť má kolem hlavy svatozář. Na tu malou kočku svítí z jihu nebeské světlo. Říká se, že oslepuje na pět set yardů. Je divný, že ještě pořád vidíš,“ dodal agent a pak se smíchem na rtech odešel.

++++

Alex na Simpsonovou jako naschvál narazil, když opouštěl budovu.

„Jdeš domů?“ zeptal se jí.

„Ne, hledám nějakýho kámoše a koukám, že tady žádnej není.“

Chystala se odejít, ale Alex jí položil ruku na rameno.

„Podívej, Jackie, to, co jsem ti řekl, byla jen konstruktivní kritika, nic víc. Já osobně bych tenkrát, když jsem začínal a věděl houby, dal za takovou radu nevím co.“

Na okamžik to vypadalo, že se na něj Jackie vrhne, ale pak najednou zaujala postoj, z něhož čišela velká dávka sebekontroly.

„Oceňuji tvůj zájem, ale u žen je to jinak. Tajná služba je chlapský svět.“

„To nepopírám. Jenže když se budeš chovat jinak než všichni ostatní, žádnou kariéru ve službě neuděláš.“

Simpsonová se trochu začervenala.

„Nemůžu přece za to, že se ke mně chlapi chovají jako v rukavičkách.“

Alex zavrtěl hlavou.

„To je špatná odpověď, Jackie. Pro tebe bude v každém případě lepší, když to přestane. A ovlivnit to můžeš ty sama.“ Odmlčel se a pak se zeptal. „Kdopak je ten tvůj anděl strážný?“ Simpsonová se k odpovědi nijak neměla.

„No tak, ven s tím. Stejně si to zjistím.“

„Tak jo. Můj táta! Senátor Roger Simpson!“ vyštěkla nakonec. Alex přikývl, nijak nezaskočen odpovědí.

„Předseda dozorčí rady pro zpravodajské služby. Panečku, to je ale kus anděla!“

Během okamžiku se na něj vrhla, takže málem vyklouzla ze svých malých lodiček.

„Můj otec by nikdy nevyužil svého vlivu, aby mi pomohl, rozumíš? Mimochodem, měl bys vědět, že jsem jedináček, což mi život rozhodně nijak neusnadnilo. Musela jsem se poprat o všechno, co jsem kdy měla. O všechno, chápeš?“

Alex o krok ustoupil a rukou jí naznačil, aby se zklidnila.

„Jenže tohle město nežije z faktů, Jackie, ale z dojmů.

Všichni jsou přesvědčeni, že až podezřele často stojíš stranou. A to zdaleka není všechno.“

„Cože?“

Ukázal na její sako. „Nosíš v kapse červený kapesníček.“

„No a?“

„V tajné službě je něco takového absolutně nemyslitelné.

Jednak tím přitahuješ pozornost v profesi, jejímž základem je zůstat stranou, a jednak se stáváš příliš snadným cílem, pokud by na tebe chtěl někdo střílet. Takže tě ten kapesník staví nejen do role trouby, ale dokonce do role úplně tupého nafoukance.“

Simpsonové spadla brada, když hleděla dolů na tu krvavou značku, jako kdyby to byl šarlatový nápis. Alex pokračoval.

„A pak ta tvoje pistole. Zvyková záležitost, kterou nerespektuješ. Další příznak, že myslíš jinak – jsi prostě odjinud, chytřejší než všichni ostatní. A s tím se chlapi, ale i ženské tady jen těžko srovnávají.“

„Dal mi ji táta, když jsem šla k policii.“ Alex si všiml, že místo původního vzteku zní z jejího hlasu už zase onen ospalý, alabamský přízvuk.

„Tak ji odlož do krabice ve skříni a nos standardní zbraň!“

„A pak všechny moje problémy zmizí, jo?“ Tahle poznámka vylétla z jejích úst s takovou silou, že se Alex málem lekl.

„Ne, jen budeš mít stejné problémy jako všichni ostatní.

Proč bys zrovna ty měla řešit něco jiného, než obvyklé život stojí za prd? Ty přece za prd nestojíš!“

Alex se otočil a chystal se odejít, té ženské měl už pro dnešek dost. Nyní ho neodolatelně vábila PRACKA.

++++

Když vešel dovnitř, Kate po celodenní šichtě na Ministerstvu spravedlnosti právě začínala svoji směnu.

Protože bylo ještě brzo, bar byl relativně prázdný. Alex došel k pultu s jasným plánem. Viděla ho přicházet, a tak mu jeho martini se třemi olivami připravila předem. Alex se posadil.

„Zdáte se mi dnes nějak rozrušený,“ řekla škádlivě, takže jeho napětí ihned polevilo.

Přes šířku mahagonového pultu mu do chřípí pronikala vůně kokosu a zimolezu. Zaobíral se myšlenkou, zda si myla vlasy těsně předtím, než šla do práce, nebo zda je to její parfém, anebo oboje dohromady. Každopádně ho ta vůně přitahovala.

„To víte, práce. Snad ta rozmrzelost zase přejde.“

Usrkával drink, vložil si do úst jednu olivu a pak si vzal z misky před sebou hrst oříšků.

„A co vy? Volal vám ten váš přítel, superšpion Tom?“

Reakcí na otázku bylo Kateino zvednuté obočí.

„Myslíte Hemingwaye? Přítelem bych ho tedy rozhodně nenazývala.“

Změřil si ji natolik skeptickým pohledem, že položila sklenici, kterou právě oplachovala, a naklonila se k němu přes pult.

„Agente Forde, vy si myslíte něco úplně jiného, že? Proč to neřeknete rovnou?“

Pokrčil rameny. „Je to vaše věc.“

„Tak si představte ženu, která klidně flirtuje, a vůbec nic v tom není.“

Alex se napil. „Jsem rád, že to vím.“

„Musíte ale připustit, že Hemingway je skvělý, zcestovalý a inteligentní. Prostě chlap k pohledání.“

Začal pociťovat jakousi vnitřní radost, ale pak si uvědomil, že Kate ho jen tahá za nos a nezřízeně se přitom baví. „Hm, to je. Sakra, že bych ho pozval na rande sám?“

Opět se k němu naklonila. Tentokrát ho ale chytla za kravatu a přitáhla k sobě takovou silou, že poslední lok martini nechtěně vyprskl.

„Heleďte, mám dojem, že se k ničemu neodhodláte, a tak se ptám já. Půjdete se mnou na rande?“

Alex pocítil, jak na ni zírá s otevřenou pusou, ale stihl ji včas zavřít.

„Vy mě zvete na rande?“

„Ne, asi toho chlápka za vámi. Jo, zvu vás na rande.“

Alex si to nemohl odpustit a ohlédl se, zda tam někde není skrytá kamera a publikum, které vzápětí vyprskne smíchy.

„To myslíte vážně?“ Přitáhla ho k sobě ještě víc.

„Když flirtuju, tak flirtuju. A když zvu někoho na rande, tak taky rande myslím.“

„Aha, tak já to pozvání přijímám.“

„Vida, a ani to nebolelo, co? No, když už jsme se konečně dohodli, tak se rovnou domluvíme i na termínu. A protože jste poněkud pomalejší, beru to do rukou já.

Předpokládám, že rád dobře jíte a pijete. Co tedy společná večeře?“

„Úplně jste mě dostala. Předpokládal jsem, že půjdeme pro jistotu jenom na oběd.“

„V současné době nejste v bezpečí nikdy a nikde,“ řekla Kate a pomalu, velice pomalu pouštěla jeho kravatu, až se vázanka vrátila na původní místo.

Alex se stáhl zpátky a ani si nevšiml, že polovina martini skončila na rukávu jeho saka.

„Prima, půjdeme tedy na večeři,“ řekl se zřejmou snahou, aby ta slova nezněla nijak vyzývavě.

„Kdy a kde? Jsem pro okamžité potvrzení. Co hned zítra večer?“

V tu chvíli věděl, že i kdyby měl chránit prezidenta na jeho posmrtném loži, našel by si výmluvu, aby mohl být s ní.

„Skvělé.“

„Takže v půl sedmé. Někde něco zamluvím, pokud to ovšem nechcete udělat sám.“

„Klidně to zamluvte vy.“

„A sejdeme se rovnou v restauraci, nebo mě vyzvednete doma?“

„U vás.“

„Bože, vy se vším souhlasíte, agente Forde! Ani nevíte, jak je to příjemné po tom celodenním dohadování s právníky. Ti totiž zásadně nesouhlasí s ničím.“

„Hm, slyšel jsem.“

„Pak tedy přijeďte kolem šesté,“ řekla a na volný list papíra mu napsala své telefonní číslo a adresu. On jí dal na oplátku svoji oficiální vizitku s tím, že domácí adresu a telefon napsal na zadní stranu.

„Co takhle Manasas?“ zeptala se, když si jeho vizitku prohlížela.

„To moje peněženka snad unese.“

Také on se podíval na napsanou adresu a zatvářil se velmi překvapeně.

„R Street? Georgetown?“

„Pane, zanechte falešných nadějí. Nejsem dědička, která své jmění maskuje pracovitostí. Žiju v domku pro služebnictvo, majitelka je vdova a chce mít někoho ve své blízkosti. Panečku, měla jsem pěknou kliku.“

„Nemusíte nic vysvětlovat.“

„Což ovšem neznamená, že takové vysvětlení nechcete slyšet, že?“ Nalila mu další drink. „Tohle je na mě, protože jste ten minulý skoro celý vyprskl.“ Podala mu ubrousek.

„Když už máte takovou povídavou náladu, řeknete mi, na čem s tím chlapem k pohledání vlastně pracujete?“

Kate si položila prst na rty.

„Psst, je to strašně důvěrná věc, chápete? Aniž bych porušila státní tajemství, mohu vám říct, že společně s jeho agenturou připravujeme nové určení jedné staré budovy.

Nemyslím ale, že se dohodneme. Jak jste dopadl vy s tím vaším pověřením?“

„Koukám, že si na tklivé příběhy moc nepotrpíte, že?“

„Jdeme spolu oficiálně na rande, tak ať to za něco stojí“

Alex se usmál.

„Dobrá. S jednou začátečnicí teď vyšetřujeme jistý případ. Její táta je velké zvíře a dostal ji nahoru. Snažil jsem se jí vysvětlit, že to není zrovna nejlepší způsob, jak si v tajné službě udělat kamarády.“

„A ona to nechápe?“

„Ne. A pokud to nepochopí dost brzo, poletí dolů jak tuna cihel.“

„Na čem spolu pracujete?“

„Teď se musím na důvěrnost odvolat pro změnu já.“

Alexův pohled najednou přitáhla plazmová obrazovka na zadní stěně baru. Na záběrech z Rooseveltova ostrova si razila cestu hlasatelka s bělostnými zuby a přinášela příběh záhadné sebevraždy. Alex hned zaznamenal, že v reportáži se o tajné službě vůbec nemluví. Na nález heroinu v domě Patricka Johnsona však nezapomněli.

„Tohle je ten váš případ?“ zeptala se Kate.

Odtrhl oči od obrazovky.

„Cože?“

„Já myslela, že právě proto mě dneska tak šíleně ignorujete.“

„No tak, omlouvám se,“ řekl bezbranně. „Máte pravdu, ale žádné detaily, prosím.“

Oba pozorně sledovali televizi, když zaslechli známý hlas. Šlo o oficiální stanovisko NIC k celé tragédii. Nebyl to ale Carter Gray, který chtěl v této záležitosti pravděpodobně zůstat stranou. Tom Hemingway, opět jako ze škatulky a v té nejlepší formě, vykládal o významu NIC pro tuto zemi.

Alex se podíval na Kate, která jakoby poprvé neměla co říct.

„Jsem zcela ohromen,“ řekl nakonec s pocitem triumfu.

KAPITOLA 24

Caleb zaparkoval se svým stařičkým, cínově šedým Chevy Malibu s uvolněným výfukem přímo před Bílým domem, vyzvedl Olivera Stonea a okamžitě vyrazili k domu Miltona Farba na samotných hranicích mezi D. C. a Marylandem, kde měl čekat i Reuben. Stone seděl na předním sedadle a na klíně držel Reubenova psa, voříška neurčité rasy, který nesl jméno po prvním šéfovi oddělení vzácných tisků Fredericku Golfoví. Když zastavili před malým, dobře udržovaným domem, Reuben už na né netrpělivě čekal. Měl na sobě své obvyklé džíny, mokasíny a zmačkanou červenou flanelovou košili; ze zadní kapsy kalhot mu vyčuhovaly pracovní rukavice, v ruce si nesl helmu.

„Měl jsem nějaké přesčasy v doku,“ vysvětloval.

„Nestihl jsem ani zajít domů a převléct se.“ Pak se zarazil a překvapeně hleděl na Stoneův nový sestřih a oholenou tvář.

„Nechceš snad říct, že se z tebe stal typický americký občan?“

„Ne. Jen hodlám zůstat inkognito a taky naživu. Milton už je připravený?“

„Kdepak, náš přítel se trochu opozdí,“ odvětil Reuben a potměšile zamrkal.

„Cože?“ vyhrkl Stone.

„Olivere, on se baví, copak jsi zapomněl? Má přece novou kočku.“

„Už jsi ji viděl?“ zeptal se nadšeně Caleb. „Třeba bude mít nějakou kamarádku i pro mě.“ Ačkoli si Caleb cenil svého staro-mládenectví, nikdy neodolal novým výzvám.

Jen letmo. Je mnohem mladší než Milton a vypadá velice dobře,“ odvětil Reuben. „Doufám, že do toho Milton nespadne až po krk. Já se spustil třikrát a počtvrté se to nestane, pokud nebudu úplně namol. Prokletý ženský!

Nemohl jsem s nimi vydržet, a ony se mnou taky ne.“

„Tvoje třetí žena byla ale docela příjemná dáma,“

poznamenal Stone.

„Olivere, neříkám přece, že ženské nemají žádné přednosti. Já jen tvrdím, že dlouhotrvající vztah nemusí být postaven na právním svazku. Příklady dobrých vztahů odvozených od manželského slibu můžu spočítat na prstech jedné ruky.“

„Takže ty tvrdíš, nežeň se, nerozvedeš se?“

„Přesně tak,“ odvětil Reuben bručivě.

Jako na povel se všichni podívali k otevírajícím se domovním dveřím.

„Fakt pěkná,“ špitl Caleb.

Žena, kterou Milton políbil lehce na rty, sešla ze schodů ke svému vozu. Její žluté Porsche parkovalo přímo před Calebovým Malibu.

„Docela by mě zajímalo, jestli jí vadí ta Miltonova duševní porucha,“ řekl Caleb zamyšleně. Všichni věděli, co má na mysli. Pročekali už stovky hodin, kdy na Miltona padly jeho rituály. Časem si zvykli a přijali je jako typický rys chování svého přítele. Ostatně každý z nich měl nějakou svou třináctou komnatu a Milton se navíc opravdu snažil najít pomoc. Po dlouhých letech, kdy užíval nejrůznější léky, opakovaně se léčil a občas byl i hospitalizován, nakonec vedl skoro normální život. Jeho nemoc se projevovala jen tehdy, když zamykal dveře, někde seděl, myl si ruce, anebo v situacích, kdy překonával silný stres.

„Nemyslím, že s tím bude mít nějaký problém,“ řekl Reuben a ukázal na ženu.

Dáma na vysokých podpatcích došla pomalu k vozu, zaklepala na okénko, a když otvírala dveře, začala si počítat a pak tiše broukat. Totéž zopakovala, když si sedala na sedadlo. O šest sekund později vyrazila rychlostí devadesáti kilometrů za hodinu, aby na nejbližší křižovatce sotva stihla sešlápnout brzdu. Na silnici po ní zbyly zřetelné stopy pneumatik. Jen o pár vteřin později zadunělo turbodmychadlo motoru Porsche, když znovu sešlápla plyn.

Caleb sebou trhl.

„Proboha, kde tuhle babu potkal? Někde na formuli?“

zeptal se Caleb, když zmateně hleděl do oblaku výfukových zplodin.

„Ne. Tvrdil přece, že v psychiatrické ordinaci,“

připomněl Reuben. „Léčila se také kvůli obsesím.“

Milton zavřel domovní dveře, vykonal svůj krátký rituál a s batohem na zádech se objevil u auta. Vlezl si dozadu vedle Reubena.

„Fakt kočka,“ poznamenal Reuben. Jak se jmenuje?“

„Chastity,“ odvětil Milton.

„Chastity znamená cudnost, ne? Tak jen doufám, že si tohle jméno nevykládá doslova,“ zavrčel Reuben.

Doprava zhoustla, a tak se k domu Patricka Johnsona dostali až za tmy. Stoneovi to vyhovovalo, protože v noční tmě se cítil dobře. Když projížděli kolem domů, kontroloval čísla.

„Calebe, příští blok vlevo. Zaparkuj tam.“

Caleb zajel k chodníku a tázavě se podíval na Olivera.

„Co dál?“ zeptal se nervózně.

„Chvíli počkáme. Chci vidět, co se tu děje, kdo sem přichází a kdo odchází.“ Stone vytáhl dalekohled a hleděl na ulici. „Předpokládám, že ty džípy patří federálům, Johnsonův dům musí být ten třetí vlevo.“

„Pěkný odhad,“ poznamenal Reuben a zadíval se stejným směrem jako jeho přítel.

Milton mezitím studoval svůj laptop.

„Ve zprávách píšou, že v domě našli heroin. Taky tvrdí, že Johnson měl na Rooseveltově ostrově první rande se svou snoubenkou. Zastávají teorii, že se tam zabil symbolicky; po uzavření sňatku už by prý nemohl žít dvojí život.“

„Jak se můžeš z auta připojit k internetu?“ vyhrkl Caleb.

„Bezdrátově,“ odvětil Milton klidně. „Nepotřebuju žádné hotspoty. Calebe, jestli chceš, pomůžu ti vstoupit do jednadvacátého století.“

„Díky, používám počítač v práci.“

„Jo, ale jenom jako psací stroj. Nemáš ani soukromý email, jen ten v knihovně.“

„Mám radši tužku, papír a poznámky, je to totiž víc osobní,“ odsekl nabroušeně Caleb.

„Bratře Calebe, neměl jste na mysli brk a kalamář?“

uculoval se Reuben.

Caleb s úsměškem zareagoval.

„Aspoň nejsem jako ti neandrtálci na internetu, píšu celé věty, a dokonce i s interpunkcí. Je to snad zločin?“

„Ne, není, Calebe,“ odpověděl tiše Stone. „Pojďme se ale spíš bavit o důležitějších věcech, které se týkají dnešního večera.“

„Člověk by řekl, že když někoho berou do NIC, tak na to, že prodává drogy, určitě přijdou,“ podotkl Reuben.

„Třeba byl v té době čistý a spadl do toho až později,“

namítl Milton. „Podívejte se na Aldriche Amese. Měl ohromný dům, jezdil jaguárem a CIA nikdy nenapadlo, aby si ověřili, kde na to vlastně vzal.“

„Jenže Johnson prodával drogy, ne špionážní informace.

Podrazil své společníky a ti ho zlikvidovali. Je to jasné jak facka,“ řekl Caleb.

„Tys měl dojem, že ti dva prodávají drogy?“ zeptal se Stone.

Jelikož žádné drogové dealery neznám, nemůžu ti na tuhle otázku spolehlivě odpovědět.“

„No, já už jich pár viděl,“ dodal Reuben. „A rozhodně to nejsou žádní černí maníci s devítkou zastrčenou za vězeňským pyžamem, Olivere.“

„Taky netvrdím, že jsou. Zvažme ale okolnosti. Přinesli ho na místo, kde měl první rande. To spíš vypadá na nějakou zpravodajskou hru než na to, že by svým společníkům vykládal romantické historky. Přivezli ho v motorovém člunu, který nebyl skoro slyšet, když se dostali na ostrov, kde jsme byli my. V Jižní Americe používají pašeráci podobné způsoby, ale tady u nás, v hlavním městě?“

„Sakra, copak víme, jaké technické novinky vlastně mají?“ ozval se Reuben.

Stone tu poznámku ignoroval.

„Navíc oba provedli obhlídku terénu typickým vojenským způsobem a zabili ho grifem profesionálních zabijáků. Taky si byli velmi dobře vědomi reziduí prachu, proto se chovali tak opatrně. Dokonce nezapomněli ani na tu igelitovou tašku, aby vyvolali dojem, že Johnson přenášel zbraň suchou, když plaval na ostrov.“

„To je fakt,“ přitakal Caleb. „Ale nezapomeň, že ani dealerům se nechce do lochu.“

Stone stále nereagoval.

„Když si uvědomili, že mají svědky, ani na okamžik nezaváhali. Jsou to rození zabijáci, žádní pašeráci drog.“

Trojice zvažovala přítelovy logické závěry, zatímco Stone si znova přiložil dalekohled k očím. Ticho po několika minutách přerušil Caleb, když se obrátil na Miltona.

„Čím se ta tvoje Chastity vlastně živí?“

„Je účetní. Dřív pracovala pro jednu velkou společnost, ale kvůli mentální poruše ji odtamtud vyhodili. Teď má svou vlastní firmu. Pomáhá mi s webovkama. Taky mi vede účetnictví a stará se o reklamu. Je vážně dobrá.“

„O tom nepochybuju,“ přitakal Reuben. „Na podobné tiché profesionálky si ale člověk musí dávat pozor. Máš sice dojem, že jsou to milé a příjemné dámy, ale ony na tebe rovnou skočí. Chodil jsem s jednou šťabajznou, náležitě ustrojenou a upjatou. Bože, když se ale dala pusou do práce“

Stone ho rychle přerušil.

„Vyhodit Chastity, pokud ta nemoc nijak neovlivňovala její práci, nebylo správné.“

„Samozřejmě že ne, ona svou práci zvládala bez problémů. Řekli jí, že si na ni stěžovali klienti, což byl samozřejmě nesmysl. Ve skutečnosti se znelíbila dvěma z nich, s jedním se odmítla vyspat. Zažalovala ho a nakonec vyhrála spoustu peněz.“

„Právě proto milujeme tuhle zemi,“ poznamenal Reuben.

„Spojené státy právnické. Miltone, nepřipusť, aby ti ta bohatá kráska utekla. Neříkám ale, aby sis ji bral. Bože, když si chlap může vydržovat ženskou, proč by tomu nemohlo být taky někdy naopak?“

„Kupuje mi věci,“ špitl Milton.

„Opravdu?“ vyhrkl Reuben se zjevným zájmem. „A jaké?“

„Software do počítače, oblečení, víno Ve vínech se vyzná.“

„Oblečení?“ nedal se Reuben.

„Prádlo,“ začervenal se Milton. Pak se podíval na svůj počítač a začal zuřivě bušit do kláves. Reuben chtěl něco říct, ale Stone ho tvrdým pohledem zarazil.

„Uděláte přesně tohle,“ ukončil Stone debatu a vylíčil ostatním svůj plán. Pak vytáhl z batohu starý klobouk, nasadil si ho na hlavu, vzal Golfa na vodítko a vylezl z vozu.

V kapse měl Miltonův náhradní mobil. Reuben s Calebem zůstali v autě a hlídali, zatímco Milton zamířil po druhém chodníku přímo k Johnsonovu domu. Jeho úkolem bylo odhalit všechny, kteří by se o Stonea nějak zajímali. Milton byl pro tuhle roli nejlepší, protože ležel na dně člunu a zabijáci ho tedy nemohli vidět. Byli domluveni, že když Milton někoho zahlédne, zavolá na Stoneův mobil.

Stone kráčel pomalu po ulici a pak se shýbl, aby sebral do sáčku hromádku, kterou u stromu zanechal Golf.

„Hodný pejsek,“ pochválil ho Stone. „Pomáháš nám se maskovat.“

Když se dostal před Johnsonův dům, právě z něj vyšel ven jakýsi muž ve větrovce FBI. V rukou nesl velkou krabici přelepenou policejní páskou.

„Důstojníku, to je ale tragédie, viďte?“ řekl Stone zvídavým hlasem.

Muž neodpověděl, ale přidal do kroku, obešel Stonea a podal krabici ženě sedící v terénním voze. Stone nechal Golfa čenichat kolem jednoho ze stromů. Sám vlastně čenichal taky, pečlivě zaznamenával jednotlivé detaily domu i přilehlého okolí. Po chvíli se vydal dál, až minul sedan stojící u chodníku s nahozeným motorem. Nemusel se ani dívat dvakrát, aby si hned uvědomil, kdo sedí uvnitř.

Oči Tylera Reinkeho si Stonea změřily, ale pak se znovu vrátily k pozorování Johnsonova domu. Bylo zřejmé, že Reinke muže, kterého měl včera v noci na dostřel, nepoznal.

Stone si oddechl a sám sobě děkoval za skvělý nápad zcela změnit vizáž. Teď už zbývalo jen odpovědět na otázku, kde je ten druhý. Jakmile zatočil doleva, okamžitě zavolal Calebovi, aby mu vylíčil, co viděl. Vzápětí se spojil s Miltonem. Sešli se během několika minut.

„Jsi si jistý, že je to on?“ zeptal se Milton.

„Naprosto. Teď chci zjistit, kde je ten jeho kámoš.“

Vzápětí se ozval mobil, a když Stone hovor přijal, slyšel v něm roztřesený Calebův hlas.

„Reuben teď viděl toho druhého chlapa.“

„Kde?“

„Hovoří s jedním z agentů FBI. Přímo před Johnsonovým domem.“

„Vyzvedni nás tady,“ řekl Stone a popsal Calebovi místo, kde stáli. „Nejezdi ale kolem domu. Zahni doleva a pak vpravo. Sejdeme se před další řadou domů.“

Když čekali na určeném místě, všiml si Stone, jak jeho přítel chytá noviny, které sem přinesl poryv větru. Milton deník úhledně složil a pak ho vhodil do nedalekého odpadkového koše.

„Miltone, dotkl ses toho Johnsonova dopisu na rozloučenou?“ zeptal se.

Milton odvrátil zrak, ale pak se v jeho nervózních očích objevila odpověď, kterou Stone čekal.

„Jak to víš, Olivere?“

„Ti chlapi nějak zjistili, že jsme tam byli. Nemohli nás vidět. Myslím, že se z nějakého důvodu vrátili a všimli si, že ten dopis není na správném místě.“

„No já já“

„Prostě ses chtěl jen podívat, já vím.“

Stone začal pociťovat obavy, a to ze zcela prostého důvodu. Na vlhkém papíru se totiž otisky prstů drží velmi dobře. Nevěděl, zda jsou Miltonovy otisky vedeny v nějaké databázi, a nechtěl se ho teď ptát, aby to u něj nevyvolalo další, v tenhle okamžik zcela nevhodný záchvat paniky.

Když auto zastavilo, Stone s Miltonem nastoupili dovnitř.

Caleb kousek popojel.

„Neriskujeme, když je budeme sledovat?“ zeptal se Reuben.

„Bohužel se sem Calebovo auto vůbec nehodí,“ řekl Stone. „Pokud si uvědomí, že je sledujeme, tak podle značky snadno zjistí, kdo jsme, a počkají na nás před Calebovým domem.“

„Bože,“ vyjekl Caleb. Chytil se pevně volantu a chvíli to vypadalo, že dostane infarkt.

„Co teď?“ zeptal se Reuben.

„Neříkal jsi, že se bavil s agentem FBI? Pak to ovšem nemůže být jen tak obyčejný člověk. Už jsem si to vyzkoušel, oni se s normálními lidmi nebaví. A to znamená, že musí patřit k ozbrojeným složkám,“ odpověděl Stone.

„Anebo to je někdo z NIC,“ vložil se Milton. „Tam přece Johnson pracoval.“

„Jo, to už mě taky napadlo,“ přitakal Stone. „Carter Gray,“ zabručel.

„Nebude to tak snadné,“ poznamenal Reuben.

„Do hajzlu!“ špitl Caleb, když se podíval do zpětného zrcátka. Jedou směrem k nám!“

„Nedívej se tam!“ vydal Stone ostrý příkaz. „Calebe, ty se nadechni a okamžitě uklidni. A ty se skrč, Reubene, ať nejsi tolik vidět.“ Zatímco mluvil, sundal si z hlavy klobouk a vmáčkl se hlouběji do sedačky.

„Calebe, dá se z ulice přečíst číslo na značce?“

„Ne, stojím mezi dalšími auťáky.“

„Dobře. Jakmile projedou kolem, chvilku počkej, pak se otočíme a vyrazíme na druhou stranu. Miltone, ty seš dobře schovaný, mrkni ven, jestli nás sledují. A pořádně si je prohlédni.“ Caleb se zhluboka nadechl a pak zadržel dech.

„Calebe, ty se tam proboha nedívej!“ zašeptal ze své skrýše Stone.

Když je auto předjelo a na další křižovatce zabočilo doleva, Stone se ozval znovu. „Miltone?“

„Nedívali se sem.“

„Dobrá, takže jedeme.“

Caleb pomalu zařadil rychlost, vyjel ven a na dalším rohu zahnul doprava.

„Dávejte pozor, kdyby se náhodou vraceli zpátky,“

upozornil je Stone a pak se znovu obrátil na Miltona. „Co jsi viděl?“

Milton mu detailně popsal oba muže v automobilu.

„Takže rovnou k poldům. Budou nám věřit,“ ozval se Reuben. „V žádném případě!“ přerušil ho ostře Stone.

„Musíme je dostat, protože oni chtějí dostat nás!“

„A jak asi?“ ušklíbl se Reuben. „Zvlášť když na to zabíjení mají papíry?“

„Jednoduše budeme dělat přesně to, proč náš klub vznikl. Budeme hledat pravdu.“

Do hovoru se vložil Milton.

„Nejdřív zjistíme, čí je ta značka. Třeba je to soukromý vůz a nepatří žádným vládním agenturám.“

„Máš někoho na inspektorátu, kdo tu značku ověří?“

zeptal se Reuben.

Milton vypadal uraženě.

„Poslyš, Reubene, když se dokážu dostat do databáze Pentagonu, tak mě nějaký dopravní inspektorát rozhodně nezastaví.“

KAPITOLA 25

V nejnižším patře NIC se nacházela moderní posilovna, kterou pro nedostatek času stejně nikdo nepoužíval. V malé místnosti hned vedle tělocvičny však v této chvíli přece jen někdo byl.

Tom Hemingway, naboso, jen ve volných šortkách a tričku bez rukávů, seděl na zemi se zkříženýma nohama a měl zavřené oči. Po krátké chvíli vstal a zaujal bojovou pozici. Vypadalo to, že začíná trénovat karate nebo kung fu.

Jen málokdo ví, že termín „kung fu“ v překladu znamená schopnost tvrdě pracovat.

V různých zemích světa vzniklo více než čtyři sta typů bojových umění, zatímco ve vlastní Číně pouze tři: tsiang I-

čchuan, pa-kua cang a tchaj-čchi čchuan. Hlavní rozdíl mezi oněmi čtyřmi stovkami a zbývajícími třemi spočívá v síle, protože tělo slouží jako prostředek přenosu veškeré kinetické energie útočníka na cíl. Je to vlastně takový rozdíl jako mezi letmým pohlavkem a tvrdým zásahem ocelovou tyčí. Úder vedený zkušeným bojovníkem jakéhokoli ze tří zmíněných stylů má v sobě sílu, pod níž praskají vnitřní orgány a lidé umírají.

Během svého pobytu v Číně Hemingway zjistil, že ho bojová umění nesmírně přitahují, snad i z toho důvodu, že toužil překrýt svou vlastní identitu. Jeho blond vlasy a modré oči se tam příliš nehodily. Ačkoli se věnoval i jiným stylům, dokonalosti dosáhl ve škole Š anSi stylu tsiang.

Před vlastním cvičením seděl vždy téměř hodinu zcela nehybně a meditoval. Cvičení mu umožňovalo sžít se s daným prostředím a vnímat přítomnost druhých, aniž by je viděl. Podobné instinkty mu už mnohokrát posloužily přímo v terénu. Jako agent CIA dobře věděl, že jeho život závisí mnohdy pouze na tom, zda svého nepřítele dokáže odhalit a vnímat jakýmsi vnitřním, výlučně smyslovým způsobem.

Dlouhými lety cvičení dosáhl toho, že jeho klouby, šlachy, vazy, svalové skupiny i jednotlivé tkáně výrazně zesílily. Desetiletí napínání páteře společně s obraty a pečlivě prováděnými pohyby udržovaly každý obratel v perfektní shodě s ostatními. Hemingway dokázal udržet rovnováhu i v těch nejnepředstavitelnějších polohách.

Jednou stál skoro šest hodin, ve větru a dešti, na úzké římse dvacátého patra mrakodrapu, zatímco dole po něm pásla kolumbijská popravčí četa. Měl tak silné prsty, že se při podávání ruky musel hodně kontrolovat. Přesto si lidé často stěžovali na jeho drtící stisk.

Momentálně zaujímal pozici bambusu, výchozí polohu celého cvičení. Bambusová technika je odvozena od základů fyziky a současně je zdrojem proslulé síly stylu tsiang.

Hemingway byl schopen zabít pouhým jednosměrným útokem z této pozice.

Pak si vybral dvě šavle, typické neidži stylu pa-kua.

Byly to jeho oblíbené pomůcky. Poletoval s nimi po místnosti a prováděl sofistikované pohyby, doprovázené přesnými pohyby nohou; pro styl pa-kua byla charakteristická ohromující dostředivá síla.

Když skončil, šel se vysprchovat a poté převléknout. Při oblékání se nevědomě podrbal na tetování na vnitřní straně pravého předloktí. Čtyři čínská slova se dala přeložit jako plná oddanost službě vlasti. Stál za nimi kus opravdové historie.

Slavný generál Jueh Fej z dynastie jižní Sung sloužil kdysi pod polním maršálem, který přeběhl k nepříteli. Fej se vrátil domů naprosto znechucen takovým jednáním, protože matka ho odmalička učila, že první vojákovou povinností je sloužit vlasti. Matka však Feje poslala zpátky do bitvy, ale ještě předtím mu nechala na záda vytetovat ona čtyři čínská slova. Hemingway slyšel tenhle příběh jako malý kluk a nikdy na něj nezapomněl. Stejný text si nechal vepsat do kůže při jedné obtížné misi CIA, když se rozhodoval, zda nemá odejít. Neodešel a místo toho se vrhl do další práce.

Poté co opustil budovu NIC, odjel do svého moderně zařízeného bytu na Capitol Hill a ze všeho nejdřív zamířil do kuchyně. Chtěl si připravit čínský čaj wulong, který miloval.

Dal vařit konev vody, postavil na podnos dva šálky a odnesl je do obýváku.

„Studený wulong není k pití,“ zvolal, když se posadil a nalil si čaj.

Z vedlejší místnosti se ozval lomoz a ven vyšel muž, který se tu skrýval.

„Dobrá, co mě prozradilo tentokrát? Nevzal jsem si nic, co by zapáchalo. Sundal jsem si dokonce i boty. A už dobrou půlhodinu zadržuju dech. Co to tedy bylo?“

„Máte velmi silnou auru a tu ničím nezakryjete,“

odpověděl s úsměvem Hemingway.

„Tome, občas z vás mám strach. Opravdový strach.“

Kapitán Jack se podrbal na zátylku, rozesmál se a pak přijal šálek čaje. Když se posadil, kývl směrem k obrazu čínské krajiny, který visel na zdi.

„Hezké.“

„Ano, já na tom místě dokonce byl. Můj otec sbíral umělecká díla i sochy z dynastie Sang.“

„Byl to skvělý muž, pan velvyslanec Hemingway. Nikdy jsem se s ním nesešel osobně, ale vím o něm téměř všechno.“

„Táta byl opravdový státník,“ vykládal Hemingway a usrkával čaj, „takoví se dnes už bohužel nevyskytují.“

Kapitán Jack chvíli mlčel a pozorně si prohlížel muže před sebou.

„Pustil jsem se do té poezie, co jste mi doporučil.“

Hemingway překvapeně vzhlédl.

„Sbírka Červeného pepře? Co si o ní myslíte?“

„Že bych se měl tu čínštinu konečně naučit.“

Hemingway se usmál.

„Jakmile se člověk čínsky domluví, je to krása.“

„Co máte tak důležitého, že to musíme probrat osobně?“

zeptal se Kapitán Jack, když odkládal šálek na stůl.

„Carter Gray se zúčastní slavnosti v Brennanu.“

„Sakra, pak to tedy bude tváří v tvář. Jak to chcete provést?“

„Únik byl vždycky problém. Ať už akci připravíme jakkoli, je tam příliš mnoho nejistého. S příjezdem Graye však máme naprostou jistotu.“

„Jak si to tedy přesně představujete?“

Hemingway mu vylíčil svůj plán. Kapitán Jack byl naprosto ohromen.

„No, tohle vyjde. Je to brilantní nápad. Odvážný a důvtipný.“

„Uvidíme,“ dodal Hemingway.

„Nebuďte zbytečně skromný, Tome, a nazývejte věci pravými jmény. Je to plán, který zaskočí celý svět.“ Odmlčel se a pak kývl hlavou. „Nesmíme ale našeho protivníka podcenit. Carter Gray toho má za sebou víc než dost. I já osobně si budu už navždy pamatovat, co to znamenalo pracovat ve zpravodajských službách.“

Hemingway otevřel kufrík, uvnitř kterého se skrývalo DVD. Podal ho svému společníkovi.

„Myslím, že tohle vám pomůže.“

Kapitán Jack přejížděl prstem po disku a pozorně přitom sledoval Hemingwaye.

„Dělal jsem pro ně dvacet let, část z nich dokonce přímo pod Grayem. Co vy?“

„Dvanáct v terénu a dva roky před tím v NSA,“

vzpomínal Hemingway. „V NIC jsem začal asi rok po tom, co se Gray stal ministrem.“

„Slyšel jsem, že vám chtějí nabídnout koryto. Zajímá vás to?“

Hemingway zavrtěl hlavou.

„Ne. Nevidím v tom žádnou budoucnost.“

„Pak tedy zpět do CIA?“

„Zbytečný anachronismus.“

„Máte pravdu. CIA tu bude pořád, i když irácké zbraně hromadného ničení nikdy nenajdou.“

„Myslíte?“ zeptal se Hemingway zvědavě.

„Kdysi jsem podporou šílených diktátorů pomáhal vytvářet jakési přijatelné alternativy ke komunismu, financoval jsem černé spiklence pro nelegální operace v zámoří a taky jsem likvidoval demokracie v dalších zemích, protože nevyhovovaly americkým obchodním zájmům. A přitom jsem si vždycky myslel, že existují lepší způsoby, jak to udělat. Už dávno si to ale nemyslím.“

„S vojáky a špiony se tahle válka vyhrát nedá,“

poznamenal Hemingway. „Tak jednoduché to není.“

„Tahle válka se nedá vyhrát vůbec,“ dodal Kapitán Jack pochmurně. „Protože právě tímhle se od sebe jednotlivé země liší.“

„Dostojevský kdysi napsal: odsoudit zloducha je snadné, mnohem složitější je mu porozumět.“

„Tome, oba dva jsme na Středním východě strávili spoustu času. Vy se opravdu domníváte, že ty teroristické parchanty dokážeme někdy pochopit?“

„Jak víte, o kterých parchantech mluvím? Ani my přece nemáme čisté ruce, minimálně ne při operacích v zámoří. Ve skutečnosti jsme si celou řadu problémů zavinili sami.“

„Dnes existuje jen jedna smysluplná motivace, a to jsou prachy. „Jak už jsem říkal, nic jiného mě momentálně nezajímá. Vrátím se v klidu na svůj ostrůvek a nebudu dělat už vůbec nic.“

„Jste až nechutně upřímný,“ poznamenal Hemingway.

„Snad byste nechtěl, abych vám tady vyprávěl, jak už se nemůžu dočkat chvíle, kdy pomůžu tomuhle světu?“

„Ne, to ne.“

„Proč to ale děláte vy?“

„Pro lepší budoucnost.“

„Zase idealismus? Tome, věřte mi, jednou toho budete litovat. Anebo zemřete.“

„To není idealismus. Ani fatalismus. Jen jsem chtěl uvést věci do pohybu.“

Kapitán Jack zvolna vrtěl hlavou.

„Já už se nabojoval až dost. Víte, lidé budou vždycky o něco bojovat. Nejdřív o půdu a zdroje vody, pak o drahokamy a nakonec o tu nejčastější příčinu lidských neshod: můj Bůh je lepší než tvůj Bůh. Je jedno, jestli vyznáváš Jeronýma či Ježíše, Alláha či Mohameda, Brahmu či Buddhu. Vždycky se najde někdo, kdo bude tvrdit, že se pleteš, a vyhlásí ti válku. Já sám věřím v mimozemšťany a v peklo s pozemskými bohy. V ohromující soustavě planet ve vesmíru nejsme zas tak moc důležití. Člověk je ve své podstatě prohnilý do morku kostí.“

„Buddha vyrostl z materialismu. Ježíš si dával záležet, aby uváděl své oponenty v úžas. Stejně tak jako Gándhí.“

„Ježíše zradili a zemřel na kříži, Gándhího zavraždil Hind, kterého získali Gándhím tolerovaní muslimové,“

poznamenal Kapitán Jack.

Hemingway chodil po místnosti.

„Otec mi jednou vyprávěl, jak Anglie překreslovala hranice Indie v době, kdy se tahle země stala nezávislou.

Chtěli oddělit hinduisty od muslimů, ale udělali to podle prošlých map. Dvanáct milionů lidí se muselo stěhovat jen proto, že Britové celou operaci zkazili. Díky chaosu zemřelo půl milionu lidí. Byl sjednocen Irák, což vedlo k mnoha současným konfliktům. A podobných příkladů jsou celé tucty. Silné státy potlačují ty slabší a pak odmítají odpovědnost za maléry, které způsobily.“

„Tome, tím vším jen potvrzujete můj názor, že jsme prohnilí.“

„Nejspíš se ze svých chyb nikdy nepoučíme.“

„A vy si myslíte, že máte lepší řešení?“

Hemingway neodpověděl. Kapitán Jack vstal, ale u dveří se na okamžik zastavil.

„Pochybuji, Tome, že se ještě někdy uvidíme, ledaže byste jednou také zamířil na ostrůvek v jižním Pacifiku.

Pokud ano, budete vítán, ne ovšem jako vyhnanec a uprchlík. V takovém případě zůstanete na všechno sám.“

KAPITOLA 26

Když Alex Ford odešel z baru, rozhodl se, že si dá v nedalekém bufetu něco k snědku. U pultu vmáčkl své tělo mezi dva místní podsadité poldy, chvilku s nimi nezávazně klábosil a vzpomínal na staré dobré časy. Alexovým oblíbeným tématem bylo: za žádnou cenu nelez do metra na Den díkůvzdání. Teď by však nejraději všem vyprávěl o tom, jak ho na rande pozvala jedna krásná dáma. Místo toho snědl v tichosti cheeseburger, hranolky, borůvkový koláč a vypil silnou černou kávu. Poté zamířil na oddělení zkontrolovat své e-maily.

Sykes mu stále neodpověděl, ale Alex dostal elektronické potvrzení, že jeho zprávu šéf otevřel. Bloumal tedy po chodbách oddělení a přemítal, zda nemá za Sykesem sám zajít, aby si ověřil, kam se celé vyšetřování vlastně dostalo. Ve službě už napsal tisíce zpráv, ale tahle poslední šla rovnou na ředitelství, což nebylo pro pěšáky, kteří v hierarchii postů nikam nešplhali, zas tak obvyklé. Když víte, že šéfovy oči přejíždějí po vašich zoufalých pokusech o logické vysvětlení, ježí se vám chlupy na celém těle a začínáte se chvět.

Minul nástěnku s pověřeními a všiml si, že jeho fotku společně s fotografií Simpsonové kdosi přemístil do sekce s nápisem Zvláštní určení. Pozorně se zadíval na tvář té dámy s olivovou pletí a bezděky si zabručel její novou přezdívku J-Glo. Měla by se nechat přeložit do Alabamy. Taťkovi by se to líbilo.

Chvilku ještě lelkoval u stolu, ale pak mu došlo, že kdyby s ním Sykes chtěl mluvit, tak by si ho našel.

Okamžitě se proto zvedl a zamířil pryč. Venku se zhluboka nadechl mrazivého večerního vzduchu a usmál se při myšlence na Kate Adamsovou. Šel po ulici vznešeným krokem, přemýšlel, že půjde domů, ale vnitřně cítil, že si chce a potřebuje s někým popovídat. Problém byl v tom, že většinu jeho přátel tvořili ženatí agenti, což znamenalo, že pokud nebyli ve službě, užívali si cenných, řídkých chvil se svou rodinou.

Co teď? Do myšlenek se mu navíc vkrádala představa toho, že už za tři roky bude muset přijmout zásadní životní rozhodnutí. Odejít do důchodu? Nebo přejít do jiné agentury, žít z penze od tajné služby a střádat si z výplat té nové? Říkalo se tomu dvojbalík. Spousta federálů si tímto zcela legálním způsobem vytvářela zásoby na penzi. Byla to cesta, jak si mohl člověk konečně trochu pomoci, když už celý život pracoval za nízký plat ve veřejných službách.

Alex strávil většinu svého života v jakési mlze, pohyboval se jen ve vyměřeném rámci práce tajné služby, zavíral lumpy v osmi různých odděleních, pak přešel do ochranky, kde většinu času někde prostál, nebo létal sem a tam, z jednoho města do druhého, ze státu do státu. Celou tu dobu se vždycky staral o někoho druhého, takže vůbec neměl čas starat se sám o sebe. Teď ale nadešla chvíle, aby začal přemýšlet o budoucnosti. Najednou si připadal zcela neschopný. Kde začít? Co dělat? Zachvátila ho panika, kterou šlo zaplašit jen další sklenkou martini.

Postával na rohu ulice zcela paralyzován svou vlastní nerozhodností, když mu v kapse zazvonil telefon. Číslo a jméno na displeji mu nejdřív nic neříkalo, ale vzápětí mu to došlo. Volala snoubenka zesnulého Patricka Johnsona.

„Ano?“

„Vy si myslíte, že bych nevěděla, kdyby chlap, kterýho si hodlám vzít a s kterým chci strávit zbytek života, byl nějakej prašivej drogovej dealer?“ křičela na něj tak silně, že odtáhl mobil od ucha.

„Slečno Jeffriesová“

„Budu vás žalovat! Budu žalovat FBI i tajnou službu. A vás taky. A tu čubku, co tu byla s vámi, taky!“

„Počkat, moment. Nechápu, proč se tak rozčilujete“

„Rozčiluju? To je ještě slabé slovo! Jako by nestačilo, že Pata zavraždili, teď mu chtěj ještě zničit pověst!“

„Slečno Jeffriesová, já jen dělal svou práci“

„Podobný vlastenecký žvásty můžete vykládat mýmu právníkovi!“ vyštěkla a pak zavěsila.

Alex schoval telefon do kapsy a zhluboka se nadechl.

Komu asi zavolá teď? Do Washington Postu? Nebo do 60

Minutes? Všem jeho šéfům? Pro jistotu vytočil soukromé číslo Jerryho Sykese. Hovor spadl do schránky, a tak v ní nechal aspoň přesný popis krátkého, leč výbušného hovoru s truchlící snoubenkou. Udělal jen to, co musel. Průšvih to bude tak jako tak.

Teď už se mu domů nechtělo vůbec. Potřeboval se projít.

A přemýšlet.

Cesta ho zavedla, ostatně jako vždy, před Bílý dům.

Znovu pokynul stejnému agentovi ve službě a pak se zastavil a chvíli hovořil s mužem, který seděl v terénním voze a popíjel kávu. Právě společně s ním kdysi začínal na oddělení v Louisville, než se jejich cesty rozešly.

Od přítele se dozvěděl, že POTUS pořádá státní recepci.

A také to, že zítra odjíždí na Středozápad v rámci kampaně, jejíž součástí bude i pietní ceremonie k 11. září v New Yorku.

„Mám rád, když má prezident spoustu práce,“ odvětil Alex.

Někteří nejvyšší státní úředníci usilovně pracovali dvanáct hodin denně, pak se převlékli do smokingu, věnovali se washingtonské smetánce a následně až do ranních hodin telefonovali ze svého soukromí. Jiní úřadem jen bezvýrazně proplouvali a dveře od kanceláře za sebou zavírali snad až příliš brzo. Alex si ale nikdy nemyslel, že prezidentský úřad je pouhou zábavnou plavbou.

Minul park Lafayette a překvapilo ho, že se ve Stoneově stanu svítí. Třeba konečně najde někoho, s kým by si mohl popovídat.

„Olivere?“ vyhrkl tiše, když loudavou chůzí došel až ke stanu.

Zvedl se cíp celty a ven vykoukl muž, kterého Alex nepoznával.

„Omlouvám se,“ řekl, „hledal jsem“

„Agente Forde,“ ozval se Stone, když lezl ven.

„Olivere? Opravdu jsi to ty?“

Stone se rozesmál a podrbal se na hladce oholené tváři.

„Čas od času potřebuje každý z nás nový začátek,“

vysvětloval.

„Včera v noci jsem tě tu hledal.“

„Já vím, Adelphia mi to řekla. Docela bych si zas dal nějakou partičku.“

„Nebyl bych ti důstojným soupeřem.“

„Za ta léta ses hodně zlepšil,“ odvětil Stone laskavě.

Když Alex sloužil v prezidentské ochrance, chodil za Stonem téměř vždy, jakmile mu v přeplněném programu zbylo trochu času. Původně šlo vlastně o jakousi prevenci možného problému před Bílým domem. Tehdy Alex považoval každého, kdo neměl na území dvou čtverečních kilometrů odznak tajné služby, za nepřítele. Stone tedy nemohl být výjimkou.

Časem Alexe ohromilo, že ten chlap, Oliver Stone, nemá žádnou minulost. I on zaslechl domněnky, že prý kdysi pracoval pro vládu. Prošel tedy všechny možné databáze, ale ten člověk prostě neexistoval. Nehledal samozřejmě pod Oliver Stone, protože bylo zřejmé, že jde o pseudonym.

Sehnal si dokonce i Stoneovy otisky a protáhl je AFISem, identifikačním systémem FBI pro daktyloskopii. Výsledek byl negativní. Pak prošel i vojenské databáze, složky tajné služby i desítky dalších. Hledal všude možně. Nikde nic. Co se americké státní správy týkalo, Oliver Stone zkrátka neexistoval.

Jednou ho sledoval až do jeho hrobnického sídla.

Dokonce se vyptával v kanceláři církve, ale ani tam mu o záhadném muži nic neřekli. Alex koneckonců ani neměl žádný důvod se vyptávat. Pozoroval ho, jak pracuje na hřbitově, a když odešel, prohledal i domek. Stone ale vyvolával dojem upřímného a důstojného člověka, což vedlo Alexe nakonec k tomu, že se o něj přestal starat. „Proč jsi přišel?“ zeptal se Stone.

„Šel jsem náhodou kolem. Adelphia říkala, že máš nějakou schůzi.“

„Ráda přehání. Na Mailu jsme se sešli s pár přáteli, občas chodíme večer ven.“ Po krátké odmlce dodal. „Jak se ti daří tady na oddělení?“

„Zas pár případů.“

„Zaslechl jsem, že prý zabili nějakého vašeho zaměstnance.“ Alex přikývl.

„Patrick Johnson. Dělal v analytickém oddělení pro posuzování bezpečnostních rizik, pro NIC. Ten případ mi přidělili, protože byl vlastně i naším zaměstnancem.“

„Máš s tím případem něco společného?“ vyhrkl Stone.

„Chceš říct, že ho vyšetřuješ?“

Alex na okamžik zaváhal. Pak si ale uvědomil, že není důvod, aby něco zapíral, nebylo na tom nic tajného.

„Jo, měl jsem se tam zajet podívat, i když mi to připadá v podstatě uzavřené.“

„To nevím.“

„V Johnsonově domě našli heroin. Jsou přesvědčení, že jeho smrt souvisí s drogami.“ Nezmínil se však o hovoru s Annie Jeffriesovou.

„A co si o tom myslíš ty?“ zeptal se Stone a pozorně si svého přítele prohlížel.

Alex pokrčil rameny.

„Kdo ví? Navíc jen paběrkujeme po FBI.“

„Ten chlap byl zabit.“

Alex se na Stonea zvídavě podíval.

„Jo? Já vím.“

„Agente Forde, pozoruju tě už celá léta. Jsi schopný vyšetřovatel, pilný a pracovitý a máš instinkty. Myslím, že bys měl právě teď tyhle schopnosti využít. Jestli práce toho chlapa nějak souvisela s národní bezpečností, pak je jen dobře, když se na to koukne ještě někdo jiný.“

„Olivere, já jen plnil úkoly. Co kdyby to náhodou drogy nebyly?“

„Přesně tak. Co tedy, když ne drogy? Myslím, že na tuhle otázku byste měli znát jednoznačnou odpověď. Třeba ji najdete v jeho práci. Dát drogy k němu domů by mohla být skvělá záminka.“

Alex se zamyslel.

„Nepřipadá mi to pravděpodobné. Upřímně řečeno, NIC

je pro chlapa, co hodlá jít za tři roky do penze, jak hnízdo hadů.“

„Tři roky nejsou zas tak dlouhá doba. Je to nic ve srovnání s tím, kolik jsi jich odsloužil pro vlast. Připusť, že lidi si na někoho pamatují většinou hlavně pro to, co udělal na konec.“

„Když ale šlápnu vedle, žádný konec kariéry nebude.“

„Pak máš ještě jeden důvod: když neuděláš nic, budeš mít před sebou desítky let, abys svého kroku litoval. A to je sakra dlouho.“

Alex opustil Stonea a pomalu kráčel ke svému vozu. Ten chlap měl pravdu. I Alexovi běžely hlavou pochybnosti o Johnsonově smrti. Objevení drog bylo až příliš okaté, další detaily podobnému závěru neodpovídaly. Navíc musel sám sobě přiznat, že vlastně celý případ vyšetřoval jen napůl, ochoten respektovat oficiální výsledky federálů.

Stone měl však pravdu ještě v jednom ohledu. I po té těžké nehodě zůstal Alex ve službě, protože se nechtěl ocitnout mezi invalidy. Být náměsíčným ve vyšetřování velkého případu mu najednou připadalo nepatřičné. Musel něco udělat pro svou profesionální hrdost. Když se ve svém úřadu nemají flákat prezidenti, pak se přece nemůže flákat ani agent tajné služby.

++++

Oliver Stone pozoroval Alexe, jak mizí z dohledu, pak opustil stan a vrátil se do svého domku na hřbitově. Z

Miltonova mobilu zavolal Calebovi a vylíčil mu poslední události.

„Je to šťastná shoda okolností, že to vyšetřuje zrovna on,“ vysvětloval Stone.

„Neřekls mu ale, že jsme tu vraždu viděli, viď?“

„Ne, Ford je přece federální policista. Kdybych mu to řekl, musel by konat. Teď jen doufám, že v NIC objeví něco, co bychom my s našimi prostředky nedokázali.“

„Jen aby se tím nedostal do pořádného maléru. NIC střílí své vlastní zaměstnance, a tak nebudou mít žádný problém zlikvidovat agenta tajné služby.“

„Bez obav, příteli, Ford je schopný muž. A my mu budeme dělat anděly strážné, jo?“

Stone zavěsil a najednou si uvědomil, že ještě nevečeřel.

Došel tedy do kuchyně a uvařil si polévku, kterou snědl před krbem, který si sám postavil. Na hřbitovech je bez ohledu na roční období vždycky zima. Pak se posadil do starého křesla poblíž krbu a ze své literární sbírky, kterou mu pomáhal dát dohromady Caleb, si vybral jeden svazek. Nic jiného mu ostatně nezbylo; jenom přátelé, knihy, teorie a pár vzpomínek.

Znovu se zadíval na krabici s fotografiemi, a i když intuitivně věděl, že by neměl, odložil knihu stranou a další hodinu strávil se svou minulostí. Otálel nad fotografií své dcery držící svazek sedmikrásek. Usmál se při pomyšlení, jak by to slovo vyslovila: sedmííírásek. Na dalším snímku sfoukávala svíčky na dortu, nebyly to ale její narozeniny.

Upadla na sklo a sešívali jí ruku, a tak dostala dort za odměnu. Na pravé dlani jí zůstala jizva tvaru půlměsíce.

Líbal ji vždycky, když ji za tu ruku držel. Zoufale se snažil na tyhle okamžiky štěstí nikdy nezapomenout.

Nakonec se v myšlenkách dostal až k událostem oné osudné noci. Jejich dům se nacházel v odlehlé oblasti; jeho zaměstnavatel na tom trval. Teprve po útoku Stone pochopil proč. Vybavil si vrzání pomalu se otvírajících dveří. Když se ozvaly tlumené výstřely, sotva stihli se ženou vyklouznout z okna. Stone si vzpomněl, že tehdy spatřil tlumiče na hlavních. Lup-lup-lup. Pak jeho žena vykřikla, nic víc. Byla na místě mrtvá. Stone zabil dva z mužů, kteří ho měli té noci zavraždit, jejich vlastními zbraněmi. Pak se stáhl na bezpečné místo.

Té noci viděl svou dceru i ženu naposledy. Následujícího dne jejich rodina přestala existovat. Z domu byly odstraněny veškeré stopy možného smrtícího útoku, všechny pokusy najít dceru ztroskotaly. Beth. Jmenovala se Elizabeth, ale říkali jí Beth. Byla krásná a byla jeho pýchou. A on ji v té pekelné noci navždy ztratil.

Když se nakonec dozvěděl o celé události pravdu, posedla ho touha po pomstě. Pak se ale stalo něco, co ho od tohoto záměru odvedlo. Přečetl si v novinách o smrti jistého muže, velmi důležité osoby v zahraničí. Jeho vraždu nikdy neobjasnili. Nechal po sobě ženu a dítě. Stone ihned rozpoznal, kdo v tom má prsty. Ten rukopis znal až příliš dobře.

Tehdy si uvědomil, že není tím správným mužem a že nemá nárok na odplatu, ačkoli přišel o to nejcennější, co měl. Jeho minulé hříchy se vršily pod zástěrkou domnělého patriotismu a zbavily ho práva na spravedlnost za zlo, které se stalo jeho rodině. Nezbývalo mu nic jiného než zmizet.

Jezdil po světě pod mnoha falešnými jmény. Bylo to snadné, měl skvělý vládní výcvik. Po mnoha letech mu však zůstala jediná možnost. Stát se Oliverem Stonem, mužem tichého protestu, strážcem a pozorovatelem důležitých věcí v americké politice, kterým nikdo jiný pozornost nevěnoval.

Bolestivá ztráta dvou nejmilovanějších lidí ho ale nikdy nepřestala pronásledovat. Ponese toto břemeno až do posledního dne svého života.

Usnul v křesle, oheň v krbu pomalu pohasínal, ale vlhké kapky jeho slz se stále leskly na stránkách fotoalba.

KAPITOLA 27

Džamila, která bydlela v malém bytě na předměstí Brennanu, vstala v pět ráno. Krátce před úsvitem se poprvé pomodlila. Omyla se, zula si boty, přikryla tvář a na modlitebním koberečku začala vykonávat svůj islámský rituál. Tiše předříkávala šahádu – hlavní modlitbu muslimské víry – al-Alláh-ilá Alláh. Bohem jediným Alláh jest. Poté následovala první súra, tedy první kapitola koránu.

Modlitba se nesla v tichosti, Džamila při ní jen neznatelně pohybovala rty. Když skončila, převlékla se a ještě před snídaní se připravila na práci.

V malé kuchyňce si vzpomněla na svůj včerejší rozhovor s Lori Franklinovou. Své zaměstnavatelce vědomě lhala, protože dobře věděla, že Američané si žádnou úctu nezaslouží. Ukázala jí své saudské dokumenty. Ve skutečnosti se ale narodila v Iráku a patřila k sunnitům jako 80 % muslimů, ačkoli v Iráku je tento směr minoritní.

Zpočátku se šíité se sunnity přeli o následnictví proroka Mohameda, jejich dnešní spory jsou však mnohem závažnější a krvavější.

Šíité věří, že čtvrtý chalífa v přímé linii, Alí ibn Abú Talib, Mohamedův nevlastní syn a zároveň bratranec, je Prorokovým skutečným pokrevním nástupcem. Šíitští muslimové vykonávají pouť do Mazár e-Šaríf, do modré mešity, kde je Alí pohřben. Sunnité naopak věří, že Mohamed svého nástupce neurčil, a proto oni sami ustanovili chalíru po Prorokově smrti. Sunnité i šíité jsou ve shodě, že žádný z chalífů nedosahuje úrovně Proroka.

Skutečnost, že tři ze čtyř chalífů zemřeli násilnou smrtí, však svědčí – navzdory této shodě – o ohnivých rozporech v muslimské populaci.

V mnohem světštějším politickém režimu Saddáma Husajna směla Džamila řídit auto, což by v Saudské Arábii možné nebylo. Saudové se drželi přísného práva šaríja. Z něj vyplývalo, že žena musí chodit za všech příležitostí zcela zahalena, nesmí volit a bez souhlasu manžela dokonce nesmí ani vycházet na ulici. Tato pravidla byla bez výjimek kontrolována a vyžadována neústupnou a pranýřující policií.

V centru Rijádu se nachází náměstí Dirá, na němž se každý pátek trestají ti, kdo porušili zákony šaríja. Džamila se tam jednou náhodně ocitla a s hrůzou sledovala, jak pět lidí přišlo o ruku a dva dokonce o hlavu. Za menší provinění následovala falaqa. Bití přes chodidla sice nezanechávalo žádné výraznější stopy, ale kvůli obrovské bolesti nemohl viník skoro chodit.

Od doby, kdy král Ibn Saud, který dal své zemi jméno, najal geology a ti místo vody objevili ropu, se celý svět ostentativně dívá jinam, protože pod písky této země leží skoro čtvrtina zásob černého bohatství, bez kterého se průmyslový svět neobejde. Saudové si prostě mohou dělat, co se jim zlíbí, aniž by se museli obávat nějakých represí.

Džamila ovšem Franklinové lhala jen v něčem. Bydlela v Bagdádu, a protože patřila k sunnitům jako Saddám Husajn, mohla nosit oblečení, jaké chtěla, a navíc získala i velmi dobré vzdělání. Přesto ale život pod iráckým diktátorem nenáviděla. Ztratila hodně blízkých přátel i členů rodiny, kteří zmizeli poté, co pronesli pár slov proti despotickému vládci. Během americké invaze do Iráku se modlila, aby Husajna svrhli, což se také stalo. Společně se svou rodinou vítala Američany jako hrdiny, kteří do země přinesli svobodu. Pak se však situace začala radikálně měnit.

Džamila se jednoho dne vrátila z trhu a svůj rodný dům našla v troskách po leteckém útoku. Všichni z její rodiny, včetně dvou bratrů, zemřeli v sutinách. Po této tragédii se přestěhovala k příbuz-ným do Mosulu. I oni se však stali obětí bombového útoku. Krátce poté začala Džamila proti americké přítomnosti v Iráku tvrdě protestovat.

Odjela do Tikrítu, kde přebývala se svým bratrancem, ale i odsud musela kvůli válce uprchnout. Zůstala bez domova a zařadila se do rostoucí skupiny těch, ze kterých se stali bezmocní nomádi. V té době již výrazně sílilo Protiamerické hnutí a počet obětí střetů mezi odpůrci a americkými vojáky bezútěšně narůstal. Na jednom shromáždění se Džamila seznámila s mužem, který plamenně hovořil proti Američanům a označil je za pouhé moderní imperialisty toužící po nalezištích ropy. Ve svém projevu nezapomněl zdůraznit, že všichni muslimové mají povinnost vracet údery nepřátelům islámu.

Stejně jako většina muslimů i Džamila praktikovala džihád pouze ve formě tzv. velkého džihádu, to znamená, že se snažila být skutečnou věřící. Ten muž však zjevně hovořil o něčem jiném – o menším džihádu, tedy o svaté válce, konceptu, který se v islámu objevil až v sedmnáctém století.

Džamila tento přístup nejprve odmítala jako bezduché šílenství, ale s rostoucí beznadějí jí mužovy argumenty už tak nereálné nepřipadaly. Jeho slova společně se všemi hrůzami, které ve svém životě prožila, najednou začaly dávat smysl. Velmi záhy se její zoufalství a beznaděj přetavilo v cosi jiného: v hněv.

Netrvalo dlouho a Džamila se ocitla v Pákistánu a Afghánistánu, kde se učila věci, o kterých se jí předtím ani nesnilo. V Afghánistánu nosila burku, držela jazyk za zuby a pokorně poslouchala všechny muže. Chodila na tržiště a její hábit se nadouval, protože veškeré nákupy schovávala pod něj. Burka měla před obličejem mřížku. Ženy totiž nesměly mít periferní vidění, a pokud se chtěly na něco podívat, musely otočit celou hlavou. Muži tak mohli v každém okamžiku kontrolovat, o čem jejich žena přemýšlí. I když Taliban zmizel, burky zůstaly. Ani ženy, které se rozhodly burky vzdát, však svobodné nebyly, protože – jak Džamila brzy zjistila – jejich manželé, bratři a dokonce i synové plně ovládali jejich život.

Po měsících výcviku ji společně s dalšími poslali do Spojených států; u sebe měla padělané doklady a v sobě spalující nenávist a touhu zasadit nepříteli, který jí zničil život, zdrcující úder. Džamilu naučili věřit, že Amerika je ďábel sám. Pochopila, že západní kultura a její hodnoty stojí proti muslimské víře a že ďáblovým hlavním cílem je zničení islámu. Jak se ale dá proti takovému monstru vůbec bojovat?

V prvních týdnech procházela monotónním sběrem zkušeností, které jí otvíraly oči. Nikdy předtím neviděla tak obrovská auta, plné obchody a lidi v tak roztodivném oblečení. Muži i ženy se svobodně procházeli po ulicích, a dokonce se i líbali na veřejnosti. Všechno se hnalo neuvěřitelnou rychlostí vpřed. Džamila měla pocit, jako by ji vrhli někam do budoucnosti. Pociťovala strach, ale zároveň ji takový život přitahoval.

Pak ji společně s celou skupinou odvezli do jiného města, kde prošla dalším výcvikem. Získala novou identitu, dostala pracovní reference. Přidělili jí dokonce nový vůz, se kterým směla jezdit.

Poslali ji do Brennanu, aby se stala chůvou u Franklinových. Práce se jí líbila, o chlapce se starala velmi ráda, ale s přibývajícím časem rostla její touha vrátit se domů. Amerika jí nevyhovovala.

Džamila se celý svůj život těšila na okamžik, kdy se vydá na hadždž, pouť do posvátného města Mekky v Hidžázu, kde se narodil Mohamed. V dětství slýchávala příběhy příbuzných, kteří tento nejdůležitější okamžik v životě každého muslima prožili na vlastní kůži.

Představovala si, jak stojí v kruhu kolem Velké mešity – al masdžíd-al-Harám v Mekce a tiše se modlí. Pouť pak pokračuje na místo zvané Muzdalif, kde se slouží noční modlitba a poté se převezme jednadvacet oblázku pro kamenování Ďábla v Míná. Na tomto místě stráví poutník dva až tři dny, než se vrátí zpět do Mekky. Rodiny, které celou pouť dokončí, si smí za svým rodovým jménem psát „hadždž“.

Džamilu jako malou dívku přitahovala také tří až čtyřdenní slavnost následující po pouti – Id Al-Adha, Svátek obětování, někdy také označovaný jako Hlavní svátek.

Těšila se i na kreslení razných dopravních prostředků na zápraží domu, na stařičký egyptský zvyk, který muslimové převzali. Teď už věděla, že se pouti do Mekky nejspíš nikdy nezúčastní. Bylo velmi nepravděpodobné, že by se vůbec někdy vrátila domů, a pokud ano, tak jedině v rakvi.

Zabalila si věci do práce a sešla dolů k autu. V jeho nákladovém prostoru bylo vybavení, které by tam žádný výrobce automobilů jako doplněk rozhodně nedal.

++++

V centru Brennanu si Kapitán Jack koupil dílnu na opravu automobilů. Oblečen v elegantním obleku jako ctihodně vypadající podnikatel přijal klíče a poděkoval prodejci a jeho agentovi. Pak odjel v kabrioletu Audi. Také ti dva se na sebe usmáli, přepočítali peníze a popřáli si hodně štěstí. Kapitán Jack popřál štěstí celému městečku.

Brennan ho teď bude opravdu potřebovat.

Za pár minut už Kapitán Jack parkoval u obrubníku, otevřel svůj osobní záznamník I-PAQ, připojil se k internetu a vstoupil do chatu. Dnes si povídali o filmu Čaroděj ze země Oz. Znal ten film už z dětství a na rozdíl od většiny diváků vždycky souhlasil s údělem zotročených létajících opic. Nechal v chatroomu sdělení o další schůzce v parku.

Autodílna byla jedním z kritických bodů celé operace a současně místem, kde na scénu vstoupí žena. Kdyby se jí to nepovedlo, celá jeho práce bude nanic. Je spousta informací, které člověk nemůže získat z bezduchých e-mailů, třeba to, zda ta ženská bude mít opravdu dostatek vůle dokončit úkol.

Občas si člověk musí všechno udělat sám.

++++

Bylo zataženo a navíc docela chladno, takže v parku skoro nikdo nebyl. Kapitán Jack se posadil na lavičku, rozevřel noviny a napil se kávy. Ještě předtím než vystoupil z vozu, však provedl pečlivou obhlídku celého místa. Jiný člověk v jeho postavení by při přehlédnutí drobných detailů dlouho nepřežil.

Na prvních stránkách se psalo o samých důležitých věcech. O AIDS, který hubí miliony nemocných v Africe. O

jakési občanské válce, která si těch milionů vyžádala ještě víc. V dalším článku se zas objevilo, že polovina světa žije v chudobě. Tisíce dětí denně umírají jen proto, že nemají co jíst. Kapitán Jack noviny odložil. Nebyl moralistou, na to zabil za svůj život až příliš mnoho lidí. Kdyby existovalo peklo a nebe, věděl dobře, kam by patřil. Proč ale pořad psát o těch šílenostech na prvních stránkách?

Po chvíli za sebou zaslechl veselé dětské hlasy, ale hlavu neotočil. Hra dětí se přenášela z místa na místo. Při pomyšlení na jejich bezstarostnost se Kapitán Jack pousmál.

Když hlasy utichly, parkem se rozlehlo ticho. Teprve po pár minutách se někde poblíž otevřely a zavřely dveře auta a k lavičce se blížily pečlivě měřené, tiché kroky. Pak přišlo slabé zapraskání, když se na lavičku vedle něj kdosi posadil.

„Myslím, že Steelers v tomhle roce vyhrají,“ řekl Kapitán Jack.

„Ne, já vsadila na Patrioty,“ odpověděla žena.

„Jste si jistá?“

„Naprosto. Kdybych pochybovala, mlčela bych.“

Po identifikačním kódu se Kapitán Jack začal okamžitě věnovat obchodním záležitostem.

„Jak se daří u Franklinů?“

„Jde to velmi dobře,“ odpověděla Džamila.

„Takže žádné problémy?“

„Žijí jednoduchý život, on pořád pracuje, ona si pořád hraje.“

Zachytil sarkasmus v jejím hlase.

„Vážně?“

„Já to vím,“ odmlčela se a vzápětí dodala. „Amerika se mi hnusí.“

„Vědí o tom?“

„Jsou to prasata! Jsou zosobněné zlo, všichni!“

Řekl v arabštině jediné slovo, ale přesto to stačilo, aby Džamila ztuhla. Pak pokračoval.

„Dobře mě poslouchejte. Existují špatní Američané, stejně jako existují i špatní muslimové. Většina z nich ale chce žít v míru a relativní pohodě, mít domov, rodinu, modlit se k Bohu a čestně zemřít.“

„Ničí mou zemi! Tvrdí, že Irák je propojen s al-Káidou a Talibánem. Je to šílené. Husajn s bin Ládinem jsou pro ně nepřátelé na smrt. Patnáct z devatenácti únosců z 11. září byli Saudové, a přitom americké tanky v Rijádu nejsou, jezdí jenom po Bagdádu.“

„Sesadili muže, kterému pomohli dostat se k moci, já vím. Irák ale nevlastní kus Ameriky tak jako Saudové.

Navíc všechny velké civilizace vraždí ty ostatní, co jim stojí v cestě. Američtí Indiáni by vám o tom řekli svoje. Pokud ale chcete vědět něco o krutosti muslimů mezi sebou, pak si vezměte za příklad Kurdy.“

„Proč mi tohle říkáte? Proč? A proč zrovna teď?“

Hlas Kapitána Jacka zůstával klidný, nicméně rozhodný.

„Protože váš hněv vám bere vášeň a to je důvod, proč Amerika zničí vše, za co bojujeme. Já vás potřebuji plně soustředěnou, ne nenávidějící. V nenávisti děláme iracionální chyby. A takové myšlenky já nemůžu tolerovat, chápete?“

Následovalo ticho.

„Chápete?“

„Ano,“ řekla tiše Džamila.

„Plán se změnil, teď to bude vlastně ještě jednodušší.

Začnete s nácvikem dalšího postupu, který se naučíte tak, abyste ho zvládla i ve spánku.“

Když dokončil popis nových detailů, Džamila přitakala.

„Máte pravdu, je to jednodušší. Přesně takhle jsem se dostala do Franklinova domu.“

„Ano, musíme ale počítat se vším. V ten den se může program Franklinu klidně změnit, protože prezident sem nejezdí každý den. Pamatujete si, co máte říct?“

„Bouře se blíží,“ odvětila Džamila. „Nemyslím ale, že to bude nutné.“

„Pokud to nutné bude, tak to uděláte,“ řekl arabsky a velmi ostře.

Na chvilku zaváhala.

„A co když ta bouře přijde doopravdy?“ zeptala se pak.

„Pak uděláte to, proč jste sem přišla. Když vás dostanou“ odmlčel se, „dostanete svou odměnu. Stanete se fidajou.“

Džamila se usmála a zadívala se na oblohu, kde se mezi mraky ukázalo zářivé slunce. Ještě nikdy ji nikdo za fídaju neoznačil. Hleděla stále na nebe, když se Kapitán Jack tiše vytratil.

Už věděl to, co potřeboval.

KAPITOLA 28

„Myslela jsem, že ten případ je už uzavřený,“ podivila se Jackie Simpsonová, když ji Alex vezl na oddělení.

„Nikdy jsem nic takového neřekl.“

„Federálové našli drogy, tys napsal zprávu. Říkal jsi, že budeš zase postávat někde u dveří. Pamatuju si to dobře, vždyť jsi mi dával ty neocenitelné rady do života.“

„Včera večer mi volala Anne Jeffriesová. Tvrdila, že drogy jsou nesmysl. Dokonce vyhrožovala, že nás bude žalovat.“

„Je úplně na dně. Nemůže nás žalovat za to, že děláme svou práci. My jsme ty drogy do Johnsonova domu přece nestrčili.“

Alex po ní hodil pohledem.

„A co když to udělal někdo jiný?“

V jejích očích se objevila notná dávka skepse.

„Nastrčené drogy? Proboha, proč?“

„To bychom právě měli zjistit. Jinak totiž tenhle případ nedává smysl.“

„Ale dává, pokud přijmeš skutečnost, že Patrick Johnson na těch drogách vydělával pořádnej balík. Chtěl se ženit a nevěděl kudy kam.“

„Proč teda souhlasil s tou svatbou?“

„Možná, že navzdory ošuntělému vzhledu je ta slečna super v posteli, ale dokud nedostane prstýnek, tak nikomu nedá. Takže nejdřív konal a teprve pak začal přemýšlet.

Připadal si jako v pasti a jediným východiskem pro něj byla ta kulka.“

„To myslíš vážně?“

„Ty se v ženských moc nevyznáš, co?“

„Nevyznám, v čem?“

„Chci říct, že ženy touží po stálém romantickém vztahu, zatímco muži chtějí lovit.“

„Díky za stereotypní popis lidské rasy, se spoustou cenných informací.“

„Dobrá, mám ještě jednu teorii. Johnson prodával drogy, ale před svatbou se na to chtěl vykašlat. Jenže z takového kšeftu se odejít nedá. A tak místo topinkovače dostal jako svatební dar kulku do čela.“

„Na ostrově, kde prožil první rande? Jak to mohli vědět?“

„Annie Jeffriesová. Právě teď neúnavně tvrdí, že její milý v drogách nikdy nejel.“

„Pak nám tedy lhala?“

„Nevím. Buď je naprosto hloupá, anebo o těch drogách vědět musela.“

„Ale kdyby jí to nevadilo, jaký by měl tedy důvod, aby se zastřelil?“

„Třeba chtěl skončit, ale ona mu to nedovolila.“ Alex zavrtěl hlavou.

„Takže se přidala k těm drogovým dealerům a zabila ho sama?“

„Stejně tak věrohodné jako tvoje teorie.“

„Myslím, že ta ženská nemá ani ponětí, jak poznat kilo heroinu od kila cukru.“

„Může to být všelijak,“ Simpsonová zkřížila ruce na prsou. „Poslyš, kam vlastně jedeme?“

„Vzpomínáš na ty dva, co jsme s nimi mluvili na Rooseveltově ostrově? Na Reinkeho a Peterse? Volal jsem jim. Dokončili analýzu rukopisu, a tak mě napadlo, že si o ten dopis řekneme, dozvíme se něco o výsledku a taky tam budeme trochu čenichat.“

„Čenichat?“ vyhrkla. „Copak nevíš, že když jde prezident do NIC, nesmějí agenti tajné služby do některých pater vůbec vstoupit, pokud nemají zvláštní pověření?“

„Ale jo. Taky mě to pěkně štve,“ dodal Alex.

„Tak co tam chceš proboha zjišťovat?“

„Jako součást vyšetřování přece potřebujeme vědět, co Johnson v NIC vlastně dělal.“

„Hele, kam se poděl ten chlap, co tvrdil, že na všechno kašle, protože má tři roky do penze?“ Alex zastavil na červenou.

„Kdybych měl strach, že si ten odchod zkazím, musel bych ten odznak pověsit na hřebík už teď. Jelikož to ale udělat nehodlám“

„Tak tě právě posedla nádherná vlastenecká povinnost, co?“

„No, vlastně mě nasměroval jeden můj dávný přítel.“

Na semaforu naskočila zelená a auto se znovu rozjelo.

Alex se podíval na Simpsonovou, protože podvědomě zaregistroval, že si rozepnula sako.

„SIG ráže 357.“

„Ta druhá je moc těžká,“ řekla jakoby mimochodem.

Všiml si i toho, že už nemá svůj pověstný kapesníček.

Když projížděli po Route 7 západním okrskem Fairfax, náhle změnila téma.

„Včera jsem večeřela s tátou.“

„A jakpak se má pan senátor?“

„Měl radost,“ řekla napjatě.

Alex už raději držel jazyk za zuby.

++++

Když vjížděli hlavní branou do NIC, prohlížel si Alex pečlivě celý komplex.

„Kčertu, jaký rozpočet musí tohle monstrum mít?“

„Tajná informace, ale nejspíš stejný jako to naše,“

odvětila Simpsonová.

Trvalo jim skoro hodinu, než prošli prověřovací procedurou, navíc museli odevzdat i své zbraně. Dva ozbrojení strážní je doprovázeli chodbou ve společnosti všetečného dobrmana, který Alexovi očuchával kalhoty.

„Nezapomeň, kámo, že patříme k sobě,“ poznamenal Alex směrem k psovi.

Strážný nehnul ani brvou. Oba agenti tajné služby se záhy ocitli v malé místnosti a bylo jim řečeno, aby počkali.

Tak tedy čekali. A čekali.

„Zdá se mi to, nebo jsme opravdu někde v cizině?“

zavrčel Alex kysele, když si balil z papíru kuličku a už potřetí se snažil strefit do odpadkového koše.

„Tys sem chtěl!“ vyštěkla jeho parťačka. „Já klidně mohla sedět na zadku na oddělení a pracovat na své kariéře.“

Dřív než stačil Alex cokoli odpovědět, otevřely se dveře a dovnitř vešli Reinke s Petersem.

„Docela to trvalo,“ poznamenal Alex a ostentativně se podíval na hodinky. Jsem rád, že jste to nakonec oba dva stihli.“

„Omlouváme se za to čekání,“ řekl zcela klidným hlasem Reinke. Pak vytáhl nějaký papír a všichni se posadili k malému stolku uprostřed místnosti.

„Rukopis odpovídá Johnsonovu,“ začal Reinke. „O tom nejsou žádné pochybnosti.“ Posunul jim dokument po stole, aby si ho mohli sami ověřit.

„Takže žádné překvapení,“ řekl Alex. „Kde je ten dopis teď?“

„V laborce.“

Alex čekal, ale ani jeden z těch dvou nic dalšího neříkal.

„Potřebuju ho zpět.“

„Tak dobře,“ odpověděl Peters.

„Ale bude to chvilku trvat,“ dodal Reinke.

„Nevadí, zatím bychom se rádi podívali do Johnsonovy kanceláře a promluvili si s jeho spolupracovníky. Prostě chceme nasát trochu atmosféry z místa, kde pracoval.“

Muži se na něj podívali prázdným pohledem.

„Obávám se, že to nepůjde,“ řekl Peters.

„Chlapi, vyšetřujeme hrdelní zločin. Troška spolupráce by neškodila.“

„Co se spolupráce týče, provedli jsme za vás analýzu rukopisu. Navíc je zcela zřejmé, že ten chlap spáchal sebevraždu. Federálové došli ke stejnému závěru.“

„Zdání může klamat,“ vystřelil Alex zpět. „Vyšetřování na místě, kde oběť pracovala, je přece zcela běžný, standardní postup.“

„Pro vstup do kanceláře Patricka Johnsona se vyžaduje nejvyšší stupeň prověření,“ řekl ostře Reinke. „Bez výjimek.

A vy ho nemáte. Už jsem se díval.“

Alex se naklonil dopředu a zadíval se Reinkemu zblízka přímo do očí.

„Pět let jsem chránil prezidenta Spojených států.

Pracoval jsem ve speciálním oddíle pro terorismus, zatímco tys honil roztleskávačky někde na střední škole. Hlídal jsem náčelníky štábu, když projednávali takové úkoly, ze kterých byste si vy dva okamžitě nadělali do kalhot.“

„Vaše prověření není dostatečné,“ zopakoval Reinke, aniž by hnul brvou.

„Pak je tu ovšem velký problém,“ řekl Alex. „Pověřili mě vyšetřováním tohoto případu. Buď to půjde po dobrém, nebo po zlém.“

„Co tím chcete říct?“ zeptal se Peters.

„Tím chci říct, že dostanu příkaz k prohlídce Johnsonovy pracovny i k tomu, abych si mohl promluvit s jeho kolegy.

Buď mi to prostě dovolíte bez papírů, anebo si je bez problémů opatřím.“

Reinke se usmál a zavrtěl hlavou.

„V téhle zemi neexistuje žádný soud, který by vydal příkaz k prohlídce na takovém místě, jako je toto.“

„O čem to sakra mluvíte? Copak jde o ohrožení zájmů národní bezpečnosti?“ zavrčel Alex.

„Nebo tajné služby, co?“ odsekl Peters.

„V takovémhle případě ne. Nezapomínejte, že teď patřím pod ministerstvo vnitra a ne pod nějaké idiotské finance.“

„Jasně, jenže ministerstvo vnitra je odpovědné Carteru Grayovi.“

„Říkáte hovadiny“

Do hovoru se vložila Simpsonová.

„Chlapci, přestaňte se už konečně dohadovat, kdo z vás má větší penis. Vypadáte při tom dost uboze.“

Otevřely se dveře a Peters s Reinkem okamžitě vstali.

Do místnosti vstoupil Carter Gray. Alex překvapeně sledoval, jak míří k Simpsonové, aby ji objal a políbil na tvář.

„Jackie, vypadáš jako vždycky skvěle. Jak se máš?“

„Už bylo líp,“ odvětila a obdařila Alexe škodolibou grimasou. Pak se obrátila zpět ke Grayovi.

„Můj partner, Alex Ford.“

Gray přikývl.

„Rád vás poznávám, Alexi.“

„Děkuji vám, pane.“

„Včera jsem večeřela s tátou,“ řekla Simpsonová.

„Hm, měli bychom se zase někdy sejít a vyrazit na jeleny. Minule jsem s tvým tátou ulovil trofejního šesteráka.

Od té doby jsem takovou kliku neměl.“

„Řeknu mu to, bude mít radost.“

„Co pro tebe můžu udělat?“

Bez okolků vyslovila přání podívat se do Johnsonovy kanceláře.

„Pane, vysvětloval jsem jim, že na to nemají odpovídající prověření,“ špitl Reinke.

„Jsem si jist, že ty ano,“ řekl Gray Simpsonové a s úsměvem na ni mrkl. „No tak, Jackie. Odvedu tě tam osobně.“ Změřil si Reinkeho i Peterse. „To je všechno, pánové.“

Oba okamžitě vypadli z místnosti.

Když je Gray vedl chodbou, Alex zašeptal Simpsonové do ucha.

„Ježíši, proč jsi mi neřekla, že znáš Cartera Graye?“

„Neptal ses.“

„Odkud se znáte?“

„Je to můj kmotr.“

KAPITOLA 29

Zatímco Alex se Simpsonovou pokoušeli štěstí v NIC, Oliver Stone hrál šachy v parku před Bílým domem. Jeho protivník Thomas Jefferson Wyatt, známý jako T. J., byl jeho dlouholetý přítel. Už čtyřicet let pracoval v kuchyni Bílého domu a zároveň byl členem kongregace Spojených metodistů, kterým patřil hřbitov na hoře Sion. T. J. pomohl Stoneovi získat místo hrobníka. Kdykoli měli volno, hrávali spolu šachy. Vlastně díky šachu jejich přátelství začalo.

++++

Stone udělal tah bez obvyklého rozmyslu a Wyatt okamžitě zareagoval. Sebral mu dámu.

„Olivere, jsi v pořádku?“ zeptal se Wyatt. „Takový chyby normálně neděláš.“

„Ale jo, T. J., jen myslím na jiné věci.“ Seděl na lavičce a zvědavě hleděl na svého kamaráda. „Už to tak vypadá, že tvůj stávající šéf tam vydrží další čtyři roky.“

Wyatt pokrčil rameny.

„Od sporáku vypadají všichni prezidenti stejně, republikáni či demokraté. Všichni žerou. Nemyslím to ve zlém, vede si docela dobře. Chová se k nám slušně, uznává nás. Uznává i tajnou službu, což se vždycky nedělo. Člověk by si myslel, že když se necháš kvůli někomu postřelit, měl by si tě vážit, viď?“ Pak pokrčil rameny. „Občas se mi ale z některých věcí zvedá žaludek.“

„Co se tajné služby týče, včera jsem mluvil s agentem Fordem.“

Wyatt ožil.

„To je dobrej chlap. Po tom, co zemřela Kitty a já chytil zápal plic, chodil za mnou domů, kdykoli byl ve městě.“

„Vzpomínám si.“

Stone posunul jedním ze střelců.

„Včera sem přiletěl Carter Gray.“

„Hm, tohle se tajné službě vůbec nelíbí. Tady smí přistávat jenom prezidentský stroj.“

„Jenže Gray má takový postavení, že si může sám určovat pravidla.“ Wyatt se zakřenil, sklonil se a šeptem dodal. „Zaslechl jsem nějaký drby, za který bych ho okamžitě vyhodil.“

Stone se naklonil dopředu, jejich šachové partie vždycky doprovázely nevinné tlachy. Personál sloužil v Bílém domě většinou poměrně dlouho a své povinnosti zastával vždy velmi pečlivě. Byl také pověstný svou diskrétností. Stoneovi trvalo celé roky, než Wyatta přesvědčil, že s ním může o událostech v Bílém domě bez obav mluvit, i když šlo jen o bezvýznamné informace.

„Prezident požádal Graye, aby s ním jel na oslavu 11.

září do New Yorku. Bude tam mít velkej projev na místě tragédie.“ Wyatt se odmlčel a podíval se na chodce, který právě procházel kolem.

„A?“ zeptal se Stone.

„Gray ho odmítl.“

„To je poněkud zvláštní, dokonce i od Graye.“

„Pamatuješ si přece, co se stalo jeho ženě a dceři, ne?“

„Ano.“

Stone se s Barbarou Grayovou kdysi znal. Byla to dokonalá dáma, s citem, který její muž nikdy nepoznal.

Stone si jí vždycky nesmírně vážil, ale po svatbě s Grayem se jeho obdiv k ní změnil spíš v lítost. Nikdy nepochopil, jak si mohla tak špatně vybrat manžela.

„Pak prezident požádal Graye, aby s ním jel do Pensylvánie na to místo, co si změnilo jméno na Brennan.“

„A on?“

„Dvakrát se prezident odmítnout nedá, že?“

„To je fakt,“ připustil Stone.

Oba muži se na okamžik odmlčeli. Wyatt studoval šachovnici a pak věží napadl Stoneova krále. Stone přemýšlel o dalším tahu.

„Myslím, že Carter Gray má teď až nad hlavu svých vlastních problémů. Ten chlápek, co byl nalezen na Rooseveltově ostrově, pracoval pro NIC.“

„Hm, po baráku se to už rozneslo.“

„Zajímá to prezidenta?“

„Jsou si s Grayem docela blízcí, takže pokud špína padne na Graye, umaže se i prezident. Ale Brennan není žádná loutka. Je ke Grayovi sice loajální, ale hloupej rozhodně není.“ T. J. se rozhlédl. „Tohle nejsou žádný pohádky pro malý děti. Vědí to úplně všichni.“

„Jsem si jistý, že Bílý dům společně s NIC už připravily zprávy pro média, protože ráno tam toho moc nebylo.“

„Vím jen to, že prezident si v noci objednal sendviče a spoustu kafe. Ten chlap se chystá na volby a rozhodně nechce, aby mu někdo nebo něco udělalo čáru přes rozpočet.

A mrtvola dokáže rozčílit skoro vždycky.“

Když dohráli partii a Wyatt odešel, zůstal Stone ještě chvilku sedět na lavičce a v tichosti přemýšlel. Gray tedy pojede do Brennanu. Zajímavé. Stonea napadlo, že je to od toho města docela odvážné, ale že se mu to nejspíš vyplatí.

Chystal se už odejít, když najednou spatřil Adelphii. Mířila k němu s dvěma kelímky kávy v ruce. Jeden mu podala.

„A teď to kafe a povídání,“ řekla prostě. „Protože ty teď nemít žádnou schůzi, nebo ano?“ dodala ironicky.

„Ne, nemám, Adelphio. Dík za kávu.“ Odmlčel se a dodal. Jak víš, že jsem tady?“

„To nebýt žádné velké tajemství. Kam ty chodit kvůli šachům? Vždycky sem. S tím černým chlapem, co pracovat v Bílém domě.“

„Netušil jsem, že se moje tahy dají tak lehce předvídat,“

řekl mírně roztrpčeným tónem.

„Chlapi, chlapi se dají předvídat. Ta káva dobrá?“

„Výborná.“ Odmlčel se a hned komentoval. „Adelphio, tohle ale není zrovna levná značka.“

„Já přece kávu nepít stokrát denně.“

„Ty máš peníze?“

Adelphia se podívala na jeho nové šaty.

„Ty snad ne?“

„Mám práci a pomohli mi přátelé.“

„Mně nemít kdo pomoci. Já si je muset vydělat.“

Stonea překvapilo, že si to nikdy neuvědomil.

„Co vlastně děláš?“

„Já pracovat v prádelně. Platit mi dobře. Moje smlouva dobrá,“ řekla. „Takže já si moct kupovat kafe, kdy chci.“

„To je skvělé,“ řekl Stone nezúčastněně.

Přestali si povídat a oba chvíli pozorovali lidi v parku.

Adelphia pak změnila téma.

„Ta partie šachu, ty v ní zvítězit?“

„Ne. Prohrál jsem kvůli ztrátě koncentrace a taky proto, že soupeř umí hrát.“

„Můj otec, kdysi, ten hrát dobře. On být,“ zaváhala, evidentně hledající správná anglická slova. „Můj otec být wielki mistrz.“

„Šampión? Ne, ty myslíš velmistr? Velmi působivé.“

Ostře se na něj podívala. „Ty umět polsky?“

„Trošku.“

„A být někdy v Polsku?“

„Kdysi dávno,“ řekl, srkal kávu a sledoval, jak si vánek pohrává s listím v korunách stromů.

„Chápu dobře, že ses tam narodila?“ zeptal se zvědavě.

Adelphia o svém původu nikdy nemluvila.

„V Krakově, rodina se pak přestěhovat do Bialystoku. Já být ještě dítě, tak mě vzali s sebou.“

Stone navštívil obě města, která Adelphia zmínila, ale neměl žádný zájem jí o tom vykládat.

„Znám jen Varšavu, a jak jsem říkal, bylo to už dávno.

Nejspíš jsi tehdy ještě ani nebyla na světě.“

„Ha ha, to od tebe hezké. I když to být lež!“ Položila kelímek na lavičku a hleděla na něj. „Olivere, ty teď vypadat nějak mladě.“ Jen díky tobě a tvému umění s nůžkami a břitvou.“

„A tví přátelé, oni si to myslet taky?“

„Moji přátelé?“ překvapeně se na ni podíval. „Já je vidět.“

„Byli za mnou v parku Lafayette?“

„Ne, já vás vidět při té schůzi.“

Její slova ho ohromila, ale pokoušel se vypadat klidně.

„Tys mě sledovala na schůzi? Doufám, že jsme nebyli příliš nudní.“

Co mohla vidět, co slyšet?

Vypadala nesměle, jako by četla jeho myšlenky. „Já možná něco slyšet, možná ne.“

„Co to tedy bylo?“ zeptal se.

Sedla si k němu trochu blíž a zlehka ho poklepala na hřbetu ruky. „Olivere, neboj, já nebýt žádný špión. Věci, co já vidět, si nechávám pro sebe. Vždycky.“

„Nemáme co skrývat, takže není co vidět ani co slyšet.“

„Olivere, to být pravda, co ty hledáš?“ zeptala se s úsměvem. „Přesně, jak říká ten tvůj transparent, ty hledat pravdu?“

„Obávám se, že jak běží roky, tak mám stále menší a menší šanci ji opravdu nalézt.“

Adelphia se náhle podívala na osobu, která vrávorala přes park. Pokud jste někdy v posledních letech zavítali do Washingtonu, určitě jste tu politováníhodnou figurku spatřili. Místo paží měl jen pahýly potažené kůží. I nohy měl podivně zkroucené, takže byl zázrak, že vůbec dokázal stát.

Dokonce i v zimě chodil polonahý, neměl ani boty. Na jeho nohou se nacházely jizvy a podivně zkroucené prsty, v očích se zračilo prázdno, na hruď stékal pramínek slin. Ti, kdo ho znali, věděli, že nemůže mluvit. Na řetízku kolem krku nosil malý váček. Na jeho potrhané košili stálo dětským škrabopisem napsáno „Pomoc“.

Stone dal tomuto muži už několikrát peníze a dobře věděl, že spí na odvodní mřížce kotelny ministerstva financí.

Celá ta léta se mu snažil pomoci, ale mužova mysl byla až příliš daleko.

„Bože, to být ten chlap, ten chudák. Moje srdce plakat nad jeho utrpením,“ sykla Adelphia. Doběhla k němu, vytáhla z kapsy pár dolarů a vložila mu je do váčku. Muž něco zabručel a pak odvrávoral k další skupince lidí, kteří okamžitě otvírali své peněženky a kabelky. Když se Adelphia vracela zpátky ke Stoneovi, zastoupila jí cestu jakási mohutná postava.

„Nejsem na tom tak blbě jako tamhleten, ale mám hlad a potřebuju se napít,“ poznamenal muž bručivě. Měl neudržované vlasy a sešlou tvář, ale nebyl tak zoufale oblečen. Zápach vycházející z jeho těla však omračoval.

„Já víc nemít!“ vyhrkla Adelphia vystrašeně.

„Lžeš!“ Chytil ji za paži a táhl k sobě. „Dej mi sakra ty prachy!“

Dřív než mohla cokoli vykřiknout, byl už Stone vedle ní.

„Okamžitě ji pusť!“ řekl ostře.

Tomu chlapovi bylo minimálně o pětadvacet let míň než Oliverovi a taky byl mnohem větší.

„Vypadni odsud, ty starochu. Co se vůbec staráš?“

„Ta žena je moje přítelkyně.“

„Kecáš, vypadni!“ Ohnal se rukou a velkou silou zasáhl Stonea do brady. Ten upadl na zem a držel si tvář.

„Olivere!“ vyjekla Adelphia.

To už se kolem začali sbíhat lidé, někdo dokonce odběhl přivolat policii. Když se Stone hrabal na nohy, muž vytáhl z kapsy břitvu a ukázal ji Adelphii.

„Naval prachy, nebo tě pěkně pořežu, ty kurvo!“

Stone se odrazil. Muž zavrávoral, pustil Adelphii a břitva mu upadla na zem. Sesunul se na kolena, rozechvěl se po celém těle a pak se svezl na zem do trávy, jakoby v agonii.

Oliver mezitím popadl břitvu a velmi neobvyklým způsobem ji vzal do ruky. Pak odřízl útočníkovi límec u košile, aby odhalil jeho široký krk a pulzující žíly. Ostří se přiblížilo těsně ke krku a na okamžik se zdálo, že Oliver mužovo hrdlo bez váhání přeřízne. Ve Stoneových očích se zračil výraz, který tam už dobrých třicet let nikdo neviděl.

Stone ale náhle přestal a zadíval se na Adelphii, která tam jen stála a užasle sledovala vše, co Oliver dělá. Najednou nebylo jasné, kterého muže se bojí víc.

„Olivere?“ sykla tiše. „Olivere!“

Stone nechal břitvu sklouznout na zem, vstal a začal si oklepávat kalhoty.

„Bože, ty krvácet,“ vykřikla Adelphia. „Krvácet!“

„Nic to není,“ řekl roztřeseně, když si rukávem otíral ústa. Byla to ale lež. Rána ho velmi bolela, bušilo mu v hlavě a zvedal se mu žaludek. V ústech na něco narazil. Byl to zub, který mu útočník vyrazil. Stone ho vztekle vyplivl.

„Ne, to nebýt dobré!“ trvala na svém Adelphia, ale to už k nim přibíhala jakási žena.

„Policie tu bude co nevidět. Jste oba v pořádku?“

Stone se otočil a spatřil policejní vůz s rozsvíceným majákem, jak smykem zastavuje u chodníku. Rychle se podíval na Adelphii.

„Všechno jim vysvětli.“ Jeho větu doprovázelo syčení, protože mu otékaly rty.

Když vrávoral pryč, křičela na něho, ale on už se neotočil.

Policie konečně dorazila a začala klást otázky. Adelphia si najednou uvědomila, že vůbec nechápe, co vlastně viděla.

Oliver Stone vrazil ukazováček do mužova těla, jen kousek od hrudního koše, a z toho obrovského, rozlíceného chlapa se stal ve vteřině zcela bezmocný chudák. Ohromil ji i způsob, jakým Stone držel břitvu. Podobný hmat už kdysi viděla, ještě v Polsku a před mnoha lety. Použil ho člověk z KGB, když přišel zatknout jejího strýce za protistátní řeči proti Sovětům. Se strýcem se pak už nikdy nesetkala. Jeho tělo bylo později nalezeno v jedné nepoužívané studni třicet kilometrů od jejich domu.

Když se Adelphia znovu rozhlédla kolem sebe, jen si povzdechla. Oliver Stone zmizel.

KAPITOLA 30

„Tak tady pracoval Patrick Johnson,“ řekl Carter Gray a mávl přitom rukou. Alex pomalu nasával zdejší atmosféru.

Místnost byla velká jako půlka fotbalového hřiště, s volným prostorem uprostřed a kukaněmi po obvodu. Počítače s plochými monitory stály na každém stole, zatímco servery hučely v přilehlé místnosti. Lidé tu buď seděli za stoly a plně se soustředili na svou práci, nebo chodili po chodbách a hovořili do sluchátek šifrovaným žargonem, kterému Alex, ačkoli kdysi sloužil ve federální službě, vůbec nerozuměl.

Naléhavost tu čišela z každého okamžiku.

Když je Gray dovedl ke kukaním v rohu, Alex se nejprve zadíval na řadu monitorů. Naskakovaly na nich tváře, většinou ze Středního východu, s daty běžícími na jedné straně obrazovky. Pak se znovu rozhlédl po místnosti a překvapilo ho, že nikde nevidí ani jeden jediný dokument nebo alespoň kus papíru. „Pracujeme bez papírů,“ řekl Gray.

Alex byl těmito slovy zcela ohromen. Uměl snad ten chlap číst myšlenky?

„Alespoň ti, co pracují tady. Já osobně mám ještě pořád radši nějaké to lejstro v ruce.“ Zastavil se u jedné kukaně, zřetelně větší než ostatní, jejíž stěny dosahovaly skoro do výše dvou metrů. „Tohle je kancelář Patricka Johnsona.“

„Pak byl tedy supervizorem,“ dovtípila se Simpsonová.

„Ano. Jeho úkolem bylo dohlížet na zpracování dat, která se týkají všech osob podezřelých z teroristické činnosti. Když jsme tohle středisko přebírali, propojili jsme oba týmy i jednotlivé složky. Skvěle to do sebe zapadlo. Je ale samozřejmé, že nechceme tajnou službu od všeho odstavit, proto byl Johnson, a nejen on, zaměstnancem obou organizací.“

Gray to řekl jakýmsi velkorysým tónem. Když se však Alex znovu rozhlédl po celém prostoru, řekl si pro sebe něco docela jiného. Hezké, ale úplně zbytečné uspořádání, protože nad společnými zaměstnanci stejně nemáme žádnou kontrolu. Jeho pohled pak spočinul na jediné osobní věci, která se v kanceláři nacházela. Na malé zarámované fotografii Anne Jeffriesové. Alex si všiml, že když si na sobě dala záležet a upravila se, byla velmi hezká. Přemýšlel, zdalipak se už byla poradit se svým právníkem. Z úvah ho vytrhl náhlý příchod dalšího muže.

Tom Hemingway vystřihl bezchybný úsměv a natáhl k Alexovi ruku.

„Koukám, agente Forde, že jste prokoukl mé krytí.“

„Řekl bych, že ano,“ odpověděl Alex, když ho Hemingway drtil svým sevřením.

Gray zvedl obočí.

„Vy se znáte?“

„Jsme společní známí Kate Adamsové, právničky ministerstva spravedlnosti, se kterou spolupracujeme, pane.“

Simpsonová udělala krok dopředu.

„Já jsem Jackie Simpsonová, tajná služba.“

„Tom Hemingway.“

„Ráda vás poznávám, Tome,“ řekla a na fešáka Hemingwaye se s obdivem dívala až do okamžiku, než ji Alex zpražil pohledem.

„Právě jim ukazuji místo, kde Patrick Johnson pracoval, a vysvětluji, co pro nás dělal,“ řekl Gray. „Vyšetřují jeho smrt.“

„Pane, pokud by vám to vyhovovalo, rád naše hosty převezmu. Za chvíli vám přece začíná porada.“

„Tom toho ví o našich počítačích mnohem více než já,“

souhlasil Gray. Nebyla to sice úplná pravda, ale Gray nikdy nepřeceňoval své síly, protože podobné tlachy se pak snadno stávají slabostí.

„Jackie, nezapomeň vyřídit tátovi, co jsem říkal,“

rozloučil se Gray a odešel.

„Co konkrétního vlastně hledáte?“ zeptal se Hemingway.

„Chceme pochopit, co tu Johnson přesně dělal,“ odvětil Alex. „Ministr Gray nám řekl, že dohlížel na složky potenciálních teroristů.“

„Tak nějak. V podstatě byl něco jako dispečer letového provozu, který dbá na to, aby do sebe jednotlivé věci správně zapadaly. Zpravodajské služby neustále obnovují své databáze, některé jsou dokonce propojené. FBI, DEA, bezpečnostní služba ministerstva vnitra, ATF, CIA, DIA a další si drží vlastní databáze. Ještě donedávna v tom nebyl žádný systém, spousta informací byla nepřesných, docházelo k omylům, žádná agentura neměla spolehlivé údaje. Také proto došlo k jedenáctému září. Nyní je všechno tady, ale ostatní agentury sem mají nonstop přístup.“

„Není to trochu riskantní mít všechno na jednom místě?“

ozval se Alex.

„Samozřejmě že máme záložní centrum,“ vysvětlil Hemingway.

„Kde to je?“ zeptal se Alex.

„Tahle informace je bohužel tajná.“ Jé věděl, že na to jednou dojde.

„Mějte prosím na paměti, že náš systém nenahrazuje systém AFIS spravovaný FBI.“ Hovořil o identifikačním systému pro otisky prstů. „Honíme teroristy, ne pedofily či bankovní lupiče. Koupili jsme také několik soukromých firem specializovaných na získávání zpravodajských dat a na technické expertízy.“

„NIC koupilo soukromé firmy?“ podivil se Alex.

Hemingway přikývl.

„Vláda přece nemusí vymýšlet to, co už je v soukromém sektoru dávno vymyšlené. Software hodnotí triliony bitů v početných databázích a sleduje modely, podezřelé transakce a aktivity, které jsou předmětem vyšetřování. Naši agenti používají příruční zařízení, jako osobní PDA pro okamžitý a nepřetržitý přístup do databází. Jednoduchým dotazem dostanou kompletní informace o podezřelém. Je to neuvěřitelný pokrok.“

„Jak ale můžete efektivně řídit nějakou operaci, když se na vás ustavičně sypou další a další informace?“ zeptal se Alex.

„Když se tu objeví spis nějaké agentury, je vytvořen záznam. Jen mezi námi, někdy to zaskřípe a systém se taky občas zhroutí. Teď už to ale běhá skoro na jedničku.

Johnsonovým úkolem bylo dohlížet na správnost vkládání dat. Je to velmi náročná práce.“

„Takže nejde jen o rychlost,“ poznamenal Alex.

„Rychlost je zbytečná, když je informace nepravdivá,“

opáčil Hemingway. „Snažíme se samozřejmě všechno updatovat a udržovat, ale naprostá dokonalost je nedosažitelná.“

„Můžete mi ukázat příklady některých spisů?“ zeptala se Simpsonová.

„Jistě.“

Hemingway se posadil k Johnsonovu stolu a položil dlaň na biometrickou čtečku. Pak zadal přes klávesnici nějaké údaje do systému a na obrazovce naskočila tvář společně s identifikačními daty a otisky prstů. Alex najednou hleděl sám na sebe a pročítal záznamy o všem, co udělal od chvíle, kdy opustil matčinu dělohu.

„Jako nezletilý zadržen pro opilství,“ řekla Simpsonová čtoucí v jedné ze sekcí.

„Tohle měli z mé osobní složky vymazat!“ vyštěkl Alex.

„Jsem si jist, že z oficiálních záznamů to vymazáno bylo,“ potvrdil Hemingway. „Mimochodem, jak to vypadá s tím vaším obratlem? Utrpěl jste přece tehdy opravdu vážné zranění, ne?“

„Cože? Vy máte i mé lékařské záznamy? Ksakru, existuje tady nějaké soukromí?“

„Nejspíš jste četl velmi nepozorně zákon o vlastizradě.“

Hemingway opět napsal cosi na klávesnici a na monitoru naskočila další složka. „Chodíte velmi často do baru PRACKA.“ Ukázal na seznam bankovních transferů z kreditní karty. „Předpokládám, že důvodem bude krásná Kate Adamsová.“

„Takže vy vlastně pokaždé, když něco zaplatím, víte, kde jsem?“

„Právě proto platím raději v hotovosti,“ řekl zastřeně Hemingway.

Zadal pár dalších pokynů a na obrazovce se objevila tvář Jackie Simpsonové, digitalizované otisky prstů a základní informace o ní. Ukázala na jeden řádek.

„Tohle není pravda. Narodila jsem se v Birminghamu, ne v Atlantě.“

Hemingway se usmál.

„Tak to vidíte, ani NIC není dokonalé. Dám to opravit.“

„Máte tu vůbec nějaké zloduchy, anebo jen fízlujete poldy?“

Hemingway zase psal na klávesnici a na obrazovce naskočil další obličej.

Jmenoval se Adnan al-Rimi. Byl zabit jiným teroristou ve Virginii. Vidíte, al-Rimi byl prohlášen za mrtvého až po ověření. Proto bliká v pravém horním rohu lebka se zkříženými hnáty. Poněkud černý humor, ani nevím, kdo s tím přišel, ale aspoň je jasné, v jakém statutu podezřelý je.“

Hemingway otevřel vyskakující okno. „Tady jsou otisky prstů. Pomocí nich jsme ho spolehlivě identifikovali.“

„Měl Johnson nějaké informace, které by mohly být pro někoho cenné?“

„Obecně řečeno, každý v NIC může mít informace cenné pro nepřátele této země, agente Forde. Proto provádíme křížové inspekce a hloubkovou kontrolu.“

„Jak je ale možné, že náhlé bohatství Patricka Johnsona nevzbudilo podezření a neseplo varovné systémy?“ zeptal se Alex.

Hemingway vypadal jako opařený.

„Máte pravdu, stala se chyba. Budou padat hlavy.“

„Vaše ale ne,“ neodpustil si Alex.

„Ne, nepatří to do mé odpovědnosti,“ odvětil Hemingway.

„Takže máte kliku. Pokud by zdrojem Johnsonova příjmu nebyly drogy, mohl prodávat nějaká tajemství odsud?“

„Nepravděpodobné, i když ne nemožné. Jenže v jeho domě se našly drogy. Ne informace.“

„Nebude vám vadit, když si promluvíme s jeho spolupracovníky?“

„Zařídím to, ale rozhovory budou muset být monitorovány.“

„Panečku, jako v base. Copak jsme nějací padouši?

Nejsme!“ ušklíbl se Alex.

„My taky ne,“ odvětil zpátky Hemingway.

Hodinový hovor s trojicí Johnsonových spolupracovníků nepřinesl vůbec nic podstatného. Alex se Simpsonovou se jen přesvědčili, že nikdo z nich neznal Johnsona v soukromí.

Když jim vrátili zbraně, šel je Hemingway doprovodit k východu.

„Hodně štěstí,“ řekl ještě, než se za nimi zavřely automatické dveře.

„Prima, děkujeme za pomoc,“ rozloučil se Alex.

Cestou k vozu je hlídali dva ozbrojenci s M-16.

„Hele, kluci, nechcete mě rovnou držet za ruku? Co kdybych se náhodou pomátl?“ poznamenal Alex na jejich adresu a zhnuseně odkráčel pryč.

++++

„Naprostá ztráta času,“ povzdechla si Simpsonová.

„Ostatně jako devadesát procent vyšetřování. To už bys mohla vědět,“ řekl naštvaně Alex.

„Proč jsi tak vzteklý?“

„Chceš snad říct, že z toho, co jsme viděli, nemáš opravdový strach? Zbývalo jen, aby vytáhli informace o tom, jak jsem přišel o panictví.“

„Já nemám co skrývat. Proč ses před tím Tomem choval jako idiot?“

„Byl jsem idiot, protože toho hajzla nemůžu ani cejtit!

„No jo, teď už chápu, proč se tak chováš i ke mně.“

Alex se nijak nenamáhal s odpovědí. Sešlápl plyn až k podlaze a co nejrychleji vypadl ze zdánlivě čistého města Velkého bratra.

KAPITOLA 31

Jen pár minut poté, co Alex se Simpsonovou opustili NIC, došel Hemingway pro Reinkeho s Petersem a kývl na ně. Za čtvrt hodiny už odjížděl pryč a po chvilce ho následovali i oni dva. Sešli se v obchodním centru Tyson’s II Galleria, koupili si kávu a procházeli se uvnitř. Využili rušičku, aby je nikdo neposlouchal, a dávali si velký pozor, zda je nikdo nesleduje. Každý špion si musí sám ověřit, zda ho nešpehuje jeho vlastní agentura.

„Chtěli jsme jim zabránit ve slídění v Johnsonově kanceláři,“ řekl Peters. Jenže pak tam přišel Gray.“

„Já vím,“ odvětil Hemingway. „Taky proto jsem sešel dolů. Poslední, co bych chtěl, je, aby do toho Gray strkal nos.“

„Co ale ten Ford se Simpsonovou?“

„Pokud se dostanou blízko, najdeme cestu, jak to vyřídit,“ řekl Hemingway. „Jo, na dopise jsme našli otisky.“

„Povedlo se je přiřadit?“ zeptal se Reinke.

„Ano.“

„Kdo to je?“ zeptal se Peters.

„Máte to tady.“ Hemingway dopil kávu, zahodil kelímek a Peters sebral kus papíru, který Hemingway upustil. Milton Farb. Hemingway začal vysvětlovat.

„Ještě před pár lety pracoval pro zpravodajskou službu jako počítačový specialista, ale trpěl nějakou duševní poruchou, a tak skončil u psychiatra. Je v telefonním seznamu, nebylo složité najít jeho adresu. Poslal jsem vám šifrovaný mail s jeho složkou. Nejspíš vás dovede k ostatním. Všechny akce ale konzultovat se mnou. Pokud je možné vyloučit likvidaci, půjdete touto cestou.“

Odcházel opačným směrem než Reinke s Petersem, kteří byli náhle plni nové energie.

++++

Carter Gray se vrátil do své kanceláře, vyřídil několik telefonátů včetně hovoru do Bílého domu a pak absolvoval pár krátkých setkání. Nakonec sešel dolů řešit úkol, který mu zaplní několik následujících hodin. Kdykoli prezident někam odjížděl a Gray s ním nejel, využívali k denní poradě kódovanou videolinku. Přípravou na rozhovor strávil Gray spoustu času, ačkoli věděl, že žhavé události budou probrány velmi rychle.

„Pane prezidente, jak oba víme, tenhle svět se řítí do pekla, bohužel i kvůli některým našim akcím, a my s tím můžeme dělat jen pramálo. Avšak pokud budeme i nadále investovat miliardy dolarů do bezpečnosti, mohu vám s velkou mírou jistoty zaručit, že Američané zůstanou v bezpečí. Nicméně i přesto musíme počítat s tím, že nějaká skupinka lidí s pevnými nervy, trochou štěstí a plutoniem může takový slib narušit. V takovém případě neplatí nic a my už můžeme být klidně mrtví. Nějaké otázky, pane?“

Gray se chtěl původně místo jednání vydat na projížďku, ale bohužel mu to nevyšlo. Stejně jako prezident, ani šéf zpravodajských služeb nesměl řídit sám; na to byl pro bezpečnost země až příliš důležitý. Gray chtěl jet rybařit. A jelikož si teď nemohl vzít prut a návnadu, rozhodl se pro jinou formu lovu, ve které nebyl o nic horší. Napsal do laptopu jedno jméno a během pěti minut měl zpátky odpověď. Personál NIC byl každopádně velmi efektivní.

Gray si pomyslel, že sloučit databáze o teroristech v jednu pod NIC byl geniální nápad. Systém se významně zpřesnil a NIC tím navíc získalo výsadní postavení. Když například CIA potřebovala něco najít, využili přístupu do databází NIC a Gray o tom okamžitě věděl. Fungovalo to skvěle, pod záminkou úřednické efektivity vlastně špicloval své kolegy z branže.

Na polovině obrazovky si otevřel okno s obrázky, na druhé pak textové výstupy z databáze, aby je mohl souběžně sledovat. Hleděla na něj spousta mužů. Většina z nich pocházela ze Středního východu; v databázi byli zaneseni i s otisky prstů. Všichni už byli mrtví, někteří dokonce zabiti rukou teroristů. V pravém horním rohu fotografií se nacházela lebka a zkřížené hnáty jako značka jejich osudu.

Byl tu inženýr i chemik, oba experti na výbušniny.

Následoval Adnan al-Rimi, odvážný bojovník, který nikdy neztrácel nervy. Šest dalších přišlo o život, když vybuchla nálož v dodávce. Nikdy se nepřišlo na to, zda tomu tak chtěli, nebo zda šlo o nehodu. Na místě činu zůstaly jen části těl, ne celé mrtvoly. Hrozný obraz. Vyjma Mohameda al-Zavahírího nikdo nepatřil do elitní skupiny, ale stejně bylo pro Ameriku štěstím, že už byli na onom světě.

Gray nemohl nijak zjistit, že fotky al-Rimiho a dalších byly lehce pozměněny. Nebyly to snímky mužů, kteří zemřeli. Byla to digitální koláž skutečného al-Rimiho a muže, který ho ve smrti zastoupil. Vše bylo dovedeno k naprosté dokonalosti, aby se při srovnání snímků, které kolovaly, nenašly rozdíly, které by vzbudily podezření s následující analýzou. Výsledek stál ale za to. Podle fotografií v databázi NIC se tihle Arabové nedali nijak identifikovat.

Dalším brilantním tahem bylo v některých případech i „odstranění“ tváří zemřelých. Do databáze však byly vloženy jejich otisky, jednoznačný důkaz pro pozitivní identifikaci. Otisky nikdy nelžou. V digitálním věku je možné téměř všechno.

A přesto Carter Gray kdesi uvnitř cítil, že něco není v pořádku. Zavřel složku a rozhodl se projít po pozemcích NIC. Předpokládal, že jemu to dovolí. Když vyšel ven, podíval se na oblohu a v mysli se vrátil k událostem, které začaly při letu 747 společnosti Lufthansa z Dullesova letiště.

Na začátku kariéry sloužil v supertajném výcvikovém zařízení CIA, jen dvě hodiny na západ od D. C. Budova, skvěle skrytá v lesích, byla známa jako oblast 51A – „Vražedná hora“, což dokazovalo, že agentura má i smysl pro humor. Později zde měl vzniknout výslechový tábor pro podezřelé z terorismu. Ministerstvo spravedlnosti se však o celém projektu dozvědělo a celý proces se významně zpomalil. Kvůli souběžnému působení základny na Guantanamu na Kubě, kvůli ostudě ve vězení Abú Grajb a po fiasku vězení označovaného jako Solná díra v Afghánistánu by nikdo otevření podobné basy nedovolil.

Grayovi to ale bylo jedno. Ještě pořád se různě po světě najde dost míst, která mohou sloužit podobnému účelu.

Podle amerických i mezinárodních zákonů je zakázáno vězně mučit. Gray už v této záležitosti svědčil před mnoha výbory a každičkým svým slovem lhal i Kongresu. Copak ale všichni ti skvělí legislativci, kteří neznali ani jediné slovo v arabštině a ani nevěděli, jak se jmenují hlavní města Ománu či Turkmenistánu, mohli tušit, jak to v tomhle světě opravdu chodí?

Špionáž je špinavé řemeslo, kde lidé pořád dokola lžou a pořád umírají. Skutečnost, že americký prezident právě zvažoval atentát na zvoleného představitele jiného státu, jen dokazovala, jak moc je globální politika komplikovaná.

Gray se vrátil do své kanceláře. Chtěl se znovu podívat na všechny ty „mrtvolky“, které možná jednou významně ovlivní jeho budoucnost.

Pokud se jim to povede, Bože, ochraňuj Ameriku.

KAPITOLA 32

Alex odeslal Jerrymu Sykesovi poopravenou zprávu ihned, jakmile se vrátil na oddělení. Na rozdíl od prvního hlášení se však tentokrát dočkal bleskové odpovědi.

Telefonické. Bylo z ní zřejmé, že nemusí ani za Sykesem, ani za velícím agentem. Nařídili mu, aby se hlásil přímo u ředitele tajné služby. Alex si okamžitě uvědomil, že to není zrovna dobré znamení.

Ředitelství se nacházelo jen nedaleko, a tak se rozhodl, že půjde pěšky. Na čerstvém vzduchu přemýšlel nad svou budoucností po opuštění tajné služby, a to tři roky před termínem, který očekával.

S ředitelem se setkal zatím jen párkrát na nejrůznějších společenských večírcích. V takové konverzaci byl šéf velmi milý. Alexovy vnitřnosti však neomylně hlásily, že tentokrát spolu kamarádi nebudou.

Za pár minut vešel do prostorné kanceláře. Byl tam i Jerry Sykes, který se zcela očividně snažil co nejvíce splynout s gaučem, na němž seděl, a k Alexově překvapení i Jackie Simpsonová.

„Forde, nezavřel byste laskavě dveře?“ řekl ředitel Wayne Martin.

Zavřít dveře. Tak to už byla opravdu rána. Alex uposlechl instrukci, pak se posadil a čekal, až Martin začne.

Ten mohutný chlap si oblíbil pruhované košile s velkými manžetami. Prošel všemi posty a patřil do týmu, který zadržel Johna Hinckleyho, když chtěl zabít Reagana.

Martin hleděl do složky před sebou. Alex si domyslel, že jsou to jeho služební záznamy. To už vypadalo fakt hodně zle.

Pak Martin složku zavřel.

„Agente Forde, půjdeme rovnou k věci, protože ať už tomu věříte nebo ne, mám ještě spoustu jiné práce.“

„Ano, pane,“ odpověděl Alex automaticky.

„Před chvilkou mi volal pan prezident. Přímo z Air Force One. Ten chlap sedí v letadle, rozjíždí svou volební kampaň, a přesto si našel čas, aby mě informoval. O vás.

Proto jste tady.“

Alex měl najednou pocit, jako by se z něj vypařila veškerá krev.

„Volal pan prezident? Kvůli mně, pane?“

„Nechcete se trošku namáhat a hádat proč?“

Alex hodil pohledem po Sykesovi, ale ten se zarytě díval do podlahy. Simpsonová na Alexe sice hleděla, ale rozhodně to nevypadalo, že mu nějak pomůže.

„Kvůli případu Patricka Johnsona?“ Alex málem neslyšel svůj hlas.

„Bingo!“ zařval Martin a praštil pěstí do stolu. Všichni si poposedli.

„Můžete hádat dál, Forde. Copak asi vedlo prezidenta Spojených států amerických k tak urgentnímu hovoru?“

Alexovi vyschlo v krku, ale ten chlap čekal na odpověď.

„Vyšetřuji smrt Patricka Johnsona. Byl jsem tím pověřen.“

Martin zpola zavrtěl hlavou.

„Vyšetřování přece vede FBI. Já myslel, že jste měl být pozorovatel a hlídat zájmy této organizace. Jediným naším spojením k mrtvému je fakt, že byl společným zaměstnancem naší agentury a NIC. Ve skutečnosti ale spadá pod jurisdikci NIC. Vy s tímto tvrzením nesouhlasíte?“

Alex se ani nenamáhal podívat na Sykese.

„Souhlasím, pane.“

„Výborně. Jsem rád, že v tomhle máme jasno. Agenti FBI našli v domě pana Johnsona drogy a tuto stopu i nadále sledují. Došli k závěru, že ty drogy prodával a přišel si tak na slušné peníze. Jeho zaměstnání v NIC s tím ovšem nemá vůbec nic společného. Víte o tom?“

„Ano, pane.“

„Zase dobře.“ Martin vstal a Alex jen čekal, co bude následovat. Nebyl nijak zklamán. Ředitel vybuchl.

„No, když tedy máme jasno, můžete mi laskavě říct, co jste sledoval tím, že jste vletěl do NIC a k výslechu si vybral rovnou Cartera Graye?“ Následoval zvuk, který nelze označit jinak než jako naučené velitelské zaskučení.

Alex jen pomalu hledal slova.

„Domníval jsem se, že je třeba podívat se na ten případ ze všech úhlů, a tudíž se mi návštěva NIC zdála zcela opodstatněná. Prováděli pro nás analýzu dopisu a“

„Vyslýchal jste Cartera Graye, nebo ne?“

„Ne, pane. Objevil se a sám se nabídl, že nás odvede do Johnsonovy pracovny. Do té doby jsem se sotva bavil s dvěma nižšími podřízenými, kteří nijak nespolupracovali.“

„Vyhrožoval jste příkazem k prohlídce v objektech NIC?“

Alexovo srdce málem přestalo bít.

„Jen rutinní práce a“

Martin znovu praštil do desky stolu.

„Ano, nebo ne?“

Na Alexově čele se perlily kapky potu.

„Ano, pane.“

„Dozvěděl jste se něco důležitého, když už jste byl uvnitř? Našel jste předmětnou zbraň? Našel jste důkazy, že Carter Gray zosnoval nějaké neférové spiknutí?“

I když šlo především o řečnické otázky, Alex cítil povinnost na ně odpovědět.

„Nedozvěděli jsme se nic, co by vyšetřování nějakým způsobem napomohlo. Ale musím znovu připomenout, že nás ministr Gray prováděl ze své vlastní iniciativy. Vlastně nám věnoval jen pár minut.“

„Forde, nejspíš vám budu muset vysvětlit, jak to v naší branži chodí. Ministra Graye neposadili na to místo v NIC

pro nic za nic. Moc dobře věděl o vaší přítomnosti i o tom, proč tam jdete, a proto sešel dolů. Prezidentovi řekl, že se cítil povinen to udělat, protože kdyby se dostalo do médií, že NIC nespolupracovalo při vyšetřování trestného činu, vrhlo by to na něj i na celou agenturu špatné světlo. Jak jistě víte, jsou si s prezidentem hodně blízcí. Takže věci vrhající špatné světlo na NIC a ministra Graye nedělají prezidenta šťastným. Chápete?“

„Jistě, pane.“

„Jste si také vědom, že ministr Gray přišel s iniciativou vnitřního vyšetřování v NIC v Johnsonově případu a přizval si k tomu FBI?“

„Ne, pane. O tom jsem nevěděl.“

Martin ho ale nyní neposlouchal a vzal ze stolu list papíru.

„Podle vaší první zprávy jste došel k závěru, že pan Johnsona byl drogový dealer, a sledoval jste stejnou stopu jako FBI. Tak to tam stálo. Ještě včera večer. Ráno zničehonic vletíte do NIC a začnete klást otázky, které jsou v přímém rozporu s původní verzí. Proto se ptám, co se stalo v době mezi tím, co jste napsal zprávu, a vaším příchodem do NIC? Proč jste najednou změnil názor?“

Podle způsobu, jak na něj Martin hleděl, Alex pochopil, že ten chlap odpověď zná. Hodil okem po Simpsonové, která si nervózně prohlížela své boty se silnými podpatky.

Tak proto tady byla! Do hajzlu! Podíval se zpět na ředitele.

„Čekám odpověď,“ řekl Martin.

Alex si odkašlal, aby získal čas.

„Pane, oni analyzovali ten rukopis dopisu, já chtěl mít výsledky.“

Martin si ho změřil pohrdavým pohledem tak, že Alex pocítil, jak se potí v podpaží.

„Nevěšte mi bulíky na nos, synku,“ řekl Martin tichým, vyrovnaným hlasem, z něhož šel ještě větší strach než při předcházejících tirádách.

Ředitel

se

podíval

na

Simpsonovou.

„Agentka Simpsonová mě informovala, že jste jí řekl o nějakém starém příteli, který vás přesvědčil o nutnosti vrhnout se do vyšetřování.“ Odmlčel se a řekl. „Kdo je ten přítel?“

Když nedržíš jazyk za zuby i v běžných situacích, tak se ti to určitě vymstí.

Alexova mysl se zoufale hnala k místu v jeho kariéře, kdy ho s ostudou vyhodí ze služby. Co udělá s hypotékou?

Anebo dostane rovnou trest smrti, až tu Simpsonku zabije?

„Na tuto konverzaci s agentkou Simpsonovou si opravdu nevzpomínám, pane.“

„Nejsem si jist, zda služba potřebuje agenty s tak mizernou pamětí, takže se zamyslete a co nejrychleji si vzpomeňte. Mějte na mysli, že jsou tu dvě možné kariéry, z nichž ta jedna se začala povážlivě chýlit ke konci.“ Znovu se koukl po Simpsonové.

„Identita té osoby není důležitá, pane. Už předtím jsem si byl jist, že budu ve vyšetřování pokračovat, protože pár věcí v tom případu prostě nesedí. Agentka Simpsonová nemá s tou akcí v NIC nic společného. Dělala jen to, co jsem jí řekl, a ještě váhala. Jsem připraven nést veškeré následky.“

„Takže vy odmítáte odpovědět na moji otázku?“

Alex z mnoha důvodů nemohl jméno svého přítele prozradit. Muž, který si říkal Oliver Stone a který dal dohromady pár pěkných teorií o nejrůznějších spiknutích, občas přebýval ve stanu před Bílým domem. Ne. Jméno toho člověka zkrátka neřekne. Alex si nervózně olízl rty.

„Opakuji, že jsem získal důvěrnou informaci, a já prostě budu držet slib.“ Na Simpsonovou se ani nepodíval, a vlastně ani nemusel. „Takže teď si se mnou můžete dělat, co chcete, pane.“ Ředitel se posadil do křesla a mírně se zaklonil. „Forde, prožil jste ve službě dobrá léta.“

„Rád bych si to myslel taky.“ Alex cítil, jak se mu před dopadem sekery zrychluje dech.

„Jenže lidé si pamatují hlavně konec kariéry.“ Alex se málem rozchechtal, protože Stone mu vlastně řekl totéž, i když ze zcela jiného důvodu.

„Už jsem tuhle myšlenku slyšel, pane.“ Odmlčel se a dodal. „Předpokládám, že mě přeložíte na jiné oddělení.“

Vždycky když se služba chtěla nějakého agenta zbavit, poslala ho obvykle na nějaké zcela podřadné, nenáviděné místo. Alex však dobře věděl, že jeho přeložení je spise jen zbožným přáním. Neuposlechnutí příkazu ředitele mohlo vést k okamžitému vyhazovu.

„Zbytek dne máte volno. Od zítřka jste přeložen z místního oddělení zpět k prezidentské ochrance. Možná, že vám postávání někde u dveří zase vrátí smysl pro realitu.

Moje druhé já mi radí, abych vás okamžitě vyhodil, jenže máte za sebou slušnou kariéru; bylo by ostudné poslat vás rovnou do srabu.“ Pak ale zvedl prst. „Jen aby nedošlo k nedorozumění – k místům, kde se pohyboval Patrick Johnson, se nepřiblížíte ani na krok, i kdyby vám ten váš starý přítel radil bůhvíco. Je vám to jasné?“

„Absolutně, pane.“

„A teď odtud kčertu vypadněte.“

KAPITOLA 33

Džamila vykoupala děcko, a když ho oblékla, zadívala se z okna. Na dvorku za domem byla Lori Franklinová a hrála si s kluky. Lori s dětmi netrávila příliš mnoho času, alespoň podle Džamilina názoru, ale když už s nimi byla, starala se o ně více než dobře.

Četla jim, kreslila si s nimi a oni rostli a měnili se každým dnem. Bylo jasné, že se Lori Franklinová ve svých synech zhlíží . Teď houpala prostředního z nich na houpačce, zatímco nejstarší syn se vozil na prasátku. Pak se vzájemně honili po dvorku, než se všichni svalili na jednu hromadu.

Záchvěvy smíchu zasáhly i Džamilu a ona, navzdory své snaze potlačit radost, se nakonec také rozesmála. Synové.

Chtěla hodně synů, kteří vyrostou ve vysoké, silné muže a pak se postarají o matku, když zestárne.

Džamila se najednou přestala smát a odvrátila se od okna. Lidé by se nikdy neměli vzdávat toho, co mají. Nikdy.

Američané, ti přece mají všechno.

Později připravovaly Džamila s Franklinovou oběd. Lori šla zavřít ledničku a náhle se v jejích očích objevil překvapený pohled.

„Džamilo, v ledničce je jídlo košer.“

Džamila si otřela ruce do ručníku.

„Ano, paní, koupila jsem ho v obchodě. Za své. Je to pro mě.“

„Džamilo, mně je to jedno. Platíme ti stravu. Ale košer je přece židovské jídlo.“

„Ano, paní. Já vím.“

Franklinová vypadala zmateně.

„Něco mi asi uniklo. Copak muslimové jedí židovské jídlo?“

„Židé jsou lidé božích knih, tedy myslím podle koránu samozřejmě. Křesťané také. Ježíš je považován za významného proroka islámu, není ale bohem. Není jiného boha než Alláha. Jedině prorok Mohamed mluvil s Alláhem a předával jeho slova lidem. Nicméně David a Ibrahim, kterému vy říkáte Abrahám, jsou i pro islám významnými proroky. Ctíme je za to, co udělali. Právě Ibrahim se svým synem Išmaelem získali Ka’abu a zavedli hadždž, pouť do Mekky.“

Franklinová vypadala velmi netrpělivě. „Díky za hodinu náboženství, ale jak to souvisí s jídlem? “

„Muslimové mohou jíst jídlo, které je povolené, tedy halal, a musí se vyhnout haram, jídlu zapovězenému. Tyhle zásady vycházejí z koránu, fatvy a dalších islámských pravidel. Nesmíme pít alkohol a jíst vepřové, psí či opičí maso. Smíme jíst pouze maso zvířat, která mají rozeklaná kopyta a přežvykují, a také ryby, které mají ploutve a šupiny. Stejně jako židé. Ti ostatně připravují potravu způsobem, která je pro muslimy přijatelná, například vypouštějí z masa veškerou krev. Židé nezabíjejí zvířata uvařením či elektrickým proudem, ale taky nepronášejí třikrát Alláh akbar, když zvíře porážejí. To znamená, Bůh je veliký. My muslimové si Alláha vážíme, proto jeho jméno vyslovujeme před každým jídlem. Bůh nedovolí lidem hladovět, když nemohou naplnit halal. Jestliže se před jídlem pronese modlitba, jídlo je pak halal. Ne všichni muslimové sní židovské jídlo, ale já, k dyž nemohu najít žádné halal, pak klidně sním i košer. “

Lori Franklinová se začala na svou chůvu mračit. „Hm, tak tomuhle já vůbec nerozumím. V novinách vždycky najdu nějaký příběh o tom, jak se židi a muslimové vraždí navzájem. Vím, že to není takhle jednoduché, ale když jíš jejich jídlo a oni jsou v té vaší bibli, tak se dá pochopit i tvůj pohled na celou věc.“ Džamila ztuhla.

„My se přece nelišíme v jídle. Budu vám o tom“

„Hm, vlastně mě to nezajímá. Po obědě mám schůzku s Georgem. Zapomněl doma letenky pro svůj večerní let. On si prostě nepamatuje vůbec nic. Člověk by čekal, že investiční bankéř bude mít trochu lepší paměť.“

++++

Když po obědě Lori Franklinová odešla, naložila Džamila děti do dodávky a odjela s nimi do parku. Cestou se v myšlenkách vrátila do své nedávné minulosti.

V Pákistánu poznala mladé muže, kteří si před svou dobrovolnou smrtí psali deníky, své obětní deníky. Na západě se jim říkalo deníky sebevrahů. V novinách si už několikrát přečetla o jejich nálezech a teď se zaobírala myšlenkami na svůj poslední den. Na co asi bude myslet, až přijde její čas? Jak bude reagovat? Napadala jí spousta otázek a trápily ji pochybnosti. Bude dost statečná?

Představovala si, že si zachová klidnou, noblesní tvář, ale bude tomu tak doopravdy? Půjde rovnou do ráje? Bude pro ni někdo truchlit? Měla pocity viny, zda dostatečně miluje Alláha, který je pro muslimy vším.

Za normálních okolností bylo umístění ženy do teroristické buňky mezi muže nepředstavitelné, protože se ještě pořád dodržovaly tvrdé a přísné zvyky a zákony zakazující nezadaným mužům a ženám být pospolu. Brzy se však ukázalo, že muslimští muži bývají v Americe okamžitě podrobeni pečlivé prověrce, zatímco ženy projdou mnohem snadněji. Proto bylo do akcí zapojováno mnohem více žen než dříve.

Džamila prošla výcvikem společně s jedním mladíkem.

Jmenoval se Achmed a byl to Íránec. Džamila k němu byla zpočátku dost podezřívavá, neboť mezi její rodnou zemí a Íránem ještě stále panovala nevraživost. Achmed jí však popsal život v Teheránu, který se tak lišil od toho, co jí o Íránu říkali.

„Lidé chtějí být šťastní,“ vykládal. „Pokud nejsou svobodní, tak to nejde. Můžeš milovat a uctívat boha, i když ti lidé nebudou pořád vykládat, jak máš celý život žít.“ Pak jí vyprávěl o tom, jak íránské ženy řídí, volí a dokonce i zasedají v parlamentu. Nemusejí si zahalovat celou tvář, jen tělo a vlasy, a mohou se dokonce i líčit. Vyprávěl také o tom, jak se do země pašují satelitní antény, jak lidé poslouchají rádio, když jedou autem. Pokud víš, kam jít, a říkáš správné věci, můžeš obejít pravidla a muláhy. Můžeš žít svůj život, i když třeba jen chvilku. Džamila mu oddaně naslouchala, kdykoli promluvil.

Jednou jí řekl, že její jméno znamená v arabštině šťastná a že se k ní hodí. Odvracel od ní oči, ale její jméno vyslovoval vždy s úctou a obdivem. Najednou se jí zdálo, že před ní leží budoucnost, o které by si dříve netroufala ani snít. Jenže on nadšeně hovořil o blížící se smrti, a dokonce si psal i deník, který kromě poznámek obsahoval i přesný den a hodinu, kdy zemře pro Alláha. To datum jí nikdy neřekl.

Džamila nevěděla, zda se jeho přání nakonec splnilo.

Neměla žádné zprávy o tom, kam ho poslali. Četla noviny a v nekrolozích hledala jeho jméno a fotografii, ale nikdy nic nenašla. Docela ji trápilo, zda ji také on bude jednou hledat a pročítat nekrology.

Achmed byl mimo jiné i začínající básník, který snil o tom, že jeho jemné arabské verše bude někdy někdo číst.

Jeho básně plné tragiky se podle Džamily zrodily z jeho života poznamenaného násilím a utrpením v Íránu. Jednou z posledních myšlenek, které jí řekl, bylo: Když člověk ztratí všechno vyjma vlastního života, nečiní to život cennějším, jen to posiluje jeho obětování. Zemřít pro Alláha je tím největším smyslem života.

Nikdy tato slova nezapomněla. Dodávala jí vnitřní sílu a vnášela do jejího života smysl. Korán říká, že muž či žena, kteří žijí správným životem a jsou naplněni vírou v Boha, vstoupí do ráje. Džamila se však naučila toto tvrzení chápat tak, že jedinou cestou, jak se tam dostat, je zemřít jako mučedník v islámské svaté válce. Pokud tomu tak je, obětuje se bez okolků. Posmrtný život bude přece mnohem lepší.

Byla si jista, že Alláh nepřipustí opak.

Občas si představovala, jak do ráje vstupuje po boku Achmeda a jak budou společně žít v nekonečném míru a pokoji. Právě tato představa byla jedinou, při níž se opravdu usmívala. Ano. Toužila ho znovu spatřit. V životě či smrti, na tom nezáleželo. Vlastně jí to bylo jedno.

KAPITOLA 34

Stone se vrátil do svého domku, přiložil si na tvář led a odpočíval, než otok splaskl. Pak vzal vypůjčený telefon a zavolal Reubenovi a Calebovi. Domluvili se na večerní schůzce, Miltona ale nesehnal.

Nakonec vyšel ven na hřbitov a pomohl několika návštěvníkům najít správný hrob. Církev vedla kdysi přesnou evidenci jednotlivých míst, ale pak se seznam někam ztratil. Stone se před dvěma lety rozhodl, že seznam obnoví, a tak zkontroloval všechny náhrobky a místní záznamy. Pustil se i do historie hřbitova a stal se vlastně jakýmsi neformálním průvodcem pro ty, kdo na hřbitov zavítali.

Když návštěvníky opustil a vrátil se ke své práci, uvědomil si, že ho ta prokletá tvář stále pálí. Ne snad kvůli zranění, ale spíše z roztrpčení. Bylo to hloupé, co před Adelphii udělal. Pořád vnímal váhu břitvy ve své dlani.

Taková hloupost!

Pak se rozhodl, že za Miltonem dojede metrem. Chtěl si ověřit, zda už jeho přítel vyhledal poznávací značku, a současně chtěl vědět, jestli je v pořádku. Ti, které měli proti sobě, se mohli k identifikaci Miltonových otisků dostat více než snadno.

Kráčel po ulici ke stanici podzemky Foggy Bottom, když za sebou náhle zaslechl klakson automobilu. Otočil se.

Agent Ford zajel se svým vozem Crown Vic k chodníku a stáhl okénko.

„Chceš svézt?“ Alex si okamžitě všiml přítelova zranění.

„K čertu, co se ti stalo?“

„Upadl jsem.“

„Jsi v pořádku?“

„Utrpělo spíš mé ego než tvář.“

Stone vlezl do vozu a Alex se rozjel. Když už se Oliverovi zdálo, že uběhl odpovídající čas, znovu promluvil.

„Přemýšlel jsem o tom, co jsi mi včera řekl. Jak jde vyšetřování?“

„Skvěle, přeložili mě zpátky do ochranky.“

„Agente Forde“

„Olivere, po těch letech mi snad už můžeš říkat Alexi.“

„Jasně, Alexi. Jen doufám, že ses kvůli té mé radě nedostal do maléru.“

„Jsem velkej kluk. A navíc jsi měl pravdu. Jen jsem neměl pohromadě všechna fakta, a tak jsem za to zaplatil.“

„Jaká fakta?“

„To je bohužel tajemství. Mimochodem, kam jsi to šel?“

„Za přítelem na návštěvu,“ odpověděl Stone.

„Doufám, že sedí hodně vysoko. Nikdy jsi takových přátel moc neměl.“

„Nemám žádného takového.“

„Já taky ne. Jen se ukázalo, že můj parťák, ta mladá holka – sakra, proč jí vůbec říkám parťák – nejspíš takové styky má. Vlastně mi dneska řekla, že jejím kmotrem není nikdo jiný než Carter Gray.“

Stone se na něj podíval.

„Jak se ta holka jmenuje?“

„Jackie Simpsonová.“

Stone ztuhl.

„Dcera Rogera Simpsona?“

„Jak to víš?“

„Mluvil jsi o kamarádech nahoře, no a výš než Roger Simpson už skoro nikdo není. Před lety pracoval v CIA, už je to ale hrozně dávno.“

„Hm, to jsem netušil. Ale nejspíš to vysvětluje jeho zájem o zpravodajské služby.“

Stone hleděl ven z okna.

„Kolik je té ženské?“

„Cože? Jackie? Něco kolem třiceti.“

„A teď začala u tajné služby?“

„Předtím sloužila u alabamské policie.“

„Jak vypadá?“

„Právě teď mě ta dáma opravdu štve. Dneska ráno mě práskla.“

„Já se ptal, jak vypadá.“

„Proč to chceš vědět?“ podivil se Alex.

„Jsem zvědavej,“ prohodil Stone.

„Drobná, černé vlasy, modré oči, a když je hodně naštvaná, tak mluví se silným přízvukem. Vůbec se nedrží zpátky a říká, co ji napadne. Rozhodně žádná květinka.“

„Aha, takže kočka?“

„Proč, chceš ji snad sbalit?“ ušklíbl se Alex.

„Staříci vždycky čučej na mladý holky,“ odvětil Stone s úsměvem.

Ford pokrčil rameny.

„Jo, je pěkná, teda až na to její chování.“

Něco kolem třiceti. Černovláska s modrýma očima a pěkně prořízlou pusou, přemýšlel Stone a pak se zeptal.

„Mluvil jsi někdy s Carterem Grayem?“

„Dneska,“ odvětil Alex.

„Co si o něm myslíš?“

„Fakt ohromující chlap.“

„Aha, tak proto máš ten malér?“

„No, já si myslel, že jsem koumák, a tak jsem nechal dva agenty NIC provést analýzu sebevražedného dopisu. Byla to pro mě záminka, abych se mohl v NIC trochu porozhlédnout. Jenže, jak se ukázalo, strčil jsem hlavu do pasti. Měl jsem to předvídat.“

Stone už ale poslední část jeho řečí nevnímal. Daleko víc ho teď zajímala skutečnost, že NIC prověřovala sebevražedný dopis. Byly na něm Miltonovy otisky?

„Byli ti chlápci vůbec k něčemu?“

„Ani ne. Víš, že nesnáším lháře. Je jedno, jestli ti blbci slouží v NIC, CIA či DIA, stejně ti neřeknou pravdu, i kdyby na tom závisel život tvé matky.“

„Hm,“ přitakal Stone přes sevřené rty.

Asi v polovině cesty pak požádal Alexe, aby ho vyhodil.

„Já tě odvezu až tam, Olivere“ nabídl se. „Díky tobě mám ředitelské volno.“

„Ne, díky, potřebuju se trochu projít.“

„S tím obličejem bys měl zajít k doktorovi.“

„Jo, zajdu.“

Jakmile Alex odjel, Stone vytáhl mobil a okamžitě zavolal Miltonovi. Bylo sice špatné, že Alexe z toho případu stáhli, ale aspoň nebyl v ohrožení. Totéž se však rozhodně nedalo říci o ostatních. Jeho pochyby přehlušil Miltonův hlas.

„Haló?“

„Miltone, kde jsi?“

„U Chastity.“

„Jak dlouho už tam jsi?“

„Od rána, proč?“

„Když jsi odcházel, nevšiml sis někoho?“

„Ne.“

„Domů se nevracej. Sejdeme se někde jinde.“ Stone rychle zvažoval možnosti. „Na nádraží Union. Můžeš tam být tak za půl hodiny?“

„Jasně.“

„Budu stát u knihkupectví. Zjistil jsi tu značku?“

„Bez problémů. Mám jméno i adresu. Je to“

„Řekneš mi to osobně. Miltone, teď mě dobře poslouchej. Musíš si být jist, že tě nikdo nesleduje.“

„Tys něco zjistil?“ vyhrkl Milton nervózně.

„Povím ti to, až se sejdeme. Jo, ještě jednu věc. Můžeš zjistit něco o Jackie Simpsonové, dceři senátora Simpsona?

Pracuje teď v tajné službě.“

Jakmile Stone ukončil hovor, zavolal i Reubenovi s Calebem, aby je informoval o posledních událostech. Pak se vydal k nejbližší stanici metra a po pár minutách už stál před vchodem do knihkupectví B. Daltona, které zabíralo velkou část nádraží Union. Při prohlížení knih si pečlivě hlídal východ z metra, odkud měl přijít Milton. Ten se však objevil úplně jinde, než Stone předpokládal.

„Odvezla mě sem Chastity,“ vysvětloval. „Co to máš s obličejem?“

„To není důležité. Chastity je ještě tady?“

„Ne, řekl jsem jí, ať jede domů.“

„Miltone, víš určitě, že tě nikdo nesledoval?“

„Buď bez obav.“

Stone ho odvedl k cukrárně naproti knihkupectví.

Koupili si kávu a posadili se ke stolku v rohu. Milton vytáhl telefon a zmáčkl tlačítko.

„Komu voláš?“ zeptal se Stone.

„Nikomu. Mám v mobilu rekordér. Právě jsem si vzpomněl, že mám pak Chastity zavolat, a tak si to chci poznamenat. Ten telefon, co máš ode mě, to umí taky. Má i foťák.“

„Co ta poznávací značka?“ zeptal se Stone, když Milton telefon konečně odložil.

„Auto patří Tyleru Reinkemu. Bydlí u Purceville, mám přesnou adresu.“

„Zjistil jsi, kde pracuje?“

„Prohledal jsem, co se dalo, ale kupodivu jsem o něm vůbec nic nenašel.“

„Což znamená, že dělá pro NIC. A to se ti hacknout nepodaří.“

„Ale jo.“

„A Jackie Simpsonová? Našel jsi něco?“

„Něco mám, vytiskl jsem ti to,“ řekl a podal Stoneovi papírové desky.

Stone je otevřel a hleděl na fotografii vytištěnou na laserové tiskárně. Alex měl pravdu, Jackiina povýšenost se dala dobře vyčíst i z její tváře. V deskách byla i adresa, bydlela jen kousek od oddělení. Nejspíš chodí do práce pěšky. Když Stone složku zavřel, strčil ji do batohu a řekl Miltonovi, že NIC má sebevražedný dopis a pravděpodobně také jeho otisky. Milton se zhluboka nadechl.

„Já vím, že jsem na ten papír neměl sahat“

„Myslíš, že jsi ještě pořád v databázi teroristického?“

„Asi jo. A nejspíš budu i v databázi tajné služby za ten blbej dopis, co jsem poslal Ronaldu Reaganovi. Prostě mě tenkrát hrozně rozčílily ty jeho škrty v rozpočtu výzkumu duševního zdraví.“

Stone se naklonil dopředu.

„Dnes večer bychom se měli sejít v Calebově kondominiu. Musíme se poradit. Teď jsem si jist, že to není bezpečné.“

„Co tedy navrhuješ?“

Vtom zazvonil Stoneův telefon. Reuben byl hodně rozrušen.

„Byl jsem na pivku s jedním přítelem. Bojovali jsme spolu ve Vietnamu a pak jsme oba vstoupili do obranného zpravodajství. Slyšel jsem, že z DIA právě odešel, a tak jsem si myslel, že ho pozvu na jedno a že třeba něco pustí.

Říkal, že NIC prý štve úplně všechny, protože chtějí mít veškeré spisy o teroristech jen pod sebou. Dokonce tam přetáhli i dokumenty CIA. Gray dobře ví, že když kontroluje tok informací, pak ovládá i všechno ostatní.“

„Takže všechny zpravodajské agentury musí čerpat informace z NIC?“

„Jo. NIC ví vlastně o všem, co se děje.“

„Podle zákona jim to ale stejně přísluší.“

„Sakra, copak se někdo stará o to, co je v zákonech?

Olivere, ty fakt věříš, že třeba CIA vůbec nelže?“

„Ne,“ připustil Oliver. „Říkat pravdu nemá ani v historickém smyslu žádné opodstatnění. Špioni lžou vždycky.“

„Platí ta schůzka u Caleba?“ zeptal se Reuben.

„Nejsem si jist, že u Caleba“ Stone se náhle odmlčel.

„Caleb?“ řekl tiše.

„Olivere?“ sykl Reuben. „Jsi tam?“

„Olivere? Jsi v pořádku?“ ozval se Milton s obavami v hlase.

Stone začal najednou mluvit velmi rychle.

„Kde teď jsi?“

„V odporné díře, které se říká můj domov. Proč?“

„Můžeš mě vyzvednout na nádraží Union a odvést do skladiště?“

„Jo, ale ještě jsi mi neodpověděl. Platí ta schůzka u Caleba?“

„No, já myslím, že jinde“ Stone se rozhlížel kolem sebe. „Sejdeme se tady na nádraží.“

„Dobře, nádraží Union,“ opakoval Reuben. „Moc soukromí tam ale mít nebudeme, Olivere.“

„Já neřekl, že tady budeme schůzovat.“

„Moc tě nechápu,“ odvětil s bručením Reuben.

„Hele, vysvětlím ti to později, teď sem co nejrychleji přijeď. Budu čekat venku.“ Stone zavěsil a podíval se na Miltona.

„Proč měníme místo?“

„Něco tam potřebuju. Pak to všechno začne konečně zapadat do sebe.“

KAPITOLA 35

„Nikdo doma,“ řekl Tyler Reinke, když ze svého vozu sledoval vchod do Miltonova domu. Pak se podíval do papírů. „Vyhrožovat prezidentu Reaganovi, že ho otráví plněnými bonbony, to mu ke kariéře rozhodně nepřidalo,“

poznamenal jedovatě. „Možná, že právě proto nakonec nešli svědčit. Kvůli tomu jeho záznamu.“

„Mě spíš zajímá, co dělal o půlnoci na Rooseveltově ostrově,“ ozval se Peters.

„Jak jsem říkal, počkáme a zjistíme to později. Pokud se skrývá v domě, čas hraje pro nás a on se ukáže.“

„Mezitím bychom mohli zajet do Georgetownu, ne?

Třeba někdo něco viděl. Mohlo by se nám to hodit,“ dodal Peters.

„Jo, a když už tam budeme, mrkneme se znova i na tu loďku.“

++++

Kapitán Jack si nasadil klobouk a prstem přejel po žluté růži vsazené do klopy. Právě si prohlížel interiér své nové nemovitosti. Ve velké dílně se nacházely tři pracovní prostory. Všechny teď byly prázdné, vyjma jednoho vozu, který vyžadoval pozornost jeho mechaniků. Íránec Achmed vylezl zpod auta a otřel si čelo.

„Jak to jde?“ zeptal se Kapitán Jack.

„Přesně podle časového rozpisu. Mluvil jste s tou ženou?“

„Jistě. Všechno je na svém místě a připraveno,“ odvětil Kapitán Jack. „Už se ale znova neptej, Achmede,“ dodal s kamenným pohledem.

Íránec ostře přikývl a znovu vlezl pod auto. Velmi záhy se vzduchem neslo hučení elektrických nástrojů a Kapitán Jack vyšel ven na sluníčko. Achmed počkal několik minut, pak zase vylezl zpod auta, došel k ponku a z umaštěného hadru vytáhl nůž s dlouhým ostřím, který skrýval mezi nářadím. Strčil ho pod zadní kobereček vozu a ten pak pečlivě urovnal.

Kapitán Jack nastoupil do své audiny a odjel do bytu naproti nemocnici Milosrdných. Jeden z Afghánců ho pustil dovnitř.

„Jsou tu už zbraně?“ zeptal se Kapitán Jack.

„Jak jste říkal, nanosili jsme je sem kousek po kousku v nákupních taškách.“

„Ukažte mi je.“

Muž ho odvedl před velkou televizní obrazovku v rohu místnosti. Společně ji odtáhli a Afghánec šroubovákem odstranil koberec, pod kterým se nacházela vycpávka a druhá podlaha. Když ji prořízli, spatřil Kapitán Jack krátké provazy napnuté mezi nosníky rozmístěnými patnáct centimetrů od sebe. Na provazech ležely dvě ostřelovačské pušky s optickými zaměřovači.

„Už jsem o těch M-50 slyšel, ale nikdy jsem s nimi nepracoval,“ řekl Kapitán Jack.

„Mají digitální optiku bez viditelného značkování; jsou komorované na jedenadvacetimilimetrové náboje se zabudovanými senzory prostředí, včetně termické detekce cíle.“ Afghánec poklekl a ukázal na jednu část zbraně. „Je tu i neurovyvažování svalového chvění.“

„Něco takového jsem nikdy nepotřeboval,“ zabručel Kapitán Jack.

„Povrch zbraně je z kamoflexu, takže po stisknutí tohoto tlačítka splývá s okolím. Hlaveň je vyrobena pomocí nanotechnologií a na tisíc metrů činí výchylka pouhou jednu desetitisícinu úhlové minuty. Na tuhle práci je až zbytečně dokonalá, ale co? Máme tu i pár MP-5 se dvěma tisíci náboji.“

Na počátku své kariéry udělal Kapitán Jack jednu neodpustitelnou chybu, když využil hodnotu tlaku tak, jak ji uvedli v předpovědi počasí. Zbraň pak nastavil podle jejího přepočtu na nadmořskou výšku. Střelec se však musí řídit tlakem skutečným, a to bez ohledu na přepočet. Chladný vzduch má totiž mnohem vyšší hustotu než teplý a rychlost zvuku je pak v chladném vzduchu nižší. Pro člověka, který používá supersonické střelivo, šlo o chybu zcela zásadního významu. Kulka, která měla zabít, jen zranila, což je v případě atentátu na hlavu státu prachbídný výsledek.

„Kam jste ukryli střelivo?“ zeptal se.

Afghánec obešel velkou televizi a odšrouboval z ní zadní panel. Uvnitř byly úhledně naskládané zásobníky do MP-5 a krabice s náboji.

„Víte, my na televizi moc nekoukáme,“ řekl Afghánec úplně zbytečně.

„Kde jsou ty další dvě a náboje do nich? Jsou to ty nejdůležitější zbraně.“

„Jsou pod podlahou. Připravené. Cvičili jsme přes padesát hodin. Nebojte se, nemineme.“

„Počasí vypadá zatím dobře, ale velmi často se tady mění.“

Afghánec pokrčil rameny.

„Na tak krátkou vzdálenost to nebude nijak složité. Už jsem zasáhl cíl i z třikrát větší dálky. V noci, a ještě k tomu pod palbou.“

Kapitán Jack věděl, že mu Afghánec nelže, koneckonců také proto tu dneska byl.

„Jenže jste to ještě nikdy nedělal takhle,“ řekl. „Dostřel i letová dráha budou jiné.“

„Věřte mi, já vím.“

Kapitán Jack vešel do koupelny a hleděl v zrcadle na svůj nový převlek. Sundal si klobouk a pozoroval husté vlasy prorostlé šedinami, knír a krátkou bradku. Sňal brýle s tmavými skly a zadíval se do modrých očí. Na jedné straně dlouhého a silného nosu měl malou jizvičku. Husté vlasy byly obyčejná paruka a knír byl falešný. Ve skutečnosti byl plešatý, hladce oholený, s hnědýma očima a bez jizvy. Jen ten nos byl pořád dlouhý, i když nevýrazný.

Znovu si nasadil klobouk i brýle. Ze světa zmizel už mnohokrát, někdy dokonce i před svými zaměstnavateli, mezi které kdysi patřila i vláda Spojených států. Čas od času pracoval na volné noze a vždy bral tu nejvyšší nabídku. Jeho umění zabíjet a nervy ze železa mu to prostě umožňovaly.

Tentokrát, přesně jak to řekl Hemingwayovi, zmizí ze světa nadobro.

++++

Vydal se autem k místu, kde proběhne slavnostní ceremoniál. Leželo asi deset minut od centra a za tu dobu se může stát opravdu cokoli. Když tam dorazil, ani se nezastavil, jen místo pomalu objížděl kolem dokola a do paměti si ukládal všechny důležité detaily. Oblast byla ohraničena běžným zemědělským plotem, ve kterém byl pouze jeden vjezd pro vozidla a několik průchodů pro pěší.

Vjezd lemovaly téměř dvoumetrové cihlové sloupy a právě mezi nimi bude muset vládní kolona projet tam a pak zase zpátky. Bestie bude mít docela problém se mezi nimi protáhnout.

Očima projížděl linie lesa a odhadoval, kde budou rozmístěni vládní snipeři. Kolik jich bude? Tucet? Nebo ještě víc? V současnosti to šlo jen těžko odhadnout, i kdyby měli ty nejlepší zpravodajské informace. Budou maskovaní a splynou s prostředím, takže si jich všimnete až ve chvíli, kdy se ocitnou krok před vámi. Kapitán Jack dobře věděl, že všichni jeho muži zemřou při svém posvátném poslání.

Bude to rychlé a bezbolestné. Supersonické střelivo velkého dostřelu vás při zásahu do hlavy usmrtí dřív, než mozek stihne reagovat. Smrt fidajínů však tak úplně bezbolestná nebude.

Kapitán Jack si představoval, jak kolona vjíždí na místo ceremonie a prezident vystupuje z Bestie. Bude mávat, tu a tam podá někomu ruku, plácne kohosi po zádech nebo ho obejme a pak bude za tónů prezidentského pochodu odveden na pódium.

Prezidentský pochod Hail to the Chief se hraje pokaždé, když americký prezident vchází do místnosti. Prezident James Polk byl malý postavou a nikdo ho pořádně nezdravil.

Jeho rozčílená manželka Sarah si tedy objednala tuto skladbu, kterou měli hrát při každém prezidentově příchodu.

A tuhle tradici, která vznikla na přání té panovačné dámy, později převzali i Polkovi nástupci.

Původ pochodu byl však podle názoru Kapitána Jacka ještě daleko legračnější. Pochod byl totiž složen na motivy Scottova eposu „Dáma z jezera“, v němž se líčí skon skotského vůdce, kterého zradil a pak poslal na smrt jeho úhlavní nepřítel král Jakub V. Ironií osudu je, že právě skladba oslavující prezidenta Spojených států popisuje zavraždění hlavy státu. Poslední část, zpěv pátý, končí otázkou, nad níž by se – alespoň podle Kapitána Jacka – měli opravdu vážně zamyslet všichni politici: Och, kdo by si přál být králem?

„Já teda určitě ne,“ zabručel si pro sebe. „Já ne!“

++++

Vysloužilý gardista se usadil do křesla a díval se na svou novou ruku, zatímco oba muži ho pozorně sledovali.

„Teď jsme tam dali váček, pojďme si tedy nacvičit, jak s rukou pohybovat,“ řekl inženýr.

Američan hýbal paží a zápěstím, ale nic se nedělo.

„Chce to trochu cviku. Brzo vám to půjde.“

Po dvou hodinách dosáhli odpovídajícího úspěchu.

Udělali si pauzu, posadili se ke stolu a začali si povídat.

„Tak vy jste řídil náklaďák?“ zeptal se chemik.

Bývalý voják přikývl a zvedl ruku s hákem a pak i protézu.

„Jenže s tímhle se ta práce dělat nedá. Musím taky nakládat.“

„Jak dlouho jste sloužil v Iráku, než se to stalo?“

„Osmnáct měsíců. Zbývaly mi čtyři, tedy alespoň jsem si to myslel. Pak ale přišel rozkaz a prodloužili nám to o dalších dvaadvacet měsíců. Čtyři roky! Než se to stalo, byl jsem ženatý a měl v Detroitu rodinu. Pak už si jen pamatuju, jak jsem sám dával dohromady peníze na výstroj a GPS, protože strejda Sam neměl dost hotovosti. No a nakonec vybuchla u Mosulu mina a já přišel o obě ruce a kus hrudníku. Čtyři měsíce jsem ležel v nemocnici Waltera Reeda, vrátil se domů, žena se se mnou rozvedla, já přišel o práci a vlastně se stal bezdomovcem.“ Odmlčel se a zavrtěl hlavou. „Prošel jsem válkou v Zálivu a dejchal všechna ta svinstva, co na nás foukal Saddám. Po propuštění z armády jsem vstoupil do Národní gardy, abych měl aspoň nějaký příjem, než se znovu postavím na nohy. Plnil jsem si povinnosti, ale nakonec jsem rezignoval a začal jezdit s náklaďákem. Po všech těch letech mi pak vojáci zakl
epali na dveře a vykládali, že moje rezignace nebyla nikdy oficiálně přijata. Já jim řekl, ne zrovna zdvořile, aby šli do hajzlu. A tak mě poslali zpátky. Po půldruhém roce došlo k tomu výbuchu, já přišel o ruce i o normální život. Může za to má vlast! Tohle mi udělali!“

„Právě teď máte možnost jim to všechno vrátit,“ řekl konstruktér. „Já vím,“ vyhrkl bývalý gardista a znovu natáhl paži.

++++

Adnan al-Rimi se procházel chodbami nemocnice Milosrdných a metodicky si zapamatovával všechny detaily.

Po chvíli se vrátil k hlavnímu vchodu, zrovna když přiváželi jednoho staršího pacienta s příruční infuzní soupravou připevněnou k jeho ruce. Adnan ustoupil a nadechl se teplého vzduchu. Vlevo od schodiště se nacházela rampa pro invalidní vozíky. Al-Rimi sešel po schodech na chodník před nemocnicí. Čtrnáct schodů. Otočil se a šel zpátky nahoru. Stále počítal čas. Sedm sekund při normální chůzi; když poběží, bude to sotva polovina.

Vrátil se dovnitř nemocnice, zatímco jeho ruka stále nahmatávala pouzdro na boku. Měl tam stařičký americký revolver 38, pěkný krám. Bylo mu to jedno, ale bezpečnostní firma mu jinou zbraň nepřidělila. Nezáleželo na tom, ačkoli pro něj měly zbraně prioritní význam.

Potřeboval je po celý svůj život, aby přežil.

Šel zpět do sesterny a zastavil se u čtvrté dlaždice uprostřed místnosti. Otočil se a pak se vydal zpátky k hlavnímu vchodu. Běžný člověk, který by ho sledoval, by řekl, že koná pravidelnou obchůzku. Adnan v mysli počítal čas a kýval na pozdrav sestřičkám, které ho míjely. U

hlavního vchodu se otočil doprava, počítal své kroky chodbou, otevřel dveře k nouzovému schodišti, pak spočítal čas při scházení o dvě podlaží níž, až se ocitl v suterénu v západním křídle nemocniční budovy. Tato chodba ústila do další, která vedla severním směrem k zadnímu východu.

Venku se nacházel vjezd s vyasfaltovanou vozovkou; zvedal se k silnici vedoucí kolem zadního traktu nemocnice. Kvůli svahu a špatným drenážím tu i po průměrném dešti zůstávaly kaluže, a proto všichni raději používali hlavní vchod.

Adnan se zastavil a opakovaně si představoval průběh určitého manévru. Nakonec zamířil k dvoukřídlým dveřím, odemkl je a vešel dovnitř. Ocitl se v nemocniční rozvodně, kde byl mimo jiné umístěn i náhradní generátor.

Bezpečnostní firma mu vysvětlila, co má dělat v případě nouzové situace. Navíc si přečetl návody ke všem zdejším přístrojům. Zajímal ho ale pouze jeden, ten, který se nacházel na zdi právě proti generátoru. Klíčem na řetězu otevřel skříň a prohlédl si kontrolky. Bylo mu jasné, že vyřadit přístroj z činnosti bude naprostá hračka. Zamkl rozvodnu a šel dokončit obchůzku. Bude to dělat až do onoho soudného dne.

++++

Když mu skončila směna, sundal si v šatně uniformu, převlékl se do civilu a na kole odjel do svého bytu vzdáleného asi tři kilometry odtud. Připravil si ječný chléb, datle, fazole a olivy a svůj halal si ohřál na sporáku v malé kuchyňce.

Adnanova rodina pocházela ze Saudské Arábie. Chovali skot a pěstovali datle, což na zemi, kde je jen jedno procento orné půdy, nebyl zrovna lehký úděl. Po otcově smrti utekli al-Rimiové do Iráku, kde se přeorientovali na pěstování pšenice a chov koz. Adnan jako nejstarší syn se stal hlavou rodiny. Zvířata začal porážet podle islámského zvyku, aby jídlo mohlo být posvátné, a každý obolus navíc se rodině velmi hodil.

Teď seděl u okna, popíjel čaj a jeho myšlenky se vracely hluboko do minulosti. Vzpomínal, jak kozy, jehňata, kuřata i skot nacházely svůj konec pod jeho ostrým nožem. Musel jim podříznout krk a nechat je vykrvit za předříkávání slov božích. Adnan jim nikdy nepřesekával páteř, a to ze dvou důvodů; jednak to bylo pro zvíře mnohem méně bolestivé a navíc křečovité stahy svalů urychlovaly vykrvení. Tak to chtěly islámské zákony. Podle nich nesmí žádné zvíře vidět smrt jiného, zvířata musí být dobře krmena a musí být odpočinutá. Takový způsob porážky je na hony vzdálený metodě „omráčení a palice“, běžně používané na amerických jatkách. Adnan si pomyslel, že Američané dokážou zabíjet všechno nejlépe a navíc hodně rychle.

Popíjel čaj a stále vzpomínal. Bojoval v deset let trvajícím konfliktu mezi Íránem a Irákem, v němž muslimové vraždili muslimy. Šlo o jednu z nejkrutějších válek vedených v boji zblízka. Když konflikt skončil, Adnanův život se vrátil k normálu. Oženil se, staral se o rodinu a dělal všechno možné pro to, aby nedal megalomanskému Saddámu Husajnovi ani tu nejmenší šanci ublížit jemu či jeho blízkým.

Pak přišlo 11. září. Byla zahájena invaze do Afghánistánu a Taliban rychle padl. Adnan s tím neměl žádný problém, jako většina Iráčanů Taliban nepodporoval.

V Iráku pulzoval vcelku normální život, dokonce i pod embargem na dovoz si Adnan žil docela spokojeně. Jenže pak USA vyhlásily Iráku válku a většina Iráčanů čekala s hrůzou na chvíli, kdy začnou padat bomby a rakety. Adnan poslal rodinu do bezpečí, sám ale zůstal, vždyť to byla jeho adoptivní země, kterou teď napadla cizí mocnost.

Když se objevily americké letouny, Adnan v tiché hrůze sledoval, jak se Bagdád mění v ohnivou kouli. Američané tomu říkali vedlejší důsledky, ale pro Adnana to byly ženy, muži a děti, které bomby trhaly na cucky. Pak se navíc objevily americké tanky. Adnan, který po celý svůj život bojoval jen se svou puškou, nožem a holýma rukama, dobře věděl, jak celá operace skončí. Američané byli příliš silní.

Navíc jim bylo řečeno, že mají rakety, které odpálí z Ameriky, a během pár minut se celý Střední východ vypaří z povrchu zemského. Adnan měl nepopsatelný strach.

Uvědomoval si, že nad tak mocným ďáblem nelze zvítězit.

Po sesazení Husajna zavládla v zemi velká naděje. Už záhy se však změnila ve zmar, když násilí a smrt ovládly všechno kolem. Společnost přestala existovat, americká přítomnost se změnila v okupaci. Adnan najednou pocítil, co je jeho povinností.

Bojoval proti Američanům, zabíjel své spoluobčany v procesu, ze kterého se mu dělalo zle, ale který měl své racionální jádro. Zabíjel Íránce v době války mezi oběma zeměmi. Zabíjel Araby a Američany v Iráku. Zabíjel zvířata svým nožem. Jednoho dne mu došlo, že vlastně nedělá nic jiného, než že bere život někomu jinému. A že jeho vlastní život je tím jediným, co mu teď zbylo. Ženu i děti mu zabili, jeho rodiče, bratry i sestry také. Adnanova rodina se ocitla v ráji, ale on tu stále byl.

A pak se najednou dostal do Spojených států amerických, do samého lůna nepřítele. Byla to jeho poslední bitva, poslední útok i oběť. Adnan byl unavený; cítil se na osmdesát, ačkoli mu bylo necelých čtyřicet.

Dopil čaj, ale dál se díval z okna, kde si na hřišti u bytovek hrála skupinka dětí. Byly černé, bílé i snědé a byly spolu. V jejich věku jim barva pleti nijak nevadila. Jednou však vyrostou a všechno se pro ně změní. Adnan to věděl dobře. Stane se to pokaždé.

KAPITOLA 36

„Chtěl jste se mnou mluvit, pane?“ zeptal se Tom Hemingway, když vešel do kanceláře Cartera Graye. Říkalo se, že tohle je jediné místo v NIC, kde nejsou umístěny odposlechové štěnice. Gray seděl za stolem.

„Tome, zavřete prosím dveře.“

Přes půl hodiny oba muži diskutovali o geopolitické situaci a různých světových krizích, než Hemingway začal referovat o klíčovém vývoji některých zpravodajských operací na Středním a Dálném východě. Pak se rozhovor stočil na docela jiné věci.

„Co ti agenti, co tu byli dneska?“ zeptal se Gray.

„Pane, plně jsem s nimi spolupracoval, alespoň tak, jak si to NIC představovalo. Doufám, že jsem udělal správně, když jsem vás nechal stranou.“

„Samozřejmě. A ti dva, co s nimi hovořili přede mnou?“

„Warren Peters a Tyler Reinke, dobří chlapi. Měli zastupovat zájmy NIC ve vyšetřování. Určovali Johnsonův rukopis.“

„O Fordovi a Simpsonové jsem dneska mluvil s panem prezidentem. Nevěřím, že se sem ještě vrátí.“

„Simpsonová je vaše kmotřenka, že?“

„Ano, Jackie je jediné dítě Rogera Simpsona. Byl jsem poctěn, když mě o to požádal, ale asi jsem nebyl zrovna nejlepší kmotr.“

„Vypadá, že se o sebe umí docela dobře postarat.“

„Mám ji rád jako vlastní dceru.“ Gray vypadal poněkud roztrpčeně a rychle si odkašlal. „Začínáme vnitřní audit kolem Johnsonovy smrti. Zapojíme FBI.“

Hemingway přikývl.

„Je to dobrý tah. Nevěřím sice, že něco najdeme, ale udělat to musíme.“

Gray si ho pozorně prohlížel.

„Tome, proč si myslíte, že za tím není nic víc?“

„Ten barák a auta, to by si přece jinak nemohl dovolit!

Drogy v domě? Vypadá to jasně. Není to poprvé, co se něco takového stalo.“

„Jenže je to poprvé, co se to stalo tady,“ odsekl Gray.

„Znal jste Johnsona dobře?“

„Tak jako všechny supervizory databází. Mimochodem, svou práci vykonával skvěle.“

„Jaký na vás dělal dojem?“ Hemingway se na okamžik zamyslel.

„Mockrát jsem s ním nemluvil, ale zdálo se mi, že občas přeceňuje své možnosti.“

„Docela silné tvrzení na to, že jste ho moc neznal.“

„Ano, jenže tohle tvrzení se hodí tak na polovinu osazenstva, co je tady. Chtěli by být na vašem místě. Dobře ale vědí, že toho nikdy nedosáhnou, a tak jim to dělá starosti.“ Gray si poposedl.

„Prošel jsem si Johnsonovu složku. Není tam nic, co by naznačovalo jeho úmysly. Souhlasíte?“ Hemingway přikývl.

„Totéž však můžeme říci o celé řadě těch, kteří se později obrátili proti své vlasti. Nemá to nic společného s bankovním účtem, ale s psychologií.“

„Jsou tu i lidé, co znají Johnsona lépe než já.“

„Už jsem s nimi mluvil,“ potvrdil Gray. „Hovořil jsem i s jeho snoubenkou. Je přesvědčená, že ty drogy jsou absolutní nesmysl.“

„Není překvapující, že ho chrání.“

„Tome, spojení databází dohromady bylo ukončeno před čtyřmi měsíci, že?“

„Ano, pokud vezmeme v úvahu, že právě teď dokončujeme převod spisů z monitorovacího, koordinačního a výkonného oddělení Správy bezpečnosti dopravy TSA.

Měli jsme nějaké legislativní problémy s ministerstvem vnitra, mimo jiné.“ Jsou v tom systému nějaká slabá místa?“

„Ne. Myslím, že si vzpomínáte, že pro nás TSA byla docela zásadní. Spravují databáze letů, registrují cestující a spadá pod ně i program turistiky US VISIT. Zvláště tenhle program je velmi podstatný, protože obsahuje podrobné informace o každém návštěvní-kovi, včetně jeho digitálních otisků prstů a fotografií. ACLU – Americký svaz na ochranu lidských práv se z toho mohl pominout, hulákal cosi o Velkém bratrovi a psal všude možně. Patří to ale sem, takže to nakonec máme. Předtím se data nacházela v tuctu různých oddělení, aniž je někdo integroval, všude se to jen kopírovalo a kopírovalo, takže výsledkem bylo, že databáze vlastně byly k ničemu.“

„Hlavní důvod, proč došlo k jedenáctému září,“ podotkl Gray.

„Ano. Mimochodem, dozvěděl jsem se, že vás prezident požádal o účast na zítřejším vzpomínkovém setkání v New Yorku.“

„Koukám, že kancelářské drby fungují lépe než všechny špionážní sítě dohromady. Tu účast jsem odmítl. Jako vždycky vzdám úctu všem zemřelým raději v tiché, soukromé pietě.“

„Taky jsem slyšel, že s ním jedete do Brennanu v Pensylvánii.“

Gray přikývl, otevřel zásuvku a vytáhl z ní tlustou knihu.

„Tome, jak dobře znáte bibli?“

Hemingway si na rychlé změny témat při hovoru s Grayem už zvykl.

„Četl jsem verzi krále Jakuba. Znám i korán, talmud a mormonskou bibli.“

„Výborně. Nezdá se vám, že se všechny v něčem shodují?“

„V násilí,“ odpověděl Hemingway okamžitě. „Lidé si myslí, že korán násilí přímo vyžaduje, zatímco křesťany považují za nenásilné. Pokud si však dobře vzpomínám, tak hlavně pátá kniha Mojžíšova je plná ohně a dštění síry.

Takto učiníte, bořte a zabíjejte!“

„ Alespoň že pořád tvrdí jedno a totéž. Korán však lidem neříká, aby se připravovali o život, což vůbec neodpovídá výkladům sebevražedných útočníků. Korán jim za takový čin žádný ráj neslibuje, ale naopak je před sebevraždou varuje, protože pak se budou smažit v pekle.“

„Jenže peklo platí pouze tehdy, pokud nastane smrt mimo přání Alláhovo. Zemře-li člověk pro Alláha, je tomu jinak. Máme dostatek příkladů, že spáchání sebevraždy podle koránu, místních zákonů i dalších spisků je ospravedlněno tehdy, když s sebou člověk vezme na onen svět nevěřící psy. A ti, kdo takto zemřou, vlastně nejsou podle koránu mrtví a nikdo pro ně nebude dokonce ani truchlit. V tom se islám a křesťanství rozcházejí.“

„Správně. Mezi oběma světovými náboženstvími je však ještě jedna velká podobnost.“

„Jaká, pane?“

Gray odložil bibli.

„ Vzkříšení mrtvých. “

KAPITOLA 37

Prostorný dům, který si Kapitán Jack pronajal, ležel na předměstí Brennanu a v jeho blízkosti se nenacházely žádné jiné budovy. K dispozici tu měl i špičkové domácí kino, které mu zrovna přišlo vhod. Umístil Hemingwayův disk DVD do přehrávače, ale zatím ho nepustil.

Jeho muži pomalu zaujímali svá místa. Nikdo z nich ale nechroupal popcorn, žádné občerstvení se nekonalo. Dnes večer totiž dávali úplně jiný film.

Kapitán Jack je pozorně sledoval. Charakter těch schopných a oddaných chlapů byl utvrzen jejich drsnými životními zkušenostmi. Většina z nich poznala jen pramálo šťastných okamžiků či požehnaných chvil plných jídla, pitné vody a čistých lůžek. Zato znali neustálé perzekuce, násilí a smrt. Byli tu jeho pyrotechnici, konstruktéři, střelci, jeho fedajínové, mechanici, jeho spojky i řidiči. Nebyla tu však Džamila. Její poslání bylo zcela nezávislé. Kapitán Jack, upřímně řečeno, byl rád, že tu není, protože nevěděl, jak by muži reagovali na přítomnost ženy v kritickém okamžiku celé operace. Proto o ní vědělo jen pár z nich. Američan si byl jist, že je to tak nejlepší.

Vzhled mužů se výrazně změnil. Nechali se ostříhat, nebo si naopak nechali narůst vlasy a oholili si bradky.

Přibrali či shodili pár kil. Měli na sobě oblečení podle západních zvyklostí, někteří si nasadili sportovní brýle. I když jejich snímky zmizely z databáze NIC, dnešní operace byla natolik významná, že se nesmělo zapomenout ani na ty nejmenší detaily.

Kapitán Jack došel doprostřed místnosti a všechny, jednoho po druhém, oslovil jménem na znamení úcty a přátelství. Požádal je o krátké hodnocení postupu. Všichni mu předali jasné a srozumitelné hlášení.

Kapitán Jack s Tomem Hemingwayem vybrali svůj tým ze skupiny mužů, které jim doporučil člověk, jemuž plně důvěřovali. Nevybírali si největší násilníky ani náboženské šílence. Ze všeho nejvíc jim záleželo na schopnostech těchto muslimů.

Únosci z 11. září pocházeli z různých prostředí. Celkem jich bylo patnáct, přičemž čtrnáct z nich se narodilo v Saudské Arábii. Vyšli ze středních vrstev a v politice ani ve své víře nebyli nijak zvlášť aktivní. A přesto tito mladíci opustili své domovy a rodiny, prošli výcvikem al-Káidy, začali vyznávat radikální islám a nastoupili do letadel v cestě do vysněného ráje. Únosci z 11. září nemuseli dělat žádná rozhodnutí; vše bylo předem pečlivě naplánováno.

Situace v Brennanu byla naprosto jiná, vyžadovala osobní zapojení každého muže v týmu.

Proto se Hemingway s Kapitánem Jackem rozhodli pro starší, vzdělané muže, kteří kdysi vedli alespoň trochu normální život. Žádný z nich neprošel výcvikem al-Káidy a vzhledem ke svému původu nežili pouze pro džihád.

Přestože se mnozí dostali do křížku s evropskými a americkými bezpečnostními složkami a jejich otisky i snímky se ocitly v NIC. Sdělovací prostředky jejich fotografie nevlastnily. Nejmladšímu bylo třicet, nejstaršímu dvaapadesát, průměrně pak jednačtyřicet. Tito muži sice uměli zabíjet, ale nijak netoužili vraždit. V průběhu let ztratili nejméně tři své blízké, šest z nich přišlo dokonce o celou rodinu. Pro tuhle misi se rozhodli zcela dobrovolně, ovšem z jiných důvodů, než jaké kolují v mysli středovýchodních teroristů. Všichni se považovali za vojáky, ne za teroristy. Tom Hemingway trval na tom, aby v této akci vystupovali jako svatí válečníci.

„Pamatujte si,“ oslovil je Kapitán Jack, „zatímco my sedíme v téhle místnosti, v jiné místností teď sedí mnohem početnější skupina, která má v úmyslu nás zastavit. Svou práci odvádějí skvěle, takže nám nezbývá nic jiného než být ještě lepší než oni. Musíme být naprosto dokonalí.“ Odmlčel se a postupně se zahleděl všem do očí. „Jedna chybička v celém sledu událostí a vše se zhroutí. Je to jasné?“

Všichni muži tiše přikývli.

Kapitán Jack začal líčit sled událostí během ceremonie.

Notesy agentů tajné služby i místní policie byly popsány celou řadou kroků, které bude nutné při prezidentově návštěvě zajistit. Kapitán Jack a jeho lidé si však něco takového dovolit nemohli. Všechno si museli ukládat jen a jen do své paměti. Aby nedošlo k žádnému nedorozumění, přecházel Kapitán Jack plynule z arabštiny do angličtiny a zase zpět.

„Ještě předtím, než se tu prezident vůbec objeví, přijede průzkumný tým tajné služby a začnou plánovat veškeré detaily týkající se pohybu prezidentovy kolony. Ta se za normálních okolností skládá ze sedmadvaceti vozů včetně automobilů místní policie, komunikačního vozidla označovaného jako Běžec, vozu sdělovacích prostředků, automobilu s VIP, sanitky, auta zajišťovacího týmu SWAT a dvou Bestií. V jedné z nich pojede prezident, ve druhé tým agentů. Všechny cesty od letiště až k určeným pozemkům v Brennanu budou podrobně prohledány a neprodyšně uzavřeny.

Prezident vstoupí na určené pódium zprava a zprava také odejde. Při projevu bude stát za neprůstřelným sklem na pódiu, kterému se říká Modrá husa. Na linii lesa budou rozmístěni ostřelovači. Jakmile se prezident jen nepatrně pohne, okamžitě ho obklopí skupina agentů. Tajná služba se této zásady drží do detailů. Jelikož se celé slavnosti zúčastní spousta lidí, je jasné, že kolem všech průchodů budou rozmístěny magnetometry. My máme k dispozici tytéž přístroje, které používá tajná služba, a vyzkoušeli jsme je při maximální citlivosti.“ Odmlčel se a pak pokračoval.

„Střelci projdou průchody bez nejmenších problémů.

Nezapomeňte si dávat pozor na své chování. Služba si bude hlídat lidi, co vyčuhují z davu, lidi, kteří tam nepatří, neúčastní se oslav či prostě nějak vykukují. Protože pocházíte ze Středního východu, budou vás o to více sledovat. Mají podrobnou databázi atentátníků, ale jak víte, vaše fotografie v databázích byly změněny a váš vzhled také, takže možnost identifikace je velmi nízká. To však v žádném případě neznamená, že si nemáte dávat pozor.

Budete se muset obléci a chovat způsobem zcela odpovídajícím této události. Je to plně na vás, bez výjimek.

Jakmile vstoupíte na pozemky, stanou se z vás lékaři, právníci, učitelé, obchodníci, hokynáři, zkrátka ctihodní občané vaší adoptivní země.“ Kapitán Jack se opět na chvíli odmlčel a znovu se zahleděl do očí všech mužů, jednoho po druhém.

„Na videu, které vám teď přehraji, je velmi přesně ukázáno, jakými způsoby tajná služba pracuje.“

Zmáčkl tlačítko na dálkovém ovládání, které měl v ruce, a obrazovka se probudila k životu. Tom Hemingway dal svému kolegovi video, které dokumentovalo základní techniky tajné služby při ochraně veřejnosti, obsahovalo záznamy z několika atentátů a pak ještě vzácnější záběry z výcvikového tábora tajné služby v marylandském Beltsville.

Právě v Beltsville se agenti učí otáčet s auty na místě, zasahovat cíl, zvládnout techniku ochrany celebrit, a to pořád dokola, než se to pro ně stane záležitostí svalové paměti a nikoli přemýšlení.

Muži ohromeně zírali na záběry z pokusu o atentát na Geralda Forda a Ronalda Reagana, atentát na Johna Kennedyho však na DVD chyběl. Dnešní prezidenti už nejezdili v kabrioletech. Všechny chyby, které tenkrát agenti i horliví politici udělali, byly dávno napraveny.

„Vidíte,“ komentoval Kapitán Jack, „že akce jednotlivých agentů jsou v podstatě stále stejné. Prezident je zcela skryt a prakticky okamžitě chráněn jejich těly. V

Reaganově případu vklouzl agent do limuzíny a během několika vteřin zase zmizel. 11. září se zdálo, že letoun míří na Bílý dům, proto tajná služba okamžitě evakuovala prezidenta z kanceláře; říká se, že nepřistáli až do chvíle, dokud nebyli bezpečně daleko.

Rychlost. Myslete na ni pořád. Právě rychlost je tím nejdůležitějším, co je agentům prostřednictvím výcviku vštěpováno. Nácvik jednotlivých akcí se pořád opakuje, protože přemýšlení je ztrátou času. Nic nemůže překonat impulzy. Zásadním úkolem agentů je chránit prezidenta.

Všechno ostatní musí jít v případě prezidentova ohrožení stranou, a na to se můžeme naprosto spolehnout. Víte dobře, že se jim nemůžeme rovnat v palebné síle, v počtu mužů, ve výcviku ani v technologiích. Znalost toho, kdo a co jsou, jsme ale schopni využít jako naši nespornou výhodu.

Musíme stavět na momentu překvapení. Pokud budeme dokonalí, bude to naprosto stačit.“

Znovu prošel video a pak rámeček po rámečku probíral jednotlivé detaily, aby si je jeho muži zapamatovali. Padala spousta otázek, což Američan považoval za velmi dobré znamení.

Pak se na obrazovce objevil nákres stanoviště. Kapitán Jack pomocí laserového ukazovátka označoval jednotlivé čtverce a ukazoval strategické body, vstupy a únikové cesty, pozici Bestie i dalších vozidel v koloně.

„Pamatujte si, že prezidentská limuzína parkuje vždy tak, aby měla otevřenou možnost úniku. Pro náš plán je to kritické místo.“

Přidělil jednotlivým mužům čísla, která budou mít v onen den, a pak je napsal i na obrazovku, aby určil jejich pozice. Vzápětí ukázal na sanitku.

„Sanitka musí být v každém případě vyřazena z provozu.

Vy, kdo jste za to zodpovědní, se musíte přesvědčit, že tomu tak skutečně je.“

Pak se na obrazovce objevil štíhlý bělovlasý muž s brýlemi.

„Prezident si s sebou vozí svého lékaře. Je to doktor Edward Bellamy. Bude na pódiu společně s prezidentem.

Musíte ho dostat jako prvního.“

Na dalším snímku běžela simulace vodících lan. Kapitán Jack jel. prstem po linii provazů, jako by byl chirurg připravující přesný řez.

„Tohle je nejhorší noční můra tajné služby. Kdybych byl na jejich místě, nikdy bych to nedovolil, ale třást si rukama a líbat dětičky, to už k politikům zkrátka patří,“ vysvětloval.

„Právě tady je prezident nejzranitelnější. Na druhé straně je to dvojsečné, protože přesně v takových chvílích je ochranka v nejvyšší pohotovosti.“

Na dalším snímku se objevil vysloužilý gardista, kterému Jackovi lidé věnovali novou protézu. Měl na sobě vycházkovou uniformu. Protože šlo o starší snímek, měl místo rukou stále dva háky.

„Na pozemcích mezi sebou nemůžeme vést žádné spojení. Agenti budou všechno rušit a hovory odposlouchávat. Proto musíme všechno udělat postaru, pouze očima a ušima.“ Ukázal na muže na obrazovce.

„Tento muž všechno odstartuje. Bude mít na sobě přesně tuto uniformu, ale pozor, v takovém stejnokroji tam budou i další. Nesmíte se splést. Všichni dostanete kopii tohoto disku a přenosný přehrávač. Každý den budete tenhle záznam sledovat čtyři hodiny, abyste si zapamatovali všechny rysy a každičký detail, který vám dnes večer ukazuji. Tohoto muže musíte v davu najít a už ho nespustit z dohledu. Organizátoři celé akce postaví všechny invalidy do přední linie, aby je mohli vyznamenat. Pro městské radní je to skvělá reklama. A nám to pomůže.“

Podíval se na konstruktéra s chemikem, kteří připravili pro gardistu novou ruku.

„Máme potvrzeno, že efekt nastává po dvou minutách.“

Muži přikývli a Kapitán Jack pokračoval. „Další postup bude následující,“ řekl a luskal přitom prsty. „Sekvence jedna, střelci. Fidajín A a B. Pak sekvence dvě, fidajín C a D. Sekvence tři, poslední fidája.

Sekvence čtyři, střelci. Jak víte, každá sekvence má jiný cíl. Pokud se v některé z nich nepodaří cíl zničit, musí se o něj postarat další. Všechny cíle musí být zasaženy. Bez výjimek. Všichni agenti mají nejmodernější neprůstřelné vesty, stejně tak jako většina policistů, takže musíte mířit naprosto přesně. Je to jasné?“

Odmlčel se a znovu je podroboval detailnímu zkoumání, což si vzal jako hlavní úkol tohoto večera. Jeden po druhém přikyvovali. Kapitán Jack donekonečna opakoval jednotlivé části útoku a ověřoval si, zda je všem všechno jasné.

„Protože vaše zbraně mají omezený dostřel, budou všichni střelci nejdále dvě řady od provazů, ve většině případů pak dokonce v první řadě. Budete na místě včas a ihned zaujmete své pozice.“

Po této větě se odmlčel a znovu, tentokrát velmi dlouho, pozoroval své muže. To, co hodlal říci v následujících okamžicích, bylo vlastně jádrem celé operace.

„Každý z vás si musí uvědomit, že bezprostředně poté, co vypálíte, budete zasaženi snipery a zemřete. Dav vám sice poskytne jakousi ochranu, ale rozhodně ne dostatečnou.

Podle našich zdrojů používají snipeři standardní remingtonky 700 s náboji ráže osmatřicet. Lidé, které budete mít proti sobě, zasáhnou střed terče na tisíc yardů.“

Pochvalný šepot teď oceňoval dovednosti jejich protivníků. Každopádně to byla velmi nečekaná reakce na to, co jim řekl. Až přijde čas, nebudou moci volit mezi životem a smrtí. Kapitán Jack je musel dovést jako tajná služba své lidi přesně k cíli. Každý z jeho mužů musel pochopit, že obětují svůj život v akci, která se svým způsobem zapíše do historie islámu.

„Jistě víte, že střely vás pošlou rovnou do ráje. Takové štěstí si za svůj skutek opravdu zasloužíte.“ Toto ocenění pronesl v arabštině.

Kapitán Jack se znovu díval na jednotlivé fidajíny. Nosit tento titul bylo pro ně ctí. Jde o arabské slovo, které původně označovalo dobrodruha, ale dnes se používá spíše ve smyslu muž, který se obětuje. Bylo velmi pravděpodobné, že se všichni muži Kapitána Jacka odejdou na poslední cestu, a proto jim tento titul nepochybně patřil.

Po poradě je Kapitán Jack odvedl dolů do zvukotěsné místnosti, kde měl bývalý majitel nahrávací studio. Byl to další důvod, proč si Kapitán Jack pronajal právě tento dům, i když zbraně, které použijí, nejsou příliš hlučné. Teď tu byla postavena střelnice a muži dostali své zbraně s náboji. Další dvě hodiny se cvičili ve střelbě, zatímco Kapitán Jack je rušil různými zvukovými a obrazovými efekty. Dalo se očekávat, že až dojde k palbě, nastane opravdový chaos.

Adnan al-Rimi, který po boku Kapitána Jacka kdysi bojoval na Středním východě, se dnešní schůzky účastnil také. Přestože nebude na stanovišti, trval na tom, že chce být o celé misi dopodrobna informován. Američan mu plně důvěřoval, stejně jako ostatním.

Adnan stál teď za Achmedem. Íránec bydlel se dvěma Afghánci v bytě přímo proti nemocnici Milosrdných a pracoval na voze v dílně. Ani Achmed nebude v době útoku na pozemku, ale také on Kapitána Jacka požádal o účast na dnešní poradě. Teď si pro sebe něco bručel. Adnana jeho slova překvapila, a tak na něj promluvil arabsky.

„Já mluvím ve fársí, Adnane,“ zareagoval rozčileně Achmed. „Jestli se mnou chceš mluvit, mluv ve farsí taky.“

Adnan neodpověděl. Rozzlobilo ho, že ho ten chlap komanduje, podle něj byli Íránci tak trochu podivní muslimové. Raději proto nechal mladíka samotného.

Nepřestal ho ale sledovat a v uších mu stále zněla jeho slova plná hněvu.

++++

Půl hodiny poté, co odešel poslední muž, odjel Kapitán Jack do Pittsburghu. V hale nejdražšího hotelu ve městě měl další schůzku. Osoba, která na něj čekala, očividně trpěla únavou z dlouhého letu. Vyjeli do apartmá s výhledem na noční metropoli.

I když muž hovořil plynně anglicky, začal v korejštině.

Kapitán Jack mu v ní také odpověděl.

V průběhu schůzky se svým severokorejským partnerem přemítal nad myšlenkou jednoho čínského generála, kterého nesmírně obdivoval. Poznej svého nepřítele a poznáš sám sebe. V tisíci bitvách pak nezahyneš! Mistr Sun napsal tato slova ve své knize O válečném umění. Navzdory tomu, že byla napsána před stoletími, nikdy neztratila svou platnost.

KAPITOLA 38

Stone s Miltonem několikrát zamrkali, když před nimi u nádraží Union zastavila motorka. Reuben si sundal brýle a promnul si zarudlé oči.

„Reubene, kde máš tu svou dodávku?“ zeptal se ohromený Stone.

„Tuhle mašinku jsem našel na smetišti, to je k neuvěření, co? Celý loňský rok jsem ji dával do pucu.“

„Co to je?“ zeptal se Stone.

„Motocykl Indián z roku 1928, se sajdkárou,“ odvětil okamžitě Milton.

„Jak tohle víš?“ zíral ohromený Reuben.

„Před šesti lety jsem o tom četl článek v Antique Motocycle Magazine. Čekal jsem tehdy u zubaře, dávali mi korunku.“

„Korunku?“ zeptal se Reuben.

„Jo, to se nejdřív vytvoří gumový obal a pak se vyvrtá zubní email, až zbude dentin asi o průměru dvou milimetrů, aniž by nerv koukal ven. Korunka je z porcelánu. Pěkný, ne?

Podívej!“ řekl a otevřel pusu.

Reuben to nevydržel.

„Díky za tu krvavou lekci ze zubařiny, doktore Farbe.“

„Neboj, krev při tom neteče,“ odvětil Milton, aniž si vůbec všiml jedovatostí v hlase svého přítele.

Reuben si povzdechl a pak se obdivně zahleděl na motocykl se sajdkárou v červené barvě.

„Motor má tisíc kubíků, s induktorem a přestavěnou převodovkou. Sajdkára ale není původní, je to replika ze sklolaminátu, ale aspoň nerezne a je o hodně lehčí. Většinu částí jsem sehnal přes eBay a taky od kámoše. Měl kus hovězí usně, tak jsem ji použil na potah sedačky. Navíc je levostranná, což je fakt výjimka. Tu motorku bych mohl prodat tak za dvacet táců, a přitom mě to stálo kolem deseti.

Teda ne, že bych ji prodat chtěl, ale člověk nikdy neví.“

Podal Stoneovi černou helmu a brýle.

„Kde vlastně pojedu?“ zeptal se Stone.

„V sajdkáře, samozřejmě. Co si o sobě myslíš?“

Stone si nasadil helmu s brýlemi, pak otevřel malá dvířka a vklouzl do sajdkáry. Na dlouhána tam bylo opravdu málo místa.

„A jedeme!“ ozval se Reuben.

„Počkej ještě chvilku,“ vyhrkl Stone. „Neměl bych se o téhle káře dozvědět ještě něco dalšího?“

„Jo, když se kolo zvedne od vozovky, začni se modlit.“

Reuben nahodil motor, několikrát přidal plyn, zamával Miltonovi a společně se Stonem vyrazili na cestu. Dali se západně po Constitution Avenue, projeli kolem památníku vietnamských veteránů, kde Reuben – jako válečný veterán – zasalutoval, u Lincolnova památníku se otočili a přejeli most Memorial. Jakmile se dostali do Virginie, vzali to jižně po George Washington Parkway, které se mezi místními říkalo GW alej. Když se hnali ulicemi, sklízeli obdivně pohledy kolemjedoucích řidičů.

Stone zjistil, že pokud nohy trochu ohne, je to pohodlnější. A tak si poposedl a hleděl doleva na řeku Potomac, kde právě motorová loď míjela dvě veslující posádky. Slunce hřálo, vál svěží vánek a Stoneova mysl se konečně odpoutala od všech nebezpečí číhajících na jejich Camel Club. Najednou Reuben ukázal na nápis u parku a snažil se překřičet řev motoru.

„Pamatuješ, jak se ten park jmenoval po Lady Bird Johnson?“

„Jo, než si někdo uvědomil, že ještě neumřela,“ houkl Stone zpět. „Teď se ten park jmenuje po LBJ, který je už dávno v pánu.“

„Nezdá se ti úžasné, jak je ta naše vláda efektivní?“ křikl Reuben. „Trvalo jim pouhých deset let, než to dali do pořádku! Je to prima, nemůžu být ale naštvanej, když neplatím daně.“

Oba pak sledovali letadlo, které se právě odlepilo od startovací dráhy Reaganova Národního letiště. Nabralo kurz na sever, zatímco oni dva se vzápětí stočili na jih. Po pár minutách už vjížděli na území památného města Alexandria, jednoho z nejcennějších historických míst celé Ameriky.

Chlubili se tu ne jednou, ale hned dvěma cennými budovami: domem, v němž strávil své dětství generál Konfederace Robert E. Lee, a kostelem, na jehož křesťanskou lavici usedal sám George Washington. Z

každičkého koutu města vyzařovalo bohatství; stály tu původní, ale výborně udržované domy, dlážděné ulice, nádherné obchody, módní restaurace a nádherné nábřeží.

Vládl zde čilý společenský život, a dokonce tu sídlil i federální konkurzní soud. Když ho míjeli, Stone se ozval.

„Caleb zná lidi, co ti můžou pomoct s penězi. Tuším, že i Chastity by ti mohla být nějak užitečná.“

„Jo. Užitečná by mohla být pro mé potřeby, ale Milton by se na mě nejspíš zlobil,“ řekl Reuben a předvedl silácké mrknutí. Já nepotřebuju pomoct s prachama, co mám, Olivere, já jen potřebuju píchnout s tím, abych jich měl víc.“

Zatočil doleva a pozvolna sjel vedlejší ulicí dolů k řece.

Pak našel místo k parkování. Stone se jen stěží vyhrabal ven.

„Kčertu, co to máš s obličejem?“ zeptal se Reuben, který si teprve teď všiml Stoneova zranění.

„Upadl jsem.“

„Kde?“

„V parku. Hrál jsem šachy s T. J. a pak jsem si dal kafe s ßAdelphii. Zakopl jsem o kořen, když jsme odcházeli.“

Reuben chytil přítele za rameno.

„S Adelphii? Ta ženská je blázen. Divím se, že ti do toho kafe nehodila otráveného Mickey Mouse. Pamatuj, co ti teď řeknu: jednou v noci za tebou vleze do tvého domu a podřízne ti krk.“ Odmlčel se a pak tiše dodal. „Nebo, a to bude ještě horší, tě svede.“ Reuben se oklepal, nejspíš při pomyšlení na Adelphii jako milenku.

Když minulí hospodu na ulici Union, přešli na drahou stranu a zamířili do obchodu na rohu. Nad dveřmi se skvěl nápis Libri Quattuor Sententiarum.

„Sakra, kde se to tady vzalo?“ hudroval Reuben a ukazoval na vývěsní štít. „Nebyl jsem tady sice už hodně dlouho, ale nejmenovalo se to náhodou Knihkupectví U

Douga?“

„Pro místní honoraci nebyl ten název dost ucházející, tak ho změnili.“

„Li-bri Quattuor Sententiarum? Fakt parádní! Co to vůbec znamená?“

„Latinsky ‚Čtyři knihy sentencí‘. Je to rukopis Petra Lombard-ského z dvanáctého století, ořezaný a svázaný někdy kolem vydání lekcí k Pavlovým epištolám Tomáše Akvinského z roku 1526. Někteří učenci ho považují za jednu z nejvzácnějších knih vůbec. A v knihkupectví si řekli, že je ten název velice příhodný.“

„Olivere, jsem ohromen. Netušil jsem, že umiš latinsky.“

„Neumím. Caleb mi o tom vypravoval. Byl to vlastně jeho nápad to knihkupectví přejmenovat. Jak víš, představil jsem ho majiteli, chtěl jsem, aby se Caleb podíval na vzácné tisky. Caleb mu nejdřív jenom radil, ale dneska už má v obchodě svůj podíl.“ Vešli dovnitř za zvuku zvonků připevněných na lomené dubové dveře. Vnitřní zdi tvořilo jak cihlové, tak i kamenné zdivo, strop byl podepřen trámy prožranými červotočem. Na stěnách visely vkusné olejomalby, na zdobených policích a v masivních almarách se vršily starověké svazky, pečlivě popsané a umístěné za sklem.

V malé místnosti se nacházel nenápadný bar, za nímž mladá krasavice vařila kávu pro žíznivé knihomoly. Na zdi se však skvělo varování, že do oddělení vzácných tisků se s nápoji nechodí. Zezadu vyšel malý plešatý muž v modrém blejzru, bílém roláku a s úsměvem na opálené tváři.

„Vítejte, vítejte v Libri Quattuor Sententiarum,“ říkal s přepečlivou výslovností. Podíval se na Stonea. „Olivere?“

Stone k němu natáhl ruku.

„Ahoj, Douglasi. Pamatuješ si na Reubena Rhodese?“

„Douglas,“ bručel si pro sebe Reuben. „Kde zůstalo prosté Doug?“

Douglas Stonea objal a potřásl Reubenovi rukou.

„Olivere, vypadáš fakt dobře, ale nějak jinak. Prostě je z tebe úplně jiný člověk. Ten tvůj nový styl se mi moc líbí.

Ne, já ho přímo Zbožňuju. Jsi chic. Bellissimo!“

„Dík. A co ty? Caleb mi říkal, že se ti daří.“ Douglas chytil Stonea za loket a odvedl je s Reubenem kousek stranou.

„Caleb je poklad, klenot, prostě zázrak!“

„Hm, a já si myslel, že je jen šílenec do knih,“ řekl s úšklebkem Reuben.

Douglas si ale nadšení nenechal vzít.

„Nevím, jak moc ti poděkovat za to, že jsi sem Caleba přivedl. Kšeft roste. Šplhá! Původně jsem začínal jako prodavač kresleného porna, a teď? Mám dům ve starém městě, plachetnici dlouhou třicet stop, letní dům na pláži Dewey, a dokonce i penzijní připojištění!“

„A to všechno jen díky psanému slovu,“ poznamenal Stone. „Pozoruhodné.“

„Pořád prodáváš to porno?“ zeptal se zvědavě Reuben.

„Douglasi, musím se podívat na své věci, v tom koutku, co tady pro mě Caleb zřídil,“ řekl tiše Stone.

Douglas zčervenal a nervózně polkl.

„Samozřejmě, samozřejmě. Jen běž. Kdybys něco potřeboval, řekni. Máme tu skvělé capuccinno a vynikající koláčky. Jste zváni.“

„Díky. Díky moc.“

Douglas Stonea znovu objal a pak odešel obsloužit ženu, která navzdory velice příjemnému počasí vešla do obchodu v dlouhém kožichu. Reuben se zatím rozhlížel mezi knížkami.

„Většina těch pisálků nejspíš umřela bez jedinýho floka a on si z jejich potu pořídil kondominium, lodičky a penzi k tomu!“

Stone neodpověděl. Otevřel malé dveře vpravo od vchodu a společně s Reubenem vstoupili do chodby s úzkým schodištěm vedoucím do sklepa. Minuli dřevěné dveře s nápisem: „Nepovolaným vstup zakázán“ a pak se dali doleva. Na konci chodby se zastavili, Stone vytáhl z kapsy staromódní klíč a otevřel jím klenuté dveře. Vešli do malé místnosti obložené dřevem. Stone rozsvítil, zamířil k velkému krbu u zdi, tam poklekl, zasunul ruku do krbu a vytáhl ven malý kousek kovu přivázaný drátem. Ozvalo se kliknutí a ve zdi vedle krbu odskočil panel.

„Začínám mít takovéhle mnišské schovávačky rád,“

ozval se Reuben, když chytil panel a odtáhl ho stranou.

Uvnitř se otevřela místnost o rozměrech dva a půl metru na dva metry, dost vysoká na to, aby se v ní Reuben mohl volně postavit. Stone vyndal z kapsy malou baterku a vešel dovnitř. Tři zbývající stěny lemovaly knihovny. Na každé z poliček ležely úhledně vyrovnané deníky a poznámkové sešity, několik zamčených kovových beden a také pár krabic z kartonu, které byly pečlivě přelepené páskou.

„Jak tě napadlo skrýt ten tvůj archiv právě tady?“ zeptal se Reuben, zatímco Stone listoval v denících a sešitech.

„Tenhle barák má poplašný systém. A můj domek na hřbitově hlídají jen mrtvoly.“

„Ale jak si můžeš být jistý, že sem ten starý Douglas nestrčí nos a nebude tady čmuchat?“

Stone se od svých záznamů ani neodtrhl.

„Řekl jsem mu, že jsem tady nastražil past a že ty dveře nejdou otevřít bez ohrožení života. Že to dokážu jenom já.“

„Myslíš, že ti věří?“

„Na tom nezáleží. Nemá dost odvahy, aby se sem přišel sám přesvědčit. Caleb se před ním párkrát zmínil, že jsem míval vražedné sklony, než mě pustili ze špitálu pro mentálně postižené zločince. Taky proto mě nejspíš pořád objímá, když mě vidí. Buď chce stát na dobré straně, nebo se kouká, kde mám kudlu. Tak, tady to máme.“

Stone vytáhl stařičký, v kůži vázaný deník a otevřel jej.

Na jeho stránkách byly nalepeny novinové výstřižky. Četl je Reubenovi se značnou dávkou netrpělivosti. Pak deník zavřel a vzal z poličky dvě velké knihy, za kterými se nacházel kožený kufrík. Společně s deníkem ho strčil do batohu.

Cestou zpátky Reuben spořádal tři koláčky, které dostal od krásné dámy v černém.

„Jsem Reuben,“ představil se, když se jí ukláněl.

„No a?“ odsekla mu příkře a odběhla se věnovat dalším zákazníkům.

„Myslím, že ta kočka tu byla jen kvůli mně,“ řekl Reuben pyšně, když už zase seděli na motorce.

„Jasně. A teď to běžela vyzvonit všem svým kamarádkám,“ přitakal Stone.

KAPITOLA 39

Fordovi trvalo skoro hodinu, než se rozhodl, co si vezme na sebe, když už jde na tu schůzku s Kate Adamsovou. Bylo to pro něj naprosto ponižujících a trpkých šedesát minut, v jejichž průběhu si marně snažil vzpomenout, kdy byl naposledy na rande. Nakonec se rozhodl pro modré sako, bílou košili s límečkem, khaki kalhoty a mokasíny. Učesal si vlasy, oholil strniště, oblékl se, rozžvýkal hrst mátových bonbónů a pak při pohledu do zrcadla zjistil, že na něj hledí vysoký, značně utahaný chlap.

Vybrat si v této době, kdy špička v D. C. dostoupila vrcholu, správnou trasu, nebylo právě nejjednodušší, a tak měl Alex strach, že přijede pozdě. Se štěstím se vyhnul nehodě na Interstate 66, pak už měl silnici prázdnou. Vyjel na Key Bridge, přejel Potomac, ocitl se na M Street a za okamžik už brázdil Jednatřicátou směrem do Georgetownu.

Místo se jmenovalo po britském králi, ale prvky královské vznešenosti zde někteří považovali za pouhý symbol snobismu. V hlavním obchodním centru na M Street a Wisconsin Avenue se však již usadil nekonvenční tón a úzkými uličkami se tu proplétaly houfy polonahých randících puberťáků, s mobily stále u ucha. V horní části Georgetownu, kam právě Alex mířil, žily slavné rodiny s obrovskými majetky. K nim se tetování či piercing překvapivě ještě nedostaly.

Alex míjel jednu státní budovu za druhou; jeho nervozita začala narůstat, i když právě tady hlídal za ta léta spoustu prominentů. Tajná služba se sice mohla pyšnit tím, že je elitní agenturou, leč nikdy ne dobrými mravy. Alex byl spíš týpek vhodný na oběd v místním bufetu než elegánem, který by poseděl v tříhvězdičkové restauraci v Paříži. Sám se musel přesvědčovat, že už není cesty zpátky.

Ulice R končila přímo před masivním sídlem Dumbarton Oaks. Alex zabočil vlevo a jel po ulici R, až našel určené místo.

„Koukám, že s tím sídlem fakt nepřeháněla,“ řekl si sám pro sebe, když zíral na monstrum z cihel a břidlice.

Pozemky byly velmi pečlivě udržované, včetně keřů sestříhaných do stejné výšky i tvaru. Podzimní krása se tu zjevovala ve své neodolatelné, barevné symetrii. Mech zdobil štěrbiny mezi dlažbou, která vedla až ke klenutým dřevěným dveřím s přístupem na dvůr. Alex si pomyslel, že mluvit o dvoře je v tomto případě poněkud nepatřičné, a tak ho pro sebe přejmenoval na zadní trakt.

Když se podíval na hodinky, zjistil, že je tu o deset minut dřív. Kate tu možná ještě ani nebude. Chystal se ještě objet blok, aby zabil čas, najednou ale za sebou uslyšel zpěvný hlas. „Johooo, vy jste z tajné služby?“

Otočil se a spatřil drobnou shrbenou ženu. Kráčela směrem k němu, v ruce držela košík čerstvě nařezaných květin a na hlavě měla klobouk s širokou krempou, z něhož vykukovaly bílé vlasy. Oblečená byla vcelku moderně, do béžových kalhot a volně splývající džínové košile; téměř celou její tvář zakrývaly velké sluneční brýle. Čas jí na výšce nepřidal. Alex odhadoval, že už určitě překročila osmdesátku. „Madam?“

„Jste takový vysoký a pěkňoučký! Jste také ozbrojen?

Na Katku byste měl být.“

Alex se rozhlédl, zda si z něj Kate nedělá legraci a zda tahle žena nehraje jen další komickou roli. Nikoho však neviděl. Jsem Alex Ford.“

„Vy jste od Fordů?“

„Promiňte, pro mou budoucnost nehrají trusty žádnou roli.“ Sundala si rukavice, strčila je do kapsy a natáhla k němu ruku. Potřásl ji, ale ona tu jeho nepustila. Táhla ho k domu.

„Kate ještě není hotová. Pojďte dál, dáme si zatím skleničku a popovídáme si, Alexi.“

Alex se nechal ženou vést, protože upřímně řečeno nevěděl, co jiného dělat. Voněla kořením a ještě víc lakem na vlasy. Když se dostali dovnitř, konečně jeho ruku pustila.

„Kde jsem to jen nechala své způsoby? Jsem Lucille Whitney-Housemanová.“

„Vy jste jedna z těch Whitney-Housemanů?“ zeptal se jí s úsměvem.

Sundala si brýle a koketně se na Alexe usmála.

„Můj otec Ira Whitney nevymyslel jatka, ale vydělal na nich celé jmění. Můj drahý manžel Bernie nechť odpočívá v pokoji,“ dodala, podívala se do stropu a pak zase dolů. „Jeho rodina vydělala peníze na whisky, teda ne všechny, ale legálně. Bernie pracoval jako žalobce, později jako federální soudce. Občas to byly docela pěkné rodinné sešlosti, to vám teda povím.“

Odvedla ho do rozlehlého salónu a usadila na velký gauč u stěny. Vložila květiny do křišťálové vázy a otočila se k němu.

„Když jsem mluvila o té whisky, co pijete vy?“ Došla k malé skříňce a otevřela ji. Uvnitř se nacházel zcela kompletní bar.

„Tedy, paní Whitney, používáte obě jména?“

„Říkejte mi Lucky. Všichni mi tak říkají, protože jsem koneckonců celý život šťastná byla.“

„Dobrá, Lucky. Dám si tedy sklenku club sody.“

Otočila se k němu a zostra se na něj podívala.

„Poslyšte, umím namíchat spoustu koktejlů, ale club soda mezi nimi rozhodně není,“ řekla káravě.

„Hm, pak tedy rum s colou, prosím.“

„Jistě, drahoušku. Udělám vám Jacka s colou a na Jackovi si dám obzvlášť záležet.“

Přinesla mu skleničku a sedla si vedle něj. Pak pozvedla tu svou.

„Gibson. Zamilovala jsem se do něj poté, co jsem viděla Caryho Granta, jak si ho objednává ve vlaku v Cestě na severozápad. Na zdraví!“

Přiťukli si, Alex se napil a vzápětí se rozkašlal. Byl to téměř čistý rum, cola nikde. Když se rozhlížel po salónu, napadlo ho, že je zhruba stejně velký jako celý jeho dům. O

kvalitě nábytku ani nemluvě.

„Znáte Kate už dlouho?“ zeptal se.

„Asi sedm let, i když u mě bydlí teprve tři. Je skvělá.

Ostrá jako břitva, krásná, opravdová kočka. No, vy to ale stejně všechno víte. Navíc míchá ty nejlepší máslové bradavky, jaké jsem kdy ochutnala.“

Alex se málem nápojem zadávil.

„Promiňte.“

„Miláčku, nesmíte se tolik vzrušovat, je to jen speciální koktejl. Baileys a máslový šnaps. Vždyť je barmanka, ne?“

„Hm, málem jsem zapomněl.“

„Takže vy budete chránit prezidenta?“

„Začínám zítra,“ připustil Alex.

„Znám všechny prezidenty od Harryho Trumana,“ řekla nostalgicky. „Třicet let jsem volila republikány, dalších dvacet pak demokraty, no a teď už jsem dost stará na to, abych byla nezávislá. Milovala jsem Ronalda Reagana.

Takový fešák! Jednou jsme spolu tancovali na nějakém plese. Ze všech prezidentů, které jsem znala, byl ale nejlepší Jimmy Carter. Skutečně dobrý a jemný chlap. Opravdový džentlmen, i když měl v srdci hodně vášně. To se rozhodně nedá říct o všech, viďte?“

„Ano, to máte pravdu. Takže vy znáte i prezidenta Brennana?“

„Kdysi jsme se setkali, ale dnes už by mě nejspíš vůbec nepoznal. Už je to dlouho, co jsem byla v politice užitečná.

Tenkrát to bylo jiné, Georgetown byl pro politiku jako dělaný. Kate Grahamová, Evangelina Bruceová, Pamela Harringtonová, Lorraine Cooperová, znám je všechny. To byly večeře! Scházely jsme se, jedly, pily a kouřily, i když chlapi byli jinde. Vždycky ale ne.“ Ztišila hlas a zvedla obočí s krátkými, velmi jemnými řasami. „Bože, a ten sex!

Orgie, tak to zas ne, miláčku. Byli jsme všichni ve vládě, sloužili lidu a po orgiích je dost těžké vstávat. Úplně tě vysajou. Ale úplně.“

Alex si najednou uvědomil, že na ni zírá s otevřenou pusou. Raději ji zavřel.

„Takže Kate žije v domku pro služebnictvo?“

„Chtěla jsem, aby se přestěhovala sem – mám osm ložnic – ale ona to odmítla. Má ráda svůj prostor, ostatně jako všechny ženy. Sem ale může přijít, kdykoli se jí zachce.“ Poplácala ho po stehně. „Tohle je vaše první rande, že? Kam půjdete?“

„Netuším. To místo vybírala Kate.“

Chytla ho za ruku a podívala se mu zpříma do očí.

„Prima, miláčku, dám vám ale jednu radu. I moderní ženy jsou občas rády, když za ně muž převezme velení.

Takže příště vybíráte vy, jasné? Ženy nesnášejí muže, co jsou nerozhodní.“

„Jo, ale jak mám poznat, kdy bude chtít, abych velel?“

„To nepoznáte nikdy. Stejně to zkazíte. Jako všichni.“

Alex si odkašlal.

„Má hodně přátel?“

„Tak vy chcete vyzvídat? No dobře. Kate si sem občas někoho přivede, tak jednou za pár měsíců. Nikdo ale zatím nevydržel. Většinou to byli právníci v nažehlených oblecích, lobbisti nebo jiná velká zvířata. Vy jste ale první chlap, co nosí zbraň,“ dodala pro povzbuzení. „Jste žhavej?“ zeptala se vzápětí s nadějí v hlase.

„Bylo by to tak dobře?“

„Miláčku, všechny ženy zahazují spodní prádlo, když jsou s nebezpečnými chlapy. My si prostě nemůžeme pomoci.“

Usmál se, rozepnul si sako a ukázal jí pistoli. Spráskla rukama.

„Jejda, to je vzrušující!“

„Hele, Lucky, nech mého chlapa, ano?“

Oba se otočili a spatřili Kate ve dveřích. Měla na sobě černou plisovanou sukni do poloviny lýtek, bílou halenku s hlubokým výstřihem a na nohou sandály. Alex si uvědomil, že vlastně ještě nikdy neviděl její nohy; v baru nosila vždycky kalhoty. Objal Lucky a políbil ji na tvář.

„No vidíš. Bavila jsem toho tvého krasavce, než jsi ze sebe krasavici udělala i ty,“ řekla Lucky. „Jenže tobě to moc práce nedá, není to spravedlivé, Kate. Tu tvou tvářičku by na mém obličeji nevykouzlil ani ten nejlepší plastický chirurg.“

„Lžeš. Muži jsou z Lucky Whitneyové vedle pořád. Jen nepovídej.“

Lucky se na Alexe šibalsky usmála.

„Musím přiznat, že tenhle mladý muž mi ten svůj kousek už ukázal. Vsadila bych se, že tys ho ještě neviděla.“

Kate vypadala překvapeně.

Jeho kousek? Ne, ten jsem ještě neviděla.“

Alex s hrůzostrašným výrazem vyskočil a vyprskl trochu rumu na gauč.

„Mou pistoli! Ukázal jsem jí pistoli!“

„Přesně tak, alespoň tomu tak říkal,“ odvětila s uličnickým úsměvem Lucky. „Kam jdete na večeři?“

„K Nathanovi.“

Lucky zvedla obočí.

„K Nathanovi? Tak tam vodí jen ty, co u ní mají opravdovou šanci.“

KAPITOLA 40

„Reubene?“ křikl Stone z vozíku. „Máme trochu času.

Můžeš zastavit na Arlingtonském hřbitově?“

Reuben se podíval na zdi nejslavnějšího vojenského národního hřbitova v zemi a přikývl. Po několika minutách už procházeli hlavním vchodem kolem památníku Padlých žen. Zastavili se u Kennedyho hrobu, který je zdejší největší turistickou atrakcí, i u výměny stráží u hrobky neznámého vojína. Po další chvilce došli až před Arlington House a Reuben se zahleděl na kus trávníku před sebou. Kdysi tu bydlel Robert E. Lee, ale dům mu zkonfiskovali, když se rozhodl velet vojskům Konfederace proti Unii. „Nebylo to tady, kde jsem vyšiloval?“ Stone se podíval na ono místo.

„Reubene, už je to dávno. Je to za tebou, tu válku s démony jsi přece vyhrál.“

„Bez tebe bych to ale nezvládl, Olivere.“ Odmlčel se a rozhlédl se po bílých náhrobcích. „Já měl tehdy šílený vztek.

Ztratil jsem své mužstvo díky plynu Agent Orange ve Vietnamu a pak armáda dokonce popírala, že ho používali.

Totéž se opakovalo se syndromem Perského zálivu. Já prostě jen chtěl křičet právě tady, aby mě někdo poslouchal.“

„Bylo asi nejlepší, že jsi přitom omdlel. Tehdy tu byl zrovna i ministr obrany, mohl z toho být pořádný mazec.“

Reuben se zvědavě podíval na svého přítele. „Já se tě ale vlastně nikdy nezeptal, cos tady ten den dělal ty.“

„To co všichni. Byl jsem tu vzdát úctu.“ Stone se zastavil na jednom místě a tiše odpočítával řady hrobů. U

jednoho zůstal stát s rukama složenýma na hrudníku, zatímco slunce se začalo pomalu sklánět za horizont.

Reuben se podíval na hodinky, ale váhal, zda má svého přítele vyrušovat.

Stoneovo rozjímání nakonec přerušila skupinka mužů procházejících kolem. Sledoval je, jak míří k nově přistavěné části hřbitova, která ještě nebyla dokončena.

Pohřebiště zesnulých 11. září leželo hned vedle, byl tu podpisový památník těch, kteří padli v Pentagonu, a také pietní lesík. Stone ztuhl, když spatřil postavu uprostřed ozbrojené ochranky. Reuben se tam hned podíval.

„Carter Gray,“ zabručel Reuben.

„Přišel vzdát úctu své ženě, řekl bych,“ ozval se Stone tiše. „Než se sem zítra navalí ty davy.“

++++

Carter Gray se zastavil u hrobu své ženy Barbary, poklekl a do upravené země umístil malý svazek květin.

Výročí smrti jeho ženy vycházelo sice až na zítra, ale hřbitov bude toho dne přeplněn a on se rozhodně nechtěl, jak Stone správně odhadl, dělit o svou bolest s cizími lidmi.

Gray vstal a dlouze hleděl na místo, kde leželo Barbařino tělo, zatímco ochranka postávala v uctivé vzdálenosti opodál.

Barbara Grayová odešla z armády s hodností brigádního generála, a to po vynikající kariéře, která předznamenala mnoho nového pro roli žen v armádě. Současně patřila k nejvíce hlasitým obhájcům WASP žen sloužících v letectvu za II. světové války, aby mohly být pohřbeny na Arlingtonu se všemi vojenskými poctami, což bylo vzhledem k tomu, že pluk byl po válce rozpuštěn, zatím odmítáno. V červnu 2002

však vstoupilo v platnost nové opatření, podle kterého směla celá řada vojenských spolků včetně WASP pohřbívat své členky na Arligntonu, třebaže jen s omezenými poctami.

Barbara Grayová se ale tohoto okamžiku bohužel nedožila.

Ráno 11. září 2001 měla Barbara Grayová, tehdy civilní poradkyně, schůzku v Pentagonu s dvěma vojáky. Letoun American Airlines, který vrazil do budovy, zničil právě místnost, v níž se sešli. Tragédii ještě navíc podtrhla skutečnost, že dcera Grayových, Maggie, pracující jako vládní právnička, přijela v onen osudný den do Pentagonu navštívit svou matku. Její tělo bylo sežehnuto ihned po prvním výbuchu.

Carter Gray stál nad hrobem své ženy a vzpomínal na události, které se mu tak hluboce vryly do mysli. Pak na něj znovu padl pocit viny, protože i on měl být v té době v budově. Měl se sejít s rodinou před odjezdem na společnou dovolenou, kterou tak dlouho plánovali. Zůstal však trčet v zácpě a na místo dorazil o dvacet minut později. Jeho nejbližší v té chvíli už nebyli mezi živými.

Gray nakonec přece jen zvedl oči z posvátného místa, rozhlédl se kolem sebe a opodál spatřil dva muže, kteří ho pozorují. Většího z nich nepoznal, ten druhý mu ale připadal nějak povědomý. Oba muži se vzápětí otočili a kráčeli pryč.

Gray se ještě chvíli zdržel u manželčina hrobu, ale pak přece jen zvítězila zvědavost, a tak zamířil k místu, kde předtím stáli ti dva. Uvědomil si, že zdejší hroby dobře zná. Očima těkal po náhrobcích, až se jeho pohled nakonec zastavil na jednom z nich.

Když se vrátil na cestu, předklonil se a zhluboka dýchal.

Okamžitě se k němu rozeběhli muži z ochranky. Obklopili ho a ptali se, zda je v pořádku. Neodpověděl. On je vlastně ani neslyšel.

Jméno, které spatřil na náhrobku, mu v hlavě rozvířilo zoufalý zmatek. Velmi dobře věděl, že v rakvi pod tímto označením nespočívá žádné tělo. Byla to součást hry, klamná operace. Jen to jméno nebylo falešné. Bylo to jméno opravdového chlapa, který zemřel při obraně své vlasti.

„John Carr,“ opakoval Carter jméno, které neslyšel už celá desetiletí.

John Carr. Carter Gray za celý svůj život nepotkal tak zkušeného zabijáku, jakým byl právě tento muž.

++++

U Nathana ještě nebylo plno, a tak se Alex Ford s Kate Adamsovou posadili ke stolku v rohu nedaleko baru. Ze všeho nejdřív si objednali něco k pití.

„Lucky je pěkná šťabajzna,“ řekl Alex. „Jak jste ji poznala?“

„Než jsem nastoupila na ministerstvo, měla jsem soukromou praxi. Starala jsem se o její jmění a trust poté, co jí zemřel manžel. Spřátelili jsme se a ona mě pak požádala, abych u ní bydlela. Nejdřív jsem řekla ne, jenže ona naléhala. A jelikož se žádný pan Pravý mezitím neobjevil, tak jsem nakonec souhlasila. Platím v domku nájem,“ dodala rychle. „Lucky je opravdu zajímavá osůbka. Všude byla a zná snad každého. Je ale osamocená. Stáří tak živé osobě nesvědčí. Chtěla by pořád dělat všechno, co dělala předtím.

Už jí to ale nejde.“

„Podle toho, co jsem viděl, se ale pořád hodně snaží,“

odvětil. „Jak jste se vlastně dostala k práci pro vládu?“

„Celkem jednoduše. Z toho kolotoče účtů jsem už byla úplně na dně. Svět nejde změnit tím, že se věnujete podnikovému právu a nemovitostem.“

„Co tedy děláte na ministerstvu spravedlnosti, když chcete změnit svět?“

„Začali jsme pracovat na úplně nových věcech. Po průšvihu na Guantanamu, mučení vězňů v Abú Grajb a v Solné díře jsme vytvořili novou skupinu. Kontrolujeme dodržování lidských práv vězňů, a věřte mi, je to hodně politická záležitost. V podstatě chráníme i zahraniční ochránce lidských práv a odhalujeme zločiny proti nim.“

„Podle toho, co čtu v novinách, tak máte práce víc než dost.“

„Amerika má vynikající pověst, co se týče zacházení se zajatci a s těmi, kteří jsou obecně označováni jako bojovníci za lidská práva. Jenže čím je válka s teroristy delší, tím je pro naše kluky lákavější přejít na druhou stranu. Jsou to pořád jenom lidi, a tak se může stát, že občas považují toho, kdo sedí proti nim, za člověka, který si žádná práva nezaslouží.“

„Což je ovšem nijak neopravňuje k porušování zákona.“

„Ne, to ne. Právě proto se do celé věci zapojili lidé jako já. Během posledních dvou let jsem byla už šestkrát v nejrůznějších válečných zónách. Bohužel se to ale nelepší.“

„Vypadá to, že Carter Gray vrací úder dost úspěšně.“

Kate si poposedla a usrkávala víno, které si objednala.

„Mám z něj trochu smíšené pocity. Bylo mi ho líto kvůli tomu, co se stalo 11. září jeho rodině. A myslím, že to byl taky jediný a hlavní důvod, proč se vrátil do vládního sektoru. Nejsem si ale jistá, zda je to dobře.“

„Co tím chcete říct?“ zeptal se Alex.

„Vím, že má mimořádné výsledky, jenže on je i zneužívá. Někdy je to už vážně přespříliš.“

„Slyšel jsem, že je to všechno jen politický fotbal.“

„Nemůžeme se ani divit, když víme, jaký je postup.

Podezřelí teroristé jsou vyvezeni z USA do zemí třetího světa nebo obráceně, a to bez jakýchkoli práv či ochrany Mezinárodního Červeného kříže. Když přebíráme vězně od dalších zemí, požadují po nás slovní ujištění, že je nebudeme mučit. Problémem ale je, že se nedá nijak zjistit, zda je nemučíme doopravdy. Mučíme je víc než často.

A protože je to v Americe protizákonné, mnozí si myslí, že NIC a CIA vyvážejí vězně do jiných zemí jen proto, aby tam z nich tam pomocí těchto metod dostali cenné informace.

Dokonce s hostitelskou zemí zosnují obvinění proti podezřelému a pak ho zavřou, vyslýchají a trýzní. To je ale proti americkým zásadám.“

„Po tom, co jsem to místo viděl na vlastní oči, věřím, že NIC je schopné čehokoli.“

„Chcete říct, že vyšetřování té smrti nevypadá dobře?“

Alex chvilku váhal, ale nakonec se rozhodl, že nalít čistého vína nemůže být na škodu. Řekl jí o nepříjemném setkání s ředitelem tajné služby i o svém „přeložení“ do ochranky.

„To mě mrzí, Alexi.“ Naklonila se k němu a jemně se dotkla jeho ruky.

„To nic, můžu si za to sám. Gray hraje s vysokými kartami a mít za parťáka zmiji se taky moc nevyplácí. Prostě mě převálcovali.“ Vzal si svou skleničku. „Martini od vás mi chutná víc,“ řekl s úsměvem a jejich skleničky znovu cinkly.

„Já vím,“ odpověděla Kate mile, když si oba připili na tykání. Krátce nato Alexův výraz opět zvážněl.

„Spíš bych se měl držet svého původního plánu: tři roky do odsloužení dvacítky, nechat se jen tak volně unášet, a ne jít hlavou proti zdi.“

„Nepřipadáš mi jako chlap, co se nechá vléct,“ odvětila Kate a Alex pokrčil rameny.

„Poslouchej, Kate, práce už bylo dost. Řekni mi raději něco o sobě, jsme přece na rande, ne?“

Poposedla si a odlomila kousek chleba.

„Jsem jedináček, rodiče žijí v Coloradu. Řekli by ti, že pocházíme z rodu Adamsových z Massachusetts, ale nevím, jestli je to vůbec pravda. Chtěla jsem být špičkovou gymnastkou a hodně jsem se snažila. Jenže pak jsem během jednoho roku vyrostla o patnáct centimetrů a celý tenhle sen byl fuč. Po střední škole jsem zas chtěla být krupiérkou ve Vegas. Neptej se proč, prostě jsem chtěla. Kurzem jsem prošla na výbornou a vydala se do Města hříchu. Dlouho mi to nevydrželo. Měla jsem typické pubertální problémy, protože pár permanentně opilých floutků si myslelo, že mi můžou sahat na zadek, kdykoli se jim zachce. Po tom, co přišli o několik zubů, se v kasinu rozhodli, že mě pošlou zpátky na východ. Začala jsem studovat na vysoké a napadlo mě, že si budu přivydělávat za barem. V téhle práci je aspoň mezi barmanem a místní sebrankou pořádný kus dřeva. Jak už jsi uhádl, hraju i na klavír. Dokonce j
sem kdysi dávala hodiny. Barmanku už dneska dělat nemusím, ale mně se to líbí. Uvolním se, odpočinu si a navíc v PRACCE poznám spoustu zajímavých lidí.“

„Gymnastka, krupiérka, barmanka a bojovnice za lidská práva hrající na piano? Vskutku ohromující.“

„Občas si myslím, že je to spíš dysfunkční než ohromující. A co ty?“

„Nic zvláštního. Vyrostl jsem v Ohiu. Jsem nejmladší ze čtyř sourozenců, jediný kluk. Táta ve dne prodával náhradní díly do aut a v noci se snažil dohnat Johnnyho Cashe.“

„Cože?“

„No, chtěl se mu podobat. Mimo Nashville měl asi největší sbírku věcí, které se Cashe nějak týkaly. Vždycky chodil v černém, hrál na rozladěnou akustickou kytaru a musím říct, že docela slušně. Naučil mě hrát taky. Jednou jsme se dokonce vydali na turné a vystupovali v nějakém zapadákově v Ohio Valley. Nebyli jsme skvělí, ale úplně špatní také ne. Byla to bomba. Jenže pak se dal na kouření, rakovina plic ho dostala za šest měsíců. Máma žije v domě pro seniory na Floridě. A moje sestry jsou roztroušené po celé zemi.“

„Jak se z tebe stal lidský štít?“

Alex si nalil další skleničku a najednou vypadal velice smutně.

„Viděl jsem Zapruderův klip o zavraždění Kennedyho.

Bylo mi dvanáct. Už tehdy jsem si říkal, že tohle se stát nemělo. Nikdy nezapomenu na obrázek agenta Clinta Hilla, jak naskakuje do limuzíny a strká paní Kennedyovou pod sedadlo. Spousta lidí si tehdy myslela, že i ona byla součástí celého spiknutí, nebo jí alespoň nadávali za to, že se ze sebe snažila setřít všechnu tu krev. Jenže ona se ve skutečnosti snažila zachránit kousek mozkové tkáně svého manžela.“

Dopil sklenku a pokračoval. „S Clintem Hillem jsem se později sešel, byl to už starý pán. Všichni si s ním chtěli potřásat rukou. Řekl jsem mu, že je pro mě velkou poctou s ním mluvit. Byl vlastně jediný, kdo tehdy reagoval. Pomohl paní Kennedyové a postavil své tělo mezi ní a střelce, ať už to byl kdokoli. Hillovi jsem později řekl, že bych, jak doufám, reagoval stejně dobře jako on. A víš, co mi odpověděl?“

Podíval se na ni a i ona mu hleděla přímo do očí.

„Co ti řekl?“ naléhala.

„Řekl: Synku, neměl bys být jako já. Protože já jsem ztratil prezidenta.“

Dlouhé ticho nakonec přerušil Alex.

„Promiň. Vůbec nechápu, proč tady ze sebe soukám všechny ty depresivní pocity. Fakt mě to nebaví.“

„Po takovém dni, co máš za sebou, se ani nedivím.

Překvapuje mě, že jsi na to naše rande vůbec přišel.“

„Kate, myšlenka na to, že jdeme večer ven, mě celý den držela při životě.“

Alexe samotného překvapila upřímnost jeho slov, a tak raději sklopil oči a začal studovat poslední olivu ve svém martini. Kate se k němu sklonila a znovu se dotkla jeho ruky.

„Pak tě tedy budu dál rozptylovat,“ řekla, „protože tahle věta byla to nejhezčí, co jsem kdy ve svém životě slyšela.“

Jejich konverzace se poté stočila na zcela neškodné věci, čas rychle ubíhal. Když se chystali zvednout a odejít, Alex zaklel. Přímo ve dveřích stál senátor a vedle něj paní Simpsonová s Jackie. Alex se pokoušel schovat, ale Jackie si ho hned všimla.

„Ahoj, Alexi!“ vykřikla.

„Agentko Simpsonová?“ zareagoval Alex ostře.

„Tohle jsou mí rodiče.“

Roger Simpson a jeho žena vypadali jako dvojčata; oba byli velmi vysocí a plavovlasí. Svou drobnou černovlasou dceru o hodně převyšovali.

„Paní Simpsonová, pane senátore,“ řekl Alex a kývl směrem k nim. Roger Simpson se na něj podíval tak zlým pohledem, že Alexovi okamžitě došlo, co se stalo. Jackie mu celý příběh převyprávěla po svém.

„Tohle je Kate Adamsová.“

„Ráda vás oba poznávám,“ řekla Kate.

„Agentko Simpsonová, pochybuji o tom, že se ještě někdy uvidíme,“ zavrčel Alex a dal se na odchod.

Adamsová ho následovala. Jakmile se ocitli venku, Alex nechápavě zakroutil hlavou.

„Věřila bys tomu? Tolik restaurací v tomhle šíleném městě a my“

Odmlčel se, protože z Nathana vzápětí vyklouzla i Jackie Simpsonová.

„Alexi, můžeme si promluvit?“ Podívala se nervózně na Kate. „V soukromí?“

„Myslím, že my dva už se nemáme o čem bavit,“ odsekl.

„Prosím, jen na chvilku.“

Alex se podíval na Kate, ta pokrčila rameny a popošla kousek stranou k obchodu s oblečením, kde začala studovat výlohu. Simpsonová přistoupila blíž.

„Já vím, že jsi na mě šíleně naštvaný. Myslíš si, že jsem tě potopila.“

„A ne snad? Celý ten malér jsi od sebe pěkně odpálila.“

„Takhle to nebylo, Alexi. Jakmile Carter Gray odešel, okamžitě zavolal mýmu tátovi. A ještě před tím dokonce prezidentovi. Táta pak volal mně a dal mi co proto. Říkal, že nemám dovolit, aby mi nějaký šílenec zničil kariéru ještě dřív, než vůbec začala.“

„A jakpak se pan direktor dozvěděl o mém starém příteli, co?“

Simpsonová se zatvářila velmi nešťastně.

„Já vím, bylo to hloupé. Jenže táta umí hrozně naléhat, tlačil mě ke zdi.“ Povzdechla si. „Máma byla Miss Alabama, což je tam pro nás dole něco jako svatozář. Takže jim nestačilo, když jsem byla obyčejný detektiv. Chtěli, abych se věnovala byznysu nebo politice. Vzepřela jsem se a řekla, že ze mě bude polda. Oni ale pořád naléhali, abych šla lovit do většího rybníka. A tak jsem vstoupila do tajné služby, vlastně jen proto, abych se jich zbavila. Jenže táta dál tahal za nitky a zařídil, aby mě přeložili do washingtonského oddělení. Jeho snem bylo, abych se stala první ředitelkou tajné služby. Ale já vždycky chtěla být hlavně dobrej policajt, chápeš? A oni se s tím pořád nemůžou smířit!“

„Takže budeš celý život dělat to, co po tobě chtějí tví drazí rodičové?“

„Tak jednoduché to není. Víš, on je chlap, kterého celý život všichni poslouchali.“ Odmlčela se a podívala se na něj.

„To je ale můj problém. Já jen chci, abys věděl, že je mi to opravdu líto. Doufám, že mi dáš ještě šanci, abych to mohla nějak napravit.“

Otočila se a vešla dovnitř dříve, než mohl cokoli odpovědět.

KAPITOLA 41

Caleb s Miltonem postávali u Daltonova knihkupectví na nádraží Union. Zatímco Caleb se probíral mistrovskými díly Charlese Dickense, Milton se nemohl odtrhnout od počítačové literatury. Když dorazili i Stone s Reubenem, všichni čtyři se společně metrem přesunuli na stanici Smithsonian, kde po eskalátorech vyjeli na Mall.

„Mějte oči i uši nastražené,“ varoval je Stone. Procházeli kolem

hlavních

pamětihodností

a

vyhýbali

se

všudypřítomným skupinkám fotících a filmujících turistů.

Nakonec se dostali k parku FDR, kde se nacházel i jeho památník. Zabíral velký pozemek a tvořily ho různé symboly z doby, kdy FDR vládl Americe. Stone odvedl své přátele do odlehlé části parku, na místo, kam turisté díky Ekonomické krizi zvěčněné v bronzu neviděli.

Po obhlídce okolí zavrtěl Stone nespokojeně hlavou a odvedl je zpátky do metra, kterým odjeli na Foggy Bottom.

Opět vyšli ven. Na Sedmadvacáté, Q a NW se Stone zastavil. Přímo před nimi se objevil vchod do stanice Sion, v blízkosti místa, kde Stone dělal hrobníka.

„To ne, Olivere,“ stěžoval si Reuben. „Už žádný hřbitov.“

„Mrtví nešpiclují,“ odvětil Stone ostře, když otvíral vrata. Pak je odvedl do domku, všichni se posadili a netrpělivě čekali na Oliverova slova.

„Udělal jsem průzkum, který je – alespoň podle mého názoru – pro okolnosti smrti Patricka Johnsona zcela zásadní. Právě proto teď zahajuji schůzi našeho klubu.

Navrhuji, abychom prodiskutovali téma možné války teroristů proti sobě. Souhlasíte?“

„Ja ano,“ řekl automaticky Caleb, i když se poněkud divoce podíval po ostatních. „Všichni pro.“

Členové klubu přijali program a Stone otevřel velký deník, který si přinesl z knihkupectví se vzácnými tisky.

„Za posledních osmnáct měsíců došlo k početným případům, kdy se teroristé zabíjeli navzájem. Zdálo se mi to natolik zajímavé, že jsem ty články začal sbírat. Poslední případ se týká domnělého Adnana al-Rimiho.“

„Četl jsem o tom,“ připustil Milton. „Proč domnělého?“

„Protože ve všech uvedených případech byla nějakým způsobem zničena nebo alespoň poškozena tvář zemřelého.

Výstřelem či výbuchem. Museli ho identifikovat podle otisků, DNA nebo něčeho jiného.“

Slovo si vzal Reuben.

„Olivere, to je ale přece úplně normální. Když jsem ještě dělal na protidrogovém, bylo to stejné, akorát jsme neměli testy na DNA.“

„Od Reubena víme, že NIC spravuje všechny informace o terorismu,“ dodal Stone. „To znamená stejnou databázi informací, na kterou dohlížel Patrick Johnson a podle níž se teroristé identifikují.“ Odmlčel se. „Co když Johnson začal tu databázi využívat pro sebe?“

Milton promluvil jako první. „Myslíš, že třeba nějak manipuloval s daty?“

„Tak já to tedy řeknu rovnou,“ odvětil Stone. „Co když v databázi přiřadil k fotografiím teroristů naprosto jiné otisky, takže je pak úřady začaly považovat za mrtvé?“

Caleb najednou vypadal jako posedlý hrůzou.

„To by znamenalo, že takoví jako Adnan al-Rimi nemusí být mrtví, i když si americké zpravodajské služby myslí“

„Že jsou dávno v pánu,“ doplnil Stone. „Vymazali jim minulost. A oni se teď můžou vydat, kam chtějí, a taky si můžou dělat, co se jim zachce.“

„Jako dokonale nevypátratelná zbraň,“ přidal se Reuben.

„Přesně tak.“

„Olivere, počkej. Jsou tam přece nějaké kontrolní mechanismy,“ napadlo Reubena. Jestli si dobře vzpomínám, tak DNA ani otisky prstů nejdou změnit, pokud není dodržen určitý postup.“

Stone se podíval na Caleba.

„Já vím, v oddělení vzácných tisků mají něco podobného. Osoba, která knihy kupuje, je z pochopitelných důvodů nesmí vkládat do databáze a naopak. A právě tahle metoda mě přivedla na jednu zajímavou myšlenku. Co když si je oba pěkně podplatíš – zpravodajského důstojníka, co shání informace, i operátora, který zpracovává data? A co když jeden z nich stojí v hierarchii hodně vysoko? Skoro nejvýš?“

Reuben to okamžitě pochopil.

„Chceš říct, že je v tom namočený sám Carter Gray? No, můžeš si o něm sice myslet, co chceš, ale rozhodně se nedá pochybovat o jeho loajalitě k vlasti.“

„Reubene, já přece netvrdím, že je to tak jednoduché,“

připustil Stone. „Pokud to nebyl přímo Gray, pak na druhou stranu přešel někdo jiný.“

„To už je pravděpodobnější,“ připustil Reuben. „Ale jestli je to pravda, proč tedy Johnsona zabili?“ zeptal se Milton.

„Pokud ti dva, co zabili Patricka Johnsona, patří skutečně k NIC, což mi připadá víc než jisté, tak mi to jde docela dobře dohromady. Kdosi Johnsonovi zaplatil za změněná data, ale najednou dostal strach, že nové bohatství nakonec povede k vyšetřování, a proto ho dal zabít a nastražil ty drogy. Anebo Johnson začal být chamtivý, žádal stále víc, a tak ho zabít prostě museli,“ odpověděl Stone.

„Takže co teď?“ ozval se Milton.

„Zůstaneme naživu, to je naše priorita,“ odvětil Reuben.

„Pokud má Oliver pravdu, tak nás hledá parta pořádně mocných týpků, co nás chtějí zlikvidovat.“

„Nepochybně už znají Miltonovu identitu i jeho adresu,“

dodal Stone. „Protože po nás jdou, navrhuji, abychom všechno obrátili proti nim.“

„Jak?“ zeptal se Caleb.

Stone zavřel sešit.

„Máme domácí adresu Tylera Reinkeho. Tím začneme.“

„Ty chceš, abychom mu vpochodovali rovnou do rány?“

vyhrkl Reuben.

„Ne, právě naopak. On si vleze přímo do té naší.“

++++

Alex s Kate se zmrzlinou v ruce kráčeli po georgetownském nábřeží nedaleko místa, kde před stoletími provozoval svůj přívoz George Mason. Kate ukázala uprostřed řeky na tři sotva viditelné balvany severně od Key Bridge proti georgetownské univerzitě.

„Ostrov Tří sester. Podle legendy tam utonuly tři jeptišky, když se jejich loďka převrátila. Pak se na tom místě vynořily z vody tři balvany, aby ostatní varovaly,“

vzpomínala Kate.

„Proud Potomaku je sice klidný, ale ošidný,“

poznamenal Alex. „Ne že by se v něm někdo chtěl koupat.

Navíc za deště jeho hladina povážlivě stoupá.“

„Když stavěli silnici Interstate 66, hodlali na tomhle místě postavit most přes řeku. Začalo se mu říkat U Tří sester. Při jeho stavbě však došlo k mnoha podivným nehodám, a tak to nakonec vzdali. Prý to byli duchové těch mrtvých jeptišek.“

„Ty věříš takovým povídačkám?“ zeptal se Alex.

„Dějí se divné věci. Třeba nějaká ta spiknutí v tomhle městě. Většina z nich je nejspíš šílená, ale některá jsou vlastně docela správná.“

„Jo. Znám jednoho chlápka, co se přesně do téhle kategorie hodí. Říká si Oliver Stone. Pálí mu to, a přesto žije na vedlejší koleji.“

„Oliver Stone? To si děláš legraci?“

„Není to jeho pravé jméno, samozřejmě. Myslím, že si utahuje z těch, kteří se domnívají, že mu přeskočilo. Ten chlap, představ si, nemá žádnou minulost, alespoň jsem o něm nic nenašel.“ Alex se usmál. „Třeba je celá ta léta na útěku.“

„Tak přesně takový chlap by se líbil Lucky.“

„Odhodila by snad své spodní prádelko, kdyby měla v dosahu nebezpečného chlapa?“

„Cože?“ zeptala se Kate překvapeně.

„Vlastně nic.“ Alex si nabral lžičku zmrzliny a zadíval se na Rooseveltův ostrov. Adamsová ho pohledem následovala.

„Nechceš si o tom popovídat? Barmanky rády poslouchají,“ řekla po chvilce.

Alex jí naznačil, aby se posadili na lavičku na nábřeží.

„Dobrá, tak poslouchej. Mate mě spousta věcí. Ten chlap přeplave na ostrov, aby se tam zastřelil. Nezní ti to divně?“

„No, měl tam první rande se svou snoubenkou.“

„Správně. Proč tam ale plaval? Proč tam jednoduše nedojel autem nebo nedošel pěšky? Je tam přece lávka, která vede alejí a končí přímo na parkovišti. Stejně tak je tam cyklistická stezka. Pak už jen stačí projít branou, zbláznit se a prostřelit si mozek. Jeho auto ale našli pěkný kousek po proudu, což znamená, že musel plavat hodně dlouho, v běžném oblečení, v botách a s pistolí v igelitce. Ten chlap nebyl Mark Spitz ani Michael Phelps.“

„Otisky na pistoli ale seděly,“ namítla.

„Donutit někoho vzít zbraň do ruky a pak stisknout spoušť není zas tak jednoduché,“ odpověděl Alex. „A vložit zbraň do ruky sebevrahovi, když ho chci zabít já, to už je pořádně perný úkol. A tak ho opijeme, ne?“ Alex ukázal na nohy. „Jsou tu ještě ty podrážky.“

„Co je s nimi?“

„Měl na botách špínu, jako by se vlekl křovím, ale kolem něj žádná špína nebyla. Předpokládal bych, že by ten červený jíl zůstal i na dlažbě kolem. Taky jeho šaty byly skoro úplně čisté. Kdyby ses plahočila křovím, měla bys na sobě přinejmenším nějaké listí nebo kousky větví. A pokud na ten ostrov skutečně plaval, tak se musel prodírat ostružiním, aby se dostal na hlavní cestu.“

„Hm, nedává to smysl,“ připustila Kate. „Navíc je tu ten sebevražedný dopis. Nebyl skoro vůbec promočený, inkoust se nerozpil.“

„Nesl ho nejspíš ve stejné tašce jako tu pistoli.“

„A proč ho v té igelitce teda nenechal? Proč ho vytáhl a strčil si ho do promočené kapsy? Muselo by ho přece napadnout, že se inkoust rozmaže a tu zprávu už nikdo nikdy nepřečte. Když jsme k Johnsonovi došli, byl promočený, to ano, ale pokud by skutečně plaval, byl by daleko víc vyčerpaný a unavený. Potomac je v tom místě pěkně zrádný.“

„Byl přece mokrý.“

„To máš sice pravdu, ale kdybys chtěla mít mrtvolu, co měla plavat na ostrov, co bys udělala?“ Kate se na okamžik zamyslela. „Potopila bych ji ve vodě.“

„Správně. Namočila bys ho. Dál tu máme podivný motiv. Nikdo, s kým jsem mluvil, o jeho dealerství nic nevěděl. Ksakru, jeho snoubenku jsme tak naštvali, že nám dokonce vyhrožovala žalobou. Třeba to vážně udělá!“

„Já vždycky předpokládala, že tajné službě nikdy žádné detaily neuniknou.“

„No tak, nejsme přece lepší než FBI s tím jejich nádobíčkem. Museli to vidět taky. Myslím, že jsou shora tlačeni k tomu, aby ten případ co nejdřív pustili k ledu.“

„Jestli ho někdo dopravil na ostrov, ale nechtěl k tomu použít auto, aby ho nikdo neviděl, jak by to udělal?“

Jak kráčeli po břehu, minul je pomalu plující policejní člun. Alex s Kate se na sebe podívali a oba současně vyhrkli.

„Loď!“

„Špatně se schovává,“ dodal tiše Alex.

Kate se rozhlížela po nábřeží.

„Jdu hledat. A ty taky.“

Odhodili zbylou zmrzlinu do koše a zamířili rovnou k řece. Trvalo jim dobrou hodinku, než nakonec Kate spatřila kousek přídě schované v kanalizační stoce.

„Máš dobré oči,“ pochválil ji Alex.

Sundala si sandály, Alex boty i ponožky. Vyhrnul si kalhoty a oba se začali za přihlížení několika kolemjdoucích sunout dolů. Alex přejížděl očima po staré dřevěné veslicí.

Na jednom místě se zastavil.

„To vypadá jako krev,“ řekl a ukázal na skvrnu blízko okraje.

„Jo, ale nedává to moc smysl. Ledaže by Johnsona zabili už ve člunu a teprve pak ho odvezli na ostrov. Té noci panovala mlha, klidně to mohli udělat, aniž by je někdo viděl.“

„Co teď?“ zeptala se Kate.

Alex vstal a zvažoval odpověď.

„Rád bych věděl, zda ta krev patří opravdu Johnsonovi.

Jestli ale ředitel zjistí, že v tom případu už zase čmuchám, okamžitě mě přeloží k nejnovějšímu oddělení tajné služby na Sibiři. Teda pokud mě rovnou nezabije.“

„Já ale čmuchat klidně můžu,“ nabídla se Kate.

„Ne, ať tě to ani nenapadne! Některé myšlenky mi nahánějí hrůzu už teď. Zatím necháme všechno tak, jak je.“

KAPITOLA 42

Kapitán Jack se podíval na text, který mu právě doručili.

Byl kódovaný, ale on si šifru pamatoval. Samé špatné zprávy.

+++++

Dnes byl za mnou Gray. Dostal se do nějakých souborů, ale nevím kam, protože je zahesloval. Zmínil se přede mnou o oživování. Pak jsem zjistil, že stejnou poznámku pronesl i před dalšími vedoucími pracovníky. Klade návnady a čeká, kdo se chytí. Proto tuhle zprávu posílám po kurýrovi.

Pokračujeme podle plánu. Já se postarám o všechno tady.

Další komunikace prostřednictvím Charlie One.

++++

Problém, jak se dnes s někým domluvit, spočívá v moderních technologiích. Není totiž možné, abyste se dohovořili tajně. Špionážní satelity jsou všude, faxy, počítače, mobily, pevné linky i e-maily jsou potenciálně monitorovány. Není se co divit, že se teroristé vrátili ke kurýrům a ručně psaným zprávám. Ironií doby je, že právě moderní technologie vrátily komunikaci do doby kamenné.

Systém nazvaný Charlie One byl velmi primitivní; kódované zprávy posílané přes důvěryhodného kurýra. Papír se ihned po přečtení zničil.

Předsunutý tým tajné služby přijede do Brennanu už záhy. Krátce poté přiletí prezident z Pittsburghu v Air Force One a nejchráněnější kolona v historii lidstva jej doprovodí do Brennanu. Proti nim bude stát banda čtyřiceti mužů a jedné mladé ženy. Kapitán Jack by si ale stejně vsadil na své lidi. Vzal zapalovač a spálil zprávu na popel.

++++

Když Džamila skončila svoji poslední modlitbu toho dne, postavila se před zrcadlo a pozorovala v něm svůj obraz. Dnes slavila své čtyřiadvacáté narozeniny, připadala si však mnohem starší. Poslední rok k ní příliš laskavý nebyl. Neměla dostatek jídla ani pitné vody, většinu nocí strávila bez střechy nad hlavou. Když kolem člověka padají bomby a létají kulky, zestárne jako nikdy. Teď měla alespoň co jíst, věděla však, že to není fér. Říkali jí, že Amerika je země hojnosti, ale prý tu jsou i bezdomovci a hladovějící děti. Džamila tomu nevěřila. Nemožné! Určitě to byla jen americká propaganda, aby je ostatní země litovaly!

Pak arabsky zaklela. Litovat je? Nikdy!

Bylo jí čtyřiadvacet, byla osamělá a vzdálená přes půl světa od země, kam patřila. Ztratila všechny své blízké, celou její rodinu zavraždili. Džamila cítila, jak jí začíná růst knedlík v krku, a za pár okamžiků už se topila v slzách.

Rychle namočila ručník, přiložila si ho na tvář a nechala chladnou látku, aby vsákla její slzy.

Když trochu pookřála, vzala si kabelku, klíče od auta a zavřela za sebou dveře od bytu. Pečlivě se přesvědčila, zda zamkla. Řekli jí, že jí bude stále nablízku jeden muž Kapitána Jacka, ať už bude Džamila parkovat kdekoli.

Nemohli si dovolit, aby jim dodávku někdo ukradl. Neměli by čas sehnat jinou.

Napadlo ji, že ten Kapitán Jack bude určitě pěkný podivín, vždyť Američan mluvící plynně arabsky není zrovna běžný jev. Navíc se zdálo, že tradice i historii islámského světa zná mnohem lépe než řada muslimů.

Džamilu instruovali, že ho musí poslouchat, ať říká cokoli.

Zpočátku se jí zdálo nevhodné přijímat rozkazy od Američana, ale poté, co ho poznala osobně, musela připustit, že ten chlap má opravdové charisma.

Každý večer objížděla předem určená místa, vyjížďka se stala jakýmsi jejím rituálem. Jednak se mohla uvolnit po dlouhém dni. Učila se cesty a zkratky jako součást přípravy na svůj úkol, ale zároveň odpočívala po vysilujícím dni starání se o ty živé kluky. Projížděla centrem Brennanu a míjela nemocnici Milosrdných. Adnan al-Rimi nebyl ve službě, ale Džamila by ho stejně nepoznala. Ze stejného důvodu se nedívala ani doprava, kde se v konspiračním bytě právě zkoušely dvě sniperské pušky M-50 jako součást zácviku.

Cesta vedla kolem opravny. Roleta byla stažená, okna přetřená načerno. Džamila projela jižní cíp centra a zamířila na západ po hlavní silnici ven z Brennanu. Za půl hodiny její jízda skončí. Modlila se k Bohu a děkovala mu za to, že jí dal moudrost a odvahu.

Pokračovala v cestě a zanedlouho už míjela místo, kde se bude ceremoniál konat. Věděla pouze jediné: prezident zde bude hovořit před velkým davem. Nic jiného pro ni ten kus trávy neznamenal.

Když se pomalu vracela zpět, rozhodla se ještě jednou objet dům George a Lori Franklinových, svých zaměstnavatelů. Hezký dům, pokud se vám líbí americká architektura. Džamila však měla ze všeho nejraději dvorek.

Protože sama vyrostla v poušti, musela připustit, že Amerika je opravdu krásná země. Alespoň navenek.

Čistě instinktivně se podívala nahoru ke střešnímu oknu, kde ve dvou ložnicích spali kluci. Uvědomovala si, že jí jsou čím dál bližší. Prima kluci, ze kterých nepochybně vyrostou nepřátelé islámu, odpůrci víry, v níž tak bezmezně věřila.

Kdyby mohla, naučila by je skutečnou pravdu; ukázala by jim opravdovou tvář své víry a svého světa. Třeba by pochopili, že rozdílů mezi nimi je daleko méně než toho, co mají společného. Při téhle myšlence musela Džamila zastavit. Tak dlouho do ní hustili, že islám a Amerika se nikdy nemohou smířit, a tak to musí být pravda. Oni přece ničí mou zemi, připomenula si. Jsou násilnickým národem s neporazitelnou armádou. Berou si, co chtějí, ať už je to ropa nebo život. Když ale hleděla na pokojné okolí, jen těžko si to uměla představit. Bylo to opravdu složité.

++++

Alex se rozhlížel po interiéru Kateina domku a velmi se mu tam líbilo. Nebylo tu zcela uklizeno, občas se tu a tam vršily věci. Alex nebyl žádný puntičkář a pochyboval, že by vedle sebe někoho takového snesl. Všude se válely knihy, což bylo další dobré znamení. Ve škole nikdy moc nečetl, ale když vstoupil do tajné služby, stal se z něj doslova knihomol. Četbou dokázal strávit dlouhé hodiny. Kate určitě nebyla žádná arogantní pseudointelektuálka. I když se na poličkách našla i klasika, všiml si Alex, že je tu i přiměřená dávka komerčních románů.

Stěny i stolek zdobily rodinné fotografie a Alex hodnou chvilku sledoval, jak se z vytáhlé holky stala krásná Kate Adamsová, žena plná sebedůvěry. V rohu místnosti, která zabírala skoro celé přízemí, se nacházelo pianino. Vtom se Kate vrátila, měla na sobě obyčejné džíny, svetr a byla naboso.

„Promiň,“ řekla, „ale už jsem to v těch šatech a botách nemohla vydržet.“

„To je v pořádku, mě taky neuchvátí uhlazený panák bez poskvrnky, co má šaty za tisíc dolarů. Taky mám radši džíny a tričko.“

Rozesmála se.

„Pivo?“

„Jo, skvělý nápad na spláchnutí té zmrzliny.“

Vytáhla z lednice dvě Corony, nařezala limetku a pak se oba posadili na gauč s výhledem na zadní trakt.

„Co teď uděláš?“

Pokrčil rameny.

„Nejsem si jist. Oficiálně patřím do ochranky Bílého domu a měl bych za to být vděčný. Já v tom vyšetřování vlastně neudělal nic špatně, nikdo mi nic nevytkl, až na to, že jsem v ředitelově kanceláři odmítl prozradit jméno jednoho přítele. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem to dokázal.“

„Byl to ten Oliver Stone?“

Hodil po Kate pohledem, který byl výmluvnou odpovědí.

„Ksakru, jak jsi na to přišla?“

„Nejsi jediný, kdo má schopnost dedukce.“

„Hm, to teda nejsem.“ Napil se piva a opřel se o polštář.

„Jak jsem říkal, mám teď svázané ruce. Copak jim můžu říct o objevu té loďky, když jsem dělal přesně to, co mi ředitel zakázal? Jakmile se to dozví, definitivně skončím. A to nemůžu riskovat.“

„Chápu tvé dilema.“ Odložila pivo na konferenční stolek a jemně ho pohladila po koleni. Alexem projela elektrická jiskra.

Kate si sedla k pianu a začala hrát skladbu, kterou poznal. Variace na téma Paganini. Bylo zřejmé, že ta žena je velmi dobrá pianistka. Po chvilce si k ní přisedl a začal vyťukávat vedlejší motiv.

„To je Ray Charles,“ řekla. „Já myslela, že hraješ na kytaru, ne na klavír.“

„Můj táta říkával, že když začneš s pianem, můžeš pak hrát na cokoli.“

„Nehrál náhodou Clint Eastwood v nějakém filmu agenta, co taky hraje na klavír? Jak se to sakra jmenovalo? S

nasazením života?“

„Jo, a vedle něj seděla Rene Russo.“

„Já ale Rene Russo nejsem.“

„Já taky nejsem Clint Eastwood. A mimochodem, Rene na tebe nemá.“

„Lháři!“

„A nezapomeň, že Eastwood ze sebe shazoval oblek hned na prvním rande. A to já nedělám,“ zakřenil se.

Mrkla na něj.

„Škoda, no.“

„Tohle pravidlo už ale podruhé platit nemusí.“

„Panečku, ty máš ale sebedůvěru! Ty myslíš, že bude ještě nějaké podruhé?“

„No tak, jsem prý žhavej a podle Lucky jsem navíc nebezpečnej fešák.“

Hrál si s klávesami tak, až se dotkl její ruky. Následující polibek se opět přeměnil v elektrickou jiskru, ovšem zcela nesrovnatelnou s tou první, která už byla jen mdlou vzpomínkou. Políbila ho ještě jednou a pak vstala.

„Vím, že to možná není fér, ale to tvoje pravidlo pro první rande je asi správné.“ Řekla tu větu jakoby mimochodem a dívala se jinam. „Nevzdávej se první noci, protože nemusí být druhá.“

Položil jí ruku na rameno.

„Budu zpátky každičkou noc, kdy mě tady budeš chtít, Kate.“

„Co takhle zítra?“ dodala. „Déle už čekat nebudu.“

++++

Alex, s velmi povznesenou náladou, přidal ve svém stařičkém cherokee plyn. Jel po ulici, zatočil na Jednatřicátou a pak najel na dlouhé točité klesání do centra Georgetownu. První náznak maléru přišel v okamžiku, kdy šlápl na brzdu a auto nereagovalo. Druhý se objevil vzápětí: sešlápnutá brzda zůstala ležet na podlaze. Protože svah prudce klesal, vůz nabíral rychlost. Navíc po obou stranách stála zaparkovaná auta a asfaltka se kroutila jako had.

Bojoval s volantem, snažil se podřadit, aby zpomalil, ale nic nepomáhalo. V té chvíli se objevily reflektory dalšího vozu jedoucího za ním.

„Do hajzlu!“ Prudce smýkl volantem doprava a cherokee vklouzl mezi dvě zaparkovaná auta. Silný strom dokončil to, co už brzdy nedokázaly. Okamžitě se nafoukl airbag, který Alexe krátce omráčil. Odsunul ho stranou, rozepnul si pás a vyklopýtal z vozu. Cítil krev na rtu, pálila ho tvář, nejspíš od horkého plynu z airbagu. Sedl si na obrubník, nabíral dech a pokoušel se nezvracet, protože směsice Corony a kávové zmrzliny se mu hnala jícnem směrem vzhůru. Pak si uvědomil, že u něj někdo klečí. Alex chtěl říct, že je v pořádku, ale místo toho náhle ztuhl. Na krk mu mířil chladný tvrdý předmět. Jeho paže se instinktivně vymrštila a udeřila do útočníkova kolene.

Muž vykřikl bolestí, ale v okamžiku, kdy se Alex pokoušel vstát, dostal prudký kopanec do hlavy. Pak slyšel kroky běžící pryč a krátce nato i svištění kol. Vzápětí pochopil, proč došlo k tak náhlému úniku – v blízkosti se totiž objevila další světla a kolem Alexe se začali sbíhat lidé.

„Jste v pořádku?“ ptali se ho pořád dokola.

Alex stále cítil ledový dotek hlavně na krku. Pak mu to došlo! Ty brzdy! Odstrčil lidi a bez ohledu na bolest vytáhl z vozu baterku a studoval v jejím světle prostor vlevo pod volantem. Všude tam tekla brzdová kapalina. Někdo si s tím autem hrál. A mohlo k tomu dojít pouze na jednom jediném místě. U Kate. Kate!!!

Natáhl se do kapsy pro mobil. Nebyl tam. Otevřel dveře do zničeného cherokee a chvilku zoufale hledal. Telefon ležel na podlaze, zlomený silou nárazu na dvě části. Alex vztekle vykřikl. Lidé, kteří mu přišli pomoci, se najednou začali stahovat, protože naprosto nechápali podivné chování účastníka nehody.

Když se mu rozevřelo sako, jeden z lidí, co postávali kolem, cosi spatřil.

„Má zbraň!“ vykřikl a všichni se vzápětí rozprchli jako vyplašení holubi.

Rozběhl se za nimi.

„Potřebuju telefon! Váš telefon!“ křičel. Ale na ulici už nikdo nebyl.

Alex se otočil a začal stoupat nahoru po Jednatřicáté. Z

rány na hlavě mu stékala krev, zdálo se mu, že necítí ruce ani nohy, ale stále běžel do prudkého svahu. V plicích ho pálilo, nemohl dýchat. Vběhl do ulice R a zatočil doleva, náhle popadl druhý dech, i když nechápal, kde k němu vzal energii. Když spatřil Katin dům, vytáhl zbraň.

Zpomalil a tiše vklouzl na dvůr, v oknech bylo všude zhasnuto. Opatrně se přiblížil k zahradní brance, která vedla do zadního traktu a k domku pro služebnictvo. Byla zamčená, takže mu nezbývalo nic jiného než přelézt plot.

Když se jeho nohy dotkly trávy, klesl do podřepu. V hlavě mu burácelo a v uších zvonilo. Měl pocit, že neslyší. Pohnul se, přikrčen v křoví, směrem k domu. Nahoře se svítilo.

Několikrát se zhluboka nadechl, pevně svíral svou SIG a pokoušel se zůstat klidný.

Postupoval krok za krokem a očima prohledával keře.

Pokud je někdo venku, bude mířit dobře. V přízemí domku pro služebnictvo se najednou rozsvítilo. Alex sledoval oknem, jak se Kate, s vlasy svázanými do ohonu, naboso a v dlouhém tričku, dostává do možného pole zaměřovače. O

kousek se posunul, očima opustil Kate a začal sledovat domek i linie velkých Lelandových cypřišů, které obkružovaly trakt. Pokud by Alex střílel ze zálohy, skrýval by se někde tam.

Znovu se nadechl a zaujal čistě profesionální chování strážce. Jeho pohled zcela chladnokrevně pročesával čtverec po čtverci, s Kate nacházející se v ochranném pásmu. Tvrdí se, že pokud se agenti dostanou do transu, dokážou spočítat i počet úderů křídel kolibříka. Byl to samozřejmě nesmysl, ale Alex by v této chvíli udělal cokoli, aby té ženě nikdo neublížil. Chtěl vidět zbraň ještě předtím, než vystřelí. Celý život ho na to cvičili. Bože, ať mi to stačí!

Pak ji spatřil. Přes dvůr vpravo, jen kousek za velkým rododendronem, zahlédl téměř neviditelný záblesk optiky.

Ani na okamžik nezaváhal. Zvedl zbraň a vystřelil. Na pistoli to bylo sice daleko, ale Alexovi bylo jedno, zda zasáhne. Jen chtěl protivníka navést jinam.

Umístil výstřel jen kousek za optiku. Jakmile vypálil, spatřil celou hlaveň. Vzápětí Alex vystřelil ještě šestkrát, Kate začala křičet. Pak puška zmizela a on slyšel kroky běžícího člověka. Ksakru, minul, ale svůj úkol splnil. Jenže ten parchant měl ještě pořád možnost výstřelu!

Alex se hnal do domku, proletěl dveřmi a slyšel, jak Kate stále zoufale křičí. Když ho uviděla, přestala. Doběhl až k ní, chytil ji kolem pasu a strhl k zemi pod své tělo.

„Nezvedej se, je tady ostřelovač,“ špitl jí do ucha a pak se po břiše odplazil k vypínači, aby zhasl. Domek se ponořil do tmy a Alex se vrátil zpátky ke Kate.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho vystrašeně. „Nejsi postřelený?“

„Ne,“ zašeptal.

Pak ucítila jeho tvář.

„Bože, ty krvácíš!“

„Nejsem postřelený. Někdo si spletl mou hlavu s kovadlinou.“

„Kdo to byl?“

„Netuším.“ Nabral dech a opřel si záda o sporák, pistoli stále svíral v dlani. Kate se odplazila dopředu a z poličky vytáhla roli papírových utěrek.

„Kate,“ řekl ostře, „sakra, na zem. Ten chlap tam může pořád být.“

„Ty krvácíš,“ řekla znovu, když se natáhla ke dřezu a několik utěrek namočila. Omyla mu tvář a zkoumala bouli na jeho hlavě.

„Jak to, že jsi neomdlel? Nechápu to.“

„Strach je nejlepší protilátkou na bezvědomí.“

„Vůbec jsem neslyšela, že jsi přijel.“

„Nepřijel jsem, můj cherokee je dobrý leda tak do šrotu.

Zničili mi brzdy. Po Jednatřicáté jsem se valil jako na horské dráze.“

„Jak ses sem teda dostal?“

„Běžel jsem.“

Vypadala ohromeně.

„Cože? Tys běžel? Celou tu cestu?“

„Došlo mi, že jediné místo, kde mohli porušit ty brzdy, je tady. U tebe. Já se sem prostě musel dostat. Potřeboval jsem se ujistit, že jsi v pořádku!“ Vyhrkl to celé hrozně rychle, v prudkém návalu emocí.

Kate mu přestala otírat krev a její ústa se rozechvěla.

Objala ho, tvář mu položila na krk. Alex ji chytil kolem ramen.

Panečku, to bylo první rande!

KAPITOLA 43

Členové klubu došli zpět na Foggy Bottom a metrem se vrátili na nádraží Union, kde si dali pozdní večeři v suterénu nádražní haly. Znovu probírali všechny další kroky. Pak zamířili na parkoviště. Stone se rozhodl, že pojede s Reubenem na motorce, a tak Caleb s Miltonem nastoupili do chevroletu malibu.

„Dobře, vy dva se teď můžete vrátit domů. Calebe, budeš tam asi v bezpečí, ale v každém případě na sebe dávej pozor,“ řekl Stone.

„Počkej,“ vyhrkl Caleb. „A co vy dva s Reubenem? Kam jedete?“

Stone krátce zaváhal.

„Reuben mě jen hodí domů.“

Caleb Olivera pečlivě studoval.

„Lžeš! Jedete do Purceville, kde žije ten chlap!“

„Tyler Reinke,“ dodal Milton a z jeho očí šlehaly blesky.

„Jedete tam, že jo?“ pokračoval Caleb. „A nás s sebou nechceš, abychom ti nepřekáželi.“

„Calebe, prosím. Nemáte s Miltonem odpovídající zkušenosti, zatímco já a Reuben“

„To je mi úplně fuk!“ vyštěkl Caleb. Jedeme taky!“

„Obávám se, že ne,“ opáčil klidně Stone. „Pokud nás objeví, budou vědět o dvou, ne o čtyřech.“

Caleb zaujal vznešenou pózu.

„Nikdy to nedovolím! Jsme dospělí lidé, Olivere, řádní členové klubu! Když nebudeš souhlasit, abychom jeli taky, pojedu za tebou a budu celou cestu troubit. A to si piš, že ta moje houkačka dělá randál jak kanón!“

„A já už dokonce našel jeho dům v MapQuestu,“ dodal Milton. „Docela si věříš, když neznáš přesnou adresu. Já ji mám.“

Stone se podíval na Caleba, na Miltona a nakonec i na Reubena. Ten jen krčil rameny.

„Jeden za všechny, všichni za jednoho,“ řekl nakonec.

Stoneovi nezbývalo než přikývnout. I když velmi neochotně.

„Nepojedeme tedy všichni autem?“ nabídl se Caleb.

„Ne,“ odvětil Stone a zadíval se na motocykl. Jízda v tom krámu mě totiž začala docela bavit. A taky je možné, že se ta motorka bude dneska večer ještě hodit.“

Zamířili na západ po Route 7 ve Virginii a pak uháněli Leesburgem v těsné blízkosti budov NIC. Podle značek na jedné křižovatce se dal přesně určit směr i místo, kde zpravodajské centrum leží. Stonea vždycky ohromovalo, že na dopravních značkách ukazují, kde sídlí NSA, CIA, ale i další velmi citlivé instituce. A dokonce, jak předpokládal, se tam dělají exkurze. Ale ať. Ty davy čumilů do svých tajných operací stejně nikdo nepustí.

Místo, kde žil Reinke, bylo typicky zemědělské. Teprve půl hodiny poté, co sjeli z dálnice 7, spatřil Milton ulici, kterou hledali. Ukázal Calebovi, aby zaparkoval u chodníku, a Reuben zajel za ně. Stone s Reubenem si přesedli ke kamarádům do vozu.

„Jeho dům je tak tři sta metrů nahoru. Prošel jsem si všechny zdejší adresy. Jinde to být nemůže,“ řekl Milton.

„Až moc izolovaný,“ poznamenal nervózně Reuben.

„Vrahové si potrpí na soukromí,“ přidal se Stone.

„Jaký je tedy plán?“ zeptal se Caleb.

„Zůstaneš s Miltonem ve voze“

„Olivere!“ začal se okamžitě rozčilovat Caleb.

„Počkej, nech mě domluvit. Chci, abyste s Miltonem zůstali v autě, ale nejdřív projedeme kolem a přesvědčíme se, zda je někdo doma. Pokud ano, mizíme. A pokud ne, vy dva se vrátíte a budete sloužit jako hlídka. Je to tady jediná silnice, viď, Miltone?“

„Jo.“

„OK. Budeme se domlouvat přes mobil. Jakmile uvidíš někoho přijíždět, okamžitě zavoláš a my uděláme, co bude nezbytné.“

„Co máš v plánu?“ zeptal se Caleb. „Vloupat se tomu chlapovi do domu?“

„Určitě tam má poplašné zařízení, Olivere,“ přidal se Reuben.

„Překvapilo by mě, kdyby neměl.“

„Jak se tedy dostaneme dovnitř?“ zeptal se Reuben.

„To nech na mně.“

Dům se topil ve tmě a byl nejspíš prázdný. Nikde žádné auto, u domu nebyla dokonce ani garáž. Zatímco Milton s Calebem drželi stráž ve skrytu nedaleko výjezdu na silnici, Reuben se Stonem jeli na motorce a zaparkovali u skupinky stromů za domem. Dům byl postaven z bíle natřených prken. Došli k němu pěšky. Dveře vypadaly příliš pevně, vedle nich se však nacházelo okno. Stone nahlédl dovnitř a naznačil Reubenovi, aby se tam podíval i on.

Na protější stěně začalo blikat zelené světlo. „Má tam poplašný systém, prima,“ zabručel Reuben. „Co teď?“ Stone neodpovídal a místo toho se mnohem pozorněji zadíval do skla.

„Předpokládejme, že tam má pohybová čidla. Vše se tím komplikuje.“

Najednou proti nim z vnitřku domu vyletělo cosi doprovázené dvojitým smaragdovým zábleskem. Dopadlo to na okno a odrazilo se to od něj. Reuben se už chystal rozběhnout pryč, ale Stone na něj včas křikl.

„Reubene, to je v pořádku,“ řekl. „Pan Reinke má kočku.“

Reuben, těžce oddychující, doklopýtal zpátky k oknu.

Skrze sklo se na něj díval černý kocour s bílou náprsenkou a velkýma světélkujícíma očima. Kočka se odrazila od kuchyňské linky, když je spatřila.

„Prokletá kočka. Určitě je to ženská,“ ušklíbl se Reuben.

„Proč myslíš?“

„Protože z nich mám vždycky málem infarkt. Proto!“

„Přítomnost toho zvířete nám naši roli docela usnadňuje.“

„Co tím chceš říct?“

„Jen to, že poplašný systém s pohybovými detektory nejde s kočkou moc dohromady.“

Reuben luskl prsty.

„Kocour se musí pohybovat, detektory ho nesmí zachytit!“

„Přesně tak.“ Stone vytáhl z kapsy malé kožené pouzdro, které si vyzvedl ze své skrýše, a otevřel zip. Uvnitř bylo prvotřídní nádobíčko kasaře. Reuben zíral nejprve na pouzdro a pak na svého přítele.

„Nechci nic vědět.“

Okno do kuchyně bylo otevřeno během okamžiku.

„Co kdyby to okno bylo napojené na bezpečnostní systém?“

„Zajištěná okna a pohybové detektory, to už by bylo trochu moc, nemyslíš?“ odvětil Stone. „Zdi jsou jen nahozené a pod omítkou se dráty vedou dost obtížně.

Pochybuju, že by si náš pan Reinke nechal tak záležet.

Navíc jsem nejdřív zkontroloval, jestli u toho okna není bezdrátová štěnice.“

„No dobrá,“ připustil Reuben. „Ale jak jsi vůbec věděl, že štěnice jsou bezdrátové?“

Stone se na něj podíval s nevinným výrazem.

„Knihovny jsou otevřené pro lidi, Reubene.“

Vlezli dovnitř. Kočka se hned začala třít o jejich nohy a trpělivě čekala, až ji pohladí.

„Dobrá, ale ze všeho nejdřív musíme najít ten pohybový detektor. Pak pošlu kočku přes místnost a my půjdeme za ní,“ rozhodl Stone. „Teda nepůjdeme. Budeme se plazit po břiše.“

„Bezva, tak to jsme se vrátili do Vietnamu,“ nadával Reuben.

++++

Asi půl hodiny předtím, než se Stone s Reubenem vloupali do domu Tylera Reinkeho, se po drsném nárazu rozletěly dveře Miltonova domu a Warren Peters s Tylerem Reinkem vklouzli dovnitř. Nebylo to tak jednoduché, protože Milton měl na každých dveřích šest zámků a všechna okna byla utěsněna, což by hasiči jen stěží odsouhlasili. Podívali se do rozvodné skříně, ale žádný bezpečnostní systém nenašli.

Reinke stále kulhal po úderu, kterým jej do kolene zasáhl Alex Ford. Rukáv Petersonova kabátu byl zase prostřelen Alexovou kulkou, která takřka našla svůj cíl. Na Alexe s Kate narazili v Greentownu, když šli zkontrolovat loď a s hrůzou zjistili, že je ti dva předběhli. Oba zuřili, že se jim nepodařilo tu dvojici zlikvidovat, a tak bylo pro Miltona nejspíš velkým štěstím, že nebyl doma.

Vytáhli baterky a začali pozorně prohledávat dům.

Farbova domácnost nebyla nijak velká, zato byla přeplněná knihami, drahými počítači a videopřístroji pro pokročilý web design. V domě byl rozmístěn i infračervený monitorovací systém, o kterém však neměli ani nejmenší ponětí. Na první pohled totiž vypadal jako program pro osvětlení. Čidlo se nacházelo ve všech místnostech, a tak byl každičký pohyb Reinkeho i Peterse natočen. Byl zde i poplašný systém, který v tichosti nahlásil vloupání bezpečnostní firmě. Milton si ho nechal do domu nainstalovat poté, co ho několikrát vykradli. Systém běžel z běžného elektrického rozvodu, ale měl i náhradní baterie.

Milton nechtěl používat hlasitý alarm, protože ten by zloděje jen vyplašil. Utekli by dřív, než by se policie vůbec objevila.

Jak prohledávali dům, jejich údiv rostl a rostl. „Ten chlap je naprostej blázen,“ řekl Peters, když se ocitli v kuchyni. Konzervy ve spíži byly pečlivě popsány a umístěny v neobvykle dokonalé symetrii. Domácí potřeby visely na háčcích seřazené od největších po nejmenší. Dokonce i rukavice na mikrovlnku byly vzorně uhlazené, stejně jako byly úhledně uložené talíře v kredenci. Dům byl památníkem náročnosti prazvláštního typu.

Když vyšli nahoru a nakoukli do Miltonovy ložnice a přilehlých prostor, všude viděli totéž.

Reinke vylezl z hlavní ložnice a vrtěl hlavou. „Tomu nebudeš věřit! Ten moula natrhal toaletní papír a zastrkal ho do proutěného košíku vedle záchodu, navíc s návodem na likvidaci odpadů! Podle mě se toaleťák splachuje!“ Ve skříni se podivoval zase Peters. „Proboha, kdo dává ponožky na ramínka?“ Po chvilce oba zírali na ponožky a složené spodní prádlo visící na ramínkách. Vedle visely košile s pečlivě přišitými knoflíky. Košile byly navíc srovnané podle ročních období. Aby náhodou nezapomněl, které jsou které, doprovodil je Milton obrázky jara, léta, podzimu i zimy.

V hlavní ložnici nenašli nic zajímavého, a tak oba muži z NIC vklouzli do místnosti o patro výš, která sloužila jako kancelář. Okamžitě se vrhli na Miltonův stůl. Všechny předměty na desce stolu ležely k těm dalším v pravém úhlu.

Nakonec v tomto domě naprosto neuvěřitelného pořádku našli něco, co mohli použít. Krabici nadepsanou Účty, která ležela na poličce za Miltonovým stolem. Účty byly pochopitelně pečlivě rozděleny podle měsíce a předmětu.

Reinke vytáhl z krabice i útržek od kreditní karty se jménem.

„Chastity Hayesová,“ četl. „Chceš se vsadit, že to je jeho přítelkyně?“

„Copak takovej chlap může mít nějakou ženskou?“

Reinke přejel kuželem světla přes její obrázek a pak světlo stáhl.

„Panečku, to je kočka!“ vzdychl ohromeně Reinke, když spatřil Miltona vedle Chastity v plavkách. „Jak může takovej magor sbalit takovou kost?“

„Mateřské pudy,“ odvětil Peters okamžitě. „Některé ženy si rády hrají na maminky.“

Peters vytáhl elektronický přístroj připomínající Blackberry a zapsal si do něj jméno Chastity Hayesově.

Během minuty měl tři možné odpovědi. Omezil hledání na oblast Washingtonu a našel Chastity Hayesovou, účetní a majitelku domu v marylandském Chevy Chase. Obratem získal i její materiály ze škol, nemocnic i ze zaměstnaní, včetně výpisů z účtu. Když Peters hleděl dolů na malou obrazovku, Reinke ukázal prstem na jeden řádek.

„Ležela na psychiatrické klinice. Vsadil bych se, že má stejnou obsesi jako Farb.“

„Aspoň víme, kde bydlí. A pokud Farb není tady,“

řekl Peters a znovu se podíval na snímek krásné Chastity, „tak máme naději, že je u ní. Kdybych byl na jeho místě, už bych nikde jinde ani nespal.“

Oba dva náhle ztuhli, protože se vzadu v domě ozval nějaký hluk. Kroky. Pak uslyšeli sten a dutý zvuk. Vytáhli pistole a pomalu se přesunuli směrem ke zdroji zvuku. Když se dostali do kuchyně, spatřili muže v bezvědomí. Měl na sobě uniformu. Okamžitě se začali stahovat.

„Ochranka!“ řekl Reinke nakonec. „Museli jsme spustit nějaký alarm.“

„To jo, ale kdo ho poslal do limbu?“

Začali kolem sebe nervózně pátrat.

„Vypadněme odsud. Okamžitě!“ zašeptal Reinke.

Vyklouzli zadním vchodem a rychlou chůzí došli k autu zaparkovanému jen o blok dál.

„Podáme si tu krásku ještě dneska večer?“ navrhl Peters.

„Ne, nepodáte,“ ozval se hlas, který je donutil, aby sebou oba silně trhli. Otočili se a spatřili Hemingwaye, jak se zvedá ze zadního sedadla. Nevypadal zrovna nadšeně.

„Dneska se vám teda moc nedařilo,“ řekl zlověstně.

„Vy jste nás sledoval?“ zeptal se Peters a jeho hlas se chvěl.

„Po tom, co jste naposledy referovali o své neschopnosti, jste snad čekali něco jiného?“

„Takže vy jste dostal toho strážného? Je mrtvý?“ zeptal se Reinke.

Hemingway ho ignoroval.

„Dovolte mi, abych vás oba ještě jednou upozornil na to, co se snažíme dokázat. Mám tu celou armádu a nikdo z nich nedělá žádné chyby. Na rozdíl od vás!! A vás ještě k tomu královsky platím!“ Hleděl na ně tak upřeným pohledem, že oba muži skoro přestali dýchat. „Možná jste měli jen smůlu.

Ale protože jdeme dál, nedovolím ani tu smůlu.“

„Co od nás tedy požadujete?“ zeptal se Reinke nervózně.

„Teď běžte domů a odpočiňte si. Potřebujete to jako sůl.“

Natáhl ruku. „Dejte mi ten útržek s jejím jménem.“

„Jak to můžete?“ zeptal se Reinke.

V Hemingwayových očích však bylo takové opovržení, že Reinke zavřel pusu a papír mu podal. Během pár vteřin Hemingway zmizel. Oba muži dál seděli na svých sedačkách a zhluboka dýchali.

„Ten chlap mi fakt nahnal strach,“ ozval se Peters jako první. Reinke přikývl.

„Jo, je to legenda CIA. Kolumbijci se ho báli k smrti.“

Odmlčel se. „Jednou jsem ho viděl, jak cvičí v tělocvičně NIC. Vypadal, jako by ho vyřezali z žuly, a navíc je rychlý jak blesk. Boxerský pytel, který vážil skoro čtyřicet kilo, zničil holýma rukama. Má zakázáno používat ty pytle na kopy. Zničí je jediným úderem.“

„Co teď?“ zeptal se Peters.

„Slyšel jsi Hemingwaye, ne? Máme si trochu oddechnout. Po třech propadácích během jediné noci netoužím po čtvrtém. Zakotvíme u mě doma.“

KAPITOLA 44

Po tom, co viděl na Arlingtonském hřbitově, se Gray vydal rovnou do sídla CIA v Langley. Uvnitř budovy je zvláštní místnost, do které má přístup jen současný ředitel CIA a jeho předchůdci. Každý z ředitelů má právo nahlížet do dokumentů a dalších materiálů souvisejících s operacemi, které byly v době jeho šéfování v agentuře realizovány.

Všechny materiály jsou uloženy ve velkých sejfech ve sklepení, a protože tajemství mají zůstat pod pokličkou, šlo o nejvíce střeženou místnost v celém Langley.

Gray položil ruku na biometrickou čtečku u vchodu, která byla označena jeho jménem. Dveře se otevřely a Gray vešel dovnitř. Věděl přesně, kterou schránku hledá: číslo 10.

Odemkl ji, její obsah vysypal na stůl, pak se posadil a začal listovat jednotlivými dokumenty. Složka, kterou procházel, byla označena písmeny J. C. Mohlo to znamenat ledacos, včetně Ježíše Krista. O Syna božího však rozhodně nešlo, protože ty iniciály patřily muži z masa, krve a kostí – Johnu Carrovi.

Když Gray pročítal hlavní informace o Carrově kariéře v CIA, neustále ohromeně kroutil hlavou nad tím, co ten chlap všechno dokázal. Dalo by se sice namítnout, že dnešní svět je mnohem nebezpečnější, ale když John Carr pracoval pro agenturu, nebyla situace o mnoho jednodušší. Gray se dostal na poslední stránku Carrových profesionálních záznamů a přečetl si o jeho pohřbu na Arlingtonském hřbitově. Dostalo se mu tehdy veškerých vojenských poct, ačkoli před svou smrtí pro armádu už dlouho nepracoval. Jeho minulost poté zcela vymazali a Gray dobře věděl, že se tak stalo na příkaz těch nejvyšších míst CIA.

V hrobě však neleželo Carrovo tělo, protože Carr byl za mrtvého pouze považován. První výstřel připravil o život jeho ženu. Ten druhý ho měl podle záznamů zasáhnout, ale tělo se nikdy nenašlo; přesto se předpokládalo, že se stal potravou pro ryby někde v oceánu.

Ten chlap, kterého Gray dnes na hřbitově zahlédl, byl velmi štíhlý a na první pohled jakoby křehký. Mohl by tak křehce vypadat člověk, který byl kdysi neuvěřitelně výkonný? Roky si sice určitě vybraly svou daň, ale Gray zvažoval, zda by se věk u Carra projevil tak zásadním způsobem. Problém byl v tom, že ten chlap stál přesně nad Carrovým hrobem a že se vypařil stejně tak rychle, jako skončila kariéra pověstného zabijáka.

Když si Gray uvědomil, jak blízko stál u muže, kterého zaprodala jeho vlast, pocítil, že mu buší srdce. Ne, nestál v blízkosti obyčejného chlapa, ale zabijáka, který ve své době likvidoval druhé ve prospěch americké vlády. Carter Gray vrátil schránku na místo a opustil místnost s prapodivným pocitem na hrudi. Cítil hrůzu z muže, který, ač mrtev, mohl být stále mezi živými.

Když se později vrátil domů, zapálil svíčky v ložnici a začal si prohlížet fotografie na římse u krbu. Za pár minut přijde půlnoc a s ní opět jedenácté září. Posadil se na židli u postele a otevřel bibli. Byl křtěný katolík, v sedmi byl poprvé u přijímání, ve třinácti ho biřmovali a stal se dokonce ministrantem. V dospělosti však do kostela nikdy nevstoupil, vyjma okamžiků, kdy ho k tomu vedly politické důvody. Víra nešla s jeho povoláním nikdy dohromady.

Jeho žena však byla oddanou katoličkou a svou dceru Maggie v této víře vychovávala.

Teprve po jejich smrti se Gray vrhl na pročítání bible.

Nechtěl se tím spasit, spíše jen vzdával úctu těm, které ztratil. Časem musel připustit, že mu boží slova přinášejí pocit bezpečí. Dnes večer si četl nahlas pasáže o Korintských, pak se začetl do třetí knihy Mojžíšovy a nakonec skončil u žalmů. Bylo hodně po půlnoci, když poklekl před fotografiemi a začal se modlit, tedy přesněji řečeno – začal si povídat s členy své zesnulé rodiny. V

průběhu tohoto rituálu se Gray vždycky rozplakal a téměř zhroutil. Slzy, které stékaly po jeho tváři, však měly ozdravný účinek. Znovu se posadil na židli a jeho myšlenky se vrátily k onomu pohřbu s prázdnou rakví.

Je John Carr mrtvý, nebo ještě stále žije?

++++

Tom Hemingway se vrátil do svého bytu s bankovním útržkem se jménem Chastity Hayesově v kapse. Udělal si svůj obvyklý čaj, stoupl si k oknu a hleděl na Capitol. V

posledních čtyřiadvaceti hodinách se stalo hodně věcí, ale z jeho pohledu nic pozitivního.

Reinke

a

Peters,

jeho

vlastenecký

páreček,

nezlikvidovali ani jeden ze dvou cílů, takže je velice pravděpodobné, že Alex Ford s Kate Adamsovou přijdou znovu do agentury a budou vyžadovat úplné vyšetřování.

Navíc Carter Gray mluvil o oživování mrtvých, což byl podle Hemingwaye jasný odkaz na oficiálně mrtvé teroristy.

Proto poslal Kapitánu Jackovi tu zprávu.

Otočil se od okna a zadíval se na portrét na zdi. Dobře věděl, že se vzhledem podobá svému otci, ctihodnému Franklinu T. Hemingwayovi, velvyslanci, který kdysi sloužil v těch nejkomplikovanějších zemích světa. Jeho poslední mise mířila do míst, která však byla příliš násilná i pro něj.

Život muže, hájícího po celý svůj život mír i tam, kde to všichni považovali za nemožné, ukončila atentátníkova kulka v Číně.

Jeho syn nenásledoval svého otce už z toho důvodu, že podle svého názoru nedosahoval otcových dovedností a kvalit, které by z něj udělaly úspěšného státníka. On byl jen rozhněvaný mladý muž. Mladická zloba, ač postupem času hodně povadla, nikdy nevyprchala. Proč by měla? Na pohřbu svého otce opakovaně slyšel, že Franklin Hemingway bude všem chybět jako celosvětový mírotvůrce.

I dnes vnímal Hemingway ztrátu svého otce velmi bolestně, čas jeho hoře nijak nezmenšil. Pouze zesiloval jeho agonii, kterou v sobě nosil od okamžiku, kdy se dozvěděl, že statečné srdce, které tolik miloval, přestalo bít.

KAPITOLA 45

Dům Tylera Reinkeho byl zařízen velmi střídmě. Reuben se Stonem se plazili po břiše po jednotlivých místnostech a doufali, že najdou něco užitečného. Ale pokaždé je čekalo jen zklamání. Minuli hlavní dveře, kde bylo umístěno další čidlo, a pak se přesunuli po schodech nahoru za tlustou kočkou. Když se dostali do ložnice, Reubenovi padlo cosi do oka.

„Tak vida, pan Reinke je pilot vrtulníku,“ řekl a zvedl jedinou fotografii na nočním stolku. Tyler Reinke seděl za ovládáním štíhlé černé helikoptéry.

„Žádné insignie?“ zeptal se Stone, když prohledával další části pokoje.

„Nic.“ Reuben vrátil obrázek zpátky, ale ještě předtím otřel cípem deky možné otisky.

Stone se chvilku hrabal ve skříni a nakonec z ní vytáhl malou krabici.

„Finanční záznamy,“ řekl jako odpověď na Reubenův zvídavý pohled a začal jimi listovat.

„Něco zajímavého?“

Stone zvedl jednu stránku.

„Zdá se, že má účet na falešné jméno, i když adresa je správná. Bohužel moje zkušenosti s bankovními účty jsou téměř nulové.“

„Ukaž, podívám se na to,“ zareagoval Reuben a strávil pár minut prohlížením textů a ručně psaných poznámek.

„Vypadá to, že Reinke, pokud jsou tyhle papíry jeho, si docela nedávno koupil za depozita pěknou řádku opcí.“

„Depozita? Opce? Tomu nerozumím?“

„Půjčil si peníze, aby si koupil pozici na burze a měl možnost ji v určitém okamžiku zase prodat. Podle těchto ručně psaných poznámek spoléhá na to, že se standardní akcie pohnou dolů. Za normálních okolností takhle neuvažuješ, ale za odhadnutelných skutečností si tím můžeš přijít na docela slušné peníze. Jenže riziko je zde pořád mnohem větší, než by si mohl dovolit z vládního platu.

Proto si půjčil na tu zálohu.“

„O financích nemám ani páru.“

„No, chlap se musí občas do něčeho pustit. Já taky rozhodně nehodlám zůstat navždy v tom prokletém doku.

Fakt ne.“

„Jak ale může vědět, že trh půjde dolů? U jedněch akcií možná, ale celý trh?“ Stone se na okamžik zamyslel.

„Finanční trhy většinou spadnou, pokud dojde k nějaké nečekané katastrofě.“

„Myslíš zemětřesení?“ zeptal se Reuben.

„Třeba. Anebo také neštěstí způsobená lidmi.

Vzpomínám si, že 11. září museli burzu zavřít a všechny zklidnit. Kdyby nechali vše osudu, trh by se zhroutil. Když po 11. září znovu otevřeli, trh šel stejně dolů. Lidé bez skrupulí, kteří by o tom věděli dopředu, by mohli vydělat pořádné jmění.“

„Že by Reinke věděl o nějaké blížící se katastrofě?“

zeptal se Reuben nervózně.

„Spíš jednu pomáhá připravit,“ odvětil Stone.

++++

Hned jak spatřili blížící se auto, Milton vytáhl mobil a zavolal Reubenovi. Tedy pokoušel se mu zavolat, ale telefon nezvonil. Milton se zadíval na displej a srdce mu spadlo do kalhot.

„Zavolej jim!“ zašeptal Caleb, když se kužely světla přiblížily.

„Nemám signál.“

„Cože?“

„Není tu signál! Nějaká zóna či co. Prostě mě to nespojí.“

Caleb ukázal na blížící se auto.

„To je ten vrahoun.“

„Calebe, já ale nemůžu nic dělat!“

„Ať jdou ty technické vymoženosti do hajzlu!“ vyhrkl rozčileně Caleb. „Nikdy nefungujou, když je potřebuješ.“

Auto sjelo ze silnice a zamířilo k Reinkeho domu.

„To je jeho vůz. Poznal jsem ho,“ sykl Caleb.

„Já vím, já taky,“ dodal zpanikařený Milton. „Co chceš dělat?“

Caleb nastartoval.

„Rozhodně je nenechám zabít, zatímco tu trčíme s moderní hračkou. Drž se!“

Když Caleb sešlápl plyn, Milton sebou trhl. Vyřítili se na silnici, kde Caleb ještě přidal, a pak prudce zatočil k Reinkeho domu tak, že se auto málem převrátilo. Caleba to však nevyvedlo z míry, a dokonce celou tu dobu mačkal klakson. Stoneovi nelhal, ozývalo se hlasité kvílení podobné houkání vlaku.

Reinke se ohlédl, když se k němu hnalo troubící malibu.

Podíval se na Peterse.

„To jsou ti blázniví puberťáci, dělaj to tady pořád,“

poznamenal.

Uvnitř Reinkeho domu se Stone s Reubenem rychle dostali k oknu ložnice, a to právě v okamžiku, kdy uslyšeli klakson. Pak spatřili světla na příjezdové cestě.

„Sakra, Reinke,“ řekl Reuben.

„A ten jeho parťák je s ním,“ dodal Stone, když oba muži vylezli z vozu. Pak se podíval na malibu řítící se ulicí.

„Měli nám zavolat, a ne se tady prohánět jako o život!“

zavrčel Stone naštvaně.

Seběhli dolů, ale Stone si naštěstí včas vzpomněl a strhl Reubena za košili těsně předtím, než vběhli do infračerveného oblouku pohybového čidla umístěného na předních dveřích. Odplazili se zpátky, když zaslechli, jak se přední dveře pomalu otvírají. Když se otevřely dokořán a ozvalo se pípání poplašného zařízení, byli už v kuchyni.

Zvedli se z podlahy. Někdo zadal kód a pípání ustalo.

„Fajn,“ sykl Stone. „Poplašný systém je vypnutý, takže můžeme otevřít zadní dveře.“

Reuben to velice tiše udělal. Vyběhli ven a vzápětí zmizeli za rohem.

„Sakra, co to,“ bylo jediné, na co se Peters zmohl, než ho Reubenova silná pěst zasáhla tak, že mu málem odletěla hlava. Stone s Reubenem se už hnali k motocyklu. Reuben nahodil motor, když Reinke, slyšící celý ten zmatek, vyletěl ze dveří. Spatřil Stonea s Reubenem, ze všech sil se hnal za nimi a za běhu šátral rukou v saku. Prostoru ke střelbě měl víc než dost.

Nemohl však počítat se zrezivělým malibu, které se řítilo po silnici rychlostí blesku s bláznivým knihomolem a matematickým géniem s mentální poruchou.

„Svatá matko boží!“ křičel Milton, když jim Reinke přeletěl přes přední sklo, odpadl stranou a svalil se do trávy.

Pak začal zase počítat.

Mezitím se Petersovi podařilo vyhrabat se zpátky na nohy. Caleb, posedlý mladickým ďábelským zápalem, přidal plyn a hnal se zpátky. Od kol malibu odletoval štěrk jako kulky z kulometu.

Peters zařval, když se auto řítilo přímo na něj. Stihl jednou vystřelit a pak uskočil z dráhy vozu. Chystal se k dalšímu výstřelu, když se kolem něj přehnal motocykl.

Stone seděl na kraji vozíku a v ruce držel helmu. Natáhl ji stranou a zasáhl Peterse přímo do hlavy. Muž se bezvládně sesunul k zemi. Trvalo dobrých deset minut, než se Reinke s Petersem trochu probrali. Ve chvíli, kdy oba nabyli vědomí, byli členové klubu už dávno pryč.

KAPITOLA 46

Reakce úřadů na události spojené s Alexem Fordem a Kate Adamsovou nepřinesly zrovna velkou úlevu. Podle policie praskla brzdová lanka sama od sebe, což není u starých vozů nic neobvyklého. Nenašly se žádné důkazy o přítomnosti střelce před domem Kate Adamsové a v podstatě existovalo jen Alexovo očité svědectví. Dvě střely nalezené v plotě pocházely z Fordovy zbraně a jiné zásahy nikdo neobjevil.

Druhý den ráno seděl Alex Ford v kanceláři Jerryho Sykese a poslouchal oficiální vylíčení celé události. Sykes se zastavil a podíval na Alexe.

„Lidé, kteří ti chtěli pomoci, vypovídají, že ses choval velmi podivně a že jsi dokonce utekl. Alexi, takhle ses za normálních okolností přece nikdy nechoval. Nechceš si náhodou o něčem promluvit?“

„Ne, nic se neděje, leda to, že mě chce někdo zabít,“

odpověděl Alex zcela klidně.

Sykes se posadil do křesla a zvedl hrnek kávy.

„Proč by měl sakra někdo chtít, abys byl po smrti?“

„Nějakej magor mi tiskl zbraň k hlavě. Neměl jsem čas ptát se ho, proč to dělá.“

„Jenže kromě tebe toho chlapa nikdo neviděl. A proto se tě ptám znovu: co se dělo od včerejšího večera do dnešního rána, že ti někdo usiluje o život?“

Alex zaváhal. Chtěl Sykesovi říct o objevu loďky, ale pak si uvědomil, že by takové přiznání znamenalo ukončení jeho kariéry pro neuposlechnutí ředitelova rozkazu.

„Podívej, Jerry, mám za sebou spoustu let služby. Proč se ze mě právě teď pokoušíte udělat blázna?“

„Odpověz si sám. Jo, máš za sebou sice spoustu let, ale včera ti ředitel něco jasně řekl. Mohl tě vyrazit na hodinu.

Ksakru, já bych to udělal okamžitě, být v jeho kůži. Dostal jsi dárek od vedení, tak si ho važ. Další už nedostaneš.“

„Prima, můžeš tedy aspoň někoho poslat do domu Kate Adamsové? Na tom nevidím nic špatného.“

Sykes si poposedl.

„Zavolám místním poldům, aby kolem projížděli častěji.

To je všechno. A nezapomeň na ten dárek,“ řekl Sykes a podíval se na hodinky. „Mám teď nějakou schůzi. A ty už přijdeš taky pozdě!“

„Jasně, do Bílého domu,“ odsekl Alex.

„Ne, před něj. Na to, abys mohl zase dovnitř, na sobě budeš muset pořádně zapracovat.“

++++

Camel Club svolal ve spěchu poradu. Konala se v Calebově domě, a to hned zrána. Prvním bodem jednání mělo být poděkování ctihodnému knihovníkovi i odvážnému řidiči v jedné osobě za jeho statečnost. Muselo to ale ještě chvilku počkat, protože Caleb právě zvracel na záchodě.

Uvědomil si totiž, jak málo mu chybělo k odchodu na onen svět. Když se nakonec objevil, Stone si vzal slovo.

„Chci zanést do análů našeho klubu, že si Caleb Shaw zaslouží nejhlubší poděkování celého klubu za neobvyklou statečnost a důvtip.“

Pobledlý Caleb se usmíval navzdory tomu, že se mu viditelně třásly ruce.

„Sám nevím, jak mě to napadlo. Já jen věděl, že musím něco udělat. Od doby, kdy mi dovolili držet v ruce originální vydání Tocquevillovy knihy Demokracie v Americe, jsem se nikdy v životě tolik nebál.“

Reuben se naoko otřásl.

„Mít v ruce Tocquevilla! Jen na to pomyslím a dělá se mi mdlo!“

„Teď však musíme počítat s tím, že nás Reinke a ten jeho kamarád mají na lopatě,“ varoval Stone.

„Nejsem si tím tak úplně jist. Když jsme čekali na silnici, sundal jsem značku,“ řekl Caleb, zatímco ostatní na něj překvapeně hleděli. „Po tom, co Milton tak snadno určil majitele vozu podle espézetky, jsem měl strach, že i pro ně to bude jednoduché,“ vysvětloval.

Vtom se ozval Miltonův mobil.

„Ano?“ řekl Milton, chvilku poslouchal, pak zavěsil a podíval se na své přátele. „Někdo se vloupal do mého domu a srazil strážného, který se tam objevil po výzvě poplašného systému.“

„Vzali něco?“ zeptal se Stone.

„Myslím, že ne. Všude v domě mám ale kamery, jsou maskované jako systém pro osvětlení. Bezpečnostní agentura o tom neví.“

„Docela by mě zajímalo, kdo to byl,“ poznamenal Stone.

„Musím to jet zkontrolovat. DVD je skryté za ledničkou.“

„Na to bude ještě spousta času,“ řekl Stone. „Pokud to byl Reinke a ten jeho kamarádíček, budeme mít konečně něco v rukou.“

Reuben položil ruku na Calebovo rameno.

„No, jestli se ti dva znovu objeví, budou zase počítat andělíčky. Viď, ty zabijáku?“

++++

První den v prezidentské ochrance se Alexi Fordovi vůbec nezamlouval. Všichni se k němu sice chovali vřele a profesionálně, ale stejně se z jejich pohledů dalo vyčíst, jak moc dobře vědí, že sem veterána Forda přeložili odjinud.

Jedinou pozitivní věcí tedy bylo, že mohl sloužit venku a hlídat park Lafayette. Stone tam však nebyl, pouze Adelphia. Motala se uprostřed parku a stále se dívala směrem k Oliverovu stanu.

„Dobrý den, Adelphio,“ řekl Alex zdvořile. „Hledám Olivera.“

Záplava Adelphiných slz ho překvapila, protože tuhle ženu nikdy předtím plakat neviděl.

„Adelphio, co se stalo?“

Neodpověděla, svou tvář skryla v dlaních. Alex došel až k ní.

„Adelphio, co se děje? Ublížil vám někdo? Jste nemocná?“

Zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla.

„To být v pořádku,“ řekla. „Mně dobře.“

Alex ji odvedl k lavičce.

„Ne, není vám dobře. Povězte mi, co se děje? Třeba vám mohu nějak pomoci.“

Adelphia několikrát vzdychla a pak se znovu podívala na Stoneův stan.

„Já vám nelhat, mně dobře, agente Forde.“

„Jen Ford, prosím.“ Teprve pak si všiml, kam směřují její oči. „Stalo se něco Oliverovi?“ zeptal se rychle.

„Já nevědět.“

„Proč tedy pláčete?“

Hleděla na něj velmi podivně, rozhodně to nebyl její obvyklý, naštvaný a nedůvěřivý výraz. Spíš z něj čišela beznaděj a zoufalství.

„On vám věřit. On mi vždycky říkat – agent Ford je dobrý chlap.“

„Respektuji Olivera a mám ho rád.“ Odmlčel se a pak dodal. „Naposledy, když jsem ho viděl, měl oteklou tvář, samé modřiny. Mají vaše obavy něco společného s tím, co se mu stalo?“

Adelphia přikývla a pak mu začala vyprávět o potyčce v parku.

„Jen jediným prstem,“ řekla a zvedla Prostředníček, „on toho chlapa bodnout. Ten obr, ten chlap, spadnout jak mimino.“ Zhluboka a útrpně se nadechla. „Oliver vzít břitvu a držet ji,“ otřásla se, „on dobře vědět, jak ji použít. Já si pak myslet, že mu ten krk opravdu podřízne!“ Naznačila rukou řez přes hrdlo, ale pak se zarazila. Podívala se na Alexe s výrazem smutku i náhlého uvolnění.

„Nakonec to neudělat. Nepodřezat ho. Když se objevila policie, Oliver zmizet. On nemít policii moc rád.“

„Od té doby jste ho neviděla?“

Zavrtěla hlavou. Alex, stále sedící na lavičce, potřeboval čas, aby všechny tyhle informace nějak zpracoval.

„Forde?“ ozval se zničehonic mužský hlas. Alex hleděl přímo na svého nadřízeného.

„Buďte tak laskav a vraťte se zpátky, kam máte,“

přikázal mu muž ostře.

Alex se okamžitě zvedl. Ještě než odešel, se však otočil k Adelphii.

„Kdybyste Olivera viděla, řekněte mu, že s ním musím mluvit.“

Adelphia nevypadala nijak potěšené.

„Nemějte strach, o tom, co jste mi vyprávěla, mu nic neřeknu. Slibuji. Musím s ním ale mluvit.“

Nakonec přikývla a Alex Ford odběhl pryč.

++++

Práce na přípravě prezidentovy návštěvy v Brennanu pomalu vrcholily a Kapitán Jack rozhodně nezahálel.

Příprava vozidla v dílně postupovala přesně podle harmonogramu, měl k dispozici i několik řidičů. Ke sniperům už ale od poslední schůzky nezašel. Většinu času teď trávil s al-Rimim a jeho kolegou, když zrovna neměli v nemocnici službu.

S Džamilou se sešel jen jednou, chvíli poté, co dokončila svou objížďku nočního Brennanu. Byla až příliš emocionálně podrážděná, ale vyměnit ji už nebyl čas. Proto v ní alespoň posiloval myšlenku, jak důležitá je její role v celé operaci. Musel ji přesvědčit o tom, kolik mužů zbytečně položí životy, pokud ona selže.

Uspořádá ještě dvě schůzky, jednu dnes večer, ještě před příjezdem přípravného týmu tajné služby, a druhou v okamžiku, kdy se bude moci sejít se svým severokorejským protějškem, aby se domluvili na posledních detailech.

Carter Gray už cosi větřil. Kapitána Jacka to nijak nepřekvapilo, spíše se podivoval nad tím, že tomu starému lišákovi trvalo tak dlouho, než pojal nějaké podezření. V

téhle operaci využili všechny kontakty, které v muslimském světě měli. Přesto byl podle Kapitána Jacka Hemingwayův plán zcela nesmyslnou akcí, což Hemingway odmítal připustit. Celá operace stála na chybné úvaze, totiž na tom, že ti chlapi v sobě nemají ani špetku dobra. Kapitán Jack nikdy nespoléhal na náhodu a tahle hlavní zásada ho nikdy nezklamala. Dobře věděl, že všechno je vždycky jen o balíku prachů.

++++

V pronajaté dílně na okraji města se konstruktér společně s chemikem věnovali posledním přípravám protézy.

Vysloužilý gardista s ní už pohyboval velice dobře.

Sledovali, jak ji dokáže sevřít, zamávat s ní a jak bez problémů zvládá i další úkony. Naučil se pracovat i s váčkem uvnitř protézy. Než odešel, oběma poděkoval.

Muži se poté sbalili a zamířili do města, kde jim zbývalo vyřídit několik posledních záležitostí. Na všech místech po sobě zanechali malý dárek. I tyhle drobnosti se zapíšou do historie pensylvánského Brennanu, ačkoli je místní obyvatelé rozhodně nebudou považovat za dary, na které se vzpomíná s úctou.

KAPITOLA 47

Až později toho dne se Alex dozvěděl, že ho přeložili do přípravného týmu pro Brennan. Velmi ho to rozzlobilo, protože tím přišel o možnost být s Kate. Protestovat však nemohl, jeho působení v tajné službě viselo na vlásku. Až moc dobře si uvědomoval, že ho teď – v průběhu prezidentské kampaně – budou posílat na všechna místa, od čerta k ďáblu, než bude Brennan znovu zvolen. Jenže v té době už bude z Alexe nejspíš úplná troska.

S Kate se sešel v restauraci na Dupont Circle. Po událostech minulé noci se dala celkem dohromady a neskrývala své odhodlání odhalit pravdu. Alexe teď přitahovala nejen svojí krásou, ale i obrovskou dávkou odvahy.

„Chápu, jak se cítíš, Kate, ale měla bys to nechat být.

Oni mají zbraně a je jasné, že je klidně použijí.“

„Tím spíš je musíme dostat,“ řekla odhodlaně. „Kdy odjíždíš do Brennanu?“

„Za rozbřesku. Je to jen krátký let, ale bude tam spousta práce. Předsunutý tým musí zajistit prezidentovu bezpečnost. Strašně mě mrzí, že tady nebudu zrovna ve chvíli, kdy mě budeš potřebovat.“

Položila svou ruku na jeho.

„Stejně to stálo za to, včera v noci jsi byl úplně výjimečný.“

Mladý číšník, který jim právě přinášel jídlo, Kateinu poslední větu zaslechl a zcela očividně si její smysl vyložil po svém. Mrkl na Alexe a šibalsky se na něj usmál.

„Něco nového?“ zeptala se Kate, když už se oba věnovali jídlu.

„Jen tohle,“ řekl Alex a začal jí vyprávět o svém rozhovoru s Adelphii.

„Cože? Říkal jsi přece, že ten Stone nemá žádnou minulost, o které bys nevěděl. Ale podle toho, co viděla Adelphia, ji mít musí, a to docela zajímavou.“

Alex přikývl a dál vypadal zamyšleně.

„Co kdybychom se po jídle trochu prošli po Šestnácté a Pensylvánské?“

„Slyšela jsem, že je to tam moc hezké. Vážně mě tam chceš vzít?“

„Nejsem si jist, jestli mě tam pustí. Já sice mluvím o Šestnácté a Pensylvánské, ale o chodníku na protější straně.“

++++

Po pětačtyřiceti minutách se ocitli v parku Lafayette.

„Zdá se, že tu není,“ shrnul Alex, když hleděl na Stoneův stan. Potvrdil si to, když jej otevřel a nahlédl dovnitř.

„Máš jeho adresu?“ zeptala se Kate.

„Vlastně ano.“

Za dvacet minut už Alexovo auto parkovalo u hřbitova na hoře Sion. V domku hrobníka bylo rozsvíceno.

„On žije tady?“ podivila se Kate. „Na hřbitově?“

„Co jsi čekala? Vilu uprostřed obchodního centra?“

Dveře na hřbitov byly zamčené, ale Alex pomohl Kate přes plot a pak sám přelezl na druhou stranu. Když jim Oliver přišel otevřít, jen stěží skrýval své překvapení.

„Alexi?“ řekl a pak se s opravdovým zájmem podíval na Kate.

„Ahoj, Olivere. Tohle je moje přítelkyně Kate Adamsová. Právnička na ministerstvu spravedlnosti a taky ta nejlepší barmanka, jakou si dokážeš představit.“

„Rád vás poznávám, slečno Adamsová,“ řekl Stone a podal jí ruku. Pak se znovu zvídavě podíval na Alexe.

„Jen jsme tě přišli navštívit,“ řekl Alex.

„Aha, prosím, pojďte dál.“

Stone se Alexe ani nezeptal, odkud vlastně ví, kde bydlí.

Společně vešli dovnitř. Stone šel uvařit kávu a Kate si mezitím listovala knížkami, které našla na poličce.

„Olivere, vy jste všechny ty knihy četl?“ zeptala se.

„Ano,“ odvětil, „ale většinou pouze jednou. Bohužel nikdo z nás nemá tolik času, kolik by měl knihám věnovat.“

Podívala se na Alexe.

„Solženicyn. To není zrovna lehké čtení.“

„Myslím, že jsem to četl na vysoké,“ poznamenal Alex.

Kate zvedla knihu.

„To sice ano, ale v ruštině?“

Stone se vrátil z kuchyně a v rukou nesl dva šálky kávy.

„Olivere, moc se mi u vás líbí,“ řekla. Jako kdybych byla v pracovně pana profesora.“

„Jasně, nepořádek, prach, všechno pomačkané a přecpané knihami.“ Stone se zadíval na Alexe. „Prý tě přeložili do přípravného týmu, který jede do Brennanu.“

Alexovi spadla brada.

„Jak to k čertu můžeš vědět?“

„Práce v Bílém domě přináší spoustu napětí, a tak lidi občas něco řeknou. Třeba v obchodě. A šeptanda se pak šíří velmi rychle.“

Kate se na Stonea usmála a pak se všichni tři posadili do křesílek u krbu.

„Alex říká, že jste neobyčejný člověk, Olivere. A já už zjistila, že se na jeho úsudek můžu plně spolehnout.“

„No, slečno Adamsová, já jen můžu potvrdit, že Alex je vážně skvělý chlap.“

„Říkejte mi Kate, prosím.“

„Hm, teď to ale vypadá, že budu muset být ještě lepší,“

poznamenal Alex, „a pěkně s sebou házet, abych vůbec stačil.“ Mrkl na Stonea. „Koukám, že se ti ta tvář hojí.“

„Nic to nebylo, stačila trocha ledu. Už jsem protrpěl víc.“

„Vážně? Nechceš si o tom promluvit?“

„Nejspíš by vás takový hovor hodně nudil.“

„Zkus to,“ pobídl ho Alex.

Vtom k nim z ulice dolehl jakýsi hlas. Vstali a šli se podívat, kdo to je. U branky stála Adelphia a volala na Olivera.

„Adelphio?“ křikl na ni Stone zpět a šel jí rychle otevřít.

Poté, co se znovu usadili ke krbu, Stone představil Adelphii Kate. Ta natáhla ruku, ale Adelphia na ni jen neznatelně kývla hlavou. Nejspíš jí vadilo, že měl Stone společnost.

„Adelphio, netušil jsem, že víš, kde bydlím,“ podivil se Stone.

„Ty to vědět, já to vědět, to je celé,“ odsekla.

Náležitě pokárán se Stone znovu posadil a hleděl na své ruce.

„Oliver nám právě říkal, že ho ta tvář už tolik nebolí,“

řekl Alex rychle, aby Adelphia dostala jasnou odpověď na to, co ji trápilo. Nijak na jeho poznámku nereagovala, a tak v domku zavládlo nepříjemné ticho. Přerušila ho teprve Kate.

„Teď jsem si vzpomněla, že znám jednoho právníka z ligy občanských práv, který vás obhajoval ve sporu o využívání parku Lafayette. Říkal, že to byla hodně tvrdá bitva.“

„To ano. Tajná služba byla tehdy dost agresivní, když nás z bezpečnostních důvodů nechtěla pustit zpátky,“

souhlasil Stone. Adelphia náhle promluvila.

„Práva občanů však nakonec zvítězit. Lidé teď mít dobrá práva. Proto být tahle země dobrá vlast.“ Stone jen přikývl.

„Ano,“ pokračovala Adelphia. „Můj přítel Oliver, ten tam mít nápis. Já chci pravdu.“

„Tu chceme přece všichni,“ usmála se Kate. „Někdy však pravda muset přijít zevnitř člověka,“ dostala ze sebe s velkými potížemi Adelphia a dotýkala se přitom hrudníku.

„Ten, kdo chtít pravdu, ji muset taky říkat. Nebo ne?“

Rozhlížela se po ostatních.

Stonea dosavadní průběh setkání nijak zvlášť netěšil, a proto odpovídal jen velmi pomalu.

„Pravda se zjevuje v mnoha různých podobách. A občas, i když bije do očí, ji člověk nevidí.“ Pak prudce vstal. „Teď mě prosím omluvte, mám jednu důležitou schůzku.“

„Olivere, je ale dost pozdě,“ namítl Alex. „To ano, taky proto jsem už neočekával žádnou návštěvu.“ Jeho věta zněla jasně. Všichni vstali a se slovy rozloučení opustili Stoneův domek. Alex s Kate odvezli Adelphii zpět k jejímu bytu.

Ozvala se ze zadního sedadla.

„On mít malér. Já vím, že to tak je.“

„Jak si můžete být jistá?“ zeptal se Alex.

„On dnes přijít do parku s přítelem, tím obrovitým. Přijet na motocyklu. Oliver na motorce, v tom vozíku.“ Tónem hlasu naznačila, že jde skoro o hrdelní zločin.

„Obrovitý chlap? Vy myslíte Reubena?“ ujasňoval si Alex.

„Ano, ten. Já ho nemít moc ráda. On nosit divné kalhoty.“

„Jak to myslíte?“

„Já jen říkal, že je divnej.“

„To je v pořádku, Adelphio,“ pomohla jí Kate. „Vím přesně, co máte na mysli.“

Adelphia si ji změřila oceňujícím pohledem.

„Pořád jste nám neřekla, proč přemýšlíte o jeho maléru,“

ozval se znovu Alex.

„On být jiný. Úplně jiný. Něco mu dělat starosti, velké starosti. Já s ním zkoušet mluvit, ale on ne. Nebude a nebude!“

Alex se na ni podíval, protože ho intenzita odpovědi poněkud zmátla. Jeho podezření jen vzrostlo.

„Adelphio, chcete nám říct ještě něco?“

Vypadala vystrašeně, ale pak se na její tváři objevil výraz velké křivdy.

„Co? Vy tvrdit, že já lžu?“

„Ne, takhle jsem to nemyslel.“

„Já nebýt lhář! Já mít snahu dělat dobro, to je všechno.“

„Já jsem ne“

Přerušila ho.

„Vy už nemluvit. Já nechtít říkat další lži!“

Zastavili na světlech. Prudce otevřela dveře a vyskočila ven.

„Adelphio,“ křikl za ní Alex.

„Bude lepší nechat ji vychladnout. Neměj strach, sama se vrátí,“ řekla Kate.

„Jenže já nemám čas, ráno odjíždím!“

„Mně ale začíná dovolená.“

„Cože? Dovolená?“

„Po včerejším večeru si potřebuju trochu odpočinout, takže jsem si vzala týden volna. Možná, že za tebou přijedu do Brennanu. Slyšela jsem, že je to tam moc hezké.“

„Nejspíš je to jen pastvina, na které se čirou náhodou narodil budoucí prezident.“

„A možná mi zbyde i trocha času, abych dala pozor na Stonea a jeho přátele.“

Podíval se na ni téměř vyděšeně.

„Kate, nemyslím, že je to zrovna dobrý nápad.“

„V tom případě začnu sama pátrat po těch, co nás chtěli zlikvidovat.“

Zvedl ruce v bezmocném gestu.

„No dobře, tak tedy ohlídej Olivera a ty jeho kamarády.

Pořád je to menší zlo než pátrat na vlastní pěst.“

„Jo, jo, pane,“ řekla a vesele mu zasalutovala.

KAPITOLA 48

Předvoj tajné služby přistál v Pittsburghu v sedm ráno a malá armáda se okamžitě poté, co opustila letouny, přemístila rovnou do Brennanu.

Prezident cestuje tak stokrát do roka. Tajná služba vysílá vždy pár dní předem regiment agentů, kteří stráví tisíce hodin kontrolou všech možných detailů a kteří zajistí, aby cesta proběhla z bezpečnostního hlediska zcela bez komplikací. Předsunuté týmy se jako prezidentův předvoj pohybovaly z místa na místo už od chvíle, kdy byla celá předvolební kampaň podrobně a definitivně naplánována; jejich činnost zvýšila potřebu lidské síly v tajné službě. Za normálních okolností by měl tým na svou práci celý týden, ale vzhledem k velkému množství setkání a akcí, které si prezident Brennan na dobu kampaně domluvil, musela tajná služba stanovit priority. Akce, které byly vyhodnoceny jako méně rizikové, dostaly na přípravu kratší dobu. Naopak tam, kde nějaké riziko hrozilo, zůstával v platnosti jeden týden.

Brennan v Pensylvánii byl považován za událost s relativně nízkými riziky, a to z mnoha nejrůznějších důvodů. Takové rozhodnutí samozřejmě znamenalo, že práci, kterou by tým zvládl za týden, musel Alex se svými kolegy zvládnout za pár dní.

Tajná služba si zřídila štáb v největším hotelu v Brennanu, kde zabrali celé patro. Hotel byl podle prezidentova prvního jména přejmenován na Sir James.

Z jednoho pokoje se stalo komunikační centrum, které bylo následně zbaveno veškerého nábytku a prohledáno kvůli potenciálním štěnicím. Až do okamžiku, než tajná služba hotel opustí, nebylo dovoleno nikomu, dokonce ani pokojským, na patro vstoupit.

Odpoledne se tajná služba sešla s místními policejními jednotkami. Velitel předsunutého oddílu vystoupil před policisty a předal jim svodku a rozpisy.

„Nesmíte zapomenout,“ varoval je, „že někde v podobné místnosti může sedět skupina lidí plánující přesně pravý opak toho, co se my snažíme zajistit.“

Alex slyšel podobná balamucení už nesčíslněkrát, a tak nedokázal pochopit, že je tolik přítomných ve zdejší konferenční místnosti ještě pořád bere vážně. Alex díky svým zkušenostem nepřehlížel nic; agenti tajné služby jsou už z podstaty své práce velmi paranoidní. Brennan sice nevypadal jako problematický cíl, ale Bobby Kennedy také nevypadal na to, že ho dostanou v hotelové kuchyni. Jamese Garfielda dostali pro změnu na nádraží. William McKinley byl zastřelen mužem, který skryl zbraň do obvazu na ruce.

Lincolna zastřelili v divadle a JFK v otevřené limuzíně. Za mě se to ale nestalo, opakoval si pro sebe.

Za mě se to nestalo.

Prodiskutovali všechny možné cesty kolony z letiště na určené místo, včetně potenciálních rizikových bodů. Pak se tým rozdělil na několik menších jednotek a Alex začal místním ozbrojeným složkám pokládat obvyklé dotazy.

Došlo k vyššímu prodeji střelných zbraní? Chybí nějaké policejní uniformy? Objevily se nějaké místní hrozby prezidentovi? Kde jsou nejbližší nemocnice a případně kde jak jsou zajištěny možné úkryty?

Poté se rozjeli na místo. Alex procházel stanoviště a pomáhal s rozmístěním jednotlivých sniperů. Očima projížděl celou oblast a určoval prostor, kterému se v tajné službě říkalo sniperův trychtýř. Musíš přemýšlet jako vrah.

Kde, jak a kdy by bylo možné zaútočit?

Jeviště už stálo a dělníci teď dokončovali osvětlení a ozvučení, včetně instalace dvou obrovských televizních obrazovek, na kterých bude dav sledovat prezidenta zblízka, alespoň digitálně.

Z Alexovy zkušenosti vypadalo celé prostranství jako snadno zajistitelné. Jediný vjezd pro automobily měl své výhody, ale i zřejmé nevýhody. Ještě že tu prezident nebude dlouho. Maximálně dvě hodiny.

Když se Alex vracel zpět do Brennanu, prohlížel si malé městečko. V tajné službě panuje mýtus, že v době, kdy je v nějakém městě prezident, je vyloupení banky hračkou, protože všichni poldové v rozsahu třiceti kilometrů hlídají hlavu státu, a ne městskou pokladnici. Alex měl najednou pocit, že zde to platí na sto procent, protože žádného policistu nikde neviděl.

Nakonec se vrátil do hotelu a rozhodl se, že si půjde zaběhat. Školu vlastně absolvoval na základě atletického stipendia a tahle záliba už mu nějak zůstala. Běhal, kdykoli mohl, a to navzdory zraněné páteři. Byla to jedna z mála věcí, které ho držely nad vodou a zachraňovaly ho od pocitu totálního fyzického vyčerpání. Vyběhl na hlavní ulici a zamířil na východ, minul nemocnici a pak zatočil doleva. Na sever už běžel pravidelným tempem. Předjela ho dodávka.

Neměl žádný důvod se ohlížet a také to neudělal. Tu ženu by stejně nepoznal. Ani Džamila, která vezla v autě tři malé kluky, se jeho směrem nepodívala.

Alex pak oběhl dílnu se začerněnými okny, v jejíchž útrobách právě probíhaly dokončovací práce na novém vozidle. Kdyby Alex cokoli tušil, vletěl by dovnitř a všechny zatkl. Jenže on nevěděl nic, a tak běžel dál.

Centrum města pro něj nebylo nijak zvlášť zajímavé, protože sem prezident vůbec nezavítá; celý program se uskuteční pouze na určeném pozemku. Když se v hotelu osprchoval, dobrovolně se ještě vrátil ke své práci. Udělal by cokoli, aby si zas v tajné službě vydobyl dobré postavení.

++++

Zatímco Alex probíhal Brennanem, Kate nijak nezahálela. Vstala velmi brzy a rozhodla se posnídat s Lucky. Během jídla požádala starou dámu o malou laskavost, na kterou Lucky ráda přistoupila.

Když se Kate vrátila k sobě domů, sedla si ke stolku a začala připravovat útok na Olivera Stonea. Alex říkal, že projel jeho otisky všemi databázemi, ale nikde nic nenašel.

Pro Kate to znamenalo pouze dvě možnosti; buď se Stone nikdy nedopustil ničeho zásadního, aby mu otisky sebrali, anebo byla jeho minulost z databází úplně vymazána, aby Oliver Stone, ať už je kdokoli, zmizel ze světa. Sepsala si možné varianty a pak uvažovala o jednotlivých postupech stejným způsobem, jako když se připravovala k soudu.

Spokojena se svými úvahami se nakonec osprchovala a vyrazila ven.

O něco později už parkovala u hřbitova na hoře Sion a čekala. Bylo teprve půl osmé, ale Stone už vyšel ven a zvolna kráčel ulicí. Kate se skrčila v autě, aby ji neviděl.

Když zmizel z dohledu, stala se překvapivá věc. Objevila se Adelphia, skrytá za jedním ze zaparkovaných vozů na ulici Q, a začala Stonea sledovat. Kate se na okamžik zamyslela a následně sešlápla plyn. Dojela k Adelphii a stáhla okénko.

Adelphia předstírala, že neví, o koho jde, ale Kate se nedala odbýt.

„Aha, jasně, já už vědět,“ řekla Adelphia nakonec a pak hněvivým pohledem sledovala Stonea. Málem jí zmizel.

„Jdeš někam?“ zeptala se Kate a dál sledovala, kam se Adelphia dívá.

„Ne, nikam nejít,“ odsekla Adelphia ostře. „Já si klidně moct dovolit nic nedělat.“

„Takže tě můžu pozvat na šálek kávy? Alex mi říkal, že ji máš moc ráda.“

„Svou kávu si já kupovat sama. Já si vydělávat, já nepotřebuju charitu.“

„Adelphio, bylo to jen přátelské gesto, takové, jaké je mezi přáteli úplně normální. Stejně jako když ti Oliver pomohl při tom útoku v parku.“

Adelphia se na ni podívala velmi podezíravě.

„Jak být možné, že ty všechno vědět?“

„Adelphio, nejsi jediná, kdo se o Olivera bojí. Ráda bych mu pomohla, když je teď Alex mimo město. Pojď na to kafe. Prosím.“

„Proč ty pomáhat agentu Fordovi?“ zeptala se opět podezřívavým tónem.

„Jen mezi námi ženami. Protože mám o něj starost.

Stejně jako ty o Olivera.“

Adelphia se ještě jednou podívala směrem, kudy kráčel Oliver, zafňukala, nastoupila do vozu a nechala se od Kate pozvat na kávu do Starbucku.

„Co ty vlastně dělat?“ zeptala se.

„Pracuju na ministerstvu spravedlnosti.“

„Tak tohle ty dělat? Spravedlnost, jo?“

„Ráda bych si to myslela. Snad ano.“

„V mé vlasti, už celá léta ne, vlastně už celá desetiletí nebýt žádná spravedlnost. Sověti nám pořád říkali, co máme dělat, když já tam být. Pořád nám radit. Je to peklo.“

„Ano, muselo to být hrozné.“

„Proto jsem přišla do téhle země, získat práci a dobře žít.“

Kate zaváhala, ale nakonec si tu poznámku nedokázala odpustit.

„Jak to, že jsi skončila v parku Lafayette?“

Na Adelphině tváři se na vteřinu objevil odpor, ale vzápětí se rozplynul. Třásl se jí hlas. „Nikdo se mě na to nikdy neptat. Tolik let a ty být první, kdo mi tu otázku položil.“

„Já vím, že mě moc neznáš, takže jestli nechceš, odpovídat mi nemusíš.“

„Hm, já o tom nechtít mluvit. Ne. Nechtít.“ V tichosti popíjely kávu. Po chvíli se Adelphia přece jen rozpovídala.

„Ty mít pravdu, kvůli Oliverovi mě bolí hlava. On být v maléru. Vím to.“

„Jak to můžeš vědět?“

Adelphia si sáhla do rukávu a vytáhla kapesník, aby si utřela oči.

„Já to vidět v televizi. Já se na ni nikdy nedívat, já ani nečíst noviny. Víš proč?“

Kate zavrtěla hlavou. „Protože tam být samé lži. Všude.“

„Ale tentokrát ses dívala?“

„Ano, dávat zprávy. A pak to vidím.“

„Co?“

Adelphia najednou vypadala vystrašeně, jako by toho na ni bylo příliš moc.

„Ne, to já nesmět říct. Ty být právník a pracovat pro vládu. Já nechtít pro Olivera žádné trable.“

„Adelphio, myslíš, že Oliver udělal něco špatného?“

„Ne! Tohle já si v žádném případě nemyslet! Říkám ti, on být dobrej chlap.“

„Dobrá, pak se ale nemusí bát vlády. Ani mě.“ Adelphia však stále mlčela.

„Adelphio, poslouchej, jestli máš o Olivera skutečně strach, dovol mi, abych ti pomohla. Nemůžeš ho přece pořád sledovat, aby ses přesvědčila, zda je v pořádku.“

Nakonec si Adelphia povzdechla a lehce se dotkla Kateiny ruky. „Ty mít pravdu. Tak já ti povědět.“ Zklidnila se. „Víš, oni v televizi ukazovat nějaké tělo, co našli na ostrově.“

„Rooseveltův ostrov?“ zareagovala Kate rychle.

„Ano, to být on.“

„Jak to ale souvisí s Oliverem?“

„No, víš, já navrhnout Oliverovi kafe, jenže on musel na schůzku.“

„Na jakou schůzku? O co šlo?“

„Já mu to říkat. Olivere, schůzku o půlnoci? A on tam přesto jít. Já mít vztek, schůzka ano, kafe ne. Proto jsem předstírala, že jdu pryč, a vidím ho nasedat do taxíku. Tak já si vzít taky taxíka a jet za ním. Já mít peníze, víš?“

„Jasně, jasně,“ přitakala Kate. „Co se stalo pak?“

„Já jet za ním do Georgetownu. On vystoupit, já taky.

On jít k řece, já taky. Pak vidím jeho přátele, co mít tu schůzi. Vidím, co dělají.“

„Co?“ vykřikla Kate tak hlasitě, že se Adelphia na okamžik zarazila.

„Oni vlézt do staré loďky a veslovat na ostrov.“

„A co jsi udělala ty?“

„Já si vzít taxíka a jet zpátky. Já na ně nečekat, to ne.

Pak si dát kafe a vidět agenta Forda, jak hledá Olivera.“

Adelphia začala natahovat. „A pak vidět v televizi tu mrtvolu.“

„Jsi si jistá, že se to stalo stejné noci?“

„Jo. Stejná noc.“

„Adelphio, ještě před chvílí jsi tvrdila, že Oliver neudělal nic špatného. A teď mi tady vykládáš, jak jsi ho viděla veslovat na ostrov, kde byl pak nalezen mrtvý člověk.“

„Říkají, že zabit zbraní. A Oliver žádnou nemít.“

„Tím si přece nemůžeš být jistá. Co ostatní? Ti jeho přátelé?“

Adelphia se rozesmála.

„Já ty chlapy znát. Kromě toho velkého oni být všichni jak vystrašené myši. Jeden pracovat v knihovně, milovat knihy. Pár mi jich půjčil. Druhý, ten zas pořád něco kontrolovat.“

„Cože dělá?“

„Víš, on pořád počítat, hučet a bručet. Nevím, co to je, ale Oliver tomu říkat mentální obsese, něco takového.“

„Obsese?“

„Tak.“

„Znáš je jménem? Ty přátele?“

„Jo, samozřejmě. Ten malý knihař, jeho jméno je Caleb Shaw. On občas nosit staré oblečení, Oliver říká, že to být jeho koníček. Já říkám, žádný koníček, ten člověk je cvok.“

„A ti další?“

„Ten, co pořád počítá, se jmenovat Milton Farb. On ale moc chytrej. Říká mi věci, co já nikdy dřív nevědět.“

„A ten velký, to je kdo?“

„To být Reuben, on takovej divnej. Reuben Rhodes.

Rhodes být v Řecku, ne? Proto si to pamatuju.“

„Co myslíš, že se na tom ostrově tehdy stalo? Tedy pokud nikdo z nich toho chlapa nezabil.“

„Ty nevědět?“ vyhrkla bez dechu Adelphia a vzápětí ztišila hlas. „To je tak, oni vidět, kdo to udělal. Oni vidět vraha.“

Kate si poposedla. Nejdřív ji napadlo, že by měla okamžitě zavolat Alexovi, ale vzápětí takový nápad zavrhla.

Určitě by hned přijel a měl by pak ve službě ještě větší malér. Navíc si nebyla jistá, zda jí Adelphia skutečně říká pravdu. Pak ji to najednou napadlo.

„Adelphio, půjdeš se se mnou na něco podívat?“

„Kam?“ sykla s podezřením.

„Jen kousek odtud. Nebude to trvat dlouho, slibuji.“

Adelphia neochotně souhlasila, a tak odjeli na parkoviště nedaleko georgetownského nábřeží.

„Dokážeš popsat tu loďku, co jsi je u ní viděla?“ zeptala se Kate.

„Jasně. Dlouhá, kolem dvanácti stop. Asi. A taky stará, shnilá. Oni ji vytáhnout z nějaké díry,“ dodala a ukazovala směrem na jih.

Kate ji dovedla ke břehu.

„Počkej tady.“ Odsunula stranou pár kamenů a natáhla se do stoky. „Když se nakloníš, určitě ji uvidíš,“ řekla a odstrčila ještě pár větví, které bránily ve výhledu.

„Je to ta loď?“

„Ano, to být ona.“

Můj bože!

KAPITOLA 49

Oliver Stone čekal před vysokou budovou a sledoval elegantně oblečené postavy, které z ní vycházely. Většina z nich nesla aktovky či kufříky. Pak vyšla i ona. Jackie Simpsonová, s malou kabelkou přes rameno. Když Olivera míjela, ani se na něj nepodívala. Chvilku počkal, než ji následoval. Oproti ní dělal dlouhé kroky, a tak musel soustavně zpomalovat. Párkrát už se rozhodl, že ji osloví, ale vždycky se stalo něco, co nikdy nezažil: jako by najednou neměl dost odvahy. Jackie se po chvíli zastavila u stánku s novinami, na zem jí upadly drobné. Hnal se jí pomoci a pečlivě naskládal rozsypané mince do její dlaně. Když ji spatřil, zrychlil se mu dech, a když mu Jackie poděkovala, mírně se pousmál.

Sledoval ji celou cestu až na oddělení. Drobná postava, olivová pleť, sportovní držení těla. Poznal by ji na první pohled.

Nakonec se otočil a zamířil k metru, protože měl jednu velmi důležitou schůzku. Na domluveném místě už na něj čekali ostatní členové klubu. Rozhodli se, že nejbezpečnější způsob, jak vyzvednout Miltonovy nahrávky, bude využít bezpečnostní firmu, která reagovala na tichý alarm. Bez problémů se s nimi dohodli. Milton, sledován v odpovídající vzdálenosti Calebovým malibu, se setkal se dvěma strážnými a společně pak vešli dovnitř. Po necelé půl hodině se Milton vrátil.

„Máš to?“ zeptal se Stone.

Milton přikývl a vytáhl z batohu DVD.

„Aktivovalo se to, takže tam nejspíš něco bude.“

Zasunul disk do laptopu a o chvilku později už hleděli na ztemnělý interiér jeho domu.

„Támhle!“ řekl Stone a ukázal na muže vcházejícího do záběru.

„To je přece Reinke!“ vyhrkl Caleb.

„A tady je jeho slavný kolega,“ dodal Reuben. „Ten, cos ho trefil helmou, Olivere.“

Dál sledovali dvojici, jak – domněle neviditelná – prohledává pokoj po pokoji.

„Miltone, proboha,“ ozval se Reuben jedovatě. „Ty seš ale bordelář, co?“

„Co to tahá z té krabice?“ zeptal se Caleb.

Milton záběr o kousek vrátil.

„To je moje krabice s doklady, ale na co přesně kouká, nevím.“

„Hele, strážný,“ ozval se Stone.

Sledovali, jak se blíží, pak ale něco vyletělo ze tmy a muž se zhroutil na zem.

„Co to bylo?“ zeptal se Reuben.

„Muž v masce,“ řekl Stone. „Aspoň jeden z nich měl tolik rozumu, že se vloupal do domu a skryl si tvář.“

„Jenže to nebyl Reinke. Ani ten druhý,“ podivil se Milton.

„To tedy znamená, že tam byl ještě někdo další,“ řekl Stone pomalu. „Ten záznam nám dává výhodu, že“ Vtom ho přerušilo bzučení Miltonova telefonu.

„Ahoj, Chastity,“ řekl Milton laskavým hlasem, ale jeho výraz vzápětí ztuhl. „Bože! Ano? O čem to“

Stone mu sebral telefon z ruky.

„Chastity!“

Místo ní volal nějaký chlap.

„Myslím, že právě nastala situace, kdy musíme okamžitě jednat. Pokud to nebude teď, tak už nikdy.“

Stone se podíval na rozrušeného Miltona, kterému se z očí valily proudy slz.

„Je mi to líto, Miltone.“

++++

Kate strávila celé dopoledne vyhledáváním informací o Miltonu Farbovi, Reubenu Rhodesovi a Calebu Shawovi.

Přes google si stáhla i několik zajímavých materiálů o Miltonově mentální poruše. Oliver Stone však stále zůstával záhadou. Přes to všechno si byla Kate jista jednou věcí – ti muži viděli vraždu Patricka Johnsona. Podle kulky a krve ve člunu bylo zřejmé, že i oni málem přišli o život.

S novými informacemi se hned po obědě vydala na hřbitov na hoře Sion a měla štěstí, protože Stone byl venku a pracoval.

„Dobrý den, Olivere, jsem Kate Adamsová. Včera jsme se krátce viděli.“

„Pamatuju si,“ odsekl.

„Jste v pořádku? Vypadáte rozladěně.“

„Nic zvláštního.“

„Určitě víte, že Alex odjel pryč. Snad to ode mě není moc troufalé, ale chtěla bych vás dneska pozvat na večeři.“

„Na večeři?“ Stone na ni hleděl tak, jako by hovořila jazykem, který v životě neslyšel.

„U mě doma. No, vlastně to není moje, žiju jen v domku pro služebnictvo. Ten dům v Georgetownu patří Lucille Whitney-Housemanové. Znáte ji?“

„Obávám se, že jsem neměl to potěšení,“ řekl odtažitě.

„Ráda bych pozvala i Adelphii a vaše přátele.“

Stone hodil do koše vykopaný plevel.

„Prima, ale domnívám se“ Odmlčel se a pak se jí podíval přímo do očí. „Jaké další přátele?“

„Však vy víte. Reubena Rhodese, Caleba Shawa i Miltona Farba. Začínám sbírat vzácné tisky a myslím, že bude skvělé si s Calebem promluvit. Jsem taky občas rozpolcená, a tak si ráda poslechnu Miltonovy rady. A Reubenova práce v boji proti drogovým kartelům v DIA před tolika lety, co může být víc vzrušujícího? Ale nejzajímavější jste samozřejmě vy sám.“ Nechala svou poznámku řádně doznít. Jsem přesvědčená, že to bude nádherný večer. V Georgetownu prý takové večery bývaly často, tedy alespoň podle toho, co vím od paní Whitney-Housemanové.“

Kate to všechno řekla jedním dechem s nadějí, že Stonea ohromí a vzbudí jeho zvědavost.

On však neříkal nic a dál klečel na zemi. Bylo však zjevné, že o jejích slovech usilovně přemýšlí.

„Vím, že když si někdo zjistí tolik informací o nějakém člověku, má k tomu zcela určitě vážný důvod, který ale tomu druhému vůbec nemusí být jasný.“

„S tím nezbývá než souhlasit,“ odvětila.

„Nevím, jestli je právě dnešní večer ten nejlepší. Máme teď hodně špatnou dobu.“

„To je mi opravdu líto. I nám s Alexem se staly nepěkné věci, pokoušeli se nás zabít. Zvláštní bylo, že se to stalo potom, co jsme našli v opuštěné stoce v Georgetownu starou loďku, která, představte si, měla v boku kulku a stopy krve.“

„Aha.“ Stoneova chladnokrevná odpověď na ohromující informaci ještě více vzbudila její zvědavost.

„Pak bychom si přece jen měli tu večeři dát. Spojím se se svými přáteli.“

„Kolem sedmé, vyhovuje vám to? Potřebujete adresu?“

„Ano. Paní Whitney Housemanová, jak nepochybuji, bydlí v místech, kam se obyčejní smrtelníci jen tak nedostanou.“

Když mu řekla adresu, pokračovala.

„A Adelphii to prosím vyřiďte taky. Jsem si jistá, že bude mít z vás i vašich přátel velkou radost.“

„Kate, myslím, že to opravdu není nejlepší nápad.“

„Naopak, mně se zdá úplně skvělý,“ odpověděla jasně.

„Proč ale?“ zeptal se.

„Protože mi, Olivere, připadáte jako někdo, kdo kolem sebe právě teď potřebuje všechny své přátele.“

++++

Caleb, Milton a Adelphia přijeli do Luckyina sídla v malibu, kterému se po obrovském úsilí v Reinkeho bydlišti až neuvěřitelně kouřilo z výfuku. Reuben se Stonem dorazili na motorce. Kate už na ně čekala a otevřela jim zdobené vyřezávané dveře.

„Pěkná motorka,“ řekla Reubenovi v odřeném koženém sáčku, zmačkaných khaki kalhotách, v košili s límečkem a obvyklých mokasínech. Na večeři se přimódil modrým šátkem, který si uvázal na krk místo kravaty.

Reuben přejel obdivně po Kateině krásné postavě. Měla na sobě černé volné kalhoty, bílou blůzu a malý perlový náhrdelník. Blond vlasy si svázala do ohonu, takže jen zdůraznila svou dlouhou a útlou šíji.

„Jednou vás vezmu na projížďku,“ řekl. „V sajdkáře, to je paráda, budete koukat.“

Adelphia své hostitelce jen krátce kývla na pozdrav.

Milton, který šel za ní, se oblékl do pečlivě uhlazeného zeleného blejzru a volných kalhot. V ruce držel malou kytici.

„Vy jste Milton, viďte? Děkuji vám, je překrásná.“

Jakmile to řekla, všimla si, že se v mužových očích okamžitě objevily slzy.

Pak vstoupil Caleb, který se tentokrát rozhodl nevzít si ohoz z doby tatíčka Lincolna, což mu vymluvil Stone, protože nechtěl, aby si hostitelka myslela, že je nebezpečný blázen. Na znamení vzdoru však neodložil své velké hodinky na řetízku.

„Ráda vás poznávám, Calebe,“ řekla Kate přátelsky.

„Pojďte dál.“

Oliver vešel do domu jako poslední. Měl na sobě nový oblek a v

ruce držel motocyklovou helmu.

„Nevadilo by vám, kdybych se zeptal, o čem se bude mluvit?“

Podívala se na něj a mrkla.

„To už by ale nebyla žádná legrace.“

„Není to zrovna legrace, co se právě děje.“

„Souhlasím. Myslím ale, že tenhle večer bude užitečný i pro vás.“

Lucky je už netrpělivě očekávala se džbánkem sangrie.

Jak tam mezi nimi pobíhala a nalévala, bylo jasné, že ta dáma je ve své kůži. V pohodě a dostatečně osvěženi přečkali hodinu, než se servírovala večeře. Zatímco Reuben s Calebem se do jídla pustili s opravdovou chutí, Stone, Milton a Adelphia se večeře sotva dotkli. Pak se všichni přesunuli do knihovny, kde se podávala káva. Lucky jim nabídla i doutníky, ale zapálil si pouze Reuben.

„Líbí se mi, když chlap kouří,“ řekla Lucky, když se vedle něj posadila a poplácala ho po rozložitých ramenech.

„Teď mi připadáte jako chlap, ze kterého vyvěrá horko.“

Reuben na ni zvědavě hleděl a Kate zatím zdařile směřovala konverzaci k bezpečnostní problematice.

„Něco vám povím,“ poznamenal Reuben. „Nejlepší způsob, jak překonat i ta nejdokonalejší bezpečnostní opatření, je kručení v žaludku.“

„Jak to myslíte?“ zeptala se Kate.

„Je to prosté. Já věděl docela přesně, kdy začne bombardování Afghánistánu i Iráku.“

„To už jste byl zpět v DIA, že?“

„Kdepak, vyhodili mě dávno před tím. Věděl jsem to, protože jsem dělal dispečera v řetězci Domino. Pokaždé, když si z Pentagonu objednali pizzu, začaly padat bomby.

Takže moje maličkost to věděla díky choutkám Dana Rathera, Toma Brokawa a dokonce i prezidenta.“

Zatímco Reuben dál cosi vykládal, Caleb chodil po místnosti a se zájmem si prohlížel knihy na masivních policích. Lucky ho po celou dobu doprovázela a Caleb téměř zářil.

„To je krásný výtisk Bílé velryby. A tady Pes baskervillský, první anglické vydání. Tohle jsou Jeffersonovy Poznámky ke státu Virginia z roku 1785, že?

Jeden výtisk máme v naší sbírce.

Lucky, tyhle knihy byste měla mít uložené ve schránkách, které chrání proti kyselosti a jsou navržené počítačem přesně podle rozměrů vazby.“

Lucky visela Calebovi na rtech.

„Schránky proti kyselosti navržené počítačem? To je vážně vzrušující! Vy mi to zařídíte, Calebe?“

„Bude mi ctí.“

Reuben vytáhl z kapsy svého pláště láhev, aby si trochu vylepšil obyčejnou kávu.

„No jo, bratr Caleb je opravdové dynamo, co se vzrušení týče.“

„Lucky,“ řekla Kate nakonec, „my teď půjdeme ke mně do domku. Musím si se svými přáteli o něčem promluvit.“

„Jistě, drahoušku,“ souhlasila Lucky a znovu pohladila Caleba po ruce. „Nejdřív mi ale musí všichni slíbit, že zase určitě přijdou.“

Reuben okamžitě zvedl sklenku.

„Lucky, od vás už mě neoddělí ani tým speciálních jednotek.“

Kate je odvedla k sobě a usadila je na velký gauč a do dvou ušáků kolem stolu. Pak se obrátila přímo na Olivera.

„Předpokládám, že jste jim už řekl o našem hovoru, který se týkal toho člunu,“ sdělila mu téměř obchodním tónem.

„Ano,“ odvětil Stone a obdařil Adelphii krátkým pohledem. „Vy si z nějakého důvodu myslíte, že jsme s tím člunem byli na ostrově?“

„Já si to nemyslím, já to vím. A teď chci vědět, co všechno jste viděli.“

„Neexistují žádné důkazy, že jsme vůbec něco viděli,“

odvětil lhostejně. „I když vám Adelphia nejspíš řekla, že nás sledovala a viděla, jak veslujeme na ostrov, neznamená to, že jsme viděli mužovu smrt.“

„Já ale věřím, že ano. Navíc jsem přesvědčená, že ať už to byl kdokoli, odhalil vaši přítomnost a vy jste museli uniknout. To vysvětluje tu kulku v lodi a krev. Jen nechápu, proč jste jednoduše nešli na policii a všechno jim neřekli.“

„Vy byste tam možná šla,“ vyhrkl Reuben. „Vám by totiž věřili. Ale koukněte na nás, jsme jen prapodivná banda s prapodivným rodokmenem.“

„Takže připouštíte, že jste tu vraždu viděli?“

Caleb chtěl něco říct, ale Stone ho přerušil.

„Ne. Nepřipouštíme vůbec nic.“

„Olivere, snažím se vám pomoci. Nezapomínejte, že se někdo pokusil zabít Alexe i mě jen krátce poté, co jsme tu loďku našli,“ řekla Kate.

Reuben se zvídavě podíval na Stonea.

„Olivere, tohle jsi nám neřekl!“

„A co Chastity? Tu unesli!“ bručel Milton a po jeho tváři už zase tekly slzy.

„Pokud byl někdo unesen,“ řekla Kate vážně, „mělo se to okamžitě nahlásit.“

„Tak jednoduché to není,“ ozval se Caleb stále hledící na Stonea. Oliverovy oči však směřovaly kamsi do podlahy.

„My na tu policii jít opravdu nemůžeme.“

„Olivere,“ řekla Kate tiše, „jako tým bychom mohli něco dokázat.“

„Sakra, to bychom mohli,“ přidal se Reuben. „Hele, ona je na ministerstvu, zatímco my máme jen druhořadé, ne-li třetiřadé možnosti.“

„To je ono, musíme pracovat společně,“ zajásal Caleb.

Stone však stále mlčel. Reuben si zapálil další doutník.

„No, když je náš vůdce mimořádně ticho, svolávám schůzi našeho klubu. Probereme to, co říká Kate Adamsová.

Souhlasíte?“

„Souhlasím,“ řekl Caleb okamžitě.

„Všichni pro,“ přidal se Reuben a očima visel na Stoneovi.

Návrh byl přijat.

„Camel Club se tedy usnesl,“ řekl nakonec Reuben.

„Proboha, co je to Camel Club?“ zeptala se zmatená Kate.

„Bude mi ctí vám to vysvětlit,“ promluvil konečně Stone.

KAPITOLA 50

„Cože jsi udělala?“ vyjekl Alex do mobilu. Seděl v hotelovém pokoji, a když mu Kate zavolala, zrovna si připravoval pouzdro na zbraň.

„No právě proto jsem čekala až doteď a nevolala ti dřív,“

řekla. „Já věděla, že budeš hrozně naštvaný.“

„Co jsi ksakru čekala jiného? Že ti řeknu – skvělá práce, Kate, jsem rád, že z tebe není mrtvola?“

„Já ti ale jasně říkala, že se na toho Olivera Stonea a jeho přátele mrknu. A ty jsi s tím souhlasil.“

„Jo, jenže jsem nevěděl, že jsou to očití svědkové Johnsonovy vraždy. A od té ses měla držet na sto honů!“

„Já taky netušila, že je zde nějaké spojení. Ale teď mě dobře poslouchej, musím ti toho hodně říct.“ Mluvila několik minut a vyprávěla vše, co jí Stone minulé noci řekl.

Když skončila, Alex jen vrtěl hlavou.

„No dobrá, dobrá. Zkusím to shrnout. Viděli vraždu, ale na policii nešli, protože ta by si myslela, že jsou do toho zapleteni.“

„Nevěřím, že by zrovna tohle Oliverovi tak moc vadilo.

Spíš to bude mít něco společného s tou jeho minulostí.“

„Navíc sledovali jednoho z vrahů, dokonce se mu vloupali do domu a málem je přitom dostali?“

„Hm.“

„A v době, kdy byli uvnitř, se do domu Miltona Farba zase pro změnu vloupali ti dva. Cože? Oni je mají dokonce i na filmu?“

„Jo. Jenže mezitím unesli Miltonovu přítelkyni.“

„Jména vrahů ti neřekli?“

„Myslím, že jménem znají pouze jednoho.“

„Mají je na videu. Poznala jsi je?“

„Ten film mi neukázali.“

„Kčertu, proč ne?“

„Nejdřív ho chtějí ukázat tobě.“

„Skvělé! Ale já jsem čtyři hodiny jízdy daleko, mám spoustu práce a prezident přijede zítra ráno!“

„Oni necouvnou, Alexi, zkoušela jsem to. Prý ho ukážou jen tobě. Vysvětlovala jsem jim, že pracuju pro ministerstvo spravedlnosti, ale já je nezajímám. Museli se hodně přemáhat, aby mi to všechno vůbec vyklopili. Oliver důvěřuje jenom tobě, mně ne.“

Alex se podrbal ve vlasech, dal si telefon mezi hlavu a rameno, aby měl volné ruce, a dokončil úpravu pouzdra.

„No dobře, co chceš teda udělat?“

„No, nejspíš za tebou zítra zajedeme.“

„Zítra? Zítra je tu POTUS! A to je všemu nadřazené.

Všemu, Kate, rozumíš?“

„Já vím. Jenže já bych tě ráda seznámila s Camel Clubem.“

„Cože?“

„Promiň. Oliver a jeho přátelé si tak říkají. Je to jakási jejich organizace, která už dlouhá léta hlídá politiky. Věděl jsi, že to byli právě oni, kdo před lety upozornil na skandál ministra obrany? Vzpomínáš si? Bral úplatky při uzavírání vládních zakázek. A oni na to přišli na základě informací od zástupce hlavního kuchaře z Bílého domu. Alexi, ten materiál je fakt zajímavý.“

Alex se svalil na postel a zavřel oči.

„Pomocný kuchař špehuje ministra obrany pro jakýsi spolek, který si říká Camel Club? To je snad vtip, ne? Kate, proboha, ty si děláš legraci, viď?“

„Kdepak. Zas tak důležité to není.“

Alex už to nevydržel a vyskočil.

„Cože není důležité?“

„Alexi, prosím, poslouchej mě. V tomto případě odvedli vynikající investigativní práci. Opravdu ano.“

Alex se pokoušel uklidnit.

„No dobře, tak sem dojedete. A co dál?“

„Podíváme se na slavnost, pak si někde v klidu sedneme, oni ti ukážou video a řeknou jméno toho muže. Pak se uvidí, co dál.“

„Chceš mi tím naznačit, že já to pak celé vezmu a předám tajné službě?“

„Správně. Jméno, ty dva na filmu, to už jsou dobré důkazy, ne? Taky musíme dostat zpátky Chastity, Milton je úplně na dně.“

„Proboha, a to je zas kdo?“

„Promiň, Chastity je přítelkyně Miltona Farba. Ta unesená.“

„Na únosy je tady přece FBI. Čím déle se to bude protahovat, tím větší je riziko, že už není naživu.“

„Hm, jenže tohle nejsou obyčejní únosci. V sázce je příliš mnoho. Vždycky po pár hodinách Miltonovi zavolají a dají mu Chastity k telefonu, aby mu dokázali, že žije.

Nemyslím, že Chastity ublíží, alespoň ne teď. Vypadá to na remízu.“

„Hm, ale jak do toho všeho zapadá Patrick Johnson?“

„To ještě pořád netuším. Ale oni ti to nejspíš vysvětlí.

Podle toho, co mi naznačili, mám dojem, že na to přišli.“

Alex si dlouze vydechl. Měl před sebou den závěrečných příprav, potřeboval se plně soustředit na práci agenta. A místo toho měl teď myslet na nějaký Camel Club. Bože, ochraňuj mne!

„Alexi, jsi tam?“

„Jo, jasně,“ vyštěkl.

„Co myslíš? Můžeme teda přijet?“

Alex se zadíval na pistoli a napadlo ho, že je nejvyšší čas to všechno ukončit.

„Alexi?!“

„No jo. Tak přijeďte.“

„A můžeme s sebou vzít i Adelphii? Měla o Olivera opravdu strach.“

Alex vybuchl.

„Jasně, Kate, jasně, přivez i Adelphii! Jo, a nezapomeň na kamarády opiček a žiraf, určitě mají taky nějaký klub. Jo, když už sem pojedete, skočte rovnou do Bílého domu a přitáhněte i prezidenta. Vsadím se, že z toho bude úplně na větvi, a tak vás nejspíš sveze v Air Force One. A nezapomeň mu říct mé jméno, aby věděl, čí zadek nakope, až sem konečně dorazí.“

„Dobrá, končím. Uvidíme se zítra.“ Katein hlas zněl naprosto vyrovnaně, což ho rozčílilo ještě víc.

Telefon oněměl a Alex sklouzl zpět na postel. V tomtéž okamžiku někdo zaklepal na dveře.

„Forde, je čas. Jdeme!“ křikl velitel oddílu. „Forde, jste připraven?“ zahulákal ten chlap opravdu nahlas.

Alex vyskočil a otevřel dveře. Velící agent na něj nevěřícně zíral.

„Jste v pořádku?“

„Jistě. Nikdy mi nebylo líp,“ řekl Alex.

++++

Na městečko ležící hodinu od Frankfurtu se pomalu snášela tma. Tom Hemingway se procházel ulicemi, minul krásné obchodní centrum, prošel kolem gotické katedrály, vklouzl do jedné z uliček a vešel do oprýskaného činžáku.

Poté vyjel výtahem do třetího patra, zaťukal na dveře čtvrtého bytu a hlas ho vyzval, aby šel dál. Uvnitř bylo zhasnuto, ale Hemingway se téměř okamžitě zaměřil na jeden černý kout místnosti.

„Váš šestý smysl zase nezklamal, Tome,“ řekl muž s úsměvem a vystoupil ze tmy. Arab na sobě neměl kalábiji, ale dvoudílný oblek, byť turban nesundal. Naznačil Hemingwayovi, aby se posadil do křesla k malému stolku, a sám si sedl proti němu. Hemingway vnímal i další muže v místnosti, ale nic neříkal. Arab si trochu poposedl a ruce si položil na opěrky.

„Váš otec byl skvělý člověk a po třicet let i můj velký přítel. Znal nás; naučil se náš jazyk, rozuměl našemu náboženství i kultuře. Dnes už nikdo takový bohužel není.“

„Ano, byl opravdu skvělý,“ souhlasil Hemingway. „I pro mě.“

Muž zvedl ze stolu skleničku vody a napil se. Nabídl i Hemingwayovi, ten však odmítl.

„Jak bylo domluveno,“ řekl Arab a podal Tomovi kus papíru.

Hemingway se na něj ani nepodíval. „Jsem si jist, že jste o tom opravdu přemýšlel,“ odvětil, když si dokument zastrčil do kapsy.

„Na takové věci myslím celý život.“

„Zajistíte, že se k tomu činu nikdo nepřihlásí?“

Arab přikývl.

„Je to zařízeno. Předpokládám, že mí lidé budou plně spokojeni.“

„Složili přede mnou slib oddanosti vůči vám a slib udělat vše, aniž by se na cokoli ptali.“

„To, co se stane, nebude jen ku prospěchu vaší země. Al-Zavahírího a další jako on jste zlákali natolik, že ztratili své vazby na islám.“ Odmlčel se. „Tome, vy tomu zítřku opravdu věříte?“

„Ano.“

„Zaútočit na supervelmoc však není nikdy jednoduché.“

„I supervelmoc je tvořena lidmi.“

Arab zavrtěl hlavou.

„My jsme ale úplně jiní lidé. Jiní svým způsobem, který vaše země odmítá připustit.“

„Čím více jsme rozdílní, tím jsme si bližší. Všichni chceme mír.“

„Omluvte mě, ale takovéhle nesmysly vykládají leda tak buddhisté,“ podotkl Arab a znovu se napil vody. „Amerika utrácí na armádu daleko víc než všechny ostatní země dohromady. A něco takového se přece nedělá kvůli míru a bezpečnosti, ale jen a jen z důvodu agrese. Vašemu prezidentovi stačí, aby zmáčkl jeden knoflík, a arabský svět zmizí v oblaku kouře.“

„Nemáme žádný důvod to udělat, na Středním východě se v současnosti dějí poměrně dobré věci. Diktatura je nahrazována demokracií.“

„To ano, ale pouze s pomocí Ameriky. A v mnoha případech pak demokracie začíná Ameriku nenávidět mnohem víc než diktátory, které nahradila. Přišli jste do Iráku, aniž byste znali jeho historii a rozuměli jeho kultuře.

Ameriku zcela zaskočilo, že Velká Británie zabrala zemi označovanou jako Mezopotámie a uměle ji nahradila Irákem. Překvapilo je, že zemi tvoří nejen Šíité, Sunnité a Kurdové, ale i celá řada dalších etnik, o kterých se ví, že se navzájem nenávidí. Opravdu jste si mysleli, že když se objevíte v Iráku, bude všechno probíhat v klidu?“ Zvedl ruku. „Tome, demokracie se nedá vynutit bombami.

Demokracie se musí zrodit, nepadá z nebe. Uvědomte si, že muslimové chodí volit kolem kráterů, ve kterých zahynuly jejich rodiny. Copak se skutečně domníváte, že možnost žít v americkém pojetí demokracie jim dá sílu zapomenout na to, kdo zabil jejich manžele, ženy a děti?“

„Je třeba pochopit, že existuje spousta možností, jak být svobodný. Mám však obavy, že naše cesta je jediná možná.“

Arab se znovu napil.

„Tome, je to sice hezká myšlenka, ale vaši vůdci ji nesdílejí. Mocný Bůh by zničil vaši armádu jediným pohybem ruky. My, smrtelní Arabové, vás nemůžeme vojensky porazit, protože nemáme vaše peníze ani vaše zbraně. Nejsme však slepí a dobře vidíme, že za vojáky kráčí zástupy obchodníků. Tvrdíte, že vaším cílem je svobodný svět. Proč tedy nejste v Africe? Našli byste tam mnohem více diktátorů a daleko větší genocidu než na celém Středním východě. A přesto tam americké tanky nikdy nevjely. Já vám odpovím proč. Na Středním východě je totiž ropa. Nemyslete si, že my pouštní divoši nevíme, že vaše cíle jsou mnohem méně altruistické, než nám tvrdíte.

Alespoň nám dovolte si tohle myslet.“

„Příteli, svoboda je dobrá věc. A Amerika je tou nejsvobodnější zemí na světě.“

„Vážně? Země, v níž žili dvě stě padesát let otroci, a dalších sto let trvalo je úplně osvobodit? Tome, my už tu vaši představu svobody zažili. Před padesáti lety v Íránu si demokraticky zvolený premiér dovolil znárodnit ropný průmysl. Americké ropné společnosti to však neviděly rády, a tak jim CIA pomohlo svrhnout vládu a znovu zavést loutkového vládce šáha. Jeho obdiv k západní kultuře vedl k íránské revoluci a veškeré naděje na demokracii skončily.

Američané hrají podobné hry všude na zeměkouli, od Chile až po Pákistán. Západní politika vedla k vyvraždění milionů lidí po celém světě.“ Odmlčel se a studoval Hemingwayovu tvář. „Co když se v Iráku ustanoví vláda, která se Americe nebude líbit?“

„Přesto vím, že v demokracii věříte,“ řekl tiše Hemingway. „Už jako malý kluk jsem naslouchal vašim rozhovorům s mým otcem.“

„Ano. Je pravda, že jsem po celý svůj život hájil určité svobody vyvěrající ze slov božích. Vidím jasně, že lidé, jejichž hlas je slyšet, mají výhody. Nesouhlasím třeba s tím, jak se v některých muslimských státech chovají k ženám.

Zvedá se mi žaludek z toho, když vidím, jak vedle chatrčí z bláta vyrůstají honosné paláce. Jistě, muslimský svět má spoustu problémů a my je musíme řešit. Je ale opravdu svobodou, když ti někdo říká, co máš hledat? Tome, proč to nefunguje na obě strany? Amerika představuje méně než pět procent lidské populace, a přesto spotřebovává čtvrtinu celosvětové energie. Chudinským národům se jí pak nedostává a lidé trpí a umírají jen proto, že Amerika spotřebovává příliš mnoho. Měly by tyto státy napadnout největšího energetického diktátora, Ameriku, a donutit ji používat méně ropy a benzínu? Líbilo by se to Spojeným státům?“

„Pokud to cítíte takto, ptám se, jak mi můžete pomoci?“

Muž pokrčil rameny.

„Je to jednoduché. Kvůli jednomu zabitému Američanovi zemřou stovky Arabů. Arabští sebevrazi decimují své bratry po tisících. Každým dalším výbuchem oslabujeme sami sebe, a vycházíme tak vstříc americkým zájmům.“ Odmlčel se a znovu svlažil své hrdlo. „Západní tisk píše o sebevražedných teroristech a o jejich cestě do ráje. Alláh ale tvrdí, že správné je životy naopak zachraňovat. Zachránit jeden život je totéž jako zachránit jich tisíce. Musíme tedy skutečně masakrovat jen proto, abychom se dostali do ráje? Proč nemohou muslimové žít v míru, věřit v Alláha, pokojně mu sloužit a poté vstoupit do ráje? Na Západě žijí mladí lidé v klidu a bezpečí. Nezaslouží si totéž naše děti?“

„Samozřejmě ano,“ přitakal Hemingway.

„Vaše země si přeje něco, co je absolutně nemožné, víte to? Před energetickou krizí v sedmdesátých letech se Amerika o Střední východ vůbec nezajímala, maximálně tak o spor Izraele s arabským světem. Pak došlo k 11. září a vy jste napadli Taliban. Nemám s ním nic společného a na vašem místě bych udělal totéž. Jenže teď se stal vaším cílem celý Střední východ a vůbec vám nedochází, že chtít ho přes noc změnit na demokratický je naprosté šílenství. Chcete, abychom během pár let udělali to, co vám trvalo celá století.“ Odmlčel se. „To není jen spor islámu a Západu.

Arabské národy ctily po tisíce let své rituály úzce svázané s pouštním klimatem, v němž je jen velmi málo přírodních zdrojů. Ty rituály jsou mnohdy odvozené od kmenových zákonů a určují, že muži mají výsadní postavení. Po dlouhý čas to Americe vůbec nevadilo. Teď ale ano. Jen proto, jen kvůli vám se máme okamžitě změnit? Jen proto zemřelo sto tisíc Iráčanů a země se zmítá v chaosu? Nemohu vám tleskat, Tome, opravdu ne.“

„Jen se snažím pomoci. Pokud to nevyjde, co ztratíme?“

„Mnoho dobrých životů, Tome,“ řekl Arab stroze.

„Pak v tom ovšem není žádný rozdíl, děje se to přece pořád,“ namítl Hemingway.

„Vy máte odpověď zkrátka na všechno. Jako váš otec.

Zabili ho v Pekingu, že?“

Hemingway přikývl.

„Jenže ne Číňané. Jsou násilní, ale rozhodně to nejsou žádní hlupáci.“

Hemingway pokrčil rameny.

„Mám své podezření. Ten případ nebyl nikdy oficiálně uzavřen.“

„Číňané jsou zajímaví, Tome. Jednoho dne nahradí Ameriku, protože jejich ekonomika roste z celosvětového hlediska nejrychleji. Jejich armáda je desetkrát větší než ta vaše a každým dnem se stávají technologicky vyspělejší a vyspělejší. Už dneska mají dostatečnou kapacitu, aby mohli na USA zaútočit jadernými zbraněmi.

Při tom všem zabíjejí a zotročují miliony občanů svého vlastního národa, ale vy je nazýváte svými přáteli. A pak jdete a sami ničíte arabský svět pod frázemi, že ho osvobozujete. Víte, co si o to myslím? Víte, proč se Amerika nevydá osvobodit své čínské přátele? Protože Číňané by jim úder nevrátili jen puškami a bombami v autech jako my, Arabové. Právě proto je necháváte v klidu, a dokonce je nazýváte svými přáteli.“

„Můj otec je za přátele nepovažoval.“

„Já vím, byl to rozumný muž. Odešel do lepšího světa.“

„Jsem ateista. Nevím tedy, kam odešel.“

Arab na něj smutně pohlédl.

„Urážíte sám sebe, Tome, když nevěříte v boha.“

„Věřím sám v sebe.“

„Když ale přestanete fyzicky existovat, kam se podějete?“ Arab se odmlčel a pak si sám odpověděl. „Do nicoty.“

„Mám právo se svobodně rozhodnout,“ řekl Hemingway přímo.

Arab vstal ze židle.

„Sbohem, Tome, a hodně štěstí. Už se nikdy neuvidíme.“

Po pár minutách už Hemingway kráčel po chodníku směrem k pronajatému vozu. Za chůze vyndal z kapsy dokument a přejížděl očima po arabsky psaném textu. Ten muž měl všechno velmi dobře promyšlené. Hemingway odletí z Frankfurtu večerním letem a o osm hodin později bude v New Yorku. Byla jasná obloha, a tak začal přemítat o tom, zda každá hvězda na nebi představuje boha. Na odpovědi mu ale nezáleželo. Žádný bůh na jeho modlitby nikdy nereagoval. Pro Hemingwaye to byl dostatečný důkaz, že žádný neexistuje.

++++

Tisíce kilometrů daleko přes Atlantik hleděl na stejnou oblohu i Kapitán Jack a také on přemýšlel nad událostmi následujícího dne. Vše bylo připraveno, teď už se čekalo jen na příjezd Jamese Brennana s kohortou. Posledním opatřením bylo zničení všech laptopů. Už žádné filmové chaty. Budou mu chybět.

Večer poté vjel Kapitán Jack na parkoviště před pittsburghským mezinárodním letištěm, odstavil vůz a zamířil do terminálu. Jeho oficiální plán byl docela prostý. Z

Pittsburghu na letiště O’Hare v Chicagu, kde přestoupí na let do Honolulu a vydá se na americkou Samou, odkud ho soukromý letoun přepraví na jeho vlastní ostrov.

Práce v Brennanu pro něj skončila, v průběhu operace už bude dávno pryč. Zatímco brennanský díl je minulostí, mnohé jiné části právě zapadají na svá místa. Teď přišel čas aktivovat záložní plán. Partnerství s Tomem Hemingwayem je u konce, ačkoli ten muž zatím nic netuší. Byla to všechno legrace, Tome, a měl bys to vědět. Kapitán Jack teď pracoval pro Severní Koreu.

Odbavil se pro let, ale ponechal si svůj malý kufrík, který si směl vzít na palubu. Vydal se do baru na skleničku a pak si odskočil na toaletu. Když vyšel ven, zamířil k bezpečnostní kontrole. Kontrolou však neprošel a místo toho opustil letiště, aby si na parkovišti na opačné straně vyzvedl druhý, již připravený vůz. Zamířil na jih.

++++

Džamila seděla u kuchyňského stolu svého bytu a zapisovala si do deníku datum a hodinu své smrtí. Přemítala nad tím, jak pečlivě celou práci dokončí. Pokud zítra skutečně zemře, ten deník najdou. A možná, že ho dokonce vydají v novinách společně s jejím plným jménem, které napsala hned vedle údajů o své smrtí. Nakonec však jméno přeškrtala. Má nějakou naději, že přežije?

Stála u otevřeného okna, dívala se ven a nechala lehký vánek, aby ovíval její tvář. Cítila v něm vůni čerstvě posekané trávy a prožívala nový, zvláštní pocit. Vládl tu klid a pokoj, žádné bomby, žádná střelba. Sledovala lidi, jak se procházejí a povídají si. Na zápraží domu seděl stařec, kouřil cigaretu a popíjel pivo. Vnímala smích dětí z malého hřiště nedaleko. Měla před sebou celý život. Pomalu zavřela okno a znovu se stáhla do temnoty svého bytu.

„Nedovol, abych selhala,“ požádala tiše Alláha.

„Nedovol, abych tě zklamala.“

++++

Asi dvacet minut od Džamilina bytu se Adnan al-Rimi právě naposledy pomodlil. Stejně tak jako Džamila i on váhal nad božími slovy. Nakonec sroloval modlitební kobereček a odsunul ho stranou. Adnan se modlil jen dvakrát denně, za rozbřesku a večer. Byl jen neochotným vyznavačem ramadánu, protože hladu si za celá ta léta užil opravdu dost. Občas si dal i cigarety nebo alkohol. Ačkoli se nikdy nevydal na pouť do Mekky, považoval se za ctihodného muslima, vždyť tvrdě pracoval, pomáhal slabším, nikdy nepodváděl a ani nelhal. Bránil islám a ve jménu božím dokonce i zabíjel, aby si uchránil holý život.

Často se mu zdálo, že celá jeho existence sestávala ze tří prvků: z práce, modliteb a bojů. Pracoval tvrdě, aby jeho děti nemusely bojovat, aby se nemusely navzájem vyhazovat do vzduchu, aby mohly dokázat své právo na život. Jeho děti však byly mrtvé. Násilí je zničilo bez ohledu na jeho snahy udržet je v bezpečí. A tak zbyl Adnanovi v životě jen jeden jediný úkol.

Se zavřenýma očima odkrokoval vzdálenost v nemocniční chodbě. Vydal se dolů, zabočil doprava, otevřel dveře a simuloval osm schodů dolů, odpočívadlo, otočka, pak dalších osm dolů, chodba, únikové dveře. Ještě jednou vše zopakoval. A znovu. Poté si v koupelně sundal košili a v zrcadle si prohlížel své tělo. Ačkoli ještě pořád vypadal k světu, uvnitř pod svaly byl už příliš zlomený a připomínal starce, nikoli muže v nejlepším věku. Spousta zranění, která utrpěl v průběhu let, se sice zhojila, ale jizvy stále vystupovaly na povrch.

Adnan se posadil na postel a z peněženky vytáhl deset fotografií, které si rozložil před sebe. Byly to zmačkané a povadlé vzpomínky na jeho rodinu. Nad každým snímkem chvilku váhal a připomínal si nejen okamžiky vzácného klidu a lásky, ale i ty, které byly naplněné hrůzou. Jeho otce sťali Saudové, prý za nevhodné chování. Za normálních okolností k tomu stačí dva údery, Adnanův otec měl však natolik silný krk, že museli seknout třikrát. Tehdy osmiletý Adnan byl nucen se dívat. Dnes už zbylo jen pár lidí, kteří by mohli při této vzpomínce prolít slzy. Adnanovy oči zůstávaly suché. Když však líbal vybledlé fotografie svých mrtvých dětí, jeho ruce se viditelně třásly.

Po pár minutách si vzal svůj plášť a odešel z bytu. Na kole dojel do centra Brennanu a objel nemocnici Milosrdných, kde se jen letmo podíval na místo, na kterém bude zítra pracovat. Pak se jeho pohled zaměřil na byt přes ulici, kde, jak věděl, dva Afghánci znovu a znovu cvičili s puškami, protože to byli metodičtí a obsesí posedlí muži.

Dobrý sniper ostatně ani jiný být nemůže.

Adnan pokračoval v jízdě, zabočil za roh a pak za další, až se nakonec dostal do ulice lemované stromořadím.

Dvakrát zaklepal na dveře, ale nikdo nereagoval. Když zavolal ve fársí, ozvaly se kroky a pak již slyšel Achmedův hlas.

„Co chceš, Adnane?“

„Promluvit si.“

„Mám práci.“

„Všechno již mělo být hotové. Vyskytl se nějaký problém?“

Dveře se otevřely a Achmed na něj mžoural ven.

„Ne, žádné problémy nejsou,“ řekl, ale ustoupil, aby Adnan mohl vstoupit do dílny.

„Myslel jsem, že bude rozumné si všechno ještě jednou projít,“ řekl Adnan, když se posadil na malou židličku vedle ponku. Očima přejel po vozidle, které příští den sehraje rozhodující roli, a ukázal na něj.

„Vypadá dobře, Achmede. Odvedl jsi skvělou práci.“

„O tom se přesvědčíme až zítra,“ odsekl Achmed.

Společně s Adnanem pak dvacet minut probírali jednotlivé úkoly.

„O nás se nebojím,“ řekl Achmed otráveně. „Ale mám plnou hlavu té ženské. Co je zač? Kdo ji vycvičil?“

„To není tvoje věc,“ odvětil Adnan. „Pokud ji vybrali, věřím, že svůj úkol splní beze zbytku.“

„Ženské jsou dobré jen na to, aby měly děti, vařily a uklízely.“

„Žiješ v minulosti, příteli,“ odvětil Adnan.

„Jistě, naše minulost je přece slavná. Byli jsme nejlepší ze všech.“

„Já vím, Achmede, jenže svět nám utekl. Abychom se dostali znovu nahoru, musíme se přizpůsobit. Ukázat světu, co dokážeme. A umíme toho opravdu dost.“

Achmed si odplivl na podlahu.

„Jo, ale ten svět by nás měl nechat být.“

„Zítra uvidíme, kdo má pravdu.“

Achmed pomalu zavrtěl hlavou.

„Nějak moc tomu všemu věříš. Hlavně tomu amíkovi, co nás vede.“

„Možná, že je to Američan, ale v každém případě je odvážný a dobře ví, co dělá,“ řekl a hleděl zostra na Íránce.

„Já svou práci odvedu,“ řekl Achmed jednoznačným tónem.

„To odvedeš,“ odvětil Adnan a zvedl se k odchodu.

„Protože já tam budu, abych se ujistil, že to skutečně uděláš.“

„Ty si myslíš, že mě bude nějaký Iráčan hlídat jako mimino?“ zařval vztekle Achmed.

„Nikdo z nás nebude zítra Iráčan, Íránec či Afghánec,“

odvětil Adnan. „Budeme jen muslimové ve jménu Alláhově.“

„Nepochybuj o mé víře, Adnane,“ odsekl Achmed nebezpečným tónem.

„Nepochybuji o ničem. Pouze Alláh má právo pochybovat o lidské duši,“ řekl Adnan, došel ke dveřím a naposledy se otočil. „Achmede, uvidíme se zítra.“

„Ne. Uvidíme se v ráji,“ odpověděl Achmed.

KAPITOLA 51

V jednu hodinu odpoledne přistálo Air Force One na mezinárodním letišti v Pittsburghu. Z oblasti byl odkloněn veškerý provoz a totéž se stane i v okamžiku, kdy bude prezidentský letoun startovat ke zpátečnímu letu. Dlouhá kolona vozů již byla připravena. Bezpečnostní pravidlo znělo, že jakmile se prezident usadí v Bestii, kolona se dá do pohybu. A pokud někdo v té chvíli nesedí na svém určeném místě, s kolonou se prostě nesveze. Celá trasa byla uzavřena tajnou službou. Motoristé jen otráveně civěli na Bestii a dalších jednadvacet vozidel ženoucích se kolem nich. V

prezidentské limuzíně jel Brennan, jeho žena, tajemník volebního štábu, guvernér státu Pensylvánie a Carter Gray.

Když kolona vjížděla na oplocený pozemek, bylo zde již více než deset tisíc lidí, kteří mávali transparenty s hesly na podporu města a jeho nového jména. Před plotem parkovaly vozy národních médií; nafintění moderátoři a samozřejmě i moderátorky postávali vedle mnohem mladších a daleko víc šik koček z kabelových televizí. Společně budou o celé události informovat nejen národ, ale i celý svět, třebaže s vlastním komentářem. Mladší hlasy budou mnohem cyničtější a jedovatější.

Alex Ford stál zpočátku vedle pódia, ale v okamžiku příjezdu prezidentské kolony se přesunul k vodícím šňůrám.

Jakmile spatřil Kate, Adelphii a členy Camel Clubu, na okamžik ztuhl. Byli zhruba v polovině davu, ale vytrvale se drali dopředu. Kate na něj mávala, aby mu naznačila, že ho vidí. Alex namísto pozdravu jen lehce kývl hlavou a pak své oči znovu zaměřil na místa potenciálního nebezpečí. V tak hlučném a obrovském davu to však bylo téměř nemožné. U

všech vchodů byly namontovány magnetometry, což práci tajné služby alespoň trochu usnadnilo. Alex se na okamžik zahleděl k linii stromů, kde, jak věděl, byli rozmístěni ostřelovači. Pokud k něčemu dojde, kluci, nesmíte minout, říkal si sám pro sebe.

Když se objevil prezident, byl obklopen týmem A, který kolem něj vytvořil stěnu z kevlarových neprůstřelných vest.

Alex je znal, byli to opravdoví chlapi. Prezident vešel na pódium a stiskl několik důležitých rukou, zatímco jeho žena, guvernér, tajemník a Carter Gray zaujali svá místa vzadu za pódiem. Brennan se k nim přidal o chvilku později.

Slavnostní ceremonie začala na minutu přesně. Primátor a místní honorace pronesli projevy a pokoušeli se navzájem trumfnout v tom, kdo prezidenta a jejich rodné město vychválí víc. Guvernér se dostal ke slovu o něco později, než bylo v rozpise. Tajemník se hned začal mračit a nervózně podupávat. Další zastávkou Air Force One má být losangeleská konference sbírající volební příspěvky, což je – alespoň v jeho mysli – nepochybně mnohem důležitější než otálení v tomhle malém, byť ambiciózním pensylvánském městečku, které teď vzdávalo hold jeho šéfovi.

Alex dál monitoroval davy. Všiml si vojáků v první řadě u šňůr; mnohým z nich chyběly paže a nohy, nejspíš z doby jejich nasazení na Středním východě. Bylo mezi nimi i pár národních gardistů včetně jednoho s hákem na levé ruce.

Alex nad jejich utrpením soucitně zavrtěl hlavou. Jakmile Brennan skončí s projevem, sejde nepochybně dolů, aby je osobně pozdravil. Takovou příležitost si přece nenechá ujít.

Alex zaznamenal i několik osob, které jednoznačně pocházely ze Středního východu. Byli oblečeni jako všichni kolem, v rukou drželi transparenty a měli připnuté knoflíky s nápisem ‘Zvolte znovu Brennana‘. Alexovi se zdálo, že jsou stejně jako okolní dav šťastní, pyšní a vlastenečtí. Nemohl vědět, že nejsou ani jedno, ani druhé a ani třetí.

Muži Kapitána Jacka byli na pozemku rozmístěni tak, aby jejich střelba pokryla prakticky celou plochu před pódiem. Už nyní viseli očima na jednorukém gardistovi.

Bylo to snadné, protože ten muž stál jako přilepený u šňůry a čekal na svůj prezidentský part. Všichni se už na Jamese Brennana velmi těšili.

++++

V okamžiku, kdy Air Force One klesal na přistání v Pittsburghu, z heliportu v centru New Yorku se odlepil černý útlý vrtulník a zamířil na jih. Vedle pilota seděl muž v letecké kombinéze, vzadu pak Tom Hemingway. V ruce držel přenosnou televizi, kterou pečlivě sledoval. Dav v Brennanu byl obrovský, celé místo bylo doslova přecpáno lidmi. Hemingwayovi to dělalo opravdové starosti. Ten dav.

Podíval se na hodinky a řekl pilotovi, aby zrychlil. Vrtulník přeletěl siluety Manhattanu.

Poslední dvě hodiny strávila Džamila s dětmi venku.

Když vjížděla s dodávkou na příjezdovou cestu k domu, předpokládala, že uvaří klukům oběd a pak přijde její čas. S

miminem v náručí otevřela dveře. Následný šok ji téměř paralyzoval. Lori Franklinová telefonovala z foyeru, stále oblečená v tenisovém úboru, ale naboso. Usmívala se na Džamilu a ukazovala jí, že za chvilku skončí. „Pam, nečekala jsem, že budete doma. Říkala jste přece, že zůstanete v klubu i na oběd,“ promluvila Džamila, jakmile Franklinová zavěsila.

Lori poklekla a objala své syny, když se k ní přimáčkli.

Pak si vzala od Džamily toho nejmenšího.

„Já vím, Džamilo, ale rozmyslela jsem si to. Hovořila jsem v klubu s přáteli a oni dnes jedou na tu slavnost.

Rozhodla jsem se, že tam pojedu taky.“ Sklonila se k dětem a řekla těm starším. „A je vezmu s sebou.“

„Vy je vezmete s sebou?“ nadechla se Džamila.

Franklinová vstala a zamávala dětskou zaťatou pěstičkou. „Jistě. A tady toho malého pána taky.“ Cukrovala s miminkem. „Chceš vidět pana prezidenta? Chceš?“ Pak se podívala na Džamilu. „Bude to zábava. Prezident sem přece nejezdí každý den.“

„Vy vy na tu oslavu vážně pojedete?“ řekla Džamila tichým, nechápajícím hlasem.

„Volila jsem ho, i když si George myslí, že je to idiot.

To jen mezi námi,“ dodala.

„Paní, bude tam ale strašná spousta lidí. Četla jsem noviny. Myslíte, že je dobré tahat tam kluky? Jsou ještě malí a“

„Já vím, taky mě to napadlo. Ale pak jsem si uvědomila, že to pro ně bude obrovský zážitek, i když si ho nejspíš nebudou pamatovat. Až jednou vyrostou, budou moci říkat, že tam byli. Teď si jdu dát rychlou sprchu. Myslela jsem, že se předtím ještě v klidu najíme“

„My?“ vyhrkla Džamila. „Vy chcete, abych jela s vámi?“

„Samozřejmě. Pomůžeš mi s kluky, s tím vším. Máš pravdu, v tom davu budu potřebovat další oči a ruce, aby se mi kluci neztratili.“

„Mám tady ale spoustu práce,“ namítla Džamila, jako by se bála, že za ni domácí práci někdo udělá.

„Nebuď hloupá, Džamilo. Budeš mít báječnou příležitost vidět na vlastní oči toho, kdo z naší země udělal velmoc.

Třeba se s ním budeme moci i osobně pozdravit. George by si ho dal k večeři, však taky říká, že ho nesnáší.“

Když Franklinová odešla nahoru, aby se vysprchovala a převlékla, Džamila se posadila na židli. Potřebovala se uklidnit. Nejstarší chlapec ji však začal tahat za sukni a chtěl si s ní hrát. Nejdřív ho odmítla, ale nakonec šla. Když uslyšela shora téct vodu, uvědomila si, že si musí dobře promyslet další postup. Strčila nejmenšího do ohrádky a věnovala se starším klukům. Pak odešla do koupelny a studenou vodou si opláchla obličej. Nahoře se Lori pořád sprchovala. Džamila věděla, že to Franklinové trvá vždycky hodně dlouho. Teď už věděla, že nemá na vybranou. Došla si pro kabelku.

„Bouře se blíží,“ řekla si pro sebe, jako by se cvičila v hesle, které bude muset říct do mobilu.

Tři prostá slova a celý problém bude vyřešen. Přesto se celá třásla. Pro Lori Franklinovou to nejspíš nebylo moc šťastné rozhodnutí, že po tolika dnech zatoužila být zase s kluky. Když spatřila vysypanou kabelku, srdce se jí málem zastavilo. Nechala ji hloupě na židli a zapomněla ji dát výš.

Klekla si na zem a začala nervózně prohledávat rozházené věci. Mobil! Sakra, kde je ten mobil?

Hnala se do herny a našla nejstaršího z chlapců, Timmyho, který měl ve zvyku jí kabelku neustále brát.

Chytla ho a snažila se mu všechno co nejklidnějším hlasem vysvětlit.

„Kde je telefon chůvy, Timmy, ty jsi zlobil, viď? Ty jsi zase vzal můj telefon, že?“

Kluk přikývl a začal se vesele smát, zjevně spokojený sám se sebou.

„No dobře, zlobil jsi, ale teď mi ho prosím ukaž.

Potřebuju ho. Ukaž mi ho, ano?“

Jenže Timmy si nemohl vzpomenout, kam ho dal.

Hledali deset minut, kluk ji ale bezvýsledně vodil sem a zase tam. Pak voda v koupelně přestala téct a Džamila se podívala na hodinky. Pokud neodejde hned, nedodrží časový plán. Její mysl běžela na plné obrátky. Najednou ji napadlo řešení. Zavolá z Lořina telefonu na svůj a podle zvonění ho najde. Vyťukala číslo a zoufale pobíhala po domě. Jenže Timmy nejspíš omylem zmáčkl tiché vyzvánění. Znovu se zamyslela. Dobře. Zavolá tedy přímo z telefonu Franklinové.

Když však začala vymačkávat číslo, uvědomila si, že to nevyjde. Řekli jí přece, že muž na druhém konci linky takový hovor nepřijme. Přijme pouze hovor s Džamiliným jménem a číslem. Doběhla k přednímu oknu a podívala se ven. Uvidí ho? Může mu dát nějaký signál? Nikde však nikdo nebyl. Zůstala na všechno sama.

Když zaslechla kroky, zamířila rychle do kuchyně a otevřela zásuvku. Vytáhla z ní nůž na steaky a vyběhla nahoru, kde zlehka zaťukala na dveře.

„Ano?“

„Paní?“

„Pojď dál.“

Otevřela dveře, pak je za sebou opatrně zavřela a zamkla. Franklinová byla zabalená v županu a právě si na postel připravovala oblečení. Hodila po Džamile pohledem.

„Potřebuju ještě trochu času. Kluci jsou už hotoví?“

„Paní, bude lepší, když pojedete sama. Kluci zůstanou se mnou.“

„To je nesmysl, Džamilo,“ odpověděla Franklinová.

Jedeme všichni. Tak které, zelené, nebo modré?“ zeptala se a postupně jí ukázala dvoje šaty.

„Modré,“ odvětila Džamila zcela bezmyšlenkovitě.

„Taky jsem si to myslela. Teď boty.“ Franklinová se začala přehrabovat ve velkém botníku.

„Paní, vážně bude lepší, když pojedete sama.“

Na tváři Franklinové se objevila mírná zloba. „Džamilo, nutit tě nemůžu, ale kluci pojedou.“ Zkřížila ruce na prsou a ostře stírala Džamilu pohledem. „Poslyš, ty nechceš vidět našeho prezidenta, viď?“

„Ne, tak to“

„Já vím, že mezi Amerikou a tou částí světa, ze které pocházíš, panuje velké napětí, to ale neznamená, že nebudeš respektovat našeho vůdce. Koneckonců jsi tady. A máš tu spoustu nových příležitostí. Co mě fakt rozčiluje, to jsou lidé, co sem přijedou, vydělávají peníze a pak si ještě stěžujou, jak jsme hrozně špatní. Když nás tolik nenávidí, tak ať jedou domů, kam patří!“

„Paní, není pravda, že tuhle zemi nenávidím, i když už našim lidem udělala hodně zlého. Vážně to není pravda.“

„Co jsme sakra udělali Saudské Arábii? Utratili jsme tam spoustu peněz a času, abychom Střední východ osvobodili, a co nám za to ukazujete? Jen další bolest, zmatky a zvyšování daní.“ Franklinová se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. „Džamilo, o tomhle se s tebou hádat nebudu, fakt ne. Já jen myslela, že si dáme něco dobrého k jídlu a vyrazíme na slavnost. Dojedeme tam, a pokud tam bude moc lidí a nebudeme se tam cítit dobře, tak zas odjedeme, ano? Prosím, mohla bys kluky připravit? Jsem dole za dvacet minut.“ Franklinová se otočila a znovu začala hledat v botníku.

Džamila vytáhla z kapsy nůž a sbírala odvahu k tomu, co musela udělat. Vykročila dopředu, ale vzápětí ztuhla, protože Franklinová se obrátila a hleděla na ni s otevřenými ústy.

„Džamilo,“ vykřikla hněvivě, když střídala pohledy na chůvu a na nůž. Výraz na Džamilině tváři jí odhalil vše, co potřebovala vědět. „Bože!“

Franklinová se pokusila uskočit, ale chůva byla příliš rychlá. Chytla Lori za vlasy a přitiskla ostří nože na její krk.

Franklinová začala hystericky řvát.

„Proboha, proč tohle děláš? Ty chceš ublížit mým dětem? Jestli to uděláš, zabiju tě!“

„Přísahám, že dětem neublížím.“

„Co teda chceš?“

„Slavnost nebude,“ zavrčela Džamila. „Na zem! Rychle!

Jinak už nikdy neuvidíš své syny, jak rostou.“ Znovu přitiskla ostří na její krk.

Franklinová se s chvěním sesunula k zemi.

„Dětí se ani nedotkneš!“

Džamila se natáhla a vytrhla ze zdi telefon. Šňůrou jí pak přivázala ruce k nohám, takže se Lori nemohla ani hnout.

Nakonec utrhla kus prostěradla a nacpala ho Franklinové do úst. Zrovna když to udělala, ozvalo se klepání na dveře. Byl to Timmy a tiše volal.

„Mami! Nano!“

Franklinová se přes roubík pokoušela křičet, ale Džamila co nejklidněji odpověděla.

„Všechno je v pořádku, Timmy. Hned jsem tam. Teď jdi pěkně zpátky za bratry.“

Počkala, až uslyší vzdalující se kroky, a pak se podívala dolů na Franklinovou. Nakonec vytáhla z kapsy malou ampulku, tekutinu z ní nalila na cíp ručníku a ten přitiskla Franklinové k nosu a ústům. Američanka sebou začala prudce trhat. Dávila se a krátce nato upadla do bezvědomí.

Džamila odtáhla ženu pod sedativy do šatní skříně a zavřela za ní dveře. Pak sešla dolů, připravila kluky a naložila je do své dodávky. Vše dělala bezmyšlenkovitě, vykonávala jen to, co si nacvičila.

Asi minutu poté, co opustila dům Franklinových, se v přízemí ozval telefon. Zvonil a zvonil. George Franklin, sedící ve své kanceláři, nakonec zavěsil. Zkusil i mobil své ženy, a když to nikdo nebral, volal i na Džamilino číslo.

Uvnitř jedné zásuvky v kredenci začal telefon tiše vibrovat.

Timmy ho opravdu náhodou přepnul do tohoto módu.

Když George Franklin mobil odložil, neměl obavy, jen vztek. Nebylo to poprvé, co svou ženu nesehnal, ale Džamila mu telefon normálně brala. Chtěl, aby mu Lori přivezla něco, co potřeboval a co zapomněl doma. Když mu to nepřiveze, bude si pro to muset dojet sám.

Znovu se pustil do pročítání dokumentů na stole.

Kapitola 52

Brennan dokončil projev a za jásání davu přijal z rukou promátora symbolický klíč od města. O pár minut později již mávající a usmívající se prezident sestupoval ze schůdků obklopen agenty. Přibližně o dvsct metrů dál, v blízkosti Bestie, stál Alex a pozorně sledoval dav, který zabíral dosud největší plochu, jakou kdy hlídal.

„Tak, kluci, jak už jsme si říkali, všichni ruce tak, abychom je viděli,“ poznamenal ještě předtím, než se prezident dostal k první řadě u šňůry.

Brennan zamířil k vojákům; nejdříve invalidé, poté řádoví vojáci, pár mariňáků, mladá žena v modrých šatech a několik národních gardistů. S každým si potřásl rukou, každému poděkoval, usmál se a vydal se k dalšímu. Všichni fotografovali. Sklonil se k vojákovi na vozíku a i jemu sevřel ruku. Tajní agenti ho po celou tu dobu drželi za sako, zatímco očima bleskově přeskakovali od jednoho člověka k druhému, ať už měl možnost se prezidenta dotknout nebo na něj vystřelit. Pak prezident vstoupil před invalidního národního gardistu.

Brennan natáhl ruku a muž ji svou protézou silně sevřel.

Na prezidentově tváři se na okamžik objevil zvláštní výraz, protože podle dotyku musel poznat, že nejde o pravou paži.

Trvalo to jen vteřinu. Vnímal mírnou vlhkost v dlani a lehce si ruku podrbal. Chtěl tu vlhkost setřít. Pak muži poděkoval za službu vlasti a gardista mu druhou rukou, či spíše hákem, zasalutoval. Prezident vypadal mírně překvapený, ale šel dál, vykládaje něco svým příznivcům za šňůrou. Podal ruku dalšímu gardistovi, dvěma starším mužům, mladé ženě a nakonec i starší dámě, která ho dokonce políbila.

Brennanova manželka v doprovodu guvernéra a tajemníka mezitím pomalu sestupovala z pódia. Zastavila se, aby zamávala a prohodila pár slov s těmi, kdo stáli poblíž.

Gray vstal ze svého křesla a bezmyšlenkovitě sledoval dav.

Vypadal jako chlap, který by byl nejraději někde úplně jinde. Pak se jeho pohled náhle zastavil, když v davu spatřil Olivera Stonea. Chtěl něco říct, ale jeho slova už nezazněla.

Agent stojící vlevo od prezidenta to zaznamenal jako první. Brennan nevypadal dobře, po čele mu stékaly krůpěje potu. Chytil se za hlavu a vzápětí zlověstně přitiskl dlaň k hrudníku.

„Pane?“ oslovil ho agent.

„Je mi,“ řekl Brennan a začal zrychleně dýchat.

Vypadal velmi zmateně.

Agent okamžitě využil zápěstní mikrofon a sdělil Brennanův kód.

„Havraní dráp je nemocen. Havran“

Dál už neřekl nic, protože se bezvládně sesunul k zemi.

Šest dalších policistů kolem něj se zhroutilo po první salvě.

„Zbraně!“ vykřikl v davu půltucet dalších agentů a tajná služba přešla okamžitě do krizového módu. Dav začal panikařit, lidé se rozbíhali do všech stran. Násilí vybuchovalo všude kolem. Čtyři Arabové byli zabiti prakticky okamžitě, díky bezchybné práci ostřelovačů z linie stromů. Byly to zázračné zásahy, když si uvědomíme, jaký zmatek museli vidět ve svých mířidlech. Tři další fidajíni se hnali vpřed ke koloně, každý s roznětkou, kterou právě teď vmáčkli do balíčku pod kabátem. Během okamžiku se z nich staly hořící pochodně. Jeden se vrhl pod sanitku, která okamžitě vzplála. Lidé se hnali pryč v obavě z výbuchu benzinové nádrže.

Skupinka agentů se tlačila proti davu a snažila se udržet ochranný perimetr kolem prezidenta, který se svezl na zem.

Byl velmi pobledlý. Druhá vlna střelců dostala dalších pět agentů. Ti zbývající popadli Brennana a nesli ho k Bestii.

Pohybovali se velmi rychle a synchronizované, jako by byli spojeni v jakýsi mechanický hmyz. Druhá vlna pokračovala, k zemi padli další dva agenti. Svalili se vedle ležícího Edwarda Bellamyho, prezidentova osobního lékaře, který byl zasažen hned na začátku.

V okamžiku, kdy se agenti s prezidentem dostali do Bestie, zbývali už jen dva. Přiběhl je posílit oddíl policistů.

Třetí vlna fidajínů na pozici střelců je však bez problémů zlikvidovala. Zbytek policie se pokoušel zvládnout dav, který přelézal ploty, tlačil se u východů a řval v hrůze z toho, co viděl. Manželé chytali své ženy, rodiče děti, jen aby se co nejrychleji dostali pryč z místa právě probíhající hrůzy.

K zemi padli další tři střelci. Jejich hlavy byly zasaženy přesnými výstřely ostřelovačů, kteří se teď rychle přesouvali směrem k prezidentovi, ale jejich pohyb značně zpomalovaly turbulence motajících se lidí, kteří chtěli pouze jediné: dostat se pryč. Když svůj útok provedla další skupina fidajínů, v koloně vzplálo několik vozidel.

Carter Gray stál na pódiu zcela konsternován. Už dávno zapomněl, jak moc ho zarazila přítomnost Olivera Stonea, protože tuhle myšlenku vytlačila hrůza, které byl právě svědkem. Prezidentova manželka křičela na svého muže, její slova se však bezmocně ztrácela v hlučícím davu. Kolem ní, Graye a tajemníka stáli tři agenti se zbraněmi v rukou.

Nešťastný guvernér sešel z pódia, aby ho vzápětí smetl běžící dav, teď mnohem nebezpečnější než střelci sami.

Tisíce lidí se v obrovské panice tlačily na pódium a sloupky, které konstrukci podpíraly, se pod velkou vahou začínaly hroutit.

Během projevu se Kate, Adelphia a členové klubu vytrvale sunuli dopředu, takže při Brennanových posledních slovech byli pouhé dvě řady od šňůry. Reuben Rhodes se ocitl v těsné blízkosti jednoho ze střelců. Zatím nic neviděl, protože se zaujatě díval na velkou obrazovku, na níž si prezident právě s někým potřásal rukou. Pak zazněl výstřel.

„Puška!“ vykřikl instinktivně Reuben a vrhl se po mužově paži, aby zbraň odklonil stranou. Vzápětí byl muž zlikvidován supersonickým střelivem, které ho zasáhlo do hlavy. Reuben zvedl zbraň a odhodil ji, pak popadl Adelphii i Kate a tlačil je pryč. Společně s ostatními členy kluby se hnali k plotu.

„Počkej!“ křikl Stone. „Jen kousek dál.“

Kate se ohlédla směrem k Bestii. Snažila se zahlédnout Alexe, aby se ujistila, že je v pořádku. To už ji ale dav sunul vpřed a ona se musela dívat před sebe.

++++

Alex, jehož tělo se řídilo pouze svalovou pamětí, reagoval ihned na první řadu výstřelů. S vytaženou pistolí se hnal k Bestii, společně s malou skupinkou agentů nesoucích sténajícího prezidenta. Když jednoho z nich zasáhli, Alex ho okamžitě nahradil. Doběhli k vozu a hodili prezidenta dovnitř. Dva agenti vlezli za ním. Agent určený jako řidič otevřel dveře a také on chtěl naskočit, když ho další střela srazila do trávy. Alex se instinktivně vrhl k místu řidiče, popadl z předního sedadla klíčky, nastartoval, přidal plyn a začal zběsile troubit. Většina davu naštěstí utekla na druhou stranu, kde bylo přece jen více východů. Lidé však stále zmateně pobíhali sem a tam. Alex na okamžik zahlédl volný prostor a hned se tam rozjel. Výkonný motor Bestie zareagoval na sešlápnutí plynu téměř okamžitě.

Limuzína nabrala velkou rychlost, proletěla parkovištěm i východem a hnala se k silnici. Alex mával rukou a odháněl lidi z cesty. Ťukl do nějakého náklaďáku, ale nevěnoval tomu pozornost a pokračoval dál.

Také další auta kolony se rozjela a snažila se Bestii dohnat. Jakmile se však první z nich, auto s vojáky, zařadilo na svou pozici, poslední hořící fidajín se vrhl na přední sklo.

Vojáci začali vyskakovat ven, než je totálně sežehly plameny. Hořící koule na úzké cestě spolehlivě zablokovala výjezd z pozemků. Za normálních okolností by byl vůz stržen do plotu, ale tam všude teď pobíhali lidé. Bestie už ale byla naštěstí pryč. Jeden ze zasažených agentů, ještě než upadl do bezvědomí, si úlevně oddechl. Prezident byl v bezpečí.

++++

Dva agenti na zadním sedadle Bestie si prohlíželi Brennana.

„Sakra, musíme ho odvézt do nemocnice. Myslím, že má infarkt,“ křikl jeden z nich.

Brennan sténal bolestí, svíral si hruď a paži.

„Kde je doktor Bellamy?“

„Zastřelen.“

Sanitka skončila v plamenech. Alex hleděl do zpětného zrcátka, nikdo ho nechránil. Kolona sedmadvaceti vozů se zredukovala na jeden. Plně se soustředil na cestu před sebou, do nemocnice Milosrdných jim zbývalo zhruba deset minut.

Alex věděl, že to zvládne za pět. Jen se modlil, aby prezident vydržel.

KAPITOLA 53

Nad pensylvánskou krajinou kroužil černý vrtulník. Tom Hemingway zadal přesné souřadnice k přistání a sám pak na satelitním okruhu sledoval, co se děje na slavnosti. Zatím přesně podle plánu. Když se události začaly naplňovat, zabolelo ho silně u srdce. Ačkoli na svou akci myslel celé dny i noci a snad tisíckrát si detailně představoval její průběh, rozhodně to nebylo tak hrůzné jako ve skutečnosti.

Byl ohromen i zděšen zároveň. Nakonec televizi raději vypnul.

++++

Džamila se hnala centrem Brennanu, zatočila doleva a vzápětí zase doprava. Pak zajela do úzkého stromořadí, zatímco děti na zadním sedadle se stále smály a hlasitě povykovaly. Rychle se na ně podívala, pak ale musela prudce zabrzdit. Málem přejela určené místo. U dílny se zvedla garážová vrata a ven vyšel muž. Džamila zajela dovnitř a dveře se zase spustily dolů.

++++

Jen půl bloku od nemocnice Milosrdných vyjel ze stromořadí traktor a zamířil na západ. Jako na potvoru mu však záhadně vypadl motor. Řidič vyskočil, otevřel kapotu a zcela spolehlivě zablokoval silnici v obou směrech.

O pár bloků dál, v opačném směru, se hnala Bestie takovou rychlostí, že zatáčky málem brala po dvou kolech.

Alex sešlápl plyn až na podlahu. Nepohrdl by policejním vozem, který by mu čistil cestu, ale kde ho vzít? K dispozici žádný nebyl. Alex věděl, že jsou na všech cestách vedoucích do Brennanu postavené zátarasy a nedalo se pochybovat o tom, že se k městu už začaly stahovat bezpečnostní složky.

Bestie se zjevila za rohem, nad kterým se tyčila brennanská vodárna zdobená americkou vlajkou. Ještě před půlhodinou však na vodárně pracovali dva muži v hnědých overalech městských služeb. Oranžové kužele a páska vytvářely kordony na chodníku a odkláněly chodce do bočních uliček. Nikdo nechápal, k čemu je to dobré. Ve městě stejně zbyla jen hrstka občanů, kteří nešli na slavnost, a tak se vyznačenými cestami stejně nikdo neřídil. Bestie proletěla daným úsekem a okamžitě poté vybuchly dvě nálože položené u pylonů vodárny. Věž se zřítila přímo na silnici a vyvrhla asi padesát tisíc litrů vody z vodojemu.

Naprosto spolehlivý zátaras, kterým nešlo projet.

O deset vteřin později se začal ulicí valit kouř z několika obchodů, lidé začali utíkat, požární sirény se hlasitě rozeřvaly. Arabský konstruktér s chemikem rozmístili ve městě dýmovnice. Těch pár dušiček, co nešlo na oslavu, najednou pobíhalo po ulicích v naprostém zmatku.

Alex smýkl Bestií a zastavil přímo před nemocnicí.

Rozletěly se zadní dveře, dva agenti vyskočili ven a vynášeli polomrtvého prezidenta. Nedošli ani k prvnímu schodu, když je zasáhly střely a oba se bezvládně sesunuli na chodník. Také Brennan se svezl na asfalt.

„Hajzlové!“ zařval Alex do mikrofonu, když přes místo spolujezdce vylezl ven. „Ostřelovači v nemocnici! Snipeři v nemocnici! Padli jsme do pasti! Opakuji, je to past! Agenti jsou vyřazeni! Havraní dráp“ Odmlčel se. „Havraní dráp,“ začal znovu, ale ani tentokrát větu nedokončil, protože nevěděl, co chce vlastně říct.

Zběsile se snažil určit místo, odkud střílejí. Věděl, že musí Brennana za každou cenu dostat dovnitř nemocnice.

Projížděl očima ulici a sledoval okolí. Pak to spatřil. O šest pater výš, v činžáku hned naproti. Žádné stopy po optice, jen záblesk dvou hlavní. Jsou tam dva.

Alex vytáhl zbraň, zatímco střelci zrovna likvidovali pneumatiky Bestie. Otvory se však okamžitě zacelily, samodohušťovací pneumatiky odváděly svou práci na jedničku. Střely zasahovaly limuzínu zepředu, zezadu i z boku. Jedna zasáhla sklo, ale poškodit ho nedokázala. Bestie vydrží mnohem, mnohem víc. A prezident Spojených států stejně nebyl uvnitř. Bezvládně ležel na chodníku vedle auta a zcela nepochybně, alespoň podle Alexe, umíral. Chraň toho muže, tento symbol, jeho úřad. Alex Ford byl nyní jediným agentem, který mohl hájit hlavní mantru tajné služby. Pokud by se rozhodl vynést prezidenta nahoru po schodech, stali by se pro snipery na vyvýšených pozicích snadným cílem. Brennan dýchal, jeho srdce ještě stále bilo.

Nic jiného Alexe teď nezajímalo.

Ne, pane, mně se to nestane. Mně tedy opravdu ne.

Chytil prezidenta pod rameny a ze všech sil ho kousek popotáhl. Prezident se tak ocitl za ocelovým, polykarbonátovým bokem Bestie, plně chráněn před střelci.

„Budete v pořádku, pane,“ řekl co možná nejklidněji.

„Já já umírám,“ vyrážel ze sebe prezident mezi steny.

Ačkoli je Bestie dokonale chránila, Alex instinktivně zakrýval prezidentovo tělo svým. Za zadním nárazníkem pak milimetr po milimetru vysunoval svou hlavu. Okamžitě se skryl, když jeho směrem přiletěl další výstřel. Ze své SIG

jim také poslal pozdrav, ale nehodlal plýtvat municí; byl by zázrak, kdyby jednoho ze střelců navzdory trajektorii a vzdálenosti jen lehce škrábl. Když se podíval k nemocnici, spatřil strážného a bez váhání na něj křikl.

„K zemi! K zemi! Přes ulici jsou snipeři!“

Muž sebou hodil na zem. Během dvou vteřin zahájil palbu do horních pater činžáku, pak seběhl dolů a překulil se vedle Alexe. Všude kolem dopadaly kulky.

„Sakra,“ vyhrkl Alex. „Vy to chcete mít za sebou?“

„Tohle je prezident?“ zeptal se Adnan al-Rimi bez dechu a kývl hlavou k Brennanovu tělu.

„Jo. Musíme ho dostat na ošetřovnu, a to hodně rychle,“

řekl Alex a ukazoval zbraní na nemocnici. „Další špitál je až v Pittsburghu a on potřebuje okamžitou pomoc!“

„Vy jste tu jediný z ochranky?“ podivil se Adnan.

Alex hořce přitakal.

„Už to tak vypadá.“

„Viděl jsem všechno v televizi.“

Alex se na muže pozorně zadíval.

„Vy jste tu také sám?“

Adnan přikývl.

„Jakou máte zbraň?“

„Takovej krám. Osmatřicítku.“

„Dobrá.“ Prezident hlasitě zasténal a Alex rychle dodal.

„Jak se jmenujete?“

„Faríd Šách,“ odpověděl Adnan.

„Dobrá, Faríde, tak já tě dneska beru.“

Alex otevřel zadní dveře Bestie, stiskl knoflík na panelu vedle dveří spolujezdce a ty se otevřely. Za nimi se nacházel arzenál, včetně brokovnice, samopalu M-5 a sniperské pušky. Alex vytáhl M-5 a vzal i náhradní zásobník. Pak se otočil ke svému novému kolegovi.

„Faríde, vypadá to, že máš docela dost síly.“

„To teda mám.“

„Skvěle. Dokážeš zvednout prezidenta a vynést ho po schodech do nemocnice?“

„Bez problémů,“ přitakal Adnan.

„Až napočítám do tří, uděláš to. Nastavím zbraň na dvě krátké dávky. Budeš mít tak deset vteřin, kdy tě budu krýt.

Zvládneš ty schody, Faríde?“

„Jistě.“

„Musíš pro mě udělat ještě jednu věc, chlape.“

„Co?“

„Budu tě krýt před snipery. Aby dostali tebe, musí dostat mě.“ Alex těžce polkl. „Když ale padnu, což je vcelku pravděpodobné, budou muset projít přes tebe, aby prezidenta dostali. Musíš ho nést před sebou, aby jeho tělo bylo po celou tu dobu mezi tebou a snipery. Chápeš?“

Adnan nic neříkal.

„Chápeš to?“ vyštěkl Alex.

„Ano.“

„Tak hodně štěstí.“

Alex počkal, až Faríd prezidenta zvedne, pak se otočil a začal odpočítávat.

„Jedna dva tři!“

Alex vyskočil a zahájil zuřivou palbu z MP-5. Vydatně kropil obě okna, v nichž viděl hlavně. Potřeboval se podívat, jak si vede ten placený strážný, ale byl příliš zaměstnán střelbou, takže to nešlo. Nakonec, když mu došel zásobník, vytáhl pistoli a vystřílel i tu. Kulky kolem něj dopadaly jako déšť, musel se stáhnout, aby znovu nabil. Pak se otočil.

Předpokládal, že spatří dvojici už uvnitř nemocnice. Nikdo tam ale nebyl. Vypadalo to, že si ten arabský polda bere čas na rozmyšlenou. Zjevně nikam nespěchal „Já blbec!“ zařval Alex a zamířil na mužova široká záda.

„Stůj!“

Muž se okamžitě otočil, Brennan byl mezi ním a Alexem. Adnan se pomalu stahoval k nemocnici a Alex zoufale uhýbal sem a tam, aby si našel prostor pro střelbu a nezasáhl přitom prezidenta. Adnan mu však takovou možnost nedal. Dvojice zmizela v nemocniční chodbě. Alex začal řvát do mikrofonu.

„Mají prezidenta! Opakuji, dostali Havraní dráp! V

nemocnici! Musíme uzavřít celé tohle proklaté město!“

Pokoušel se vstát a doběhnout do nemocnice, navzdory tomu, že očekával účinnou palbu sniperů a svůj konec.

Konec však nepřišel a na Alexe se usmálo štěstí. Na scéně se objevily policejní posily. Ozbrojení muži začali zaměstnávat střelce nahoře v patře a Alex se po krátkém vyčkávání rozběhl po schodech. Bez ohledu na střely bubnující všude kolem se dostal ke skleněným dveřím, které roztříštil. O

zlomek vteřiny později zaslechl uvnitř nemocnice Milosrdných tikání bomby.

KAPITOLA 54

Reuben zvedl Kate i Adelphii a pomohl jim přes plot, kde se přidali k ostatním členům Camel Clubu. Pozemek byl ještě stále plný vystrašených a zmateně pobíhajících lidí. I oni se museli na okamžik zastavit, v klidu se vydýchat a dát hlavy dohromady.

„Bože,“ vyhrkla pobledlá Kate a její oči zběsile hledaly Alexe Forda.

„Je to hrůza,“ dostala ze sebe Adelphia. Jako v Polsku a Rusku.“

Stone si prohlížel místa, na nichž ležela těla. Trávu zbrotila krev střelců. Federální ostřelovači už měli situaci pevně pod kontrolou, pohybovali se tělo od těla a ujišťovali se, že jsou teroristé opravdu mrtví. Stone i ze své pozice dobře viděl, že tomu tak skutečně je. V těch tělech už žádný život nezůstal. Všichni muži Kapitána Jacka zemřeli, mnoho fidajínů shořelo k nepoznání. V dálce se ozvalo houkání sirén a vzápětí se objevily hasičské vozy. Z hadic se na hořící auta valily proudy vody, ve vzduchu se válel hustý černý dým. Stone sledoval, jak odstraňují vrak policejního vozu, který blokoval výjezd, a jak se zbytek kolony dává do pohybu. Paní Brennanová a tajemník byli vtlačeni do druhé Bestie a odvezeni pryč. Guvernér Pensylvánie, zmlácený a plný modřin, skončil v jedné z dodávek.

Stone pocítil na svém rameni velkou ruku. Otočil se a spatřil Reubena.

„Měli bychom odsud co nejrychleji vypadnout,“ řekl.

„Ti poldové budou nejspíš likvidovat všechny loudaly a teprve pak se začnou ptát.“

Stone vypadal velmi zmateně.

„Reubene, tys držel jednu z těch pušek, viď? Nebylo na ní něco neobvyklého?“

Reuben se na okamžik zamyslel.

„No, moc dlouho jsem ji nedržel, protože jsem musel pryč, jinak bych to dostal taky. Ale počkej, vlastně máš pravdu, připadala mi nějak jiná. Moc lehká, řekl bych.“

Podíval se na Stonea. „Proč se ptáš?“

Stone neodpovídal a jeho pohled se znovu zaměřil na mrtvoly Arabů.

Adnan vstoupil do nemocnice a položil stále sténajícího Brennana na vozík, který si nechal připravený hned za hlavním vchodem. Střelba na ulici donutila všechny, aby se od dveří stáhli. Adnan si všiml skupiny sestřiček, doktorů a sanitám, jak jej zpovzdálí nechápavě sledují.

„Co se to tam děje?“ vykřikl jeden z lékařů a vystoupil ze skupiny.

Adnan na jeho otázku neodpověděl, ale kývl na muže, který se objevil vedle něj. Byl to právě nastoupivší lékař, který už dříve vyjádřil své obavy o bezpečnost nemocnice Milosrdných.

„Zraněný muž,“ křikl doktor. „Postarám se o něj.“

„Ustup od hlavních dveří,“ varoval ho Adnan. „Střílí se tam.“

Doktor vytáhl z kapsy injekci a dal ji prezidentovi do paže. Brennan okamžitě omdlel. Poté přes něj položil deku, připoutal ho k vozíku a tlačil jej dál chodbou. Adnan čekal, až to celé skončí, a pak se obrátil ke zbytku personálu.

„Hele! Kdo byl ten pacient na vozíku?“ křikl na něj lékař a společně s ostatními vykročil směrem k němu.

Adnan sáhl pod sako, vytáhl plynovou masku, nasadil si ji a vyšel vstříc blížící se skupině. Pak vyndal z kapsy předmět podobný granátu.

„Pozor!“ vyjekla jedna ze sestřiček a skupinka se rozběhla na druhou stranu.

„Okamžitě zavolejte policii!“ ječel další doktor, ale sám se klidil pryč.

V tu chvíli došel Adnan ke čtvrté dlaždici od středu sesterny a hodil předmět proti zdi. Granát vybuchl a chodbu okamžitě zaplnil hustý kouř, který se šířil do všech stran a pronikl i do nemocniční klimatizace. Chvilku před výbuchem Adnan zaslechl, jak se někde tříští sklo.

Nemohl vědět, že to byl Alex Ford, který proletěl skleněnými dveřmi, ale přesto tušil, že mu mnoho času nezbývá. Čistě po paměti se otočil a v naprosté tmě se vracel k předním dveřím. Když se blížil k hlavnímu vchodu, pocítil, jak ho něco zasáhlo do nohy, ale běžel dál.

Vzápětí explodovala bomba v elektrické rozvodně, okamžitě vypadl proud a celá nemocnice se ponořila do tmy.

Adnan se otočil, prošel chodbou, zastavil se u východu, otevřel jej a prošel.

Popadl dlouhou kovovou tyč, kterou si schoval do parního potrubí, a strčil ji pod madla. Pak se rozeběhl.

++++

Jakmile bomba vybuchla a kouř zaplnil chodby, Alex se vrhl na podlahu a začal se plazit vpřed. Připadal si jako pod vodou a silné výpary ho dusily. Pak do něčeho vrazil, jednoznačně do člověka – z masa a kostí. Chňapl po něm, ale už byl pryč. Otočil se a podle zvuku kroků se vydal na druhou stranu. Chůze byla pravidelná, jakoby pečlivě rozmyšlená. Jak se mohl někdo v tom zmatku chovat tak klidně? Pak mu to najednou došlo. Ten člověk měl masku.

Řídil se nacvičeným režimem a počítal kroky. Alex se učil stejnou taktiku ve výcvikovém centru tajné služby v Beltsville.

Snažil se pohybovat dopředu, jak nejrychleji mohl. Zvuk kroků najednou ustal, a proto Alex zdvojnásobil své úsilí a házel tělem jako had plazící se za kořistí. Zvuky se naštěstí ozvaly znovu. Dostal se do další chodby a pokračoval dál.

Slyšel, jak se otvírají a zase zavírají dveře. Přitahoval se ze všech sil, jeho tělo se přitisklo ke zdi vpravo. Když se rukou dotkl kovu, natáhl se a nahmatal kliku, ale dveře nešly otevřít. Vytáhl tedy zbraň a několikrát na ně vystřelil. Jedna z ran zasáhla vzpěru, kterou tam Adnan vložil, ta se vysmekla a vyklouzla na podlahu. Alex vletěl do dveří a prudce je rozrazil. Kouř už tu nebyl tak silný, ale protože se nikde nesvítilo, bylo zřejmé, že výbuch zasáhl i rozvodnu.

Alex vstal, nahmatal zábradlí a zběsile sbíhal dolů po schodech, střídavě klouzal a padal. Minul schod a dopadl na první odpočívadlo. Zranil se, krvácel, ale znovu se dokázal zvednout a pokračovat dál. Jeho panika rostla, proto bral schody po dvou a pak se hnal chodbou. Únikovými dveřmi se dostal ven přesně ve chvíli, kdy Adnan nastupoval do sanitky. Alex předpokládal, že prezident je uvnitř.

Nevykřikl ani varování a začal rovnou střílet. Adnan, zasažený do ramene, vypálil zpět, ale Alex se na poslední chvíli vrhl do strany, kde uklouzl na betonu a dopadl pod schody. Když vstal, znovu vystřelil; dostal další zásah, tentokrát do žeber, a nikoli od Adnana. Střelcem byl Achmed, který se objevil na místě řidiče sanitky. Jeho zbraň byla naštěstí malého kalibru, takže střela neměla žádnou šanci proniknout nejmodernější kevlarovou neprůstřelnou vestou, kterou nosili agenti tajné služby přidělení k ochrance. Přesto však Alex dostal úder jako od Muhammada Aliho. Zkroutil se bolestí v okamžiku, kdy ho do levé paže zasáhla další Adnanova střela.

Sanitka se rozjela se řvoucími majáky a Alex se vyhrabal zpátky na nohy. Stát na nich však nedokázal. Bolel ho hrudník, silně krvácel z paže a v plicích ho štípal kouř, kterého se nadýchal. Nakonec sklouzl na kolena a začal na odjíždějící sanitku střílet, dokud nevyprázdnil zásobník.

Vyzkoušel i svůj zápěstní mikroport, ale nefungoval.

Uvědomil si, že to při zásahu do paže nejspíš odnesly i dráty. Ještě vnímal, jak sanitka mizí, a pak se propadl do bezvědomí. Jako prezident.

V průběhu jeho služby.

KAPITOLA 55

George Franklin zastavil před domem. Přijel z druhé strany Brennanu, než kde ležel slavnostní pozemek, a neměl ani zapnuté rádio.

„Lori?“ křikl. „Džamilo?“ Odemkl dveře do kuchyně, vešel do domu a stále přitom volal jména obou žen. Když otevřel dveře do garáže, překvapilo ho, že je tam Lořin kabriolet i velké SUV Navigator. To snad všichni odjeli v Džamilině dodávce?

„Lori? Kluci?“

Šel po schodech nahoru a najednou ho přepadl svíravý pocit. Jakmile vstoupil do ložnice, pocit se změnil v paniku.

Telefon byl vytržený ze zdi, prostěradlo roztrhané.

„Lori, miláčku?“

Náhle zaslechl nějaké zvuky. Doběhl ke skříni, otevřel ji a spatřil svou svázanou ženu. Její oči nedokázaly hned zaostřit, ale hleděla přímo na něj. Přiskočil k ní a vytrhl jí roubík z úst.

„Bože, Lori, co se stalo? Kdo to udělal?“ zaječel zděšeně.

Chtěla vyslovit jméno, ale nešlo jí to.

„Kdo to byl?“

„Džamila má kluky,“ řekla nakonec a začala v náručí svého muže zoufale lkát.

++++

Sanitka vjela do dílny, vrata za ní se okamžitě zasunula.

Adnan s Achmedem vyskočili ven a hned poté vyložili prezidenta. Džamila mezitím otevřela zadní dveře dodávky, zůstala u nich stát a současně se pokoušela zklidnit kluky.

Byli silně rozrušení, ale naštěstí příliš malí na to, aby se dokázali uvolnit z pásů.

Když Džamila zmáčkla skrytý knoflík, zvedla se podlaha a otevřel se dutý dělený prostor. Stěny byly stíněné olovem a mědí. Do jedné části se vešel nanejvýš skrčený muž, do druhé pak bomba s kyslíkem. Skrýš odpovídala rozměrům prezidenta Jamese Brennana s třemi centimetry vůle.

Džamila hleděla na mladíka, který o kousek ustoupil, aby doktor, Adnan a ještě jeden muž mohli prezidenta zvednout z vozíku.

„Achmede?“ zeptala se nevěřícně. Podíval se na ni.

„Achmede, to jsem já, Džamila!“

Ano, byl to Achmed, její íránský poeta. Ten, co jí napsal přesné datum své smrti. Mladík, který jí tolik radil a s nímž, jak doufala, bude jednou žít v ráji. V jeho očích se však teď zračilo něco úplně jiného, jako by byl v podivném tranzu.

Džamila z něj dostala strach.

„Neznám tě,“ řekl hořce. „Nemluv na mě, ženská!“

Džamila o krok ustoupila, její srdce se po takové reakci zlomilo. Když překládali Brennana z vozíku do dodávky, Achmed vykročil směrem k sanitce. Džamila si všimla, jak sáhl dovnitř, ale nedokázala rozpoznat, co tam dělá. Když se vrátil zpět, znovu na něj promluvila.

„Achmede, byli jsme spolu v pákistánském táboře.

Musíš si na mě přece pamatovat!“

Tentokrát se Achmed s odpovědí ani nenamáhal.

Džamila vykřikla, když v jeho ruce spatřila nůž, který mířil přímo na prezidentův krk. Adnan byl rychlejší, skočil na Achmeda a srazil ho k zemi.

„Ty blázne!“ vykřikl Achmed, když se vyhrabal zpátky na nohy. Adnan na něj mířil zbraní.

„Víš, koho tu máme?“ Ukázal na Brennana.

„Amerického prezidenta! Krále všeho zla! Muže, který zničil všechno, co jsme měli!“

„Nezabiješ ho,“ řekl Adnan.

„Poslouchej,“ křičel Achmed. „Taková šance se už nebude nikdy opakovat. Nikdy, copak to nevidíš? Američani budou vraždit dál a dál. Pozabíjejí nás všechny těmi svými tanky a letadly. Ale my teď můžeme zabít jeho. Zasáhne to celou Ameriku!“

„Ne!“ řekl Adnan ohnivě.

„Proč ne?“ vyjekl Achmed. „Kvůli tomu plánu?“ ušklíbl se. „Kvůli plánu, který vymyslel amerikán? Přijímáme rozkazy od Američanů, Adnane, pochop to už konečně! Je to všechno jen podfuk. Aby nás zabili. Věděl jsem to. Já to vždycky věděl. Teď přijde naše pomsta.“ Znovu zvedl nůž do vzduchu. „Právě teď!“

„Achmede, nechci tě zabít, ale udělám to.“

„Pak mě tedy zabij!“

Achmed skočil dopředu a Adnan vypálil. Džamila vykřikla, když se Achmed po jediné ráně mířené přímo doprostřed hrudníku svezl na zem. Adnan zasunul zbraň zpátky do pouzdra a odsunul Achmedovo tělo stranou.

Džamila hleděla na mrtvého básníka a po její tváři stékaly slzy.

Další muži pracovali v naprosté tichosti, jako kdyby byl právě zabit šváb, a ne člověk. Opatrně umístili Brennana do připraveného prostoru a do druhé části vložili kyslíkovou bombu. Doktor upravil masku na prezidentově tváři a pustil kyslík. Když Adnan prostor zavřel, otočil se k plačící Džamile.

„Znal mě,“ řekla trhaně mezi lkaním. „Byl to můj Achmed.“

Adnan jí místo odpovědi vlepil políček. Džamilu to ohromilo, ale plakat nepřestala.

„Teď do dodávky,“ nařídil Adnan, „a dělej svou práci!“

Bez dalších slov udělala Džamila přesně to, co chtěli.

Vrata se otevřela a ona vyjela s autem ven.

Adnan se podíval na další dva muže a kývl směrem k Achmedovu tělu. Zvedli ho a hodili do montážní jámy, zatímco Adnan si obvazoval krvácející ruku, do níž ho zasáhl Alex. Adnan už od počátku očekával, že se Achmed o něco pokusí. Proto na něj dával celou tu dobu velký pozor, vlastně už od chvíle, kdy prezidenta naložili do sanitky.

Bylo to ale jen o chlup. Pak nastoupili do sanitky, Adnana ošetřoval lékař, zatímco třetí muž řídil. V původním plánu úniku počítali i s Achmedem.

Adnan si dobře uvědomoval, že je v nemocnici viděli a že byl postřelen. Zátarasy rozhodně neprojedou, budou ale výbornou návnadou. Pak všechno velmi rychle skončí.

Adnan hleděl na lékaře, padesátiletého muže, a podle jeho pohledu pochopil, že i on je srozuměn s tím, co bude následovat. Adnan zavřel oči a držel se za zraněnou paži.

Ani to příliš nebolelo, v minulosti už trpěl mnohem víc. Jen další jizva k těm ostatním. Jenže tahle, a Adnan to tušil, byla poslední. Neměl v úmyslu shnít v americké věznici nebo se nechat upéct zaživa na elektrickém křesle. Vždyť proudem tu zabíjejí i zvířata.

++++

Jakmile ozbrojené složky evakuovali celý činžák, byly do pátého patra vystřeleny granáty. Teprve tahle akce umlčela oba ostřelovače ve druhé největší přestřelce, jakou kdy Pensylvánie zažila od dob Gettysburgu. Když ozbrojenci vtrhli do bytu, oba muži byli mrtví. Přesto stihli vystřílet všechnu munici z M-50 a vypálit tisíce střel z přehřátých kulometů, kterých se nedalo ani dotknout.

Nemocnice byla evakuována, Alexe Forda našli krvácejícího na asfaltu. Když se probudil, řekl jim, co viděl, a do éteru se vzápětí nesl popis sanitky.

++++

Džamila vjela do zátarasu jen necelých pět minut od Brennanu. Tři automobily před ní byly důkazem, že policie nutí všechny osoby vystoupit. Podívala se na kluky. Ten nejmenší spal, ale oba starší kluci hlasitě plakali. Džamila cítila, že i jí samotné stékají po tvářích slzy. Achmed řekl, že ji nezná, dokonce jí nařídil, aby na něj nemluvila. Zabili ho přímo před jejíma očima. Chtěl prezidenta podříznout – vystoupil proti plánu, a proto zemřel. Nejvíc ze všeho ji však bolela jeho slova: neznám tě. Básníkovo srdce pohltila nenávist a pak jej úplně zničila. Jinak si Džamila takovou proměnu nedokázala vysvětlit. Probralo jí teprve klepání na okénko. Policie. Když okno stáhla, pronikl do policistových uší dětský pláč.

„Sakra, dámo, jsou ty děti v pořádku?“

„Jen mají strach,“ začala s předem připravenou řečí. „Já se bojím taky. Všechny ty sirény, policie, lidé běhají sem a tam. Jedu z centra, lidi všude vřískají. Je to šílené, svět se zbláznil. Vezu děti domů. Jsem chůva,“ dodala nejspíš zbytečně. Začala plakat, což způsobilo, že se kluci rozbrečeli ještě víc. Navíc se vzbudilo i mimino a jeho křik celou situaci ještě více vyhrotil.

„No dobře,“ mávl rukou důstojník. „Uděláme to velmi rychle,“ řekl a kývl na muže, kteří se podívali do dodávky a pod ní. Pátrali jen několik centimetrů od místa, kde ležel prezident. Zůstal pro ně neviditelný, takže se už chystali vrhnout na další vozidlo. Z otřesného zápachu valícího se ze zadních sedadel bylo navíc jasné, že kluk potřebuje přebalit.

Důstojníci zaklapli dveře.

„Hodně štěstí,“ řekl jeden z nich a zvedl ruku, aby Džamile zamával.

++++

Po opakovaných pokusech se George Franklin konečně dovolal na linku 911 a sdělil, co se stalo. Popsal Džamilu, kluky i dodávku. Když policie začala vysílat ženin popis, Džamila už dávno mířila na místo schůzky.

++++

Po deseti minutách přeletěl nad zničeným pozemkem černý vrtulník a přistál na parkovišti. Dveře se otevřely.

Tom Hemingway vyskočil ven a hnal se ke Carteru Grayovi, který právě hovořil s federálními agenty.

„Můj bože, pane, vraceli jsme se z New Yorku, když jsme to slyšeli. Je prezident naživu?“ zeptal se Hemingway.

Grayovy oči se už zase dokázaly soustředit a jeho mysl pracovala na plné obrátky.

„Prezident, jak jsme se právě dozvěděli, byl unesen,“

řekl Gray. „Musím se co nejrychleji vrátit do Washingtonu.“

O chvilku později se vrtulník zvedl do vzduchu a zamířil na jih.

KAPITOLA 56

Džamila jela pomalu z místa schůzky zpět k domu Franklinových. Přeložení prezidenta do posledního dopravního prostředku, kterým bude odsunut z oblasti, proběhlo rychle a bez nejmenších problémů. Pustila si rádio, aby nemusela poslouchat křik dětí, a naladila nejnovější zprávy. Všude se hovořilo o šokujícím vývoji, ale moderátoři nedokázali pronést ani jeden kloudný komentář.

Mluvili o mnoha mrtvých, ale celá země, která sledovala událost v televizi, byla přesvědčena, že prezident je v nemocnici. Velmi záhy se však lidé dozvědí zprávu mnohem více šokující.

Džamila byla tak ponořena do svých myšlenek, že si vůbec nevšimla policejního vozu, který se k ní zezadu přibližoval. Teprve při náhodném pohledu do zpětného zrcátka zahlédla blikající maják. Vzápětí se ozvala siréna a pokyn přes tlampač.

„Zastavit a okamžitě ven z vozu!“

Nezastavila a neměla žádnou chuť vylézt ven, naopak lehce přidala. Oba důstojníci v policejním voze se na sebe nechápavě podívali.

„Zdá se, že má ty děti pořád u sebe.“

„Můžeme ji odříznout a promluvit si s ní,“ ozval se další polda.

„No jo, ale co když nevystoupí? Zavolej snipery, pronto!“

„Obávám se, že žádné nemáme. Hele, skoro čtyři roky se tu nic nestalo a teď dojde během jednoho jediného dne k útoku na prezidenta a do toho ještě nějaká bláznivá chůva unese děti svého zaměstnavatele.“

Asi o kilometr dál zablokoval silnici další policejní vůz.

Džamila si ho ale všimla včas, stihla zatočit, vyjet z ulice a dostat se na trávník. Policisté chtěli jet za ní, ale Džamila se s dodávkou najednou otočila přímo proti nim. Rozepnula si pásy a přelezla na zadní sedadlo.

„Sakra, co to dělá?“ vyhrkl jeden polda. „Copak chce těm dětem vážně ublížit?“

„Kdo ví? Jak jsou na tom ti snipeři?“

„Volal jsem na dispečink, aby nějakého sehnali. Vysmáli se mi.“

„S těmi dětmi vzadu na ni ale vlítnout nemůžeme.“

„Hm, co teda uděláme?“

„Hele, otvírají se boční dveře.“

Sledovali ruku, jak dává mimino ven z auta a pokládá ho na trávník. Stejným způsobem pak vystrčila i oba starší kluky.

„Tomu moc nerozumím,“ řekl polda na místě spolujezdce.

Jestli se je pokusí přejet, střílej na gumy a já jí zkusím přes přední sklo prostřelit hlavu,“ odvětil druhý.

Muži vylezli z vozu; jeden držel pistoli, druhý nabitou brokovnici. Džamila však neměla v úmyslu dětem ublížit.

Podívala se na ně a pak si znovu sedla na místo řidiče. Tomu nejstaršímu dokonce zamávala.

„Sbohem, Timmy,“ řekla mu přes okénko. „Sbohem, ty zlobivče zlobivej.“

„Chůvo,“ bylo jediné slovo, na které se zmohl ubrečený kluk, když jí mával zpátky.

Džamila sice neměla Lori Franklinovou ráda, ale zabít ji nemohla. Děti přece potřebují matku. Ano, každé dítě potřebuje svou matku. Džamila vytáhla z kabelky kus papíru, chvilku na něj něco psala, pak ho pečlivě složila a sevřela v ruce. Zařadila rychlost, dodávka se rozjela zpět k silnici. K lovu se přidal další policejní vůz. Džamila teď mířila ke dvěma policistům, kteří stáli vedle auta.

„Zastavit!“ křikl jeden z nich do přenosného tlampače.

Džamila ale nezastavila. Přidala plyn.

„Zastavte, nebo budeme střílet!“

Oba důstojníci začali mířit. Jeden vůz uzavřel dodávku zezadu, zatímco druhý přibrzdil, naložil kluky a odvezl je do bezpečí. Důstojníci pak zuřivě pálili do předních pneumatik, ale Džamila se stále řítila vpřed. Přetočila motor a auto se hnalo dál i na poškozených kolech.

„Zastavit!“ zařval polda znovu do megafonu.

Policisté zezadu prostřelili zadní pneumatiky, ale vůz jel dál, poskakoval ze strany na stranu, trhal sebou a ještě pořád směřoval k oběma poldům.

„Ona se snad zbláznila!“ vykřikl jeden z nich. „Chce nás přejet!“

„Zastavit vůz! Okamžitě!“ křičel druhý. Jinak vás zastřelím!“

Džamila uvnitř vozu ho vůbec nevnímala, a vlastně ani neslyšela. Po celou tu dobu si arabsky prozpěvovala Není jiného Boha než Alláha. Na okamžik si vzpomněla na mladíka Achmeda, který ji kdysi zlomil srdce a přesto ji nepoznal. Achmed, básník, který zemřel a teď už byl určitě v ráji. Vzpomněla si i na proroka Mohameda, jak oné osudné noci, kdy se dostal do nejvzdálenější mešity, do posvátných sedmera nebes, vystoupil na mirádž – žebřík.

Vysněný ráj, tak překrásný. Nic lepšího na světě není.

Brokovnice i pistole vystřelily současně. Přední sklo se roztříštilo, vůz okamžitě odskočil stranou na trávu a vletěl do stromu.

Klakson pořád houkal. Policisté vůz obstoupili a opatrně otevřeli dveře u řidičky. Džamilina zkrvavená hlava ležela na volantu, její otevřené oči však již nic neviděly. Když důstojníci ustoupili, z vozu vyklouzl malý papírek. Jeden z mužů k němu došel a zvedl ho.

„Co tam je?“ zeptal se druhý. „Dopis na rozloučenou?“

Podíval se na ten kousek papíru, pokrčil rameny a podal jej kolegovi.

„Čínsky neumím.“

Ve skutečnosti to byla arabština. Džamila to napsala.

Datum a přesný čas své smrti.

KAPITOLA 57

Carter Gray po celou cestu zpátky do Washingtonu zarytě mlčel. Hemingway neměl nejmenší chuť jeho dumání nějak přerušovat, navíc toho měl sám v hlavě až moc.

Přistáli v NIC a Gray vystoupil ven.

„Chcete hodit domů, pane?“ zeptal se Hemingway.

Gray se na něj překvapeně podíval.

„Nemáme prezidenta, takže mě čeká spousta práce.“

Když se vrtulník znovu odlepil od země, Gray už vcházel do sídla NIC, zatímco Hemingway hovořil přes sluchátka s pilotem. Tyler Reinke potvrdil rozkaz a nasměroval letoun na západ. Hemingway se zadíval dolů na podlahu. V nákladovém prostoru, jen pouhých pár centimetrů od nich, spal pokojně prezident James Brennan.

++++

Během pár hodin budou i v tom nejzapadlejším koutě světa vědět, co se stalo v pensylvánském městečku Brennan.

Tajná služba okamžitě uplatnila vládní plán na ochranu všech osob podílejících se na krizovém řízení státu. Podle pětadvacátého dodatku Ústavy Spojených států převzal povinnosti hlavy státu viceprezident Ben Hamilton; kvůli únosu prezidenta se to stalo poprvé v dějinách a nově ustanovený vůdce z toho žádnou zvláštní radost neměl.

Hamilton se stal současně i ředitelem tajné služby, byť s oslabenými pravomocemi. Okamžitě svolal do Bílého domu všechny představitele zpravodajských agentur a začal připravovat operaci, která vyžadovala neobvykle mnoho plánování a ještě více lidské síly. Všude se vědělo, že viceprezident má velké ambice. Nepochybně mu však došlo, že dostat se nahoru jen díky únosu prezidenta není zrovna ideální. Pak si pozval do Oválné pracovny i Cartera Graye.

Gray si i tentokrát pečlivě nacvičil celou tirádu. Jakmile Hamilton skončil, Gray ho klidně požádal, zda už může jít hledat prezidenta a zaručit Brennanův bezpečný návrat.

Reakce jeho nového šéfa byla podle těch, kteří navzdory silným zdem všechno slyšeli, v médiích zcela nepublikovatelná.

Po návratu z Brennanu využil Camel Club včetně Adelphie Kateina pozvání a znovu se sešel v jejím domku.

Adelphia se ještě stále nezbavila svého ustrašeného výrazu.

Kate jí nabídla sklenici vody, ale ta žena tam jen seděla a prázdným pohledem zírala na své ruce. Pomalu přitom vrtěla hlavou.

„Alex je v pořádku, sice jsem ho ještě neviděla, ale před pěti minutami mi volal,“ řekla Kate.

„Určitě půjde k výslechu,“ odvětil Reuben. „Byl přímo uprostřed toho všeho. Třeba viděl něco užitečného.“

„Hm, a co užitečného jsme viděli my?“ otázal se Stone.

„Hodně střelby, umírající lidi a hořící auta,“ vyjmenoval Caleb.

„Pak odvezli prezidenta,“ přidal se Milton.

„Předtím mu ale bylo špatně,“ připomněl Caleb. „Viděl jsem to na té obrovské televizi. Držel se za hrudník.“

„Že by infarkt?“ nabídl vysvětlení Reuben.

„Možná,“ přitakal Stone.

„A pak přišlo to arabské střílení,“ dodal Reuben.

„Jednomu z nich jsem vyrval pušku, dřív než stihl vypálit.“

„Byl to koordinovaný útok,“ komentoval Stone. „I v tom zmatku to bylo velice dobře patrné. Střelci, muži jako živé pochodně, pak opět střelci. Mělo to strukturu odlákání pozornosti.“

„Aspoň že se prezidentská limuzína dostala pryč,“

přidala se Kate. „I když ho nakonec unesli.“

„Nejspíš právě tohle Spiklenci potřebovali, aby se to auto dostalo pryč,“ řekl Stone. „Odříznout ho od ostatních vozidel v koloně.“ Podíval se na Miltona, který už zuřivě mlátil do svého laptopu. „Něco nového, Miltone?“

„Prezidenta prohlásili za nezvěstného a v Brennanu před nemocnicí Milosrdných došlo k obrovské přestřelce.“

„Nemocnice Milosrdných?“ řekl Stone zamyšleně. „Ano, pokud bylo prezidentovi špatně, pak ho přece museli odvézt do nemocnice. Standardní postup.“

„Proto zničili tu sanitku,“ doplnila Kate.

„Jen dílek v celém plánu,“ řekl Stone.

Caleb se na všechny podíval. „Co dál?“

„Jedeme za Alexem. Musí se kouknout na ten film,“

řekla Kate.

„Myslím, že právě teď má spoustu jiné práce,“

poznamenal Reuben.

„Uvidíme. Dojdu za ním a zjistím, jestli je doma,“ řekla Kate. „Určitě nám pomůže.“

Stoneova tvář však prozrazovala, že si takovým tvrzením rozhodně jistý není.

++++

V sídle tajné služby přerostla krize v neúnavný cvrkot.

Ačkoli vyšetřování převzalo oficiálně FBI, tajná služba nemohla zůstat pozadu. Alex Ford se zavázanou rukou a zabandážovanými zhmožděnými žebry se stále nemohl zbavit dojmu, že má v plicích žhavé uhlíky. Už ho vyslýchali asi podesáté a zároveň ho informovali o vývoji událostí.

„Dostali jsme toho strážného z nemocnice,“ sdělil ředitel tajné služby Wayne Martin. „Dva muži ze záchranky byli zabiti v přestřelce, ale toho hajzla máme.“

„Co prezident?“

„Bohužel nic,“ řekl Martin. „Myslíme si, že ho odvezli v jiném vozidle. Do všeho mohla být zapletena i ta žena jménem Džamila Salímová. Pracovala u rodiny Franklinových jako chůva. Svázala paní Franklinovou a unesla její děti. Nakonec je pustila, ale zabili ji důstojníci policie, když na ně najížděla dodávkou.“

Jakou to má souvislost s prezidentem?“ zeptal se další agent.

„Domníváme se, že využila dětí, aby projela zátarasy.

Žena se třemi řvoucími prcky není zrovna moc podezřelá.“

„Já to pořád nechápu,“ ozval se další agent.

„Když policie prohledala vůz, který ta Salímová řídila, našli tajný prostor. Ve tvaru lidského těla, stíněný mědí a olovem. Prezident by se tam tak akorát vešel. Později našli i kyslíkovou bombu. Paní Franklinová vypověděla, že chůvu hrozně rozzuřilo, když se rozhodla změnit plány a odjet s dětmi na tu slavnost. Pro Salímovou to mohla být velká překážka, a tak musela Franklinovou odstranit z cesty.“

„A co ten nemocniční strážný? Mluvil?“ zeptal se Alex.

„Vyslýchá ho FBI,“ odvětil Martin smutně. „Jeho snímky už projeli databázemi, ale nic se nenašlo.“

„Pane, ten chlap rozhodně není žádný zelenáč. Ne, tohle nebyla jeho první operace,“ nedal se Alex.

„Souhlasím, ale zatím jsme ho asi nikdy předtím nechytili,“ připustil Martin.

„Kolik je mrtvých?“ položil Alex otázku, která ho skutečně trápila.

Martin se na něj podíval s podivným výrazem.

„Když spočítáme mrtvé na pozemku a ve městě, pak dohromady jednadvacet teroristů.“

„No, já myslel našich chlapců.“

Martin se rozhlédl po místnosti plné mužů a žen.

„Tahle informace zatím není určena pro veřejnost, alespoň ne do okamžiku, dokud nezjistíme, co to má všechno znamenat.“ Odmlčel se. „Na naší straně žádné oběti nejsou.“

Alex vyskočil a na muže jen nechápavě zíral.

„O čem to sakra mluvíte? Vždyť oni ty naše chlapy kosili jednoho po druhém! Byl jsem tam. Viděl jsem to, sakra! To už zase vedeme ty politické hrátky? Hele, tohle smrdí!“

„Forde, klid, ano?“ uklidňoval ho Martin. „Já vím, že jste odvedl tvrdou práci, ale takhle, synku, se mnou mluvit nebudete!“

Alex se zhluboka nadechl a posadil se.

„Pane, my prostě oběti měli.“

„Dostali asi pětadvacet našich a dalších patnáct v uniformě. Také doktora Bellamyho, jenže mrtví nejsou.“

Martin

udělal

pomlku.

„Byli

pouze zasaženi trankvilizačními šipkami. Všichni se už probudili. Proto střelci pronesli zbraně kolem magnetometrů. Pušky i šipky byly z kompozitu, který nevykazoval žádné kovové části.“

Zase odmlka. „Nic z toho, co vám teď vykládám, nepronikne za zdi téhle místnosti.“

Agenti se na sebe překvapeně dívali. Alex se znovu ujal slova a tentokrát hovořil velmi pomalu.

„Trankvilizační šipky?

nemocnici

se

ale

trankvilizačními puškami rozhodně nestřílelo. Byly to opravdové kulky.“

„Snipeři stříleli šipkami. Zasáhli dva agenty, ale obranu pak již drželi s normální municí. I když měli vyvýšené stanoviště a nejlepší ostřelovačské zbraně, nikoho nezasáhli.

Očití svědkové tvrdí, že stříleli jen do těsné blízkosti protivníků. Vytvářeli jakýsi štít, aby naše lidi udrželi stranou. Už je to jasné. Opravdu nikoho nezasáhli, ačkoli naši kluci tvrdí, že kdykoli mohli. Netvrdím, že tomu rozumím, ale tohle jsou potvrzená fakta.“

Alex se dotkl zraněné paže.

„Já dostal opravdovou.“

„Gratuluji, pak je to ta jediná. Patrně nepředpokládali, že se do nemocnice někdo dostane a bude jim překážet.“

„Očividně jsem jim nic nezkazil.“

Martin studoval Alexovu tvář.

„Víc už jste udělat nemohl.“

Alex si takového komplimentu nijak nevážil. Martin rázně pokračoval.

„Cílem plánu bylo přesunout prezidenta do nemocnice normální ochrankou. Znali dobře protokol i postupy, a použili to proti nám. Jsme přesvědčeni, že když neublížili ani jednomu z agentů, bude to platit i pro prezidenta.“

„Pak ho tedy drží kvůli vydírání, a ne jen kvůli prachům,“ přidal se další agent.

„Ano, to je velmi pravděpodobný scénář,“ připustil Martin. „O jejich požadavcích se však můžeme zatím jen dohadovat.“

„Pane, proč ale tolik příprav, když nás nechtěli zlikvidovat?“ zeptal se Alex se stoupajícím vzrušením v hlase. „Tihle útočníci vždycky zabíjeli. Jedenáctého září, USS Cole, na nádraží Grand Central. Vždycky někde někoho zmasakrovali. Nedává to smysl.“

„Souhlasím, moc smyslu to doopravdy nedává. Patrně jsme na nějakém novém území.“ Martin zvedl ovladač a ukázal na velkou plazmovou obrazovku na zdi. „Teď si přehrajeme videozáznam. Pokud uvidíte něco zajímavého, hned se ozvěte.“

Obrazovka se probudila k životu a Alex spolu s ostatními sledoval, jak se postupně rozvíjely hrozivé brennanské události. Záznam si přehráli celkem třikrát. Tři agenti ho sice komentovali, ale nic zvláštního je nezarazilo.

Bylo jasné, že teroristé měli vše dokonale zorganizované a že mezi nimi panovala silná disciplína.

„Zlikvidovali sanitku i doktora Bellamyho, abychom museli prezidenta odvézt do nemocnice na ošetření,“

poznamenal Martin. „Traktorem a stržením vodárenské věže zablokovali příjezdy z obou stran. Velmi chytré. Ještě štěstí, že jsme proti sobě neměli tak inteligentní teroristy, když se střílelo na Reagana. Ten se tehdy dostal do nemocnice se svou ochrankou. Kdyby tam na něj čekali, byl by snadným cílem. Z toho plyne, že od této chvíle musíme změnit veškeré naše procedury a postupy.“

„Prezidentovi se ale udělalo špatně,“ poznamenal Alex.

„Vzpomínám si, že se chytil za hrudník. Když jsme se dostali k nemocnici, řekl mi, že umírá. Změřil jsem mu pulz.

Zdál se mi v pořádku, ale nejsem doktor.“

„Personál nemocnice říká, že k němu přistoupil jakýsi lékař a něco mu píchl. Prezident okamžitě poté upadl do mdlob,“ dodal Martin.

„Nemohli ale spoléhat, že se mu udělá špatně samo od sebe, a my pak pojedeme do té správné nemocnice,“

shrnoval Alex. „Museli to nějak zařídit už na té slavnosti.“

„Jasně, ale jak?“

„Zasáhli ho šipkou a udělalo se mu špatně,“ navrhl jako řešení jeden z agentů.

„Možná. Puška na šipky nedělá hluk, ale problém je v tom, že až do první salvy nikdo žádnou střelbu neviděl. Ten film jsme prošli snad stokrát. Prezident sebou ani netrhl, nenašli jsme ani jedinou známku toho, že by ho třeba něco štíplo. I na obyčejnou šipku by každý nějak fyzicky zareagoval.“

V té chvíli vešel do místnosti Jerry Sykes a v ruce držel nějaký papír.

„Právě to přišlo, pane.“

Martin přečetl zprávu nahlas a pak se podíval na svůj tým.

„Z brennanské nemocnice hlásí, že ošetřili pět lidí se symptomy dýchacích a srdečních potíží. Poslali nám přesný popis i další informace. Všechna kontrolní vyšetření jsou ale negativní.“

„To znamená, že muselo jít o nějaký biologický agens uvolněný do vzduchu,“ navrhl Sykes.

„Který by zasáhl jen prezidenta a pár dalších? To by musel být opravdu virulentní kmen,“ vrtěl skepticky hlavou Martin.

Alex visel stále očima na televizní obrazovce.

„Patřil mezi těch pět osob národní gardista, dva starší muži, jedna mladá a jedna starší dáma?“

Martin se podíval do složky.

„Ksakru, jak to můžete vědět?“

Alex ukázal na televizi.

„Přehrajte tuhle scénu ještě jednou. Pomalu.“

Všichni sledovali, jak Brennan podává ruku lidem u provazů.

„Teď to zastavte, prosím,“ křikl Alex.

Martin stopl přehrávání.

„Podívejte se na ruku toho muže,“ řekl Alex a ukázal na gardistovu protézu.

„Je to umělá ruka, Forde,“ řekl Sykes. „Všimli si toho už na styčné linii.“

„Já vím, taky jsem to zaregistroval,“ odvětil Alex.

„Potřásá si s Brennanem pravicí, jak ale vidíte, je to protéza.

Prezident podává ruku pěti dalším, pak se hroutí. Převinout pásek.“

Národní gardista salutuje prezidentovi.

„Zastavit,“ ozval se Alex znovu. „Vidíte, salutuje levicí.

Levým hákem. Jedna ruka, jeden hák?“

„Nejspíš čeká na druhou protézu,“ řekl nepokojně Martin.

„Proč mu ale podal pravou a salutuje levou?“

„Já jsem taky levák, ale většinou používám pravou.

Vždycky podávám pravou ruku, ale občas salutuji levou. V

čem je tedy problém?“ zeptal se Sykes.

„Má ještě někdo něco dalšího?“ zeptal se Martin.

Alex dál hleděl na ruku. „Můžete tu ruku zvětšit?“

Martin se Sykesem se na něj podívali ne právě příjemně.

„No tak, pánové,“ řekl Alex. „Měli jsme se přece ozvat, když si něčeho všimneme, ne?“

Martin zvětšil scénu a protéza zaplnila celou obrazovku.

„Tamhle,“ řekl Alex a ukazoval.

„Kde?“ vyhrkl Martin.

„Ten chlápek má vlhkou dlaň.“

Sykes se teď tvářil už velmi znepokojivě.

„To je přece pot. Bylo horko, Alexi.“

„Jasně. Bylo horko. Ale protézy se nepotí!“

„Do prdele!“ vyhrkl Martin a dál zíral na obrazovku.

++++

Když muži o chvilku později odcházeli, Martin Alexe zastavil. „Forde, nemáte se za co stydět. Jste vlastně hrdina.“

„Sám tomu nevěříte,“ odvětil Alex klidně. „Natož pak já.“

KAPITOLA 58

Uběhlo čtyřiadvacet hodin a celá Amerika netrpělivě čekala na jakékoli zprávy o nezvěstném prezidentovi.

Vypátrali adresu národního gardisty, ale než se k němu dostali, byl už dávno pryč. U nemocných byl objeven účinek silného halucinogenu, který se vstřebává přes kůži. Testy ukázaly, že může způsobit příznaky podobné infarktu, částečnou paralýzu a pocity blízkého konce. Nemocnice požádala vědce CIA o jeho identifikaci. CIA okamžitě sdělila, že se tato látka již dávno nepoužívá, ale v některých zemích ji ti bídáci stále mají. Dobrou zprávou však bylo, že její následky nejsou fatální a příznaky lze velmi snadno překonat vhodnou medikací. Ukázalo se, že pět lidí bylo infikováno látkou z dlaně kontaminovaného prezidenta.

V dílně v centru Brennanu nalezli tělo dalšího muže a Alex ho identifikoval jako řidiče sanitky. Dílna patřila americkému podnikateli, ale nikdo ho nedokázal vypátrat.

Balistická analýza prokázala, že střela, která zabila tohoto muže, pochází ze stejné zbraně, která zranila Alexe. Kulka prolétla paží agenta tajné služby a skončila v dřevěném madle. Přepočítali možné časy a došlo jim, že právě v téhle dílně nejspíš došlo k přeložení prezidenta do dodávky Džamily Salímové. Prezidenta pak zřejmě přeložili ještě jednou, do dalšího vozidla, kterým ho odvezli pryč.

++++

Pověřený prezident Hamilton opakovaně oslovoval americký národ a ujišťoval ho, že země je stabilní, její vedení funkční a každý, kdo se dopustí těžkého zločinu, bude potrestán. Současně požádal teroristickou skupinu, ať už ji tvoří kdokoli, aby uneseného prezidenta Jamese Brennana vrátili v pořádku. V opačném případě bude následovat nemilosrdná odplata, která vymaže útočníky či země, jež jim pomáhaly, z povrchu zemského.

Jenže únosci šokovali celou Ameriku dál. Došlo k poklesu finančních trhů, lidé se začali bát opouštět své domovy, země začínala stagnovat. K vyhrocení celé situace napomohlo i to, že některé muslimské skupiny začaly po únoscích požadovat Brennanovu veřejnou popravu, pokud ještě nebyl mrtev, a ukázat jeho tělo celému světu.

Ozbrojené složky a velení vzdušných sil SAC byly převedeny na operační stupeň DEFCON 2. Stalo se tak teprve podruhé v historii USA; poprvé se toto opatření uplatnilo v době kubánské raketové krize v roce 1962.

Dokonce i události 11. září vyvolaly pouze stupeň DEFCON

3. Vojenští experti varovali, že stačí málo a poplach přejde do nejvyššího stupně jedna. Zpravodajské služby dělaly všechno možné, aby únosce identifikovaly. Ve všech koutech světa byly vzneseny diplomatické výzvy a Pentagon se už třásl na použití nejmodernějších vojenských technologií. V rozhovoru se senátorem ve Výboru pro armádu jistý tříhvězdičkový generál prohlásil: „Pořád se s těmi lidmi páráme. Už žádné pozemní operace, jen rakety ze vzduchu. Pak si můžou akorát tak políbit prdel a říct si sbohem.“

Senátor se s ním ani nenamáhal nesouhlasit.

Již tak vysoké napětí mezi islámským světem a Amerikou ještě více vzrostlo. Ačkoli se k odpovědnosti nepřihlásila žádná teroristická organizace, bylo zřejmé, že všichni brennanští teroristé pocházeli z arabského světa.

Zcela ohromující však bylo, že když jejich otisky a snímky projely databázemi, nepřineslo to vůbec žádný výsledek.

Bylo až neuvěřitelné, že o těchto teroristech nevypadl z databází ani jeden jediný byte informací.

Obyčejným lidem však byly problémy amerických zpravodajských služeb vcelku ukradené. Chtěli zpátky svého prezidenta a chtěli znát odpověď na otázku, jak k tomu vůbec mohlo dojít.

++++

Druhý den odpoledne po prezidentově únosu zaklepala Kate Adamsová na dveře domu Alexe Forda v Manassasu.

Volala mu už nesčíslněkrát, ale vždycky bez úspěchu.

Zevnitř domu se ozývala tklivá kytarová melodie. Pak tóny utichly a nahradil je zvuk kroků blížících se ke dveřím.

„Ano?“

„Alexi, to jsem já, Kate.“

Alex otevřel. Byl neoholený, neučesaný, na sobě měl potrhané džíny a špinavý svetr. Stál tam naboso, s očima podlitýma krví, z úst mu páchl alkohol a v pravici držel černou akustickou kytaru.

„Nebral jsi mi telefony, měla jsem o tebe strach,“ řekla.

„Promiň, měl jsem moc práce,“ odvětil zostra.

Hleděla na nástroj a pak na obvaz na ruce.

„Jak můžeš hrát na kytaru, když ti prostřelili ruku?“

„Kdo potřebuje mít zavěšenou ruku, když má Jacka Danielse?“

„Můžu dovnitř?“

Pokrčil rameny, ale ustoupil, aby mohla vejít. Pak dveře zavřel.

„Překvapuje mě, že u tebe není nikdo z médií.“

„Moje jméno se na veřejnost nedostalo. Jsem jen neurčitý agent, který to celé zpackal a nechal si unést prezidenta.“

Odvedl ji do malého salónku skoro bez nábytku a oba se posadili. Kate získala dojem, že se sem zrovna někdo stěhuje. Nebo naopak. Na jedné z poliček stály snad stovky různých sklenic.

„Mám tu skleničky ze všech míst, která jsem s ochrankou navštívil.“

Otočila se, aby mu viděla do očí.

„Moc jich není po tolika letech služby, viď?“ řekl a pokrčil rameny.

Zavládlo nepříjemné ticho, ale Alex se nakonec znovu ujal slova.

„Chceš něco k pití?“ zeptal se.

„Ano, ale nic tak silného, co si dáváš ty.“

Vstal a po chvilce se vrátil se skleničkou koly s ledem.

„Není v tom Jack, že ne?“ zeptala se varovně.

„Ne, musím doplnit zásoby. Zvláštní je, že včera jsem měl ještě celou flašku.“

„Tak jaké máš plány? Zůstat tady a upít se k smrti, zatímco si budeš brnkat balady Johna Cashe?“

„Tak nějak,“ připustil mdle.

„Nic moc.“

„Máš snad lepší nápad?“

„Slíbil jsi, že se sejdeš s Oliverem a jeho přáteli.“

„Hm, ten Kamera club, že jo?“

„Ne, Camel Club.“

„To je přece jedno,“ řekl a dál si vybrnkával jakousi pochmurnou melodii.

Kate se rozhlédla po místnosti a její pohled spočinul na jedné z fotografií. Zvedla ji. Muž na snímku byl velmi vysoký, s vyzáblou postavou a s tváří ošlehanou větrem.

Vlasy měl až přehnaně vyčesané dozadu, na rtu mu visela cigareta a v ruce držel kytaru. Podívala se na Alexe, který ji celou dobu pozoroval.

„Táta?“

„Jistě. Jedinečný a skvělý Žhavý dlouhán Freddy Ford,“

řekl.

„Jako Cash rozhodně nevypadá.“

„To ne, spíš jako Hank Williams junior.“

Položila fotku zpátky a dál se rozhlížela kolem sebe.

„Moc k životu to tady není, co?“ zeptal se.

Kate se otočila a všimla si, že se na ni dívá snad až příliš úzkostně.

„Být agentem tajné služby nejde s rodinným životem moc dohromady.“ Usmála se. „Neboj, mě tvoje prachy nezajímají.“

„Tak to je dobře.“

Posadila se a upíjela kolu.

„Musíš se sejít s Oliverem, Alexi. Vzpomeň si, že ta žena byla unesena.“

„Zavolej na FBI, i když si myslím, že jejich priority jsou teď úplně jinde.“

„Ale oni tě potřebují.“

Ukázal na sebe. „Hele, Kate, pořádně se na mě podívej.

Kdyby byla nezvěstná tvoje sestra, najala by sis mě?“

„Jistě.“

„Blbost!“

„Alexi, prosím. Sejdeš se s nimi?“

„Nechci.“

„Proč ne?“

„Sakra, nech mě být. Nejsem povinen ti cokoli vysvětlovat. Ani nikomu jinému.“

Odložila skleničku a vstala.

„Je mi moc líto, že se takhle chováš.“ Vydala se ke dveřím, ale on jí položil ruku na rameno a otočil ji k sobě.

„Zkazil jsem to, Kate,“ řekl prostě. „Zkazil jsem svou práci.“

„Nebyla to tvoje chyba a ty to dobře víš. Málem tě zabili.“

„Ne, převezli mě jako nějakého zelenáče. Strážný ze Středního východu, který náhodou slouží v nemocnici? A dokonce riskuje svůj život, aby mi pomohl? Já tomu hajzlovi strčil pod nos prezidenta Spojených států, chápeš?“

„Odejít jsi ho přece nenechal. Uvědomil sis, co chtějí udělat.“

„Hm, jenže až o šedesát vteřin později a už jsem jim to nedokázal překazit!“ Obrátil se ke zdi. „Vzpomínáš si, co mi tenkrát řekl ten Clint Hill, co byl s Kennedym?“

„Že bys neměl být jako on. Protože on ztratil prezidenta.“

„Přesně tak,“ řekl Alex. „Teprve teď vím, co měl ten chlap na mysli a co přitom cítil.“

KAPITOLA 59

Ačkoli Carter Gray od Brennanova únosu prakticky nespal, NIC se pod jeho velením stále nemělo čím pochlubit.

Šestatřicet hodin po celé události seděl Gray v konferenční místnosti svého úřadu a přímo proti němu se připoutaný k židli a hlídaný dvěma podsaditými agenty svíjel muž slyšící na jméno Faríd Šách. Gray věděl, že to jméno je falešné.

Zajatce si nechal přivézt přímo od ředitele FBI. Ti mu ho dali jen proto, že Gray na jejich ředitele věděl spoustu špíny.

„Faríd Šách z Indie,“ řekl Gray. „Vy ale Ind nejste, že?“

„Můj otec byl Ind, matka pochází ze Saudské Arábie.

Přijal jsem občanství po ní,“ řekl vězeň tiše. Zraněnou ruku měl přibandážovanou k boku. Nedovolili mu nosit šátek, protože by ho mohl použít k sebevraždě.

„Hinduista a vzal si muslimku?“

„Divil byste se, kolikrát se to mezi miliardou lidí stane.“

„Jakpak přesně jste se dostal z Indie do Ameriky?“

„Amerika je přece země neomezených možností,“

odpověděl muž.

„Od kdy si muslimové najímají hinduisty k terorismu?“

„Jsem věřící muslim. Nepochybuji, že jste mě pozorovali při mých modlitbách salatu!“

„Pane Šáchu, já vás odněkud znám.“

„Už jsem si ověřil, že nás většina Američanů neumí od sebe vůbec rozeznat.“

„Já ale nejsem jako většina Američanů. Jak se vám podařilo získat práci v nemocnici?“

Vězeň se díval na své ruce a nic neříkal.

„Kdo jsou ti lidé?“ zeptal se Gray, když na stůl rozložil několik fotografií. „Vaše rodina?“

Opět žádná odpověď.

„Našli jsme je ve vašem bytě, a tak předpokládám, že ty lidi znáte. Zajímavé. Na zadní straně každého snímku jsou arabsky psané údaje. Zdá se, že jde o data narození a smrti včetně dalších informací.“ Gray zvedl fotku pohledného mladíka. „Bylo mu šestnáct, když zemřel. Podle údajů byl zabit v íránsko-irácké válce. Bratr? Na čí straně bojoval? A na čí straně jste bojoval vy?“

Gray nečekal na odpověď, protože věděl, že nepřijde.

Vzal do ruky další snímek, tentokrát na něm byla jakási žena. „Píše se tu, že zemřela v průběhu první americké invaze do Iráku. Nejspíš tedy v době války v Perském zálivu, když Irák napadl Kuvajt a Spojené státy nabídly Kuvajtu pomoc. Je to vaše žena? Bojoval jste za Saddáma Husajna?“

Zase nic. Graye to nevyvedlo z míry. Na další fotce byla mladá dívka.

„Zabita během druhé americké invaze do Iráku. Vaše dcera?“

Vězeň stále hleděl na své ruce.

„Přišel jste o všechny příbuzné, o celou rodinu, o všechny přátele. Nejen ve válce, ale i při následných represích. A o tom to celé je, že?“ Gray se k němu naklonil.

„Jde o odplatu.“

Když naskládal fotografie zpátky na hromádku, kývl na strážné. Pak se zvedl k odchodu.

„Vrátím se velmi brzy. A vy mi všechno řeknete.“

++++

Druhého dne zrána se národ dozvěděl, že teroristé použili při únosu prezidenta Brennana trankvilizační šipky.

Nedošlo ke smrti žádného z Američanů, ačkoli mnozí utrpěli zranění, když se dav hnal z místa neštětstí. Bylo potvrzeno zabití jednadvaceti Arabů. Celý svět jen zíral a nechápavě kroutil hlavou. V New York Times to titulek popsal jednoduše: SEBEVRAŽEDNÍ TERORISTÉ, KTEŘÍ

ZABÍJEJÍ JEN SAMI SEBE. Komentář ve Washington Postu se podivoval, zda to bylo jen proto, že magnetometry by skutečné zbraně identifikovaly. Nikdo nedokázal vysvětlit, proč i snipeři u nemocnice stříleli šipkami. V New York Postu přiznali, že tomu vůbec nerozumějí. Jejich titulek zněl výmluvně: SAKRA, CO SE TO DĚJE?

Násilí zasáhlo ulice Ameriky i celého světa. Do dalších velkých událostí zbývalo jen pár okamžiků.

Toho rána se musel Bílý dům vyrovnat s ohromující skutečností. Všechny americké televizní stanice dostali upozornění, že zprávu od únosců zveřejní jako první televize Al-Džazíra, která ji získala z autorizovaného zdroje. Podle představitelů televize obsahovalo celé sdělení šokující fakta.

Nikdo, dokonce ani pověřený prezident, nesmí tuto zprávu dostat přednostně. Únosci požadovali, aby se vláda Spojených států dozvěděla vše ve stejný čas jako všichni ostatní občané.

Zastupující prezident Hamilton musel reagovat tím, že všechny televizní kanály varoval. Některá slova bude třeba nahradit pípáním a následně budou postiženi Radou pro televizní vysílání FCC za zneužití médií. Co jiného mohl dělat? Hamilton svolal vládu, poradce i vojenské velitele, aby se na sdělení dívali společně.

Jak sakra můžeme vědět, že ti lidé Brennana opravdu mají? Co když je to celé jen hloupá fraška?“ varoval poradce pro národní bezpečnost.

„Přesně tak,“ přidal se ministr obrany Joe Decker jako ozvěna. Ve vládě si ho vážili, protože pečlivě plnil domácí úkoly a beze zbytku se podílel na veškerých politických hrách. Navíc měl pověst jestřába ochotného zmáčknout spoušť ve chvíli, kdy bude třeba uvést amerického vojenského molocha do pohybu. Decker byl tvrdý muž Brennanovy administrativy a Hamilton na něj v této krizi hodně spoléhal. Hamilton vytáhl z kapsy kousek papíru.

„Před pár minutami přišla do Bílého domu tato zpráva.

Ověřte ty kódy, prosím.“

Po dvou minutách krátké konzultace a potvrzujícím telefonátu se Joe Decker zachmuřeně rozhlédl po místnosti.

„Ty kódy jsou správné.“

Všichni muži i ženy hleděli zarytě do podlahy a snažili se vyhnout jakémukoli očnímu kontaktu. Mysleli na totéž.

Ať již budou únosci požadovat cokoli, zcela nepochybně s tím nebude možné souhlasit. Takové rozhodnutí pak zpečetí osud Jamese Brennana.

++++

Na plazmové obrazovce na zdi se objevil šedovlasý moderátor. Hamilton se neudržel a začal přemýšlet nahlas.

„Přísahám bohu, že pokud ti hajzlové natočili, jak Jamesi Brennanovi sekají hlavu, nezůstane tam kámen na kameni!“

Postarší moderátor, který vypadal dost rozrušeně, začal pomalu číst. Za prvé: Amerika a zbytek světa musí uznat islám za světové náboženství a projevovat mu respekt, který si zaslouží. Za druhé: každý dolar, který dostane Egypt či Izrael jako finanční pomoc, bude stejnou hodnotou vyvážen i Palestině. Za třetí: musí dojít k úplnému stažení všech jednotek z Iráku a Afghánistánu. Mohou tam zůstat pouze jednotky Spojených národů. Za čtvrté: musí být zrušeny vojenské základny v Afghánistánu. Za páté: všechny soukromé ropné firmy a společnosti budou znárodněny zeměmi, v nichž se naleziště nacházejí, včetně ropovodu přes Afghánistán. Za šesté: všechny zahraniční podniky na Středním východě budou mít arabskou většinu. Veškerý zisk musí být v následujících dvaceti letech reinvestován do regionální infrastruktury a do vytváření pracovních míst. Za sedmé: musí být podepsána z
vláštní dohoda mezi Spojenými státy a jejich spojenci, že nikdy nezaútočí na suverénní stát, pokud tento nebude napaden, popřípadě nebude jednoznačně prokázáno, že připravuje teroristický útok proti Americe a jejím spojencům. Za osmé: Spojené státy se musí vzdát své snahy vojensky přetvářet svět a musí se zavázat, že budou respektovat rozdílné kultury Středního východu. Za deváté: bude veřejně přiznáno, že mnohé kroky Západu na Středním východě včetně koloniální expanze vedly k celé řadě problémů v dotyčné oblasti. Musí být zahájen široký dialog, jak věci posunout vpřed.

Když byly tyto požadavky předčítány, temná nálada v Bílém domě ještě více potemněla.

„Hovadiny!“ vykřikl generál. „Zklamali mě, nejsou ani trochu kreativní!“

„Na vydírání nemůžeme přistoupit,“ řekl Hamilton, rozhlížel se po místnosti a hledal souhlas.

„Samozřejmě že ne,“ ozval se poradce pro národní bezpečnost.

„To prostě nejde,“ dodal hrozivě ministr Decker.

Po stole začaly obíhat písemné poznámky k jednotlivým požadavkům. Generálové a admirálové se shromáždili v jedné části místnosti a začali uvažovat o vojenské odvetě.

Pak si vzala slovo ministryně zahraničí Andrea Mayesová, blízká přítelkyně uneseného prezidenta.

„Moment, pánové. Nemůžeme přece Jamese Brennana jen tak odepsat.“

Pracovní tým Pentagonu na ni jen nechápavě zíral.

„Copak si myslíte, že nám ho vrátí?“ vyštěkl jeden z přítomných.

Kolem stolu došlo k erupci hlasů. Utišit je dokázal pouze hlas, který burácel. Carter Gray. I když ztratil hodně ze svého postavení, ještě stále měl co říct.

„Možná,“ řekl Gray a ukazoval na televizi, „že bychom si měli poslechnout zbytek.“

Místnost oněměla.

„Toto je další část,“ sděloval komentátor a pevně svíral papír s napsaným prohlášením. Když si odkašlal, pokračoval.

„Civilizované země, které jednostranně šíří svou vůli střelbou a bombami, jsou teroristé a nemají žádné právo odpírat jiným státům stejné možnosti. Jdeš-li někam s mečem, také jím zahyneš.“ Komentátor na okamžik ztichl.

„Teď přicházíme patrně k nejpodivnější části celého sdělení, ačkoli to, co jsme zažili, je už samo o sobě ta nejzvláštnější věc za celých mých dvaatřicet let služby v televizním zpravodajství.“ Znovu se odmlčel, jako by chtěl nadcházejícím slovům dodat patřičný význam.

„Bože,“ zařval Joe Decker, „tak dělej!“

Komentátor začal číst. „Ať již dojde či nedojde k přijetí těchto požadavků, přesně za týden bude prezident James Brennan propuštěn. Ponecháme ho na bezpečném místě a příslušné úřady budou okamžitě vyrozuměny, kde si ho mají vyzvednout. Přesto však žádáme všechny, aby brali naše požadavky s opravdovou vážností, neboť my skutečně chceme salam pro celý svět.“ Komentátor vzápětí dodal.

„Salam znamená arabsky mír.“

Skupina v Bílém domě zírala na obrazovku v naprostém šoku a úžasu zároveň.

„Cože to řekl?“ zeptal se Hamilton, jako kdyby špatně slyšel.

Gray si odkašlal.

„Řekl, že i když jejich požadavkům nevyhovíme, propustí prezidenta Brennana, aniž by mu ublížili.“

„Hovadiny!“ ječel Decker. „Copak si vážně myslí, že jsme idioti?“

Gray se zamyslel. Ne, nedomnívám se, že my všichni tady jsme idioti.

„Vždyť je to úplně absurdní!“ burácel hněvivě Decker.

„Kde sakra sehnali tu bandu, co to udělala?“

Gray se na něj pohrdavě podíval.

„Na zemi žije miliarda muslimů. Jsou to vášniví věřící, ochotní udělat cokoli, aniž by se ptali proč. Opravdu si myslíš, že je tak složité najít za takových okolností dva tucty sebevrahů?“ zeptal se. „My ale proti těm lidem bojujeme, Joe! Když však neznáš svého nepřítele, se vší úctou si myslím, že nemáš na ministerstvu obrany co dělat“

„Co tím chceš“ začal Decker, ale Gray byl důraznější.

„Otázka, která by nás měla zajímat, je, kdo to celé naplánoval. Naprosto pochybuji, že by to byla nějaká teroristická organizace, o níž víme. Ne, tohle udělal expert úplně mimo takové struktury. Někdo nezávislý. Musíme zjistit, zda máme skutečně šanci dostat prezidenta zpátky živého.“

KAPITOLA 60

Po sdělení ohromujících požadavků se Carter Gray zase pustil s novým zápalem do práce. Složky v NIC

neobsahovaly žádné údaje o Farídu Šáchovi, a tak Gray dlouho přemýšlel, kde má hledat dál. FBI používá systém AFIS, ale Gray si byl téměř jist, že ani tam se Šáchovo jméno vyskytovat nebude. A k falešnému jménu bude jen stěží přiřazen ten správný trestní rejstřík. Gray předvídal správně, hledání v AFISu nepřineslo vůbec nic.

A tak se nechal vrtulníkem odvézt do Brennanu, aby si v márnici prohlédl jednotlivá těla. Tělo doktora z nemocnice Milosrdných mu připadalo povědomé, ale to bylo vše.

Problém databáze NIC spočíval v tom, že v ní měli fotografie od patnácti do padesáti. Jenže lidé se v průběhu let hodně mění. Z márnice se Gray vydal na místo slavnostního ceremoniálu, prohlédl si dílnu, nemocnici a nakonec zašel i do bytu, kde sídlili snipeři. Nic z toho, co viděl, ho však neohromilo. Ohromující pro něj byla pouze jedna jediná věc – schopnost vše naplánovat a uskutečnit.

Kdo celé to spiknutí uvedl do života? Kdo?

Když ho vrtulník přepravoval zpět, vytáhl fotografii, kterou našel v Šáchově bytě. Najednou ho něco napadlo.

Vrtulník zamířil rovnou do Langley. Fotografii i portrétní snímek Farída Šácha předal Gray na ředitelství zpravodajských služeb, aby se pokusili osobu identifikovat.

Večer, když už byl zpět ve své kanceláři, mu z Langley volali. Kontaktovali jednoho arabského konfidenta, který tvrdil, že teroristu poznává. Arabským konfidentem byla mladá dívka, dcera muže bojujícího v Iráku v prvních bojích proti Saddámu Husajnovi a pak i proti americkým okupantům. Když spatřila Šáchův portrét, okamžitě věděla, o koho jde, ačkoli mužův vzhled se zásadně změnil. Byl to totiž její otec.

„Jak se ten její otec jmenuje?“ zeptal se Gray.

„Adnan al-Rimi,“ řekl ředitel CIA. „Je to ale celé nesmysl, protože ten už to má dávno za sebou.“

Gray zprávu přijal, poděkoval a zavěsil. Okamžitě vstoupil do své databáze, vyhledal fotografii al-Rimiho a srovnal ji se současným snímkem Farída Šácha. Byla tu sice jakási podobnost, oholená hlava, bradka, ale stejný chlap to nebyl.

Gray si sedl do křesla a hodil fotografii na stůl. Databáze NIC byly napadeny, některé snímky a otisky prstů vyměněny. Platili za to Patricka Johnsona, také proto musel zemřít. Najednou všechno dostávalo smysl; kam to ale celé povede? Gray bojoval svou proklatou válku s falešnými kartami. Víc než katastrofa. Bylo to největší profesionální selhání jeho kariéry.

Vyšel ven a posadil se na lavičku u fontány. Naslouchal uklidňujícímu bublání vody a hleděl na budovu NIC, největší zpravodajskou službu na světě. Náhle si uvědomil, že je mu celé NIC naprosto k ničemu. Uvnitř se skrýval vetřelec. Jeho dřívější tušení, že teroristé zabíjejí teroristy, kteří se pak znovu narodí, se ukázalo jako pravdivé. Kdo je ale tím zrádcem? Jak hluboko taková zrada zasahuje?

Navzdory neomezeným zdrojům se Carter Gray cítil náhle zcela osamocen.

++++

Tom Hemingway seděl na betonové podlaze. Dlouhé nohy složené pod sebou, zavřené oči, výrazně zpomalil pulz i dech. Na první pohled se zdálo, že nežije. Pak náhle vstal, rychle prošel chodbou a vstoupil do další místnosti. Odemkl těžké dveře, prošel jimi, odemkl další a vešel dovnitř.

V malém prostoru ležela na lůžku Chastity Hayesová, jejíž ruce a nohy byly připoutány ke zdi. Podle slabého oddechování bylo zřejmé, že spí. Hemingway ji nechal být a vstoupil do další místnosti, kde spal jeho mnohem důležitější vězeň. Hemingway se na chvíli zastavil a pozorně sledoval prezidenta Brennana. V duchu přemýšlel nad vším, co se stalo.

V okamžicích, kdy se rozhodovalo o použití síly, byl Hemingway pokaždé velmi rezervovaný. Když tvrdili, že fanatičtí muslimové stereotypně útok zopakují, dával takovou situaci do historických souvislostí. Precedenty existovaly. Gándhí změnil celý kontinent svým nenásilím.

Brutální segregace na americkém Jihu byla nakonec poražena sezením a mírovými pochody. Nastavit vlídnou tvář byla Hemingwayova nová cesta. Nevěděl, zda to bude fungovat, ale šance to byla. Tom měl pořád před očima nevyhnutelnou destrukci dvou světů. A té se bál. Zcela však přehlédl, že událostí v Pensylvánii samy o sobě poškodily tisíce občanů a zranily stovky dalších, některé dokonce velmi vážně.

Hemingway velmi dlouho zvažoval, kolik toho má Arabům vlastně přiznat. Budou plnit jeho rozkazy, když se dozvědí, že se jejich nepříteli nic nestane? Nakonec ale došel k závěru, že pokud mají za jeho ideu položit život, mají právo znát pravdu. Muži v pensylvánském Brennanu padli s vědomím, že jejich nepřítel zůstane v bezpečí. Byl to jeden z nejodvážnějších lidských činů, kterých byl kdy Hemingway svědkem.

Hemingway se podíval na hodinky. Už za okamžik dostane svět další zprávu. Bude v ní uvedeno místo, kde bude prezident propuštěn. A bude to stejně ohromující zvěst jako ta první.

++++

Kate se sešla s Camel Clubem v domku Olivera Stonea a sdělila jim, jak špatně dopadla u Alexe.

„Obviňuje se za to, co se stalo prezidentovi,“ řekla jim.

„Znám ho celá léta, a tak mě to nijak nepřekvapuje,“

odvětil Stone. „Je to čestný chlap, který bere svou práci velmi vážně.“

„Pýcha je občas dost špatná vlastnost,“ poznamenala Kate.

„No, každopádně ztrácíme čas,“ řekl Milton. Zapnul počítač a ukazoval na obrazovku. „Začíná to hodně smrdět.“

Obstoupili ho a hleděli na zprávy na displeji. Milton shrnoval.

„Dokonce i v případě, že ho pustí, propukne další vlna násilí. Davy budou muslimy lynčovat, ale muslimové si to nenechají líbit a vrátí jim to. V Kuvajtu už zaútočili na pět Američanů a sťali je. Irák je zase zcela destabilizován.“

Stone se přidal. „Dokonce i velmi umírněné islámské frakce teď žádají únosce, aby Amerika zaplatila za všechna příkoří.“

Jedna skupina dokonce požaduje, aby si únosci vymohli nukleární zbraně,“ pokračoval Caleb. „Bože, celý svět se zbláznil. Proč jen si lidé raději nečtou knížky a nejsou na sebe milí?“

Reuben nad touto naivní poznámkou povytáhl husté obočí.

„Americká armáda je v plné pohotovostí a čeká jen na rozkaz.“

„Může to znamenat totální válku proti islámskému světu,“ řekl Caleb.

„Někteří lidé si tohle přejí,“ dodal Stone. A mohl by mezi ně patřit i Carter Gray.

„Když prezidenta pustí,“ vložila se Kate.

„Na tom nemusí vůbec záležet,“ odvětil Stone. „V

rozděleném světě by to mohl být katalyzátor poslední bitvy.“

„Ale co když zjistíme, kdo to byl?“ zeptala se Kate.

„My?“ vyhrkl Reuben. „Kate, nemáme naprosto žádnou šanci.“

„Pleteš se, Reubene,“ řekl Stone nezvykle formálně a všichni se na něj podívali. „Jednou mě tady navštívil Alex Ford. Myslím, že je čas, abychom mu tu návštěvu oplatili.“

++++

Carter Gray kráčel chodbou vězeňské části NIC. Kývl na strážné a ti mu otevřeli dveře do cely.

„Pane al-Rimi,“ řekl Gray s pocitem triumfu. „Můžeme si promluvit?“

Od podsaditého vězně však žádná odpověď nepřišla.

Ležel na kavalci, hlavu pod dekou. Gray znovu kývl na strážné. Dva muži popadli al-Rimiho za ramena a snažili se ho přinutit k tomu, aby vstal.

„Do hajzlu!“ vykřikl po chvíli jeden z nich, když jim Adnanovo tělo spadlo na betonovou podlahu. Gray vběhl dovnitř a hleděl na mrtvolu. Z úst jí koukaly velké kusy leukoplasti. Strhal si ji ze zraněné paže, nacpal do úst a pod dekou se udusil. Jeho tělo již vychladlo. Gray se podíval na kameru v rohu.

„Ten chlap žvýkal leukoplast, až se udusil, a vy jste nic neviděli? Jste blbci!!!“ křičel.

Hodil na zem al-Rimiho složku, fotografie chvíli vířily vzduchem a nakonec se naskládaly na Adnanovo tělo. Když Gray klopýtal pryč, měl pocit, že se skleněné oči neustále upírají na něj, na cara zpravodajských služeb. Kdyby mrtvý muž Adnan al-Rimi mohl, určitě by se teď jen a jen smál.

++++

O půl hodiny později odletěl Gray vrtulníkem do Bílého domu. Na schůzku s úřadujícím prezidentem Hamiltonem se nijak zvlášť netěšil. Rozhodl se, že půjde rovnou k tomu nejhoršímu. Gray a Hamilton si nikdy nebyli blízcí.

Viceprezident byl dlouholetým politickým rivalem Jamese Brennana a k přátelštějším vztahům se vždycky stavěl dost chladně. Bylo pro něj také složité překousnout, že prezident pozval do Brennanu Graye, a ne jeho. Když však okolnosti tak pronikavě změnily jejich postavení, byl to právě Hamilton, kdo měl teď hlavní slovo. Gray předpokládal, že ho nový šéf bude chtít při první příležitosti zlikvidovat, a tak se rozhodl, že mu k tomu nedá žádnou šanci.

Řekl mu o sebevraždě vězně, aniž by uvedl jeho pravou identitu. Tuhle informaci si hodlal vzít s sebou do hrobu.

„Přesto děláme pokrok, pane,“ dodal.

„Proboha, kde jste tohle vyhrabal?“ vyštěkl Hamilton a podíval se na islámské noviny. „Vy umíte arabsky, viďte?“

Gray mu titulek přeložil. „MODLÍ SE ZA SVÉ

HŘÍCHY.“

Hamilton noviny odhodil a vzal další.

„Tady stojí: ISLÁM NASTAVUJE SVĚTU SVOU

DRUHOU TVÁŘ. Něco podobného jsem zahlédl i v italských denících. Když je teď prezident nezvěstný, dokonce si klidně napíšou, že je to naše chyba.“ Hamilton si vzal noviny zpátky.

„Před dvaceti minutami jsem byl informován, že dav vytáhl z taxíku muslimského řidiče a ubil ho. V New Yorku, víte to? Ten člověk sloužil šest let v armádě! V naší armádě!

Dva reprezentanti Halliburtonů byli vyvlečeni z hotelu v Rijádu, našli je vykuchané o půl míle dál a s nápisem SMRT

AMERICE na nahých tělech. Dnes jsem dostal takových zpráv už dvanáct. Pentagon se jen třese, až bude moci někoho nukleárně usmažit, a moji zpravodajci dělají všechno možné. Přesto nemáme ani to nejmenší vodítko k místu, kde je James Brennan.“ Hleděl na Graye ve zjevném očekávání nějakých výmluv, aby mohl udeřit.

Během těch pár hodin od únosu Hamilton notně zestárl.

Gray ještě nikdy neviděl v Bílém domě prezidenta, který by do něj přišel s tmavými vlasy a neodešel se šedinami. Sedět tady bylo snad to nejhorší povolání v dějinách, a přesto po něm mnozí tolik toužili. Takový už je holt svět.

„Bez ohledu na to, jak k celé události došlo, z mezinárodního tisku jasně vyplývá, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Až přijde onen nevyhnutelný okamžik, musíme být připraveni začít,“ řekl Gray.

Hamilton bouchl pěstí do stolu.

„Chci zpátky Jamese Brennana! Živého! Vaše bývalá, byť úspěšná práce pro tuhle zemi mě teď momentálně vůbec nezajímá. Jste plně zodpovědný za to, co se stalo. Spojené státy americké byly zesměšněny bandou Arabů! Jestli se prezident nevrátí živý a zdravý, vaše šéfování zpravodajským službám skončilo. Je vám to jasné?“

„Naprosto,“ odpověděl Gray pokorně, protože dobře věděl, že jde pouze o řečnické cvičení. Nepřicházelo v úvahu, aby zastupující prezident vyhodil ředitele zpravodajských služeb a navíc v takové krizi. „Rád bych jen poznamenal, že únosci nevznesli pouze jeden požadavek, ale vzhledem k naší zahraniční politice jich mají daleko víc.

Nemůžeme čekat týden na Brennanovo propuštění, nehledě na to, že jejich slibům nevěřím. A americký národ tohle tolerovat nebude. Násilí se mezitím ještě více zhorší.“

„Pak vám tedy nezbývá, než abyste prezidenta našel sám!“ vyštěkl Hamilton.

Gray si toho muže pozorně prohlížel. Choval se přesně tak, jak Gray očekával, politici jsou velmi průhlední. Ben Hamilton chtěl prezidentský úřad pro sebe, všechno ostatní mu bylo jedno. Postupně a trpělivě byl ochoten plnit své povinnosti, a až by si Brennan odsloužil svá dvě funkční období, nasadil by si pomyslnou korunu možná i sám. Teď měl trůn, ale mohl tuhle práci vůbec vykonávat? Podle Graye ani náhodou. Ben Hamilton nestál za nic ani jako viceprezident.

Do místnosti vletěl tajemník a v závěsu za ním jeden agent tajné služby.

„Pane,“ vyjekl. „Přímo z al-Džazíry. Únosci určili místo, kde prezidenta propustí.“

„Kde?“

„V Medině.“

„V Medině?“ vykřikl nic nechápající Hamilton. Jak by Brennana dostali ze země, a navíc do Saudské Arábie?“

„Soukromé letadlo, soukromé letiště,“ připomněl Gray.

„Nebylo by to zas tak složité.“

Hamiltonova tvář zrudla.

„Utrácíme miliardy za letištní a hraniční kontroly a oni dokážou propašovat prezidenta ze Spojených států na Střední východ?“ Hleděl na Graye, jako by ho chtěl okamžitě probodnout.

Gray zareagoval velmi rychle. „Má to svou logiku.

Medina je druhé nejposvátnější město muslimského světa, hned po Mekce.“

Hamilton se podíval na svého tajemníka.

„Spojte se se Saudy a řekněte jim, že pokud se Brennan nevrátí, Medina bude anektována.“ Díval se na Graye.

„Žádám, aby bylo okamžitě svoláno velení všech vojenských a zpravodajských jednotek v oblasti!“

„Už na tom pracujeme, pane,“ odvětil Gray a vstal z křesla. Chtěl z té místnosti co nejrychleji vypadnout. Podle vaší libosti, pane prezidente, ušklíbl se, když vyletěl z Oválné pracovny.

KAPITOLA 61

Kapitán Jack seděl v křesle a usmíval se. Právem. Dostal totiž heslo, které potřeboval, aby celý plán dovedl do konce.

Jejich zajatec vydržel mnohem víc, než původně předpokládali, i když severokorejští experti byli na taková cvičení hotoví mistři. Nakonec se však zlomil, koneckonců jako všichni. Kapitán Jack četl arabská slova a v duchu se smál. Pak použil šifrovaný telefon, který nelze vysledovat, a zavolal. Plynnou arabštinou s vybroušenou výslovností řekl, co potřeboval, a na závěr použil ono heslo. Zpráva tak byla autorizována, aby ji skupina na druhé straně linky mohla vzápětí uvolnit do světa. Když Kapitán Jack zavěsil, škrtl zapalovačem a zprávu spálil. Pokud si Tom Hemingway myslí, že ohromí svět, pak se šeredně mýlí. Bude koukat, jak dokonale ho jeho starý přítel převezl.

++++

Ministr obrany Joe Decker hleděl přes stůl na úřadujícího prezidenta Hamiltona. Právě dostali poslední prohlášení z al-Džazíry. Zmocnil se jich děs.

„Pane, je to naše jediná šance,“ řekl Decker varovně.

Jednotky tam už prostě vysadit nestihneme, a upřímně řečeno, stejně by se to zvrhlo v druhý Irák. A něčemu podobnému musíme za každou cenu zabránit.“

Andrea Mayesová, ministryně zahraničí, která se zatím držela stranou, udělala krok vpřed.

„Pane, ministr Decker navrhuje přímé porušení dohody o nepoužití zbraní. To udělat nemůžeme!“ řekla tahle vysoká, rozložitá žena s šedivějícími vlasy.

„Ale můžeme,“ mávl rukou Decker.

„Jak?“ reagoval ztuhle prezident.

„Naše země jednoznačně prohlásila, že jakékoli použití zbraní hromadného ničení, ať už biologických, chemických či atomových, proti ní znamená anulování dohody o nepoužití tohoto typu zbraní vůči útočníkovi.“

„Sýrie na nás ale nezaútočila,“ vykřikla Mayesová.

„K únosu prezidenta Brennana se přihlásila skupina Šaríja. A ta je financována právě Sýrií, dokonce tam má i svou základnu. Podle principů zahraniční politiky, kterou naše země zastává, to znamená, že na nás Sýrie zaútočila prostřednictvím skupiny Šaríja a k únosu prezidenta použili chemickou látku. Navíc máme důkazy, že Sýrie zahájila výrobu zbraní hromadného ničení. Ačkoli je zatím nepoužila, USA nejsou povinny jen tak sedět a dívat se, jak na ně někdo útočí. Když to dáme dohromady s tím, že unesli našeho prezidenta, je náš postoj zcela ospravedlnitelný.“

Mayesová nevěřícně kroutila hlavou.

„Z hlediska zbraní hromadného ničení není Sýrie vůbec žádnou hrozbou. Jsou to jen frakce Kurdů, sunnitů a náboženských minorit.“

„Nejsou to přátelé naší vlasti!“ oponoval okamžitě Decker.

Mayesová se však nedala.

Jen nechtějí zmatek a násilí, které vidí v Iráku. Kdo by také chtěl? A nechtějí ani naše demokratické ideály.

Dáváme peníze Libyi – pouze proto, že zastavila svůj atomový program; jenže pořád je to diktatura. Saudská Arábie porušuje lidská práva snad nejvíc ze všech, situace žen je tam přímo katastrofální. Přesto jsme jim přiznali statut největšího spojence. Jak pak můžeme čekat od ostatních Arabů, že nás budou brát vážně, když uplatňujeme tak nekonzistentní zahraniční politiku?“ Rychle se nadechla a pokračovala. „Veřejnost v Sýrii si je vědoma vládních nedostatků a v poslední době tam výrazně sílí opozice.

Vláda zrušila trest smrti pro muslimské bratrstvo. I bez americké invaze tam existuje dost pozitivních příkladů narůstající svobody. Jejich vláda to dokáže, jen to bude vyžadovat trochu času.“ Mayesová dohovořila a podívala se na prezidenta. „Totéž říkám Brennanovi už čtyři roky. Chce to čas. Nemůžeme prostě jen tak přes noc vytrhnout tisíciletou kulturu i s jejími kořeny a od základů ji změnit.“

Decker kroutil hlavou a zjevně se nechtěl vzdát.

„Řadu tamějších disidentských skupin tvoří jen levičáci a komunisté. Nechceme přece, aby se vydali touhle cestou.“

Hamilton se podíval na ředitele CIA, který seděl před krbem.

„Allane, ty s Joem souhlasíš, že?“

„Není to sice žádná pecka, ale v zásadě ano.“

„Nemáme žádný důvod otálet, jít do OSN či tvořit nějaké koalice,“ dodal Decker rychle. „Mají našeho prezidenta a my se musíme dostat zpět k veslu. A dostane nás tam pouze rychlost! A fakt, že to uděláme sami!“ Z očí mu šlehaly blesky. „Sakra, vždyť my jsme opravdová supervelmoc. Musíme se tak už konečně začít chovat!“

„A Brennan?“ zeptal se Hamilton.

„Pokud je naživu, a modleme se, aby byl, pak je to nejspíš jediná možnost, jak ho dostat zpátky.“

Hamilton chvíli přemýšlel.

„Dobrá, pánové. Informujte všechny televizní stanice, aby mi poskytly prostor. Musím o všem informovat veřejnost.“ Otočil se k Deckerovi. Joe, Bůh nás ochraňuj, jestli se pleteme.“

++++

Když Alex Ford otevřel dveře, hleděli na něj Adamsová a členové Camel Clubu.

„Kčertu!“ začal Alex vztekle.

„Alexi, prosím, musíme s tebou mluvit,“ řekla Kate a Reuben se přidal. Je to špatné, agente Forde, opravdu moc zlé.“

Alex vrtěl hlavou.

„O čem to sakra mluvíte?“

„O tom, že došlo k dalšímu vývoji událostí,“ odvětil Stone.

„K jakému, Olivere?“ zeptal se Alex.

Místo Olivera však odpověděla Kate.

„K únosu se přihlásila jedna teroristická organizace.

Říkali to v rádiu, když jsme sem jeli.“

„Skupina Šaríja, která má vazby na Sýrii,“ dodal Stone.

„Kde máš televizi?“ zeptala se Kate. „Za dvě minuty vysílají prezidentův projev.“

Alex je pustil dovnitř a zapnul televizi. Ben Hamilton vypadal na obrazovce zcela mrtvolně. Shrnul situaci a pak řekl.

„Američané jsou šlechetný národ. Vždy jsme pomáhali lidem v nouzi, za druhé světové války jsme přišli na pomoc těm, kteří to potřebovali. Vedli jsme války za svobodu. Není pochyb o tom, že jsme dobří a čestní lidé, kteří používají svou sílu jen pro šíření svobod. Jsme ale také národ, jenž se bude bránit a vracet údery, bude-li napaden. Mí drazí Američané, my jsme napadeni byli! Ozvala se nám organizace, která se k činu přihlásila. Skupina Šaríja je prokazatelně spojena s národem Sýrie, se zemí, která je už dlouho přístavem pro různé teroristické skupiny operující proti Americe a jejím spojencům.“ Odmlčel se. „Všichni vládní zaměstnanci byli již ze Sýrie pomocí leteckého mostu evakuováni. Všichni ostatní Američané v Sýrii byli vyzváni, aby zemi okamžitě opustili. Skupina Šaríja navíc ve svých požadavcích připustila, že i Spojené státy mají právo se bránit, jsou-li napa
deny, a vrátit úder národu, který při útoku napomáhal. Americe nebudou teroristé nic přikazovat!“ Zde následovala delší pauza. „Proto jsem, moji spoluobčané, přijal jako nejvyšší velitel po konzultaci s ministrem obrany a Pentagonem zásadní rozhodnutí.“

„Do hajzlu,“ ozvali se Alex i Kate současně, protože si domysleli, co přijde.

„Zde jsou naše požadavky vůči únoscům.“ Hamilton zmlkl a zvedl ramena. „Pokud nebude prezident James H.

Brennan propuštěn živ a zdráv do osmi hodin od tohoto okamžiku, vydám rozkaz vojenským velitelům k omezenému atomovému útoku na syrský Damašek. Jedinou možností, jak se Damašek vyhne svému osudu, je návrat prezidenta, který nám bude v určeném čase vydán. Pokud je prezident v Medině, bude předán na americkou ambasádu v Saudské Arábii a vypuštění rakety bude odvoláno.

Neproběhnou však žádná další jednání a jakékoli odklady jsou nepřípustné. Členové skupiny Šaríja, řekli jste, že vrátíte prezidenta zdravého, udělejte to tedy v čase určeném Spojenými státy, nebo Damašek zaplatí za váš podlý čin.“

Hamilton se odmlčel. „Bože, požehnej vám, mí spoluobčané. Ať Bůh opatruje Spojené státy.“

Když prezident zmizel ze scény, všichni v Alexově pokoji zůstali nehybně sedět v křeslech a zadržovali dech.

Podobná scéna se odehrávala v milionech domácností po celé Americe i všude po světě. Zděšená Kate se podívala na Alexe.

„To je začátek konce.“

„Přesně tak,“ přitakal Stone kupodivu zcela klidným hlasem. „Je ale k ničemu, když tu budeme jen tak sedět a čekat, až se nad Damaškem otevře muchomůrka.“

„Olivere, copak můžeme dělat něco jiného?“ zeptal se Alex.

„Najít prezidenta!“ vyštěkl Stone.

„Cože?“ odsekl Alex. „Je přece v Medině.“

„Tomu nevěřím a doufám, že ty taky ne.“ Podíval se Miltona. „Ukaž mu to DVD.“

Milton otevřel laptop.

„Agente Forde, tohle je záznam z vloupání do mého domu.“

„Sakra, co to má společného s Medinou?“ křikl Alex.

„Za osm hodin odpálíme rakety. Vy to pořád nechápete?“

„Alexi, podívej se na ten film,“ poprosila ho Kate.

Alex nakonec zvedl ruce v bezmocném gestu a složil se na podlahu před počítač.

„Kčertu,“ řekl o chvilku později. „To je přece Tyler Reinke a Warren Peters z NIC.“

„Já si myslel, že pro ně pracují,“ ozval se Stone.

„Proč sis to myslel?“

„Protože jsou to ti, co zabili Patricka Johnsona.“

Alex si poposedl, zcela ohromen.

„Proč by Johnsona zabíjeli?“

„Protože měnil složky v NIC. Dělal z živých lidí mrtvoly. Někdo mu za to platil velké peníze, ale Johnson začal být buď nenažraný, nebo příliš nebezpečný. Anebo oboje.“

„Zkrať to. Chceš snad říct, že Johnson měnil složky v NIC, aby někteří vypadali, jako že jsou mrtví, a přitom nebyli?“

„Ano. A navíc jsme přesvědčeni,“ řekl Stone, „že právě tihle lidé byli nasazeni v pensylvánském Brennanu. V

novinách psali, že nikdo z nich nebyl evidován jako terorista. Dost nepravděpodobné, nemyslíš? Podle mě to byli pečlivě vybráni neidentifikovatelní teroristé, které k únosu prezidenta někdo využil. Když jsme prohledávali Reinkeho dům, odhalili jsme, že investoval velké peníze do akcií a vsadil na zhroucení trhu. Což se momentálně opravdu děje.“

„Chceš mi tvrdit, že tohle všechno se stalo jen proto, že se chtěl někdo nabalit na akciích?“ vyjel Alex.

„Ne, je to bohužel mnohem složitější,“ odvětil Stone.

Alex se na něj podíval.

„Máš nějakou představu, kdo za tím vším stojí?“ zeptal se Oliver.

„Že by někdo z NIC? Někdo, kdo je tam hodně vysoko?“

troufl si Alex.

Znovu sledovali, jak se na obrazovce objevili Reinke s Petersem. Vzápětí se objevil i muž v černé masce likvidující strážného.

„Toho chlapa zasáhl velmi tvrdě,“ poznamenal Alex.

„Musel mu zkontrolovat pulz a přesvědčit se, zda ho nezabil.“

Reuben si náhle přiložil prst na rty a tiše se přesunul k oknu. Žaluzie byly zataženy, ale okno otevřené. Teď už to slyšeli všichni. Kroky. Alex se podíval na Stonea a oba se rychle domluvili očima. Stone naznačil Reubenovi, aby se k Alexovi přidal. Zatímco ostatní dál hovořili, jako by tam byli všichni, Alex vytáhl zbraň a tiše otevřel přední dveře.

Reuben skočil vpravo a obcházel dům zezadu. Za chvilku uslyšeli výkřik a boj, pak zavládlo hrobové ticho. Po chvíli se dveře opět otevřely a Alex vpochodoval dovnitř. Reuben za ním někoho nesl.

Jackie Simpsonová nevypadala zrovna spokojeně.

KAPITOLA 62

„Jackie, kčertu, co tu děláš?“ dožadoval se Alex vysvětlení.

Oči jí plály vztekem.

„Volala jsem ti, chtěla jsem vědět, jak ti je, ale tys to nebral. Tak jsem za tebou dnes večer přišla a najednou mám dojem, že jsem uprostřed nějakého spiknutí. Alexi, co se to tady děje?“

Stone z ní nespouštěl oči.

„Nic. Jen se pokoušíme objasnit problémy Národního zpravodajského centra.“

„Hm, něco jsem už zaslechla. Reinke s Petersem se prý vloupali do nějakého domu.“ Simpsonová se tázavě podívala na Alexe. „Hele, jestli o únosu prezidenta něco víš, musíš to okamžitě říct tajné službě. Alexi, nesmíš zatajovat žádné informace.“

Stone ji přerušil.

„Nemyslím, že je to zrovna dobrý nápad.“

Simpsonová se na něj pohrdavě podívala.

„A vy jste kdo?“

Podal jí ruku. „Oliver Stone.“

„Kdože?“ zeptala se nechápavě.

„Jmenuje se Oliver Stone,“ zopakoval Alex, „a tohle jsou jeho přátelé. Reuben, Milton a Caleb. Kate Adamsovou už znáš.“

„Tak vy jste Jackie Simpsonová, jedináček senátora Rogera Simpsona z Alabamy a kmotřenka Cartera Graye, ministra zpravodajských služeb?“ řekl Stone.

„Máte s tím nějaký problém?“ odsekla chladně.

„Vůbec ne, agentko Simpsonová. Jen to, že jít teď na úřady by byla velká chyba.“

„Poslouchejte, ať už se jmenujete Oliver Stone nebo nějak úplně jinak, já si můžu dělat, co chci. Jsem policistka, a tak“

„Navíc velmi inteligentní policistka,“ přerušil ji Stone.

„A protože jste přesně taková, nejspíš vám už došlo, proč to nejde.“

Simpsonová kroutila očima, ale Stone na ni hleděl tak upřeně, až se nakonec zeptala.

„A proč tedy ne?“

„Pokud máme pravdu, tak spisy NIC byly změněny a výsledkem toho je, že se armáda teroristů dostala do Brennanu a úspěšně unesla prezidenta. Myslím, že tohle se vašemu kmotrovi, který agenturu řídí, a ani vašemu otci, který jako předseda výboru pro zpravodajské služby na všechno dohlíží, líbit rozhodně nebude. Jsem si jist, že jim určitě nechcete profesně ublížit. Pokud byste šla na policii teď hned, nepochybně by to ovlivnilo jejich budoucí kariéru.“

Všichni viseli očima na Jackie, jak si s Oliverem vyměňuje ohnivé pohledy. Simpsonová to nakonec nevydržela a otočila se k Alexovi.

„Alexi, kčertu, co to má znamenat? Co mám teda dělat?“

„Pokoušíme se zjistit, jak to všechno doopravdy bylo, Jackie. Ale dokud to nebudeme vědět určitě, nemůžeme to nikomu říct.“

Caleb se podíval na hodinky.

„Na nalezení Brennana a zabránění možnému armagedonu máme přesně sedm hodin a jednačtyřicet minut.“

„Budeme si držet pěsti,“ poznamenal Reuben.

„Panenko skákavá,“ vyhrkl Alex. „Pěsti!“

„Cože?“ vyjekla Kate.

Alex popadl Miltonův počítač a znovu přehrál DVD.

„Tamhle,“ řekl. „Přímo tamhle, vidíte to?“

Všichni vypadali zmateně, protože Alex neukazoval ani na Reinkeho, ani na Peterse. Jeho ukazováček směřoval na muže v masce, který srazil strážného.

„Alexi, tohle je obyčejný chlap v masce. Něco se ti nezdá?“

„Co tam ještě vidíš?“

Zastavil rámeček a ukázal prstem.

„Tohle.“

Mžourali na obrazovku.

„Myslíš krk?“ zeptala se Simpsonová.

Alex zavrtěl hlavou.

„Ne, ta pravá ruka na krku. Sundal si rukavice, aby zkontroloval pulz.“

Reuben pokrčil rameny.

„Správně. No a?“

Alex vypadal velmi rozčileně.

„Koukni se na tu ruku. Neříkej, že ji nepoznáváš!“

Kate nechápala. „Poznat ruku? To nemůžeš myslet vážně, viď?“

„Jak už jsem ti říkal, ruce jsou má specializace. A tuhle ruku znám. Je velmi specifická, s výraznými klouby a s prsty tak silnými, že jsem takové ještě neviděl.“ Zmáčkl další tlačítko a ruku zvětšil. „Na malíčku, v levém horním poli, je malý černý trojúhelník. Když jsem to viděl poprvé, připadalo mi to jako prapodivné tetování.“

„Tys to už někde viděl? O čem to sakra mluvíš? Kdy jsi to viděl?“

„V baru té noci. Když jsi mě představila Tomu Hemingwayovi. Znovu jsem si toho všiml, když jsme se potkali v NIC.“

Kate na něj hleděla s otevřenou pusou a pak se podívala na obrazovku.

„Ty chceš říct, že ta ruka patří Hemingwayovi?“

„Jo. O tom není pochyb. Pro mě jsou ruce totéž jako otisky prstů, Kate.“

„Myslím, že Alex má pravdu. Věřím, že je to Hemingwayova ruka,“ poznamenala Simpsonová.

Stone se přidal. „Dobrá, Hemingway tedy unesl prezidenta. Ale proč?“

„Kdo to sakra ví?“ křičel Alex. „Myslím, že teď jsme schopni zjistit alespoň to, kde ho drží. Kate nám dá odpověď.“

„Já?“ vyhrkla Kate. Jak bych mohla?“

„Říkala jsi přece, že jste spolu dělali na nějakém projektu, ne?“

„Jo, to je pravda.“

„A pokud si dobře vzpomínám, mluvila jsi o nějaké staré budově.“

„Hm, nedaleko Washingtonu. Myslím, že ji využívala CIA, ale pak byla dlouho opuštěná. NIC ji chtěla využít jako objekt pro výslechy zahraničních vězňů, ale po problémech na Guantanamu, v Abú Grajb a v Solné díře to ministerstvo spravedlnosti zamítlo. Proč?“

„Protože jsem přesvědčen, že prezidenta drží právě tam.

Kate, pověz nám všechno, na co si vzpomeneš.“

„To není nutné,“ řekl tiše Stone.

Všichni se na něj podívali.

„Proč ne?“ zeptal se Alex.

„Protože já ten barák znám velmi dobře.“

„Kde to je?“ houkla Simpsonová.

„Jackie, mlč!“ okřikl ji Alex. „Olivere, ty vážně víš, kde to místo je?“

„V téhle části Virginie patří CIA jen jedna budova.“

„Alexi,“ protestovala Simpsonová, „takovému tvrzení přece nevěříš, viď, že ne?“

Alex ji úplně ignoroval.

„Olivere, dostaň mě tam.“

„Jistě. Jsi si ale jist, že to skutečně chceš?“

„Prezidenta unesli při mé službě, takže udělám všechno, abych ho dostal zpátky.“

„Nebude to lehké. Jednak je to místo dobře maskované, a jednak je ta budova v podstatě malá pevnost, která dokáže odolat i poměrně velké síle zvenku.“

„Sakra, co to je za díru?“ zeptal se Reuben.

„CIA tam trénovala zvláštní oddíly.“

Alex se podíval na hodinky.

„Washington, Virginie. Pokud vyrazíme hned, jsme tam za dvě hodiny.“

„Bude to trvat déle,“ namítl Stone. „Silnice tam nevedou.“

„Proč nemůžeme zavolat FBI?“ zeptal se Milton.

Stone zavrtěl hlavou.

„Protože nevíme, jak hluboko sahá korupce. Ten Hemingway může mít špicly všude. Mohli by ho varovat.“

„A navíc nevíme, jestli tam prezident skutečně je,“

doplnil Alex. „Je to jen tušení. Teď už ale pojďme, nemůžeme tady ztrácet čas. Začalo nukleární odpočítávání, proboha!“

„Mám tu auto! Jedeme s ním,“ vyhrkla Kate.

Alex se na ni podíval. „Tak na to zapomeň, Kate, ty nikam nejedeš.“

„Tak vy také ne!“ vyštěkla.

Stone už to nevydržel.

„Kate, vážně jet nemůžete. Nepojede ani Caleb a Milton.“

Oba se na něj podívali a začali vášnivě protestovat, on však zvedl ruku.

„Tomu místu se neoficiálně říká Vražedná hora a to jméno je přesné.“ Na chvíli se odmlčel. „Pojede se mnou jen Alex a Reuben, nikdo další.“

Alex se přidal.

„Tři lidi se snad dostanou dovnitř, aby je nikdo neviděl.“

„Čtyři,“ ozvala se Simpsonová. Všichni se na ni podívali. „Čtyři taky.“ Nevinně hleděla na Alexe. „Vždyť jsem přece taky agent!“

KAPITOLA 63

Atomová ponorka Tennessee dostala nezáviděníhodný úkol vypálit raketu na Damašek. Sto dvacet metrů dlouhá loď typu Ohio s výtlakem téměř 17 000 tun měla domovský přístav v georgijském Kings Bay společně s dalšími ponorkami podmořské flotily. Stroje Ohio patří k nejvýkonnějším ponorkám námořnictva Spojených států.

Jediným úderem může každá z nich, využije-li vícenásobné hlavice, vymazat z povrchu zemského jakýkoli národ.

Tennessee se teď nacházela uprostřed Atlantiku, v hloubce několika desítek metrů, i když útok na Damašek raketami Trident II D-5 mohl klidně přijít i z domovského přístavu na východním pobřeží. Každá D-5 stojí kolem 530

milionů dolarů, měří dvanáct metrů a váží zhruba šedesát tun. Její dolet je v případě menší nálože maximálně dvanáct tisíc kilometrů. Rychlostí Mach 20 překoná desetkrát Concorde a nemůže se jí rovnat ani žádné vojenské letadlo.

Na Damašek bude vypuštěna pouze jedna D-5, protože v opačném případě by došlo k prozrazení skutečné palebné síly této lodě. V konfiguraci pro dálkový dolet nese raketa šest oddělitelných bomb MK 5, s termonukleárními hlavicemi W-88 o síle 475 kilotun. Jen pro srovnání – každá hlavice W-88 má větší výbušnou sílu, než jakou měly všechny bomby použité v historii (včetně obou atomových bomb svržených na Japonsko za druhé světové války) dohromady.

I když 155 členná posádka sloužila už čtyři týdny, všichni muži byli dobře informováni o posledních událostech. Věděli, jaký mají rozkaz, a každý z nich jej hodlal splnit do puntíku, ačkoli většina z nich v sobě nosila strach z toho, zda tento krok nepovede k zániku světa.

Hleděli na počítačové obrazovky a znovu a znovu nacvičovali odpalovací procedury, které mohly poslat celý svět do opravdové války titánů. Pro kluky, kterým bylo kolem dvaadvaceti, to bylo hodně velké sousto.

Během hodiny poté, co se Hamilton objevil na obrazovce, se celý arabský svět sjednotil na podporu svého sesterského národa.

Diplomaté ze Saudské Arábie, Jordánu, Kuvajtu i Pákistánu se zoufale snažili přesvědčit Ameriku, aby si své rozhodnutí ještě rozmyslela. Město Damašek zahájilo evakuaci obyvatelstva, vojenští velitelé a političtí vůdci arabských států se radili, jak nejlépe vrátit úder, pokud americká raketa opravdu zasáhne Sýrii. Teroristé Středního východu vyslali do celého světa zprávu, že v případě útoku na Damašek povedou proti Spojeným státům svatý džihád.

Stejně tak začali plánovat svou odvetu i vůdci středovýchodních zemí.

Pokud se americký útok uskuteční, devastace území bude nepředstavitelná. Damašek s šesti miliony obyvatel je jedním z nejhustěji osídlených měst naší planety. Jen minimálnímu procentu z nich se podaří v určeném čase dostat do bezpečí. Všichni ostatní se po jaderném záblesku, kdy se nad městem otevře radioaktivní mrak ve tvaru muchomůrky, jednoduše vypaří. Mrak se pak snese na nejstarší, stále obydlenou metropoli světa.

Sýrie i skupina Šaríja okamžitě dementovaly svou odpovědnost za únos. V západních kruzích jim ale stejně nikdo nevěřil. V posledním roce začala být skupina Šaríja v teroristických útocích velmi aktivní. Osoba, která volala do televize al-Džazíra, se prokázala heslem, které jí televize přidělila pro autorizaci. Heslo se stále měnilo a bylo známo pouze několika vůdcům celé organizace. Prohlášení skupiny Šaríja, že jeden z nejvyšších představitelů, který heslo znal, je pohřešován, už nikdo neposlouchal.

Spojené národy vyzvaly Ameriku, aby upustila od svého rozhodnutí odpálit jadernou střelu, a stejně jako ostatní členové Rady bezpečnosti kladly tento požadavek i prostřednictvím diplomatických kanálů. Na všechny žádosti však Spojené státy reagovaly jedinou větou: vše závisí na únoscích. Vrátí-li Jamese Brennana živého, což mají podle svého prohlášení v úmyslu, budou Syřané žít. Jediný rozdíl spočíval v tom, že dobu pro vydání prezidenta teď určovali Američané.

Do nejvyšší pohotovosti byl uveden i Izrael. Jeho vůdci dobře věděli, že se jejich země stane prvním cílem islámského protiútoku. Navíc Sýrie leží jen kousek od Izraele, takže izraelský premiér kontaktoval zastupujícího prezidenta Hamiltona v otázce možného radioaktivního spadu. Rovněž Golanské výšiny jako zdroj vody neleží daleko od zóny shozu. Washington byl kontaktován i vládou v Bejrútu, protože Damašek leží i blízko libanonských hranic. Washington se zmohl na stejně tvrdou odpověď: přijměte opatření, která považujete za nezbytná.

Zastupující prezident Hamilton seděl ve své Oválné pracovně v Bílém domě společně s ministrem obrany, veliteli, Národní radou bezpečnosti, ministryní zahraničí Mayesovou a několika dalšími členy vlády. Cartera Graye spiklenecky vynechali. Konečné rozhodnutí k odpálení jaderné zbraně leželo plně na Hamiltonovi a ten muž si to velice dobře uvědomoval. Byl pobledlý, se strhanou tváří, a vypadal jako v posledním tažení. Upíjel vodu z láhve, aby uhasil pálení v žaludku, zatímco jeho generálové a admirálové se tichým hlasem na čemsi dohadovali. Decker se odpojil od jedné skupiny a došel k Hamiltonovi.

„Pane, chápu rozsah vaší odpovědnosti, ale chci, abyste věděl, že máme dostatek možností, jak celý útok provést.“

„Joe, já ale nemám problém s tím, jestli to město zasáhneme nebo ne. Já mám starosti, co bude potom. “

„Starosti? Sýrie přece teroristům pomáhá už hodně dlouhou dobu. Damašek je plný bývalých baasistů, kteří čekají jen na to, aby v Iráku znovu uskutečnili puč. Ve velkých damašských mešitách se verbují muži jako mudžahídové, syrské milice jsou všude po sunnitském trojúhelníku. Nadešel čas jim konečně ukázat tvrdou ruku.

Je to totéž jako teorie domina, kterou považujeme a základ pro šíření demokracie na Středním východě. První kostkou byl Irák. Dáme Syřanům příklad a pak ho budou všichni následovat.“

„Jenže co radioaktivní spad?“ zeptal se Hamilton. „K

nějakému pravděpodobně dojde. Jsme ale přesvědčeni, že většinu snad pohltí území kolem.“

Hamilton dopil vodu a odhodil láhev do koše. „Snad?

Bože, jsem rád, že tomu věříte.“

„Pane prezidente, vaše rozhodnutí bylo zcela správné. Tu událost nesmíme v žádném případě nechat bez odplaty, jinak si ti lidé příště dovolí ještě víc. Musíme je zastavit.

Rozmístění dalších jednotek by naši armádu jen dále vyčerpávalo a Syřané by s námi mohli úspěšně bojovat formou partyzánských bojůvek, stejně jako se to děje v Iráku. Když si navíc uvědomí, že neblafujeme, prezidenta propustí. A my pak nebudeme nuceni tu střelu odpálit.“

„Doufám, že máte pravdu.“ Hamilton vstal a zadíval se z okna. „Kolik zbývá času?“

Decker se okamžitě podíval na svého pobočníka.

„Šest hodin jedenáct minut třicet šest vteřin,“ odpověděl muž ihned, jakmile se koukl na laptop před sebou.

„Něco nového od skupiny Šaríja?“ zeptal se Hamilton.

Jedině to, že Brennana nemají,“ sdělovala Andrea Mayesová. Ministryně zahraničí došla až k Hamiltonovi a postavila se přímo proti němu. „Co když mluví pravdu, pane prezidente? Co když ho skutečně nemají? Možná, že se někdo pokusil shodit na Sýrii vinu v naději, že uděláme přesně to, co hodláme udělat.“

Decker to nevydržel.

„I když jsou hesla k autorizaci al-Džazírou pravidelně měněna, pořád je tu možnost, že se k nim dostane i někdo jiný. Jenže osoba, která volala, znala přesné detaily celého únosu a tyhle podrobnosti mohli znát jen útočníci. Navíc všechny teroristické organizace, které by takovou akci provedly, by o ní chtěly dát vědět. Historicky vzato, jejich strategií nikdy nebylo přenést odpovědnost na jinou skupinu. Skupina Šaríja však nepředpokládala, že vytáhneme nukleární eso. Proto se teď stahují a dementují svoji odpovědnost. Ti hajzlové prezidenta mají!“

Hamilton Deckera napjatě pozoroval.

„A když ne, a my srovnáme Damašek se zemí?“ zeptal se.

Pak zavrtěl hlavou, otočil se a hleděl do tmy jinak krásného washingtonského podzimu. Z ulice k němu doléhaly hlasy tisíců protestujících. Výkřiky typu žádné atomovky pronikaly i tlustými zdmi Bílého domu, když občané Spojených států dávali svým vůdcům jasně najevo, jaké je jejich stanovisko. Byl tu však problém: jakmile byla atomová hrozba jednou vyslovena, nešlo ji jen tak stáhnout zpět, a Hamilton to věděl. Jinak by se totiž americká trilionová investice do jaderného arzenálu rozplynula jako pára nad hrncem.

++++

Místo toho, aby se Gray vydal do Bílého domu a podílel se na tom, co považoval za neúčinnou poradu smrti pro 6

milionů Syřanů určených k likvidaci, zůstal v sídle NIC.

Zastavil se u prázdné kukaně Patricka Johnsona a hleděl na šedivý monitor. Poruchy a počítačová zhroucení. Až moc rychle byli žijící a dýchající teroristé uloženi do digitálních hrobů. Posadil se do Johnsonova křesla a prohlížel si celou místnost. Na stole stále zůstávala fotografie jeho snoubenky Anne Jeffriesové. Docela pěkná ženská, napadlo ho. Určitě si už brzy najde někoho, s kým bude šťastná. Johnson byl podle toho, co Gray zjistil, velmi kompetentní, ale na celé schéma únosu neměl dost představivosti. Gray si totiž uvědomoval geniální podstatu celé operace. Kdosi z vysokých důstojníků se rozhodl hrát jednoduchý part, v němž skupina údajně mrtvých muslimů unese prezidenta Spojených států. Nikdo však nepočítal s tím, že se svět záhy ocitne na samém pokraji globálního džihádu.

Gray procházel velmi pozorně jednotlivé databáze a pokoušel se najít vstupy, které by mu umožnily identifikovat možné vetřelce. Zvažoval Johnsonovy schopnosti a také skutečnost, že právě on vytvářel databáze a prověřoval je v době výpadků systému. Johnson věděl moc dobře, kde se skrýt. Podle drahého domu a automobilů mu ten někdo, kdo stál v pozadí, musel za všechno velmi dobře platit. Graye však trápila ještě jedna věc. Kde je prezident? Jist si byl pouze tím, že ho ukrývají někde velmi blízko. Navzdory tomu, co řekl Hamiltonovi, Gray nevěřil, že je Brennan v této chvíli v saudské Medině. Žádný muslim by tam totiž křesťana nevzal.

Vzpomínal na den, kdy se v NIC objevila Jackie Simpsonová a ten druhý agent. Doprovázeli je jeho dva muži. Reynolds? Ne, Reinke. Vysoký a vyzáblý. Ten druhý byl menší a silnější. Peters. Jasně. Hemingway mu řekl, že je přidělil k vyšetřování Johnsonovy smrti. Gray zvedl telefon a zeptal se, kde ty dva má. Odpověď byla překvapující, nepřihlásili se do služby. Nevzdal to a ptal se dál.

Překvapení narůstalo a Gray se obviňoval z toho, že se přesně na totéž neptal už dávno.

Alespoň že věděl, kde má Hemingwaye. Okamžitě po únosu ho pod přísným utajením poslali na Střední východ, aby se tam pokusil něco zjistit. K té misi se přihlásil dobrovolně. Nebylo však možné se s ním jakkoli spojit, a tak bude Gray muset počkat, až jej kontaktuje on. Počkat, až se s ním on spojí.

Přiložil dlaň na Johnsonovu biometrickou čtečku a získal okamžitý přístup do mužova počítače. Vyťukal pokyn a během vteřiny se na monitoru objevil výsledek hledání.

Počítač navštívil Tom Hemingway a z časového záznamu se dalo vyčíst, že se tak stalo ve stejné době, kdy se sešel s Alexem a Simpsonovou. Graye to zarazilo ještě víc.

Hemingway totiž do počítače Johnsona ani dalších supervizorů neměl mít přístup.

Vstal z křesla. Nejspíš byl na tuhle práci už příliš starý, nešel s dobou. Pravda mu celou tu dobu tancovala přímo před očima, a on ji neviděl. Položil si další, tu nejzásadnější otázku. Kde? Odpověď ho napadla téměř okamžitě. Zvedl telefon, zavolal si pro vrtulník a pak se spojil s těmi nejoddanějšími agenty. Tryskem vyletěl z Johnsonovy kanceláře a hnal se chodbami NIC. Teď už věděl, že žádné databáze vůbec nepotřebuje. Celou tu dobu znal odpověď a on se skutečně mýlil jen málokdy.

KAPITOLA 64

Alexův Crown Vic uháněl jihozápadním směrem po silnici 29. Alex se Stonem seděli vpředu, zatímco Simpsonová s Reubenem vzadu. Alex se občas podíval na svého spolujezdce. Oliver i agent tajné služby mířili ke konečnému střetu s mužem, který stál za mistrovským únosem prezidenta Spojených států.

Tým, který se vydal spasit svět, sestával z nováčka tajné služby, ze šedesátníka, kterého Adelphia označila jako divné kalhoty, a ze zvláštního muže jménem Oliver Stone, který pracuje na hřbitově a ví, kde leží objekt známý jako Vražedná hora. A pochopitelně z Alexe. Když tahle čtveřice selže, svět se usmaží a všichni zemřou.

Po pětatřiceti minutách odbočili ze silnice 29 na 211 a vjeli do malého virginského města Washington, sídla okrsku Rappahannock. Teď už se řídili jen Stoneovými pokyny.

Zamířili do hor a velmi záhy se ocitli mimo dosah veškeré civilizace, sjeli na šotolinu a poté na prašnou cestu. Nechtělo se ani věřit, že jsou pouhé dvě hodiny od hlavního města, jen kousek od spojení rušných dálnic 81 a 66. Simpsonová se ozvala ze zadního sedadla.

„Kde je Vražedná hora?“

Stone se na ni podíval pohledem člověka vyvedeného z míry.

„Alexi, za chvilku doprava a pak z cesty.“

„Z cesty?“ vyhrkl Alex. „Z jaké cesty? Po cestě už nejedeme nejmíň dvacet mil! Odešly tlumiče.“

Byli vysoko v horách, uprostřed hustého lesa. Stone se podíval na Simpsonovou.

„Vražedná hora kdysi sloužila jako výcvikový tábor pro speciální oddíly CIA.“

„Já vím, to už jste říkal. Mě by ale zajímal ten název – proč právě Vražedná hora?“

„Zjednodušeně řečeno, protože tam cvičili lidi k tomu, aby nebyli na druhé příliš něžní.“

Simpsonová zavrčela.

„Chcete říct, že americká vládní agentura cvičila vrahy?“

Stone ukázal před sebe.

„Zastav tamhle, Alexi. Dál už musíme pěšky.“

Alex uposlechl pokyn, odepnul ze dveří auta magnetickou baterku, obešel vůz a začal vykládat výstroj.

Zbraně a noktovizory. Reuben se Stonem si je navlékli velmi zručně.

„Vietnam, tři služební období a pak DIA,“ vysvětlil Reuben jako odpověď na Alexův zvídavý pohled. „S pistolí to umím taky.“

„Dobrá,“ řekl Alex a podíval se na Stonea, jak kontroluje zbraň.

„Olivere, všechno v pořádku?“

„Jo,“ odvětil Stone tiše. Po tolika letech ji dnes držel poprvé. Téhle chvíle se hodně bál.

„Máte všichni mobil?“

„Signál tam nejspíš stejně nebude,“ poznamenal Reuben.

„To je pravda, jakmile se dostaneme dovnitř, nikam se nedovoláme,“ přitakal Stone. „Budova je stíněna.“

„Skvělé!“ ušklíbl se Alex. „Olivere, jdi první.“

Zamířili do lesa.

„Nemáte strach v jeskyních?“ zeptal se Stone, když se zastavili u vchodu do hory.

„Nechtěl bych se v nich ztratit a pak tam chcípnout,“

poznamenal suše Alex.

„Neboj, to se nestane, ale moc prostorné to tam není.“

„Jak prostorné?“ zeptal se nervózně Reuben. „Nejsem zrovna malej kluk.“

„Zvládneš to,“ ujistil Stone přítele.

Alex hleděl do černé díry. „Tohle že je vstup do budovy?“

„Není to pochopitelně oficiální vchod, ale ten budou nejspíš hlídat, nemyslíš?“ odvětil Stone. „Držte se mě,“

dodal ještě, pak posvítil baterkou a vstoupil dovnitř.

Simpsonová šla jako poslední. Rozhlížela se kolem sebe, její tělo se třáslo, ale přece jen se držela ostatních. Chvilku jim trvalo, než se v kroutících se chodbách zorientovali. Na dvou místech museli odstraňovat sutiny, které spadaly dolů a blokovaly průchod, občas se museli i plazit. Strop nad nimi skřípal a vrzal, což je hnalo vpřed o něco rychleji.

Záhy se dostali ke komínu, kde ve stěně našli schůdky a podpěry pro ruce. Stone lezl první. Jakmile se dostal nahoru, posvítil baterkou na černou skálu. Když na ni poklepal, zněla dutě.

Hmatal po ní a pak na jednom místě zlehka zatlačil, až část vklouzla dovnitř. Alex se vyhrabal nahoru a pomohl mu zábranu odsunout stranou. Všichni se protáhli dovnitř.

Stěna, kterou odsunuli, byla dřevěná, natřená načerno, aby vypadala stejně jako kámen. Na druhé straně se nacházela knihovna. Stone vrátil zástěnu na původní místo.

„Myslím, že je dobré být připraven na všechno,“

zašeptal. „Zbraně! Nevíme, jak blízko už jsme u nich.“

Šli dál a obdivovali rozlehlost celého prostoru. Vypadalo to, jako by se v čase vrátili tak o čtyřicet let zpátky. Ve stěnách z nerezavějící oceli byly dokonce vestavěny popelníky. Po chvíli zaslechli ozvěnu zvuků. Všichni tím směrem okamžitě namířili své zbraně. Kromě Stonea.

„To jsou jen ptáci, co sem vletěli,“ vysvětloval. „Takový hluk dělali už tenkrát.“

Stone při vyslovení těchto slov ztuhl. Tenkrát! Znělo to tak nevinně, jako kdyby se vracel na večírek na svou alma mater. Tady prožil dvanáct měsíců života. Celý rok, sedm dní v týdnu, čtyřiadvacet hodin denně trávil tím, že se učil, jak co nejdokonaleji a nejdůmyslněji zabít člověka. Jako mladík byl Oliver Stone v plnění těchto úkolů naprosto dokonalý. Velmi snadno přešel od speciálních oddílů do CIA. Měnil jednu zbraň za druhou a z jeho nepřátel se stávali lidé, kteří ani nevěděli, že je před smrtí někdo napadl.

Díky svým neuvěřitelným výsledkům se stal legendou pro všechny zvláštní služby po celém světě. Jenže jako starci mu jeho minulost připadala tak hrozivá, že se s ní nedokázal vyrovnat. Nemohl pochopit, jak se v jeho těle mohly usídlit dvě tak rozdílné bytosti.

Když kráčeli dál, vracely se mu vzpomínky. Každý nový zrakový vjem, nový pach či vzdálený zvuk mu okamžitě připomínaly vše, co zde zažil. Ostatní na něj spoléhali, že je povede a možná i ochrání. Jenže jeho necvičili v tom, aby někoho zachraňoval. Na čele se mu perlil pot. Přivedl sem tři lidi a teď měl obrovský strach, že tu zemřou. Tady. Na Vražedné hoře.

++++

Reinke s Petersem zamířili na Vražednou horu okamžitě poté, co se dozvěděli, že skupina Šaríja přijala odpovědnost za Brennanův únos a zastupující prezident Hamilton deklaroval své požadavky. Vystoupili na mýtině, přeběhli do lesa a prošli úzkou štěrbinou mezi stromy, kterou se dostali na další planinu. Byla plná přerostlých keřů a balvanů.

Překonávali překážky, než se dostali ke dveřím, kde Peters roztáhl roletu z asijské révy. Vražedná hora byla vybudována přímo ve skále. Peters zvedl malý kovový kryt na dveřích. Objevilo se tlačítko a reproduktor.

„To jsem já a Tyler,“ řekl do mikrofonu. „Musíme si pospíšit! Věci se vymkly kontrole!“

Reinke zasunul kryt zpátky a o krok ustoupil. Když se ozvalo kliknutí masivních dveří, od balvanů se odlepili tři muži. Tyler Reinke s Warrenem Petersem se okamžitě sesunuli k zemi, protože jim nájemní vrazi právě garotou podřízli hrdlo. Zpoza jednoho z balvanů vystoupil Kapitán Jack, překročil mrtvá těla a hlavou naznačil mužům, aby se přesunuli. Tyler s Reinkem nestačili vydat ani hlásku, aby varovali své kolegy uvnitř pevnosti. Kapitán Jack, doprovázen svými lidmi, vešel dovnitř.

KAPITOLA 65

Kapitán Jack měl s sebou jedenáct Severokorejců s prokázanou reputací krutých a zručných zabijáků. Dostat je do USA bylo velmi jednoduché, stačil k tomu jeden výměnný vzdělávací technologický program. Asiaté přijíždějící do Států neprocházeli tak důslednou kontrolou jako osoby ze Středního východu.

Bez ohledu na jejich vražedné dovednosti si byl Kapitán Jack dobře vědom Hemingwayových schopností, a proto své muže rozumně rozdělil. K sobě si vzal jen dva. Byl totiž očitým svědkem toho, co Hemingway dokáže. Osm členů jemenské popravčí čety mělo kdysi tu smůlu, že narazili zrovna na něj, zatímco Kapitán Jack celou scénu jen zpovzdálí sledoval. Byl to absolutní masakr. Během pěti minut zemřelo všech osm ozbrojených a pro boj zblízka vycvičených Jemenců, ačkoli Hemingway ani nevytáhl zbraň. Vše zvládl rukama a nohama, jeho pohyby byly nesmírně rychlé a přesné. Kapitán Jack se při svých pozdějších cestách už nikdy nesetkal s nikým podobným.

Hemingway v této chvíli už musel vědět, že něco není v pořádku, a bylo jisté, že si pro ně půjde. Kapitán Jack byl přesvědčen, že rozdělením svých mužů dokáže Hemingwaye postupně vyčerpat, obejít a nakonec obklíčit. K žádnému boji zblízka vůbec nedojde. Prostě ho zasypou deštěm kulek.

Nad jejich hlavami se kývaly stařičké, jen matně svítící fluorescenční lampy. Zničehonic jim však přímo do očí udeřilo prudké světlo. První věc, kterou Kapitán Jack spatřil, když si odtáhl ruku od očí, byly nohy oddělující se od stěny.

Ozvalo se trhnutí a krátký sten, než spatřil jednoho ze svých mužů, jak se řítí hlavou přímo proti podlaze. Za okamžik byl na Kapitána Jacka odhozen další z Korejců, a to takovou silou, že oba prolétli vzduchem ve vzájemném propletenci rukou a nohou. Kapitán Jack využil svůj výcvik, dopadl na zem, překulil se a z pistole pálil do míst, kde tušil přítomnost útočníka. Druhou rukou vytáhl další zbraň, a když vyprázdnil první zásobník, ve stejném směru střílel i z ní. Jeho kulky se však jen odrážely od stěn.

Kapitán Jack vstal a pokoušel se chytit dech. Se zabíjením lidí měl bohaté zkušenosti, přesto ho rychlost a síla útoku zaskočily. Oba jeho muži leželi nehybně na zemi.

Nohou otočil Korejce, který spadl na něj. Mužovo hrdlo bylo zcela rozdrceno. Kapitán Jack si bezděčně sáhl na krk, dobře si vědom toho, že Hemingway mohl zlikvidovat i jeho. Druhý muž měl rozdrcený nos, chrupavka mu pronikla až do mozku. Jako kdyby mu v obličeji vybuchl granát.

„Bože můj!“ zabručel si pro sebe a vzápětí nervózně vykřikl. „Tome?“ Poté se odmlčel, aby to po chvilce zkusil znovu. „Tome? Jsem ohromen. Zlikvidovat dva špičkové bojovníky v několika vteřinách je zcela neuvěřitelné.“

Žádná odpověď. „Tome, určitě víte, proč jsme tady.

Nechme jim ho a můžeme klidně odejít. Pokud si myslíte, že máte v záloze Reinkeho a Peterse, tak se mýlíte. Zůstali u vchodu s proříznutými hrdly. Jste tu sám proti nám všem.

A všechny nás zlikvidovat nedokážete.“

Kapitán Jack se rozběhl k druhé skupince svých mužů.

Doufal, že je Hemingway zatím nedostal. Navzdory siláckým řečem teď velmi litoval, že si s sebou těch Korejců nevzal víc.

++++

V další místnosti vedle hlavní chodby si Hemingway připravoval dva meče. Zhluboka meditativně dýchal, pak se otočil a vyběhl ven. Vražedná hora si dnes večer své jméno opravdu zaslouží.

++++

Když zaslechli křik mužů, Alex se společně s ostatními stáhli do volného prostoru.

„To nebyl Hemingwayův hlas,“ ozvala se Simpsonová.

„Ne, ale ať už je to kdokoli, ví, že Hemingway je tu taky.

Právě mu zabil dva muže,“ řekl Alex. „A je-li tu Hemingway, je tu s největší pravděpodobností i prezident.“

Stone se podíval na hodinky.

„Máme tak nejvýš čtyři hodiny. Myslím, že bude nejlepší, když se rozdělíme. Pokud na nás Hemingway zaútočí, nesmí dostat všechny.“

Stone si vzal Alexe stranou.

„Je tady spousta výcvikových pastí, musíš si dávat pozor.“

„Výcvikových pastí?“ zeptal se Alex nervózně.

„Ano. Střelnice, situační místnost podobná té, jako je Hoganova alej v FBI, je tu i bludiště a místnosti pro hry na pravdu a trpělivost.“

„Na pravdu a trpělivost? Proboha, co je to tady zač, nějaký klášter?“

Stone mu vysvětlil, že všechny výcvikové místnosti se nacházejí podél hlavní chodby; na jedné straně jsou dvě, na druhé tři.

„Musíš projít první, aby ses dostal do druhé. Teprve pak můžeš projít ke schodišti, které vede do horních pater. Tam jsou cely. A někde v nich bude i prezident.“ Stone skončil varováním. Jakmile do místnosti vstoupíš, musíš celou seanci dokončit. Žádný jiný východ tam není.“

„Začínám věřit tomu, že se odsud nikdo z nás už nedostane,“ řekl hořce Alex.

Stone je pobízel rukou. „Přišli jsme přes skladiště, které je poblíž výcvikových prostor, a tak jsme před muži, které jsme slyšeli. Ti se sem nejspíš dostali předním vchodem.“

Alex přejížděl prstem po noktovizoru, který byl ve zdejším světle zcela zbytečný. Podíval se za sebe, ale nikoho neviděl.

„My s Reubenem půjdeme do tří místností vlevo, ty s agentkou Simpsonovou vpravo,“ řekl Stone. „Dveře se otvírají jen jedním směrem, za vámi okamžitě zapadnou.

Zpátky nemůžete.“

„Jak jinak,“ ušklíbl se Alex jedovatě.

„Alexi, agentka Simpsonová je zelenáč, víš cítím se být za vás za všechny zodpovědný.“

„Olivere, já se o ni postarám,“ řekl Alex a hleděl na svého přítele s hněvem v očích.

„Dík. Ale ještě než tam vlezete, musíš vědět pár věcí. Je nutné dodržet všechno do posledního písmene. Chápeš?“

„Olivere, co řekneš, je svaté. Tak povídej.“

Když Stone dokončil svůj výklad, vzal Reubena a vydali se halou k prvním dveřím. Vešli dovnitř. Monitorovali špatně osvětlený prostor a Stone zašeptal.

„Tohle je střelnice.“

Vysvětlení bylo zcela zbytečné, protože hleděli na kukaně pro střelce a na druhé straně pak na staré, potrhané cíle s prostřílenými siluetami mužů na pohyblivém kladkovém systému.

„Ty jdi vpravo,“ řekl Stone, „sejdeme se uprostřed.

Jakmile to zvládneme, dveře do další místnosti jsou tamhle.“

Rozešli se, Stone se pomalu pohyboval po levé straně střelnice. Zbývalo mu už jen pár metrů, když se dveře náhle rozletěly. Stone okamžitě zhasl baterku a přikrčil se, zvedl pistoli a ze všech sil se snažil zůstat klidný. Naposledy dělal něco podobného před třemi desítkami let. Na chvilku měl pocit, že viděl někoho běžet, ale ve slabém světle nebylo možné rozpoznat, kdo to byl. Střílet rozhodně nechtěl, protože by mohl omylem zasáhnout Reubena. Vhodný okamžik pro použití brýlí pro noční vidění.

Kroky se přiblížily, Stone se vrhl na podlahu a plazil se dopředu, až se dostal těsně vedle terčů. Najednou ho přepadl divný pocit. V jeho mysli i tělu probíhaly jakési změny. Jeho končetiny ožily a jeho myšlenky se plně soustředily na tu jedinou, nejdůležitější věc. Na přežití. Celá Stoneova existence se teď redukovala na prostor dvacet krát dvacet, na špatně osvětlenou střelnici plnou stínů, štěrbin, úhlů nevhodných pro střelbu a různých skrýší. Přemístil se o kousek vlevo a něčeho se dotkl. Vzhlédl a najednou dostal nápad.

++++

Korejec se skrčil a přemístil se mírně doprava, pistoli v jedné ruce a vrhací nůž v druhé. Měl pocit, že něco slyšel, ale jist si tím nebyl. Velmi opatrně vstoupil do jedné ze střeleckých drah.

Vteřiny ubíhaly. Pak uslyšel výkřik. Když se otočil, spatřil, jak na něj letí nějaký předmět. Okamžitě vypálil.

Stone už pálil o tři centimetry výš, než kde se zableskl výstřel z mužovy zbraně. Ozvaly se steny a Korejec se sesunul na podlahu. Předmět, který Stone hodil, byl obyčejný papírový terč. Využil přitom drát od polohovacího zařízení, aby Korejec prozradil svou polohu. Stone i vykřikl, aby moment překvapení ještě posílil. Pak následovalo prodloužené ticho, než Stone uslyšel Reubenův hlas.

„Olivere, jsi v pořádku?“

Jakmile se ujistili, že jsou v místnosti sami, stoupli si nad mrtvé tělo. Stone na něj posvítil baterkou. Obě kulky, vzdálené jen centimetr od sebe, zasáhly přesný střed mužova hrudníku. Stone si prohlížel tvář, zbraně i oblečení. „Severní Korea,“ odvodil.

„Proboha, co jsi pro tu CIA vlastně dělal?“ zeptal se Reuben, když nechápavě zíral na oba průstřely.

„Oficiálně se tomu říkalo destabilizátor. Zní to méně urážlivě, než co ta práce ve skutečnosti obnášela.“

V ten okamžik se pod mohutnou palbou samopalu rozštíply dveře. Stone i Reuben se okamžitě vrhli k zemi.

Dveře se rozletěly a dovnitř skočil další muž. Stále střílel.

Stone ho silným úderem nohy zasáhl tak, že střelec skončil na zemi. Samopal mu vyletěl z rukou a přistál mimo jeho dosah. Reuben na útočníka, který byl mnohem menší než ten první, okamžitě skočil.

„Mám ho, Olivere!“ křikl, když ho pevně svíral ve svých mohutných pažích, a pak jeho směrem dodal. „Bez té pistolky už tak drsný nejsi, co?“ Vzápětí však vykřikl bolestí, když muž zničehonic vykopl a zasáhl Reubena do holeně. Ten povolil sevření, což stačilo k tomu, aby následovaly dva tvrdé údery do Reubenovy brady a pak dva další do břicha. Reuben najednou klečel, lapal po dechu a plival krev. Muž zvedl ruku s nožem a chystal se zasadit smrtící ránu. Když se jeho ruka blížila k Reubenově šíji, kulka mířená přesně do mozku pohyb ruky zastavila.

Útočník se sesunul na kolena a pak se svalil na podlahu.

Stone si připnul pistoli k opasku a běžel k příteli.

„Reubene?“ zeptal se roztřeseně. „Reubene!“

„Sakra, Olivere,“ sípal těžce Reuben s rozmláceným obličejem. Vstal, ale nohy se mu třásly.

Oba muži se dívali jeden na druhého.

„Olivere, co tu sakra děláme?“ zeptal se Reuben a rukama si stíral krev. „Tohle už není pro nás.“

Stone se podíval dolů na třesoucí se ruce a pocítil bolest v noze, kterou zasáhl útočníka. Zabil dva muže, i když to už třicet let nedělal. Dovednosti z jeho původního výcviku se mu sice vrátily, a přesto to nebylo totéž jako dřív. Nešlo ani tak o fyzičku a mladickou sílu, jako spíše o mentální rozpoložení připouštějící, že lze druhou lidskou bytost jednoduše zabít, a to z jakéhokoli důvodu a jakýmkoli způsobem. Kdysi dávno to Stoneovi nečinilo žádné problémy, ale dnes už byl úplně jiný. Teď se ocitl v pasti, ve staré pevnosti, která se jemu i Reubenovi mohla stát kryptou, pokud by v sobě nenašel staré dovednosti zabijáka.

„Reubene, je mi líto, že jsem tě sem vzal.“ Přeskakoval mu hlas. „Vážně mě to strašně moc mrzí.“

Reuben mu položil ruku na rameno.

„Sakra, Olivere, já tu moh zhebnout. S tebou půjdu kamkoli, ale teď bychom se měli vrátit. Co by si bez nás Caleb s Miltonem počali?“

++++

Alex se Simpsonovou se ocitli ve velké tmavé místnosti, kde to šíleně páchlo. Byla zvukotěsná, proto neslyšeli výstřely ze střelnice. Pomocí noktovizoru Alex rozpoznal úzkou vyvýšenou lávku s kovovými schůdky vedoucí na druhou stranu.

„Jdu první,“ zašeptal, „ty dávej pozor, jestli je všechno O.K. Kryj mi záda,“ dodal.

„Proč si hraješ na hrdinu?“ zeptala se.

„Kdo říká, že si hraju na hrdinu? Jestli budu mít problém, tak mě odsud musíš dostat, i kdyby ti ten zadek měli prostřílet. Poslouchej, až budeš na lávce, drž se přesně uprostřed. Nešlapej na kraje, jasný?“

„Proč? Co by se stalo?“

„Nevím, a radši to ani vědět nechci. Oliver jen říkal, že máme zůstat ve středu. A tak tam prostě zůstanem.“

Alex vylezl opatrně nahoru a pak šel přikrčený středem lávky. Když došel na druhou stranu, spatřil dveře do další místnosti a křikl.

„Jde to, čisto. Pojď!“

Simpsonová se vydala za ním. Jakmile se k němu dostala, kdosi otevřel a pak zase zavřel přední dveře. Oba se instinktivně přikrčili. Alex zvažoval situaci a poklepal Simpsonové na rameno. Naznačoval jí, že využijí druhé dveře, před kterými stáli. Když Jackie udělala první krok, Alex se přikrčil na kraji lávky a kryl jí s pistolí. Pak se otočil k Simpsonové a kývl na ni, aby dveře otevřela a protáhla se jimi ven. Přece jen to ale nedokázala zcela neslyšně, což ten někdo zaznamenal a teď už se hnal po schůdcích nahoru na lávku. Alex udělal krok dopředu, ale bohužel ne doprostřed.

Ozvalo se kliknutí a podlaha pod ním zmizela. Letěl dolů do páchnoucí stoky s vodou po kolena. Pak uslyšel další šplouchnutí v nádrži o kousek dál. Ten druhý sletěl také.

Vládla tu tma, Alex nerozpoznával ani sám sebe. Noktovizor zapadl do bláta. Alex se jen modlil, aby jeho protivník neměl více štěstí, protože jinak by byl absolutně bez šance.

Ozval se výstřel a kulka narazila do stěny nádrže, až příliš blízko Alexe. Alex se přikrčil, opětoval palbu a chtěl se o kousek posunout. Snažil se nevdechovat úděsný pach, který se šířil všude kolem. Cítil palčivou bolest v poraněné ruce a ještě větší v naražených žebrech. Jeho šíje jen hořela.

Jinak byl ale ve formě.

Nehledě na fyzické problémy měl teď Alex ještě jeden, mnohem zásadnější. Vězel po kolena v zapáchající břečce a nemohl se ani pohnout, aniž by prozradil svou pozici. Zůstal tedy na místě. Stejný problém měl však i jeho protivník.

Pravidla duelu byla jednoduchá, kdo se pohne první, zemře.

Alex už to pochopil. Tohle byla ona zkouška trpělivosti, o níž mluvil Stone. Po několika minutách došel Alex k závěru, že musí změnit strategii. Pomalu se natáhl, až jeho prsty nahmataly kovovou stěnu nádrže, a vytáhl baterku. Pak hodil tělem prudce stranou. Nůž, který se k němu vzápětí rozletěl, narazil do stěny a s malým šplouchnutím dopadl na hladinu. Alex ale nevystřelil, což byla pro nepřítele jistá naděje.

Chvíli potěžkával baterku v ruce a pak ji pečlivě umístil na kovovou stěnu. Byla magnetická, a tak se hned přilepila.

Alex se přikrčil, natáhl paži, jak nejdále mohl, a ukazováček položil na vypínač. Připravil si pistoli, pronesl několik slov modlitby, stiskl vypínač a prudce stáhl ruku zpátky k tělu.

Světlo se rozsvítilo a o vteřinu později zasáhly baterku dvě střely. Během mžiku už střílela Alexova zbraň a z plic mu unikl úlevný výdech, když slyšel, jak protivníkovo tělo dopadlo do vody. Někdo se mu však pohyboval nad hlavou.

Jak to bylo možné? Žádný strop tam přece nebyl.

Alex vyskočil, jak nejvýš to šlo, pokoušel se chytit za zábradlí a vytáhnout nahoru. Dvakrát nedosáhl a dopadl zpátky do vody. Potřetí už visel, vytáhl se vzhůru a podél zábradlí se dostal ke dveřím do další místnosti.

KAPITOLA 66

Stone s Reubenem se rozhlíželi po prostoru, který měl být replikou slavné Hoganovy aleje v Quanticu, kde FBI kdysi cvičila agenty pomocí reálných situací. Tajná služba má podobné zařízení v Beltsville. V místnosti jsou napodobeniny domů, telefonních budek, bočních uliček a křižovatek včetně semaforů. Na jedné z ulic parkoval starý černý sedan se zničenými pneumatikami. Vše vypadalo, jako by se vrátili zpět v čase. Na ulicích byly rozmístěny figuríny – pár mužů, tři ženy a několik dětí. Barva v jejich obličejích už dávno ztratila svůj původní lesk, ale ještě pořád vypadali docela obstojně. Reuben si všiml, že všichni měli prostřelenou hlavu. Stone odvedl Reubena za jednu z budov a našel staré dřevěné schody vedoucí na plošinu za cvičnými okny.

„Tady bývali snipeři,“ vysvětloval Stone.

„Kdo tě učil zabíjet?“

„To nechtěj vědět,“ řekl odmítavě Stone a přiložil si prst na rty. Mířily k nim kroky. Stone ukázal na okno před sebou. Došli k němu a opatrně vykoukli ven. Do prostoru vstoupili tři Korejci. Pohybovali se jako velmi dobře vycvičené mužstvo, vzájemně si kryli záda a pečlivě prohledávali celou oblast.

Stoneovy i Reubenovy prsty sevřely zbraně ještě silněji.

Stone udělal krok vpřed a připravoval se k palbě. Korejci však měli samopaly MP-5. Kdyby si Reuben i Oliver vybrali každý jednoho, pořád by prozradili pozici tomu třetímu. A dvě pistole proti MP-5 by byl v každém případě těžký úkol.

I pro zkušené muže.

„Svatá matko boží!“ vyjekl Reuben.

Jeden z Korejců se zhroutil na podlahu s nožem vraženým z boku do krku. Ti dva zbývající okamžitě vypálili směrem k místu, odkud byl nůž vržen. Pak zavládlo ticho, když se muži rychle přesunuli za vůz, aby se kryli.

Oba členové Camel Clubu se teď ocitli ve výhodné pozici, Reuben se podíval s otázkou na Stonea, ten však zavrtěl hlavou. Chtěl vidět, jak se celá situace vyvine.

Jeden z Korejců vytáhl zpod vesty jakýsi předmět, odtrhl z něj pojistku a hodil ho směrem k vrhači nožů. Malý prostor se zaplnil ozvěnou výbuchu. Když hluk utichl a kouř se alespoň trochu vytratil, Stone s Reubenem zahlédli, jak se oba Korejci posunují vpřed. Oliver se rozhodl ještě chvíli počkat, dokud dým nepřestane ztěžovat viditelnost.

Vzápětí se ze skrytu kouře oddělila postava oblečená od hlavy k patě v černém. Pohybovala se s téměř neuvěřitelnou rychlostí a energií, a dokonce se zdálo, že odolává i zemské gravitaci. U boku se jí leskly dva meče. Jediný úder těmito meči stačil k tomu, aby muž v černém vyrazil oběma Korejcům samopaly z rukou. Když se natahovali pro pistole, dalším máchnutím je připravil o pouzdra, která spadla na podlahu. Muž je odkopl stranou. Vše se odehrálo v bleskové sérii přesných, promyšlených pohybů. Pak se tajemný muž postavil přímo proti oběma Asiatům. Velmi uvolněně sňal kápi a položil meče na podlahu.

Tom Hemingway si dvojici Korejců pečlivě prohlížel a poté k nim promluvil jejich mateřštinou.

„Co říkal?“

„Aby se vzdali, nebo zemřou,“ odvětil Stone s pohledem upřeným na scénu před sebou.

„Myslíš, že to udělají?“ zašeptal Reuben.

„Ne, jsou to Severokorejci. Jejich odolnost vůči bolesti a utrpení je v porovnání s jinými lidmi nesrovnatelná.“ Stone hleděl na Hemingwaye a všechno mu bylo jasné. Ti muži teď budou potřebovat notnou dávku statečnosti.

Asiaté zaujali pozice taek-wondo. Jeden z nich provedl klamný výpad nohou, ale Hemingway se na něj ani nenamáhal reagovat. Znovu na oba muže promluvil korejsky. Zavrtěli hlavou. Když se druhý z nich pokusil Hemingwaye kopnout, Tom ho chytil za nohu a jediným trhnutím ho odhodil. Pak mu znovu něco řekl.

„Říká: je mi líto, že vám to dělám,“ odvětil Stone, když se na něj Reuben zvědavě podíval.

Dřív, než se muži vzpamatovali, Hemingway zaútočil.

Jeho pěst zasáhla jednoho z nich přímo do hrudníku, a to úderem, který se nedal prostým okem snad ani postřehnout.

Hemingway přiskočil a uštědřil muži ještě kopanec do hlavy. Až ze svého místa mohli Stone s Reubenem slyšet lupnutí.

Druhý muž mezitím přeběhl ulici směrem k vozu, ale Hemingway mu byl v patách. Korejec se otočil a vrhl nůž, který se zabodl do Hemingwayovy paže. Tom se přesto nezastavil. Jeho chodidlo zasáhlo Korejce do brady a vrazilo muže do auta. Hemingway se podíval na svou krvácející paži a pak se obrátil zpět k prvnímu muži.

„Teď to bude ošklivé,“ sykl Reuben.

Už první úder toho muže zabil. Stone to dobře poznal i ze své přikrčené pozice. Ještě nikdy neviděl ránu vedenou s takovou razancí, vypadalo to, jako by svou tlapou udeřil medvěd grizzly. Tentokrát však Hemingway nenechal Korejce dopadnout. Opřel si ho o vůz a dál do něj mlátil, do hlavy, do hrudníku i do břicha. Bušil do muže tak ohromující silou a rychlostí, že když jeho tělo nakonec sklouzlo na zem, zůstaly na autě viditelné prohlubně.

Hemingway ustoupil, zhluboka se nadechl a prohlížel si všechny tři mrtvé muže. Když sebral ze země své meče, Stone vytáhl pistoli a zamířil mu na týl. Hemingway však náhle ztuhl, jeho tělo se napřímilo a pak se pomalu otáčel směrem k místu, kde se Stone s Reubenem skrývali.

Nakonec se zadíval přímo do okna. I když je nemohl vidět, bylo jasné, že o jejich přítomnosti ví. Stál tam a zcela jistě čekal na kulku, Stone však svoji zbraň sklonil k zemi.

Hemingway počkal ještě pár vteřin a pak náhle zmizel.

++++

Simpsonová běžela, jak nejrychleji mohla, ale byla naprosto dezorientovaná. Když se zastavila a rozhlédla kolem sebe, uvědomila si, že je v bludišti.

„Alexi?“ vykřikla.

„Jackie?“

Hnala se za hlasem.

„Jackie, jsou tady! Dávej na sebe pozor!“

Prudce se zastavila, klekla si na zem a napjatě poslouchala. Nejdřív vnímala jen svůj vlastní dech, ale už záhy uslyšela zvuky kroků, ale nevěděla, odkud přicházejí.

Vstala a pomalu se vracela chodbou, pryč od nich. Vytáhla pistoli, připravená střílet.

„Jackie?“

„Tady!“ vykřikla.

Alex vystrčil hlavu za rohem, a když ji spatřil, okamžitě se k ní rozběhl. Podívala se na jeho špinavé oblečení.

„Proboha, co se ti stalo?“

„Ani se neptej. A jestli mi ještě někdy řekneš, že jsem ztratil trpělivost, přestanu s tebou mluvit.“ Zadíval se na ni.

„Kolem prošli dva chlápci. Neviděla jsi je?“

Zavrtěla hlavou.

„Jak se odtud dostaneme?“

„Snadno. Budeme kontrolovat podlahu.“

„Cože?“

Alex neodpovídal. Šel chodbou a zastavil se na prvním křížení. Poklekl a díval se na zem. „Sakra, jak to je?“

Simpsonová k němu doběhla.

„Vidíš?“ zeptal se a ukazoval na malou tečku ve štěrbině, která byla sotva vidět.

„Červená tečka,“ řekla Simpsonová. „Co nám říká?“

„Kam zatočit.“

„Jakto?“

„Nevíš, viď? Jsi suchozemec.“

„Prosím?“

„Námořníci vědí, že červená znamená přístav a přístav znamená vlevo.“

Zatočili tedy doleva a šli tak dlouho, až našli další křížení. S další tečkou. Tentokrát zelenou.

„Zelená znamená pravobok, tedy“

„Vpravo,“ doplnila za něj Simpsonová.

Tímto způsobem prošli celé bludiště a velmi brzy se ocitli na jeho konci.

„Jak jsi mohl o těch tečkách vědět?“ zeptala se Simpsonová.

„Oliver mi to řekl.“

„To znamená, že tu kdysi musel doopravdy být,“ řekla pomalu.

Alex na ni zíral.

„O tom jsem nikdy nepochyboval.“ Podíval se na dveře na konci chodby. „Říkal i to, že tady jsou jen dvě místnosti.

To znamená, že za těmito dveřmi je“

„Prezident.“

„A Hemingway,“ dodal hořce Alex.

„Alexi, on je federální agent, možná, že je na naší straně.“

„Jackie, dobře mě poslouchej. Ten chlap je prachobyčejnej zrádce a zabil by tě malíčkem. Jestli budeš mít možnost ho zastřelit, udělej to.“

„Alexi!“

„Žádné hovadiny, Jackie. Prostě to udělej. Jdeme!“

++++

Zatímco se Alex se Simpsonovou motali v bludišti, Stone s Reubenem vešli do místnosti, v níž byla klec, řetězy na zdech, vozíky, podnosy s chirurgickými nástroji a také něco, co připomínalo elektrické křeslo. Stone hleděl na poslední přístroj a zhluboka vydechl.

„Tohle byla místnost pravdy. Používali ji, aby tě zlomili.

Pravdu vymlátili z každého, i ze mě.“ Ukázal na křeslo.

Jednou dokonce pustili do mého parťáka moc elektřiny, jeho srdce se zastavilo. Rodině pak namluvili, že zmizel při zámořské operaci. Nejspíš je pohřben tady na Vražedné hoře.“

„My tady s největší pravděpodobností skončíme taky,“

zavrčel Reuben.

„No nic, jdeme do další místnosti,“ řekl Stone. „Tady se mi dělá zle.“

Právě se chystali odejít, když se zničehonic rozletěly dveře.

„Utíkej!“ křikl Stone a začal pálit na Severokorejce, který pročesával místnost. Ten střelbu opětoval. Stone se musel skrýt za elektrickým křeslem. Přestřelka zuřila na obou stranách místnosti. Po chvilce, když Oliver nabíjel, jak nejrychleji dovedl, zaslechl Reubena.

„Zasáhl mě, Olivere, on mě dostal!“

„Reubene!“ zařval Oliver v okamžiku, kdy mu okolo hlavy zasvištěly dvě střely. Opětoval palbu a znovu se skryl.

Zleva se ozval zvuk rozsypaných nástrojů, jako by někdo převrhl podnos. Předměty začaly poskakovat po podlaze.

Stone se rychle rozhodl. Namířil pistoli na světla na stropě a několika ranami je rozstřílel. Pak si ve tmě nasadil noktovizor a v zeleném oslnění začal zoufale hledat svého přítele. Kde je Reuben? Proboha, kde je? Nakonec ho spatřil, jak leží za převrženým vozíkem a drží si bok.

Korejec zmizel. Stone dál prohledával místnost, až se očima nakonec zastavil v jednom rohu. Vozíky a další rozházené lékařské vybavení zde tvořily doslova stěnu. A za ní se mohl někdo skrývat. Stoneův zrak jel nahoru, v téhle chvíli už dobře věděl, co udělá. Lehl si na bok a skrčil kolena. Mezi ně pak vložil zbraň, pevně ji stiskl a zaměřoval cíl. Když z plic vydechl veškerý vzduch, nechal svaly na vteřinu odpočívat. Najednou se mu vrátily reflexy zabijáka, zcela bezděčně a přesně ve chvíli, kdy to potřeboval.

Mám poděkovat Bohu, nebo Satanovi?

Za světla by to byl snadný výstřel. Hleděním do zeleného mléka a s vědomím jediného pokusu se však úkol stával téměř neproveditelným. Zmáčkl spoušť. Řetěz držící klec, která visela přímo nad místem, kde se skrýval Korejec, se rozpadl. Tunová klec se zřítila dolů.

Stone, stále s připravenou pistolí, dál sledoval místo. Z

toho, co viděl, se mu zvedl žaludek, i když přesně tohle vidět chtěl. Krev se valila zpoza vozíku a před zástěnou tvořila velkou rudou kaluž. Stone vstal, došel k rohu a podíval se za vozík. Pod spadlou klecí koukala ruka, ten chlap neměl čas ani vykřiknout. V původní hantýrce by se to dalo označit jako perfektní práce.

„Olivere!“ vykřikl znovu Reuben.

Stone se otočil a běžel místností ke zdi, o kterou se jeho přítel opíral. Držel si bok, měl v něm zaražený nůž. Krev barvila jeho košili i podlahu kolem.

„Hajzl jeden, ale trefil se dobře. Neměj strach, budu v pořádku. Přežil jsem už horší zranění,“ řekl Reuben, ale jeho tvář prozrazovala něco jiného. Popelavá pleť věštila problémy. Stone vletěl mezi skříňky a zuřivě začal jednu po druhé otvírat. Byly tu lahvičky s léky, obinadla i gázy.

Pochyboval, že mu léky pomůžou, ale obvazy i gáza byly naštěstí ve svých původních sterilních obalech. Určitě čistější než Reubenova košile. Popadl je a zamířil zpět k Reubenovi.

Jakmile ho obvázal, pomohl mu do další místnosti.

Krátce po jejich odchodu se v místnosti pravdy otevřely dveře a dovnitř vstoupil Kapitán Jack. Chvilku mu trvalo, než se přesvědčil, že je zde čisto. Pak našel muže pod klecí.

„No dobře, teď je čas žít, bojovat budeme někdy jindy.

Severní Korea to snad pochopí.“ Otočil se a chtěl projít ocelovými dveřmi, ty ale mezitím zapadly.

„Sakra, já na ně zapomněl,“ zabručel a začal přemýšlet, co udělá. Podíval se na hodinky. Stejně už na tom nebude moc záležet.

KAPITOLA 67

Stone s Reubenem prošli spodním patrem pevnosti ve stejné době jako Alex se Simpsonovou.

„Takže devět Číňanů je mrtvých,“ řekl Alex, když si navzájem sdělovali novinky.

„Byli to Severokorejci,“ opravil ho Stone.

„Proboha, co s tím má společného Severní Korea?“

zeptala se Simpsonová.

„Nemám nejmenší představu,“ odvětil Stone a ukazoval pistolí do chodby. „Tady jsou cely pro domácí vězně.

Předpokládám, že prezident bude v jedné z nich.“

Alex se podíval na hodinky.

„Zbývají tři hodiny,“ řekl a z jeho hlasu čišela naléhavost. „Musíme Brennana okamžitě najít, dostat ho odsud a poslat z mobilu zprávu tajné službě. Ta se spojí s Bílým domem a oni zastaví odpálení.“

„Myslíš, že je tu ještě nějaký další Korejec?“ zeptala se Simpsonová.

„Dva proběhli kolem, když jsem vězel v té nádrži,“

odpověděl Alex. „Takže“ Najednou vykřikl. „Pozor, granát!“

Granát poskakoval dolů po schodech a přistál přímo před nimi. Včas uskočili stranou. Nebyl to však granát, ale výbuška, která ohlušuje pisklavým tónem a vrhá oslepující světlo. Členové záchranných týmů FBI ji používají při osvobozování rukojmích a považují ji za velmi efektivní.

Výbuška odvedla svou práci i tentokrát. Po jejím výbuchu byli všichni okamžitě vyřazeni z jakékoli další akce.

Dolů po schodech se už hnali dva Severokorejci. V uších měli špunty, a tak je hluk exploze tolik nezasáhl. Svými zbraněmi ukazovali na bezmocného Alexe a jeho přátele.

Stone se pokoušel vyhrabat na nohy, ale byl tak dezorientován, že vzápětí sklouzl zpátky na podlahu.

Simpsonová si zakrývala uši dlaněmi; zdálo se, že zakrátko omdlí. Reuben ležel zkroucený v rohu, držel si bok a slabě dýchal. Jeden z Korejců vykřikl anglicky.

„Chcípnete!“

Pak posunul selektor MP-5 na automatiku a jeho ruka klouzala směrem ke spoušti. Svůj třicetiranný zásobník chtěl vyprázdnit během pár vteřin. Udělal by to, kdyby žil dál.

Jenže ho do páteře zasáhla noha a ozvalo se silné lupnutí.

Muž dopadl na zem, ale ještě předtím stihl zmáčknout spoušť. Samopal vyprázdnil zásobník do betonové podlahy.

Střely se odrážely přímo do něj, což rozhodně neměl původně v úmyslu.

Další muž se pokoušel zasáhnout Hemingwaye, ale ten už zásobník dávno vytrhl ven a teď jím mlátil Korejce do hlavy. Jeho život ukončil smrtící úder do jater. Muž se s jasným trhnutím zhroutil na zem a Hemingway opět zmizel.

Když polevily účinky rozbušky, Alex se snažil dostat zpátky na nohy a pomoci Simpsonová. Stone zase pomáhal Reubenovi.

„Kam zmizel?“ zeptal se Stone.

Alex ukazoval do chodby.

„Tamhle. Těmi dveřmi. Zahlédl jsem ho těsně předtím, než jimi proběhl. Nejsem si ale jistý, v hlavě mi ještě pořád buší.“

Podívali se na zmučené Severokorejce.

„Ten chlap je fakt neskutečná noční můra,“ vyhrkl Alex.

„Právě nám zachránil život,“ připomněla mu Simpsonová.

„Ano, ale nejspíš jen proto, že nás chce zabít sám,“ štěkl zpátky Alex. „To, co jsem řekl, platí. Toho parchanta musíme zastřelit.“

Stone se podíval na hodinky. „Čas neúprosně běží.“

++++

Hemingway stál sám na konci chodby před dvěma celami; v jedné z nich ležel prezident, v té druhé Chastity.

Oba upadli do bezvědomí poté, co jim dal při večeři drogu vyvolávající amnézii. Tom byl přesvědčen, že je to pro jejich dobro, když si nebudou nic z toho, co se jim stalo, pamatovat. Pak se otevřely dveře na opačném konci chodby a Hemingway ustoupil do stínu. Alex prošel dveřmi společně s ostatními a křikl.

„Hemingwayi, jdeme si pro prezidenta.“

Hemingway ani nehlesl.

„Tome, možná nevíte, co se stalo,“ dodal Alex. „K

odpovědnosti za únos se přihlásila skupina Šaríja a Spojené státy reagovaly tím, že namířili jaderné hlavice na Damašek.

Pokud nebude prezident v pořádku vrácen, dojde za necelé tři hodiny k jejich odpálení. Reinke s Petersem vás chtěli varovat hned, jak se to doslechli ve zprávách.“

Hemingway se zhluboka nadechl, ale stále mlčel.

„Tome, řeknu vám to rovnou,“ pokračoval Alex. „Celý svět skončí v plamenech. Všechny muslimské armády i teroristické organizace připravují útok na Spojené státy.

Jsme na DEFCON 1, Tome. DEFCON 1! Víte dobře, co to znamená. Všechno vybuchne.“ Alex se odmlčel a pak křičel dál. „Máme tři hodiny! Sakra, dělejte něco, nebo zemře šest milionů lidí!“

Hemingway nakonec přece jen udělal krok vpřed a vystoupil ze stínu.

„Proč by se k únosu přihlásila právě Šaríja?“ zeptal se podrážděně.

„Oni ne, já to udělal za ně,“ ozval se Kapitán Jack, který právě proběhl dveřmi, se zbraní přitisknutou k Jackiině hlavě. Pak pistoli otočil proti všem.

„Odhoďte zbraně, jinak se vám dostane detailního pohledu na ženský mozek.“

Na okamžik zaváhali, ale pak jeden po druhém zbraně odložili. Alex, Stone i zraněný Reuben.

„Tak to je ten chlap, co jsme ho slyšeli,“ zabručel Reuben ke Stoneovi, ale Oliver ho neposlouchal. Pozorně si prohlížel Kapitána Jacka. Ten je sjel všechny pohledem, a když si všiml Stonea, nepatrně svraštil obočí. Zajímal ho ale jen Hemingway.

„Měli jsme přece dohodu, ne?“ ozval se Tom, který byl zcela konsternován a vypadal, alespoň podle Alexe, jako by právě spadl z Měsíce.

„To jsme měli, Tome,“ odpověděl s nonšalancí Kapitán Jack. Jenže pak jsem dostal lepší nabídku. Od Severní Korey. Já vám říkal, že všechno dělám jen pro prachy. Mělo vás to varovat, kámo, bylo to ode mě fér. Nemůžu za to, že vám to nedošlo.“

Hemingway se zmohl jen na otázky.

„Ale proč? Proč začít válku mezi muslimy a Amerikou?

A proč právě Severní Korea? Co z toho bude mít?“

„To je mi úplně jedno. Hlavně když zaplatila.“

„USA hodlají shodit atomovou bombu na Damašek,“

řekl Alex.

Kapitán Jack se na něj opovržlivě podíval.

„Pro Syřany jsem pracoval taky, jsou stejně krvežízniví jako všichni ostatní. Podle mě si nic jiného ani nezaslouží.“

„Šest milionů lidí!“ vyhrkl Alex. „Včetně žen a dětí!“

Kapitán Jack jen otráveně zavrtěl hlavou.

„Vy jste to fakt vůbec nepochopili?“

„Máte tady všude jen samé mrtvé Korejce, copak si myslíte, že vám ten plán ještě pořád vyjde?“ ozval se Hemingway.

„Budu mít dost času, abych tady uklidil, Tome. Je tu jedna stará šachta, jako hrobka bude úplně skvělá. Skončí tam všichni, vyjma jednoho. Toho bude chtít vidět svět.“

„Brennana?“

„Jistě. Musím dokončit svou práci.“

„Takže nás chcete všechny zlikvidovat?“ ozval se Stone.

Kapitán Jack se na něj podíval.

„Jste mi nějak povědomý.“

„Neodpověděl jste na moji otázku.“

„Ano, zabiju vás všechny,“ řekl a otočil se zpátky k Hemingwayovi. „Tome, s vámi se mi skvěle pracovalo.

Pohleďte, jak nám to v Brennanu parádně vyšlo. Perfektní práce.“

„Nevyšlo to, pokud prezident zemře,“ řekl bez zájmu Hemingway. „Musím ho vrátit živého. To jsem řekl, a to taky udělám.“

„Jestli vám jde o peníze, Spojené státy mají mnohem víc než Severní Korea,“ nabídla Simpsonová, ale Kapitán Jack zavrtěl hlavou.

„Já zas nejsem tak nenasytný, jak vypadám. A dost pochybuju o tom, že bych vůbec něco dostal. Vždyť jste nejzadluženější stát na světě!“

Kapitán Jack střelil Hemingwaye do levé nohy. Tomovi se bolestí zkroutila tvář a poklesl na koleno. Následovala rána do pravé ruky.

„Prosím, přestaňte!“ vyhrkla Simpsonová.

Kapitán Jack se ale nedal.

„Je mi líto, Tome, že si tady musím hrát na řezníka. Jen nijak netoužím po tom, abyste mi zlomil vaz.“

Hemingway drtil slova mezi zuby. „Třeba si ten plán ještě rozmyslíte.“

„Pročpak?“

„Protože vchody do cel jsou podminované.“

„Pak je odstraníte a ty dveře mi otevřete.“

Hemingway zavrtěl hlavou.

„Začnu zabíjet jednoho po druhém, vás si nechám až na konec.“

„Stejně nás zabijete všechny, takže co na tom záleží?“

řekl Hemingway.

„Uvidíme, jak dlouho budete snášet to vřeštění. Tome, vaší jedinou slabostí je, že jste až příliš civilizovaný.“

Stone se pokoušel zachytit Hemingwayův pohled a dával mu očima signál. Hemingway mu odpověděl sotva znatelným pokývnutím. Kapitán Jack mezitím znovu přitiskl zbraň ke spánku Jakkie Simpsonová.

„Ať už jste, kdo jste, sbohem.“

„Jmenuji se John Carr,“ řekl tiše Stone, když udělal krok vpřed. „Máš pravdu, my dva se známe.“

Kapitán Jack lehce sklonil pistoli. „John Carr?“ řekl ohromeně a prohlížel si Stonea od hlavy k patě. „Johne, to ti teda povím, stáří k tobě moc šlechetné nebylo.“

„Tys zradil už tenkrát a nijak ses nezměnil.“

„Udělal jsem si všechno po svém. Nemyslím, že u tebe to bylo jiné,“ zavrčel Kapitán Jack. Plně se soustředil na Stonea a nevšiml si, že se Hemingway opatrně sune podél zdi. Stone udělal další krok vpřed, aby Jackovi výhled na Toma ještě více zakryl.

„Proč mě nezabiješ? Vždycky jsi byl druhý nejlepší, bude pro tebe skvělé dostat se konečně na vrchol, ne?“

„Jsi pořád stejný tupec,“ zabručel Kapitán Jack.

„Narozdíl od tebe mám na to právo. Vzpomínáš, jak jsi tenkrát všechno zkazil? Jasně, tys odečítal barometrický tlak a pak ses netrefil. O rok později museli poslat mě, abych to po tobě opravil. Jsi jen mizerný packal, proč si to nepřiznáš?“

Kapitán Jack namířil pistoli na Stoneovo čelo.

„Jenže teď mě žádný barometrický tlak zajímat nemusí.“

Hemingway skočil k vypínači a celá místnost se okamžitě ponořila do tmy. Kapitán Jack vypálil. Ozvaly se výkřiky a steny, pak hrůzné zaúpění a zvuk padajícího těla.

Když se světla znovu rozsvítila, Kapitán Jack ležel na podlaze, zbraň opodál. Nad jeho tělem stál Stone a v ruce držel zkrvavený skalpel s kusem látky a kůže. Vzal si ho v místnosti pravdy.

„Ty hajzle!“ zařval Kapitán Jack a držel se za slabiny, do kterých ho Stone řízl, aby ho znehybnil. „Proč jsi mě rovnou nezabil?“

„Protože jsem nemusel,“ řekl Stone.

„Poslouchej mě,“ vyslovoval s obtížemi Kapitán Jack.

„Deset milionů dolarů pro každého z vás, když Brennana zabijete.“ Všichni se na něj zhnuseně podívali. „Je to jen obyčejný chlap!“ vřískal.

„Jestli nebudeš držet hubu,“ ozval se Alex, „zabiju tě já.“

Hemingway se opřel o stěnu a pokoušel se vstát. „Aby vše fungovalo, musíte Brennana předat přesně podle původního plánu.“

Alex se na něj užasle podíval.

„Naprosto nechápu, co vás k celé akci vedlo, Tome, a je mi to celkem jedno. Uvědomujete si ale vůbec, že jste přivedl celý svět na pokraj zkázy? Jedinou věc, kterou teď udělám, je, že vrátím Brennana tam, kam patří. Cestou zavolám a zastavím tuhle šílenost, kterou jste začal a která by připravila o život šest milionů nevinných lidí.“ Ukázal na Hemingwaye hlavní. „Buď otevřete ty cely, nebo vás zabiju.“

Hemingway se snažil udělat pár kroků. „Nejsem zrádce své vlasti, ať už si myslíte, co chcete. Udělal jsem to pro ni, pro naši vlast! Udělal jsem to pro náš svět!“

„Otevřte ty cely!“ vykřikl Alex. „Okamžitě!“

Hemingway vytáhl sadu klíčů a odemkl dveře.

„Říkal jste, že jsou tam bomby,“ zavrčel Kapitán Jack.

„Lhal jsem,“ řekl Hemingway prostě.

Stone s Alexem vynesli prezidenta, který byl stále v bezvědomí, a položili ho na zem. Pak našli i Chastity. Alex vytáhl mobil.

„Sakra, zapomněl jsem, že tady není signál, musíme se dostat do Washingtonu, abychom“

Přerušil je další mužský hlas. „To nebude nutné.“

Když se otočili, spatřili Cartera Graye a šest mužů se samopaly.

KAPITOLA 68

„Díky bohu!“ ozvala se Simpsonová, když vykročila vstříc svému kmotrovi. Gray ji však ignoroval a obrátil se na Hemingwaye.

„Prezident byl ve vrtulníku, když jste mě vezl zpět, že?“

Odpověď ani nečekal a Hemingway se k ní stejně neměl.

„Narušil jste mé databáze, dal dohromady armádu mrtvých mužů a unesl prezidenta.“

„Cartere, prezident je v pořádku,“ ozvala se Simpsonová.

„Je jen pod drogami.“

„Dobře,“ kývl Gray a ukázal dvěma mužům, aby se o Brennana postarali.

„Počkat!“ křikl Hemingway. „Musíte ho vrátit způsobem, který jsem naplánoval. Ti lidé v Pensylvánii přece nezemřeli zbytečně. Obětovali se pro lepší svět!“

Gray zkřivil tvář. „Jste šílenec!“ vykřikl, a když se zklidnil, otočil se ke Stoneovi.

„Ahoj, Johne. Byl to pro mě šok, když jsem zjistil, že žiješ,“ pokračoval Gray a podíval se na Kapitána Jacka, který ležel na zemi a držel se za krvácející nohu. „Dva přátelé, co měli být mrtví. Koukám, že v jednadvacátém století se vzkříšení stává módou.“

„Cartere, v žádném případě jsem neměl v úmyslu zemřít podle tvých plánů,“ ozval se Stone.

Simpsonová přeskakovala pohledem z jednoho na druhého.

„O čem to sakra mluvíte?“

Alex ji přerušil. „Lidi, ztrácíme tady čas. Musíme okamžitě upozornit Bílý dům, že máme prezidenta. Aby zastavili to odpálení.“

„Jackie, pojď sem, prosím,“ ignoroval jeho slova Gray.

„Proč?“ ozvala se. „Slyšel jsi přece Alexe, ne? Musíme zastavit tu raketu!“

„Když už jsme tu takhle pospolu, nic z toho, co se tu říkalo a dělo, se nedostane ven. Jasné?“

Simpsonová se podívala na ostatní. „Jsem si naprosto jistá, že nám všem můžeš plně důvěřovat. Nikdo z nás neprozradí nic, co by naší vlasti nějak uškodilo.“

„Já nemluvím o ostatních, Jackie, já mluvím o tobě.“

Stone se na ni podíval. „Vy jediná to přežijete, agentko Simpsonová,“ řekl a pak sledoval Graye. „Jsem přesvědčen, že mezi oběťmi bude i prezident.“

„Sakra, co to plácáte za nesmysly?“ houkla Jackie.

Podívala se na svého kmotra, ale z výrazu jeho tváře vyčetla jen potvrzení toho, co Stone právě řekl. Ukázala na Brennana. „Vždyť je to prezident Spojených států!“

Gray si vzal slovo. „Jsem si toho vědom. Jenže v Oválné pracovně teď sedí muž, který je schopen vést tuto zemi stejně dobře jako on.“

Simpsonová hleděla na Grayovy muže. „On chce zabít prezidenta. Musíte mu v tom zabránit!“

„Tito muži jsou mi zcela oddaní, jinak by tu nebyli,“

odvětil Gray.

Přešla do žadonění. „Cartere, pokud do Bílého domu okamžitě nezavoláme, zemře zbytečně šest milionů lidí!“

„Šest milionů Syřanů!“ odsekl. „Víš ty vůbec, kolik teroristických buněk Sýrie podporuje? Právě v Sýrii nacházejí bezpečné útočiště všichni sebevrazi, kteří pak jedou s bombami do Iráku. Měli jsme tu zemi vybombardovat už dávno!“

Simpsonová nevěřila vlastním uším. „Ty ses zbláznil!“

„Jackie, nejde jen o můj názor,“ odvětil Gray velmi klidně. „Jde o válku dobra proti zlu a není vždy jisté, kdo stojí na které straně. Aby byla dovedena do konce, je třeba pro dobro všech přinést oběti. Prezidenta nevyjímaje.

Abychom to dokázali, svět musí uvěřit, že ho únosci skutečně zabili.“ Odmlčel se, aby vzápětí dodal. „Jsem si jist, že by s tím souhlasil i tvůj otec.“

„Nesmysl!“ hromovala Jackie. „Byl bys první, koho by dal zavřít!“

„Pojď sem ke mně, Jackie,“ řekl naléhavě. „Prosím.“

Simpsonová se ani nehla. „Pak musíš zabít i mě.“

„Nenuť mě k takovému rozhodnutí.“

„Zbraň!“ vykřikl náhle Alex a vrhl se k Brennanovi.

Kdosi byl ale rychlejší. Ozval se výstřel a všichni se začali pohybovat jako ve zrychleném filmu. Výkřiky, běžící kroky a zvuk kovu dopadajícího na zem. Pak zavládlo ticho.

Jackie Simpsonová se svezla na kolena a pak tváří na chladnou betonovou podlahu. Kulka určená pro prezidenta skončila přímo v jejím srdci. Gray vykřikl a překročil Kapitána Jacka, který z kotníkového pouzdra vytáhl malou pistoli a vypálil na prezidenta. Simpsonová mu jeho úmysl překazila. Alex poklekl a zkontroloval jí pulz. Když se podíval na ostatní, zavrtěl hlavou.

„Jackie!“ vykřikl Gray sklánějící se nad mrtvou kmotřenkou.

„Beth!“ vyhrkl zoufale Stone a Alex, který stál hned vedle, se na něj překvapeně podíval. Beth?

Gray namířil zbraň na Kapitána Jacka, ale burácející Stoneův hlas ho zastavil.

„Když ho zastřelíš, nebudeš mít žádné spojení na ty Severokorejce a nepodaří se ti odhalit celé tohle spiknutí.“

Grayův prst klouzal po spoušti, ale nakonec ji nezmáčkl.

Stone se celý třásl a v očích měl slzy.

„Odvezeme prezidenta do Mediny. Na místo, které určí pan Hemingway.“

„Nepřichází v úvahu!“ zařval Gray.

„Nemáš jinou šanci, Cartere,“ odvětil Stone. „Nemůžeš nechat zemřít miliony nevinných lidí.“

Gray přiskočil ke Stoneovi.

„Nevinní? Ti ďáblové mi vzali celou rodinu!“ křičel.

„Vzali mi všechno, na čem mi kdy záleželo, chápeš?“

„Mně to samé udělala moje rodná vlast,“ odvětil Stone.

Gray se Stonem na sebe chvilku hleděli, ostatní stáli mlčky opodál. Stoneův pohled se pak vrátil k mrtvé Jackie.

„A teď jsem jako ty ztratil úplně všechny.“ Třásl se mu hlas.

Gray těkal očima mezi Simpsonovou a Stonem.

„Nemůžeme Brennana odvézt do Mediny. Nemáme na to čas.“

„Pan Hemingway nepochybně mluvil o místě mnohem bližším,“ odvětil Stone.

Všichni přeskočili pohledem k Hemingwayovi.

„Máte tu vrtulník?“ zeptal se Hemingway Graye. Ten přikývl. „Pak to do mé Mediny zvládneme za dvě hodiny.

Ještě pořád včas.“

„Nebylo by jednodušší nikam neletět a prostě říct, že jsem ho našel v Medině?“ váhal Gray.

„Pokud se tam nevydáte, nebudete schopen odpovědět na všechny otázky týkající se místa, kde byl nalezen. Tisk i celá země se vás na to budou ptát,“ odpověděl Hemingway. „Do podrobností.“

„Získáš si tím nehynoucí slávu, Cartere,“ dodal Stone.

„Staneš se národním hrdinou.“

„Jak to mám tedy udělat?“ vyhrkl Gray nervózně.

„Jsi chytrej kluk a při letu vrtulníkem ti to určitě dojde,“

odpověděl Stone.

Gray zuřil. „Ten chlap ale zůstane se mnou!“ ukazoval na Kapitána Jacka.

„Jsem si jist, že se ti podaří z něj dostat naprosto všechno,“ řekl Stone s důvěrou.

„A z Hemingwaye taky,“ dodal Gray.

„Tak už pojďme!“ pobídl je Alex.

Když vycházeli ven, Stone ještě naposledy poklekl k Simpsonové. Gray se zastavil a beze slova sledoval, jak ji Oliver hladí po vlasech a bere její ruce do svých. Pak ji otočil dlaní nahoru a podíval se na srpkovitou jizvu.

Vypadala úplně stejně jako tenkrát před lety, když se Jackie pořezala. Poprvé tu jizvu znovu spatřil, když jí sbíral drobné na ulici. Po tvářích mu tekly slzy. Byly to slzy noční můry, kterou trpěl. Můry, která mu brala jeho dceru. Teď ve skutečnosti to však bylo mnohem horší. Políbil ji na tvář.

Stone se podíval na Graye, který tam ještě pořád stál, a jeho ruce se mimovolně kývaly vedle těla.

„ Zajistíš osobně, aby měla důstojný pohřeb,“ řekl Stone ostře. Gray jen odevzdaně přikývl. Stone vstal a bez dalšího slova ho minul. Venku pak následovali Grayovy muže na mýtinu, kde byl připraven vrtulník. Pilot se vyklonil ven.

„Tak kam poletíme?“

„Do Mediny,“ křikl Hemingway.

„Cože?“ vyjekl pilot.

„Adresa je v kapse mé košile,“ odvětil Tom.

Jeden ze strážných vytáhl kousek papíru a četl. Vrhl na Hemingwaye nechápavý pohled. Stone si přečetl adresu přes rameno, měl pravdu.

Hemingway si upravoval zadní sedadlo. O vteřinu později srazil strážného hlavou a rozbil mu nos a pravou tvář. Pak prudkým kopem zasáhl sedačku před sebou, vyrazil ji z kolejnic a strážný, který na ní seděl, byl vržen vpřed. Vzápětí Tom vyskočil a hnal se do lesa. Alex se za ním okamžitě rozběhl, křoviska a větve ho škrábaly do obličeje, ale navzdory tomu, že Hemingway měl prostřelenou nohu, mu Alex nestačil. Náhle zaslechl výkřik.

Zrychlil, vyběhl ven z lesa a v poslední chvíli se zastavil na strmém srázu, ze kterého se málem zřítil. Na dno neviděl, ale jak tam stál a rozhlížel se kolem sebe, uslyšel šplouchnutí. Když k němu doběhli další strážní, ukazoval do propasti a vrtěl hlavou. Tom Hemingway zmizel.

KAPITOLA 69

Úřadující prezident Ben Hamilton seděl v Oválné pracovně a společně s ostatními se díval na televizi. Film byl zrnitý a trhaný – jasně ukazoval naprostý chaos v Damašku.

Ulice byly přecpané auty, všude pobíhali zoufalí a vystrašení lidé. V komentáři bylo dokonce uvedeno, že Syřané běhají po odletových drahách a snaží se chytit posledních letadel, která ze země odlétají. Pořádek a zákon už dávno neplatily, lidé se za každou cenu snažili dostat pryč. S ubývajícím časem mizela i naděje a situace se minutu po minutě zhoršovala.

Hamilton sledoval, jak po jedné z damašských ulic běží křičící rodiče s dítětem v náručí, zatímco vojáci vytlačují šílející davy a vyzývají je megafony k evakuaci. Do odpálení zbývala necelá hodina a bylo jasné, že nikdo z nich nepřežije. Na videu právě dav nespokojených občanů ubíjel rabující zloděje. Další záběr přinesl pohled na skupinku dětí oddělených od rodičů a ušlapaných běžícími hordami.

„Vypněte to, sakra,“ přikázal prezident a obrazovka okamžitě zčernala.

Na Hamiltonové stole se vršily žádosti a prosby z celého světa, aby konečný rozkaz nevydával. Miliony Američanů vyrazily do ulic; jen hrstka z nich prezidentovo rozhodnutí podporovala, všichni ostatní byli rezolutně proti. Do Bílého domu se nedalo dovolat. Ministr obrany Joe Decker seděl vedle svého nejvyššího velitele a vycítil, že ho Hamilton pozoruje s čirým zoufalstvím v očích.

„Vím, pane, že je na vás vyvíjen tlak, který žádný člověk nemůže unést. Vím i to, co se vám svět snaží vnutit. Pokud se ale teď stáhneme, ztratíme důvěryhodnost a pak už budeme navždy ztraceni.“

„To chápu, Joe,“ odvětil pomalu Hamilton.

„Navíc došlo k dalšímu vývoji událostí.“

Hamilton se na něj vystrašeně podíval.

„Proboha, co se stalo?“

„Nad

Atlantikem

byl

zaznamenán

neobvyklý

meteorologický úkaz. D-S má inerciální navádění, což znamená, že jakmile se oddělí raketový motor, systém navede prakticky okamžitě bojové hlavice nad cíl a nechá je tam spadnout. Máme však problémy s udržením kontaktu s ponorkou.“

„Joe, co se mi snažíte naznačit?“ zeptal se Hamilton.

„Jen důrazně doporučuji, abychom ten rozkaz vydali dřív, než ztratíme spojení.“

„Cože? Odpálit tu raketu už teď?“ Hamilton se podíval na hodinky. Ještě pořád zbývá dvaapadesát minut!“

„A jaký v tom bude rozdíl, pane prezidente? Pokud by chtěli Brennana propustit, už by to dávno udělali. Vlastně jim jen dáváme čas, aby mohli připravit protiúder. Když ten rozkaz nevydáme teď, později se už s Tennessee nemusíme spojit.“

„Copak nemůžeme použít jinou ponorku?“

„Tennessee je na výborném místě a skvěle vyzbrojená pro úder na Damašek, posádka připravená a odhodlaná. Při komunikaci s jinou lodí bychom stejně narazili na obdobné problémy.“

„Tak jim prostě sdělte, ať tu raketu odpálí až po vypršení lhůty.“

„Pane, to v případě nukleárního útoku bohužel nejde. Z

mnoha důvodů tak můžeme učinit jen na váš přímý rozkaz.

Oni se nedívají na hodinky. Příkaz musí být kódovaný, a pokud bychom to udělali až pak, může být pozdě. Když střelu neodpálíme v limitu, ztratíme věrohodnost.“

„Když je tedy zasáhneme teď, oni zasáhnou nás, a tak to půjde dál a dál. Co pak?“

„S veškerou úctou, pane, pořád toho máme víc než oni.

Jsem si naprosto jistý, že konečnými vítězi budeme my.“

Hamilton začal hledat podporu v okolních očích.

„Spojte mě se Syřany,“ řekl nakonec. „Dáme jim poslední šanci.“ Pak si opřel hlavu do dlaní. Všichni ostatní se dívali do země. Najednou vyskočila Andrea Mayesová.

„Počkat, pane! Proč by nám ho nevrátili, kdyby ho skutečně měli? Proč by obětovali tolik milionů vlastních lidí?“

„Protože jsou to teroristé,“ vyštěkl Decker. „Přemýšlejí přesně tímto způsobem. Podle jejich víry přijdou všichni do nebe. Nezapomínejme, že zaútočili oni. Oni unesli našeho prezidenta! Teď je už zcela určitě mrtev. Nemáme na vybranou. Musíme jim úder vrátit způsobem, který nedovolí žádné pochybnosti o naší odplatě. Cokoli jiného jim pouze dodá odvahu k novým útokům. Použití atomové bomby je naší jedinou možností. Japonsko se vzdalo poté, co jsme na ně shodili dvě. Zachránili jsme tak miliony lidí.“

Zapomněl poznamenat, že bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki zabily stovky tisíc japonských civilistů a zanechaly obě města na celá desetiletí radioaktivní.

Hamilton se díval jinam, když se ministryně zahraničí znovu svezla do křesla. Decker zvedl zajištěný telefon a vydal konečný požadavek vůči Sýrii a skupině Šaríja. Jejich odpověď přišla během pár minut. Hamiltonův hlas se začal třást. „Tedy?“

„Za zlo, které chceme spáchat, na nás dopadne Alláhův trest,“ odvětil Decker. „Smím vás spojit s Nejvyšším vojenským velením, pane?“

Hamilton vypadal velmi nerozhodně. Mayesová se zmohla na jediné.

„Pane, myslete na to, co chcete udělat. Když vymažeme Damašek z mapy, už nikdy nebude na světě mír. Nikdy!“

Decker se před ni postavil. „Pane prezidente, stejně žádný mír nemáme. Pokud ten rozkaz nevydáte, Amerika přijde o všechno. Budeme celému světu jen pro smích, zcela nekompetentní a vykleštění. Pevně věřím, že vůdcem takového národa být nechcete.“

Hamilton si promnul oči, podíval se na Mayesovou a pak kývl na Deckera.

„Zavolejte.“

Hamilton stál u okna a hleděl ven, zatímco Decker vzal další telefon a předal nejvyššímu velitelství rozkaz, který byl okamžitě doručen na Tennessee. Mohutná raketa Trident se krátce poté zvedne s neuvěřitelnou silou z vodních hlubin, obklopena obalem z plynů. Až bude prolétat vodní masou, její kovový povrch to ani nepostřehne. S rychlostí jednadvaceti tisíc kilometrů v hodině zasáhne Damašek za méně než třicet minut, a to silou tisíce kategorií hurikánu 5 v jednom. Nic nezbude.

Začal zvonit telefon, ale nikdo z přítomných ho zpočátku ani nezaregistroval. Pak Hamilton pomalu vzhlédl. Byl to ten telefon. Doběhl k němu a chňapl po sluchátku.

„Ano?“

Jeho tvář zbledla a chytil se za bok. Většina lidí v místnosti nabyla dojmu, že přišel další útok.

„Mají ho!“ řval do telefonu. „Mají Brennana!“

Okamžitě se hnal k Deckerovi. „Zrušte to odpálení! Zrušte ho!“

Decker okamžitě zvedl druhý telefon, aby přikázal Tennessee rozkaz neprovést.

„Cože? Ne, to není možné!“

Všichni se na něj podívali, Deckerova tvář byla bílá jak stěna.

„Atmosférické podmínky nad Atlantikem přerušily satelitní spojení. Tennessee potvrdila přijetí rozkazu raketu odpálit. Nejvyšší velení s nimi krátce poté ztratilo spojení.“

Hamilton začal na Deckera řvát.

„Já vám říkal, že máme počkat celou dobu! Vy idiote!“

Andrea Mayesová se roztřásla. „Můj bože!“

Hamilton vytrhl Deckerovi telefon z ruky a prudce ho odstrčil stranou.

„Tady je zastupující prezident Hamilton. Musíte se okamžitě spojit s tou ponorkou a zastavit odpálení! Je mi jedno, jak to uděláte, ale prostě to uděláte!“ Držel se stolu z lodi Resolute, protože se mu třásla kolena a po obočí mu stékal pot. Ohromený Decker si osahával rameno, kterým narazil do zdi. Hamilton stále křičel do telefonu. „Když to bude nutné, tak tu ponorku odpalte! Hlavně je zastavte!

Zastavte!“ vřeštěl zoufale.

Vteřiny běžely a v Oválné pracovně bylo v té chvíli naprosté ticho, protože všichni zadržovali dech. Hamilton nakonec odložil sluchátko do vidlice a poklekl na zem.

Neměl daleko k mdlobám. Pomalu se podíval na své podřízené.

„Odpal byl zastaven,“ řekl z posledních sil a pak se zadíval přímo na Deckera. „Zbývala jedna sakra jedna vteřina!!!“

V Oválné pracovně nikdo neaplaudoval, ve většině přítomných jako by se krve nedořezal. Jen na americké ponorce uprostřed v Atlantiku propuklo v jásot všech 155

námořníků.

++++

Bezpečný návrat Jamese Brennana z opuštěného skladu na předměstí Mediny ve státě Ohio znovu probudil celý svět.

Více než čtrnáct tisíc amerických vojáků a zvláštních agentů opustilo co nejtišeji Medinu v Saudské Arábii. V

prezidentově kapse byl nalezen dopis, ve kterém stálo: Velké oběti přinášejí nové příležitosti. Franklin Hemingway vyslovil tuto větu před třiceti lety a jeho syn byl přesvědčen, že je to ta nejlepší myšlenka, kterou může dát vůdce svobodnému světu.

Cartera Graye oslavovali jako národního hrdinu, který našel a osvobodil prezidenta Brennana. Gray poněkud mlhavě vysvětloval, že to byla souhra tvrdé práce, spolehlivých konfidentů a štěstí. „Únosci ani nelhali,“ tvrdil.

„Prezident byl skutečně v Medině, jen o sedm tisíc mil jinde, než jsme předpokládali.“

Gray měl za sebou velmi vypjatou noc strávenou se senátorem Simpsonem a jeho ženou, kteří oplakávali ztrátu svého jediného dítěte. Oficiálně, a jinou zprávu rodiče ani nedostali, jim bylo sděleno, že Jackie zahynula pozdě v noci při tragické autonehodě na dálnici 81. Žádní podezřelí, a tak nebude koho zavřít. Záhadou zůstávalo pouze zmizení tří agentů, ale o ty už se Gray postará. Pozitivní naopak bylo, že Kapitán Jack promluvil. A povídal hodně dlouho. Carter Gray měl v rukou hodně žhavý materiál proti Severní Koreji.

James Brennan se triumfálně vrátil do Bílého domu a procházel obrovským davem, který mu aplaudoval. Přes televizi hovořil k národu a poděkoval Carteru Grayovi za vynikající práci, aniž by tušil, že ten chlap ho chtěl zcela vážně zlikvidovat a vše svést na Syřany. Brennan poděkoval i těžce zkoušenému viceprezidentovi. Nakonec vyjádřil hluboké poděkování celému americkému národu za jeho oddanost a postoje v průběhu krize. Lidé se nikdy nedozvědí, že je kvůli chybě v komunikaci dělila jedna jediná vteřina od celosvětové apokalypsy.

Tajemník jen zářil. Krize pominula a byly tu už zase volby. Podle posledních průzkumů měl teď Brennan historicky nejvyšších 80 % preferencí. Pokud by na něj jeho protikandidát nenašel nic katastrofického, měl vítězství a čtyři další roky v úřadu v kapse.

Brennan uspořádal tiskovou konferenci, ačkoli nikdo dosud neodhalil, kdo jej vlastně unesl. Jasně se ukázalo pouze to, že s tím Sýrie ani skupina Šaríja neměly nic společného. Ještě zřejmější bylo, že Šaríja ani nemá ve Spojených státech nikoho, kdo by byl schopen takovou akci vůbec zorganizovat. Bylo nalezeno tělo jednoho z vůdců, který byl před smrtí očividně mučen. Nikdo se ani nesnažil vysvětlit, jak je možné, že tolik schopných Arabů infiltrovalo Spojené státy, aniž by o tom měl zpravodajský sektor nejmenší ponětí.

V Damašku vládl obrovský chaos, ale rozhodně ne takový, jako kdyby tam dopadly hlavice Tridentu. Syřané i celý zbytek Středního východu se nacházeli v poválečné depresi, ale ukázalo se, že lidé na okraji propasti najednou hledí na různé otázky mnohem lehčeji a jsou ochotni spolupracovat. Teprve čas však ukáže, zda takové postoje vydrží delší dobu.

Viceprezident Hamilton si vzal dovolenou. Stát se teprve druhým americkým prezidentem po Harrym Trumanovi, který přikázal použít atomovou bombu, pro něj bylo takovým břemenem, že si vybralo svou daň. Přesto všichni předpokládali, že se do úřadu zase vrátí.

Brennana ohromilo, když se dozvěděl, že jsou všichni jeho únosci mrtví, včetně muže, který nechtěl žádné oběti na straně Spojených států. Když se obíral touto novinou, sledoval záznam jednoho z nejoblíbenějších diskusních pořadů, který byl vysílán v době jeho únosu. Všichni mudrlanti došli k závěru, že šlo o nějaký podfuk.

„Co když se prezident vrátí v pořádku zpátky?“ zeptal se moderátor. Všichni potvrdili, že to bude podfuk tak jako tak.

„Jaký by to mělo smysl?“ nedal se moderátor.

„Obětovalo se jednadvacet lidí, ti další mohou prezidenta kdykoli zlikvidovat. Pokud ho vrátí, co tím získají?“

„Musíte pochopit, že tyhle nic nezastaví,“ sděloval jeden z účastníků diskuse. „Nejdřív se nás pokoušeli zabíjet, ale nefungovalo to. Všechny údery jsme jim vraceli a ve válce proti terorismu jednoznačně vítězíme. Mohli tedy změnit taktiku.“

„Takže teď připravili spiknutí nás nezabíjet?“ nechápal ohromený moderátor.

„Přesně tak,“ řekl samolibý chytrák.

Brennan dostal i seznam požadavků únosců a dlouho se jimi v soukromí zabýval. Pak se také s hrůzou dozvěděl, jak málo chybělo, aby USA provedly jaderný útok proti národu, který, jak se ukázalo, byl zcela nevinný. Zatímco Brennan chválil svého viceprezidenta na veřejnosti, byl zcela konsternován, když se dozvěděl, jak rychle se Hamilton nechal přesvědčit k použití atomových zbraní a jak málo chybělo k tomu, aby to skutečně udělal. Brennan začal přemýšlet o jeho výměně.

Svolával dlouhé porady s různými experty na muslimské otázky, hodně času trávil se svou ženou a rodinou.

Několikrát týdně chodil do kostela a nejspíš v něm hledal božskou radu, jak vyřešit světské problémy lidstva.

Prezident byl zpátky a mezinárodní tisk začal otevřeně diskutovat o požadavcích únosců. V evropských hlavních městech, v Jižní Americe i Asii se lidé začali detailně zabývat jednotlivými požadavky, protože jejich obsah nebyl tentokrát překryt mrtvými bytostmi ani škodami na majetku.

Nakonec Brennan svolal poradu vlády, Národní rady bezpečnosti a své vojenské poradce, aby nad požadavky únosců otevřel diskuzi. Jeho poradce pro národní bezpečnost okamžitě protestoval.

„Pane,“ řekl, „je to zcela absurdní. Nemůžeme souhlasit s žádným z nich. Jsou nesmyslné!“

Ministr obrany nemohl stát stranou.

„Pane prezidente, už pouhý fakt, že se jimi zabýváme, je znakem slabosti této země.“

Brennanova odpověď byla velmi příkrá.

„Stáli jsme jen vteřinu před zabitím šesti milionů lidí v zemi, proti níž jsme neměli ani ten nejmenší důkaz.“

„My jsme to ale nezačali. Vždycky jde o riskantní rozhodnutí,“ oponoval Decker.

Brennan ho zpražil pohledem.

„Jsme nejvyšší mocnost tohoto světa. Máme jaderný arzenál schopný tento svět zničit. I když se ostatní drží stranou, my se těmi požadavky prostě zabývat musíme!“

Způsob, jakým se Brennan díval na Deckera, byl jasným sdělením, že v druhém funkčním období bude nový prezident spolupracovat s jiným ministrem obrany. Brennan vytáhl z kapsy útržek papíru. Zpráva, kterou našli po únosu.

Znovu si ji přečetl. Velké oběti přinášejí nové příležitosti.

Jak historie ukázala, a Brennan to velmi dobře věděl, právě taková období zrodila velké prezidenty. Otočil se od Deckera a jeho pentagonské chásky a podíval se na ministryni zahraničí Mayesovou.

„Nadešel čas vrátit se k práci,“ řekl prezident Brennan.

KAPITOLA 70

Jacqueline Simpsonovou pohřbili na soukromém hřbitově v severní Virginii. Obřadu se zúčastnili zoufalí rodiče, rodinní přátelé, politické osobnosti, zástupci tajné služby a její kmotr Carter Gray.

Za skupinou stromů se schovával i Oliver Stone. Na sobě měl nový černý oblek a kravatu, kterou mu koupili přátelé.

Když kněz pronášel slova plná moudrosti a pokoje, Stone je nevnímal. Očima visel na rakvi, v níž ležela jeho dcera.

Beth. Neplakal. Měl problém s tím, co vlastně cítil. Byl jejím otcem, a přitom jím vlastně nebyl. Vychovával ji pouhé tři roky; poté už do jejího světa patřili pouze Simpsonovi. Z hlediska času měl jen minimální právo tu vůbec být. Stát úplně stranou však nedokázal.

Jakmile obřad skončil a všichni odešli, Stone se vynořil ze svého úkrytu a pomalu došel k pohřebnímu místu.

Hrobníci zrovna ukládali rakev do země, když je Stone požádal o chvilku soukromí.

„Vy jste z rodiny?“ zeptal se jeden z nich.

„Ano,“ odvětil Stone. Jsem příbuzný.“

Dvacet minut pak klečel nad rakví, s rukou položenou na jejím jemně vyleštěném povrchu.

Nakonec se zvedl, opět se mu třásla kolena, předklonil se a rakev políbil. Pak na ni položil jedinou květinu.

Sedmikrásku.

„Sbohem, Beth,“ řekl tiše. „Miluji tě.“

++++

Členové Camel Clubu, společně s Alexem a Kate, se hned druhý den sešli ve Stoneově domku. Reubenovi ošetřili jeho zranění a doktoři se rovnou postarali i o jeho ledvinové kameny, které mu působily takovou bolest. Chastity se už dala celkem dohromady, i když si z celé události nepamatovala vůbec nic. Alex jim ukázal novinový článek o smrti Jackie Simpsonové.

„Byla to hrdinka, a oni z ní udělali obyčejnou oběť autonehody!“ řekl hořce.

Stone seděl za pracovním stolem. „Pleteš se. My si ji budeme pamatovat jinak.“

Alex raději změnil téma hovoru. „Nemůžu se dívat na to, jak se z Cartera Graye stal národní hrdina, i když chtěl prezidenta zlikvidovat. Musíme něco podniknout.“

Reuben se přidal.

„Když ale půjdeme s pravdou ven a veřejnost se všechno dozví, co pak? Nejsem si jist, že tahle země pravdu unese.“

Stone si vzal opět slovo, tentokrát mluvil velmi tiše.

„O Cartera Graye se postarám. Osobně.“

Zvědavě se na něj podívali, ale podle výrazu jeho tváře bylo zřejmé, že teď není na otázky vhodný čas. Reuben vstal.

„Prima, myslím, že teď bychom měli přejít k schůzování.“ Odkašlal si. „Svolávám zvláštní jednání Camel Clubu. Navrhuji, aby klub přijal dva nové členy, agenta Alexe Forda a slečnu Kate Adamsovou za výjimečnou práci pro Spojené státy a za jejich neoddiskutovatelný přínos pro náš klub. Budeme hlasovat.“

„Jsem pro,“ řekli Milton a Caleb současně.

„Všichni pro!“

Návrh byl přijat.

„Počkejte, rád bych se ještě na něco zeptal,“ řekl Alex.

„Proč právě Camel Club?“

„Protože velbloudi mají velkou výdrž,“ odpověděl Stone.

„Nikdy se nevzdávají.“

„Takhle si to vykládá Oliver, ale ve skutečnosti je to trochu jinak,“ namítl Reuben. „Ve dvacátých letech existoval jiný Camel Club. Jeho členové si na každém jednání připíjeli na protest proti prohibici pravou whisky.

Podle mě jsme stejný klub.“

Když schůze skončila, Alex ještě chvíli zůstal; chtěl si se Stonem promluvit mezi čtyřma očima.

„Oliver Stone je tedy John Carr,“ řekl.

„Ne. John Carr zemřel,“ poznamenal Oliver zastřeně.

„Olivere, tys říkal, že tě Carter Gray připravil o tvou rodinu. Co jsi tím měl na mysli?“

Stone se posadil za stůl a hrál si s dokumenty před sebou.

„Řekněme to asi takhle. Když jsem dokončil své povinnosti pro tuhle zemi, ta země si najednou vzpomněla, že se z té práce nedá jen tak odejít.“ Odmlčel se. „Nejvíc ze svého života lituji toho, že rodina trpěla za mě.“

„Dcera se jmenovala Beth, viď?“ řekl Alex soucitně.

„Narodila se v Atlantě?“

Stone se na něj překvapeně podíval. „Jak to víš?“

Alex přemýšlel o chybě v databázích v místě rodiště Jackie Simpsonové, když o tom vykládala Hemingwayovi.

Databáze ale nelhala. Jackie se skutečně narodila v Atlantě, ne v Birminghamu, odkud Simpsonovi pocházeli. Napadlo ho, že dva vysocí, světlovlasí lidé přece nemohli mít tak malou, tmavovlasou slečnu. Teď už si dokázal představit i to, jak vypadala Oliverova zavražděná manželka. Bylo mu jasné, že Jackie Simpsonová a Beth Carrová jsou jedna a tatáž osoba.

„Stálo to v její oficiální složce,“ odvětil Alex.

Stone jen nepřítomně přikývl.

Alex mu položil ruku na rameno. „Je mi to moc líto, Olivere.“

„Nelituj mě, Alexi. V životě jsem udělal spoustu věcí, za které se nenávidím. Mohl bych se vymlouvat na to, že jsem sloužil své zemi, ale lze to za omluvu vůbec považovat?“

++++

Carter Gray právě dokončil poradu s prezidentem a mířil k svému vrtulníku, který na něj čekal na trávníku před Bílým domem. Všechno šlo hladce, i když Brennan pronesl pro Graye zcela podivné poznámky o nutnosti změnit americkou politiku vůči Střednímu východu.

Pak se Gray zarazil, když spatřil muže stojícího u plotu a dívajícího se na něj. Oliver kýval hlavou k místu, kde čekal Reuben se svým motocyklem Indián a rukou ukazoval směrem na západ. Gray ho poslechl, jeho vzkaz pochopil. Za pár minut už Grayova limuzína oba dva pokorně následovala. Jak předpokládal, zatočili na národní arlingtonský hřbitov. Ochranku nechal opodál a se Stonem se sešel nad hrobem Johna Carra.

„Nejvíc deset minut, Johne,“ řekl Gray.

„Jmenuju se Oliver Stone.“

„Jak chceš,“ odsekl netrpělivě Gray.

„A těch minut mi stačí pět.“

„Pojďme k věci.“

„Jak se stalo, že moje dcera skončila u Simpsonů?“

Gray byl poněkud vyvedený z míry, ale odpověděl.

„Určitě víš, že Roger Simpson se mnou pracoval u CIA.

Byli jsme přátelé. Oni nemohli mít děti, a tak se mi to zdálo jako dobré řešení. Tvoje rodina už stejně neexistovala, nemohl jsem to dítě nechat jen tak. V agentuře se říkalo, že při té akci zabili i tvou ženu. Nevěděl jsem, že ty jsi zůstal naživu.“

„Nejspíš jsi mě moc nehledal.“

„V tom, co se ti stalo, jsem prsty neměl. Já to nepřikázal a ani jsem s tím nijak nesouhlasil. Ve své podstatě jsem tvou dceru zachránil, jinak by ji zlikvidovali taky.“

„Jenže proč? Proč jsi neudělal nic, abys mě a mou rodinu před tím útokem ochránil?“

„Ty sis vážně myslel, že se dá jen tak odejít?“

„Nikdy bych svou vlast nezradil!“

„O to nejde.“

„ Přesně o to jde! “

Gray zvedl ruce. „Je to už dávno.“

Stone ukázal doleva. „Část té historie leží tady, tvoje žena také. Na to jsi zapomněl?“

„O ní se vůbec neopovažuj mluvit!“ vyštěkl Gray. „Co ještě chceš?“

„Jen jednu věc,“ řekl Stone. „Zítra podáš rezignaci.“

Gray na něj prázdně zíral. „Cože?“

„Rezignuješ na svůj post ředitele zpravodajských služeb.

Okamžitě. Pro tu práci se už nehodíš.“

„Tak to je mi tě líto,“ řekl Gray a vrtěl hlavou. „Fakt.

Své zemi jsi sloužil víc než dobře, a pokud potřebuješ cokoli, aby se ti žilo lépe, stačí říct. Uvidím, co by se dalo udělat.“

„Pak mi tedy nezbývá nic jiného, než vyzradit všechno veřejnosti.“

Gray se na něj podíval s opovržením.

„Jsi nula, vlastně ani neexistuješ. Ten tvůj přítel Reuben?

Projel jsem si jeho spisy, je ještě nedůvěryhodnější než ty. A jestli si myslíš, že ti pomůže agent Ford, tak se šeredně pleteš. Neohrozí svou kariéru na jejím sklonku a je dost chytrý na to, aby neohrozil ani zájmy této země. Vrať se do své díry, Johne, a žij si tam blaze!“

„Potřebuju jen tvou rezignaci!“

Gray znovu zavrtěl hlavou a chystal se odejít. Stone ho však nepustil.

„Třeba si budeš chtít poslechnout tohle.“

Gray se otočil a spatřil, jak Stone vytahuje z kapsy malý magnetofon. Zmáčkl tlačítko a pak už Gray slyšel jen sám sebe, jak požaduje na Vražedné hoře likvidaci prezidenta.

Když Stone přehrávání zastavil, Gray vybuchl.

„Kčertu, odkud to máš?“

Stone mu ukázal mobil.

„Dal mi ho jeden přítel, ten telefon má i diktafon. Jsem starý špion, a tak jsem tu věcičku ve vhodné chvíli prostě použil.“ Podal Grayovi jednu kopii záznamu, pak se otočil a pomalu kráčel pryč. Po pár krocích se přece jen zastavil a ještě jednou se podíval na Graye.

„My oba jsme sloužili své vlasti velmi dobře. Jenže pro naše způsoby dnes už není místo. Díkybohu za to!“

Gray tam jen stál, rudý ve tváři a srdce mu bušilo jako o překot.

„Nejsem fanatik, sakra. Jsem jen vlastenec.“

„Cartere, nejsi ani jedno, ani druhé.“

„Co tedy jsem? Pověz,“ řekl rýpavě. „Kčertu, co tedy jsem?“

„Jsi jen špatnej chlap.“

++++

Druhý den se Kate s Alexem vydali na oběd. Celý Washington hovořil o náhlé rezignaci Cartera Graye.

„S tímhle nemohl mít Oliver nic společného, viď?“

zeptala se Kate.

„Mám dojem, že Oliver Stone je mnohem výkonnější, než si všichni myslíme.“

Při odpolední procházce pak míjeli jednu velmi známou budovu.

„Tohle místo si pořád nemůžu vymazat z paměti,“ řekl Alex a dlouze se díval na Bílý dům.

„Koukám, že se budu muset hodně snažit, abys myslel na úplně jiné věci. No, za pár let z tebe bude svobodný chlap, agente Forde.“

Podíval se na ni a na jeho tváři se objevil úsměv.

„Já už se za svobodného chlapa dlouho nepovažuju.“

„Mám to brát jako kompliment?“

Políbil ji. „Bereš to jako odpověď?“

Dívali se, jak se od Bílého domu odlepuje vrtulník.

„Sbohem!“ řekla Kate.

„Osoba, která ho nahradí, může být stejně nelítostná,“

varoval Alex.

„A to mi právě nahání hrůzu,“ odvětila.

„Neboj, všechno bude v pořádku,“ řekl Alex a ukázal na park Lafayette. „Pokud tam bude on.“

Na lavičce seděl Oliver s Adelphií a pili kávu. Adelphia něco velmi živě vykládala, ale už na první pohled bylo zřejmé, že Stone je plně soustředěn pouze na budovu přes ulici. Alex s Kate šli dál a nechali osud své země plně v rukách občanů, jako je Oliver Stone a jeho Klub velbloudů.